Ve jménu práva

Na kamenné dlažbě nádvoří zaduněla kopyta Richardova koně. Muž seskočil ze sedla a podkoního, který mu chtěl pomoci z koně, odstrčil. Ten upustil pochodeň a svalil se k zemi. Dva sluhové s loučemi u brány podvědomě ustoupili stranou, zatímco muž s těžkým širokým mečem u pasu rozrazil dveře. Srdce mu bušilo únavou i vztekem. Ten bastard!

Zrovna procházel halou, když k němu přiklusal pánův poskok. Richard však neměl v úmyslu se zastavit dřív, než té bestii, jíž tento hrad patří, stane tváří v tvář.

"Sire Richarde, lord Ullwick dnes tvou návštěvu ne..." nedořekl, neboť ho popadly Richardovy silné ruce a zvedly do vzduchu.

"Kde je Ullwick!" zahromoval Richard.

"V jídelně..." zaskuhral ustrašeně sluha.

Richard jím mrštil o zeď, podél níž se sluha bezmocně sesunul k zemi.

Dál procházel chodbami, aniž by se mu kdokoliv dokázal postavit na odpor.

Tasil meč a mocným kopem rozrazil dveře do místnosti, v jejíž středu u dlouhého stolu hodoval starší muž na kančí pečínce.

Po obou křídlech dveří stáli strážní, dokonale zaskočeni jeho příchodem. Richard máchl mečem na jednu stranu, bleskově se otočil probodl druhého strážného dřív, než hlava toho prvního dopadla na zem a odkutálela se stranou. Vytáhl meč vojákovi z břicha a odkopl ho. Chvilku, která se zdála být věčností hleděl na meč, z něhož odkapávala krev, pak pozvedl hlavu a pohlédl na šlechtice, která zkoprněl. V ruce držel na noži nabodnutou pečínku a s otevřenými ústy hleděl na příchozího. Muž, který seděl vedle něj, zprudka vstal a tasil.

"Nosíš svou zbraň i k večeři, Willfrede?" mračil se Richard.

Ullwick, který se právě vzpamatoval, pozvedl paži, aby zastavil svého horlivého syna od útoku, který by ho jistě stál život a jakoby se nic nestalo, ukousl kus ze své pečínky a mezi žvýkáním pronesl: "Jako obvykle, sire Richarde, nepozván, nečekán, ale zato doprovázen hlukem a ... krví."

"Až sem budu muset přijít příště, zemřeš ty a ne jenom tvá stráž," prohodil chladně Richard a blížil se ke stolu.

"Kvůli čemu takový povyk, příteli..."

Richard vytáhl zpoza opasku zkrvavený kus hadru na němž byl znak dvouhlavého orla a pohodil ho na stůl.

"Tví muži napadli mou vesnici. Vypálili jí. Vyplenili jí, znásilnili ženy a pobili i děti... Na mé půdě! V mém panství! Nejsem taková bestie, abych ti oplatil stejnou mincí, ještě jednou ale páchneš ty, nebo někdo z tvých pohunků na mou půdu, přijdu si pro tebe a budeš prosit, aby si pro tebe přišla sama smrt!"

"Jsem si jist, že jde jen o nedorozumění..."

"Každý tvůj muž na mé půdě mi propadne hrdlem, za každý život vezmu si dva a pak se vrátím sem a vypořádám se s tebou!" řval Richard dál a prstem ukazoval na Ullwicka.

"Jsem si jist..."

"Ještě jsem neskončil! Tvůj rod vymře po meči a tvá hlava bude zdobit bránu mého hradu, jestli já do toho tvého domu budu muset vstoupit ještě jednou!"

"Usedni k mému stolu, příteli. Můžeme spolu mluvit v míru."

"Já jsem domluvil. Své jsem řekl. Varuji tě. Příště budeš pít ze své číše svou vlastní krev. Odcházím a nechtěj, abych se vrátil."

Richard se otočil a zmizel na chodbě. Cosi na chodbě zařinčelo a zřítilo se k zemi. Richardovi těžké kroky duněly po chodbě, až pomalu utichly.

Ullwick si klidně ukrojil další kus masa.

"Byl jsi v Richardově panství?" otázal se Willfreda.

"Byl, otče, ale..." nedořekl, neboť ho k zemi srazila rána pěstí.

"Hlupáku!"

"Otče, nemůže nic udělat. Král má příliš starostí, než aby se zajímal..."

"Richardův otec byl prvním rytířem, král by se staral... kdyby Richard neměl ve zvyku řešit vše sám."

"Richardova armáda není dost silná. Po bitvě u Gerdanu se vrátil jen se třetinou svých mužů."

"Vypadni."

"Země je rozdrobena. Co chvíli můžeme být bez krále. Musíme....

"Táhni mi z očí...." zařval sir Ullwick a praštil pěstí do stolu.

Willfred sklopil hlavu a se zatnul pěst, k odchodu se ale neměl.

"Řekl jsem zmiz!"

"Ne. Ty půjdeš. Tvůj čas vypršel, otče."

"Co si to dovoluješ?"

Willfred se napřímil a blížil se ke svému otci.

"Dost bylo tvého příkoří. Dost bylo tvé slabosti."

"Jsi krev mé krve."

"Tvá krev dnes poteče."

"Co.... co to říkáš, synu?" optal se Ullwick vyděšeně.

Willfred ho ale už držel pod krkem a z ruky mu vyrval nůž na pečínku.

"Já tě zplodil. Já ti dal vše. Já...."

Zachrčel a jeho krev se smíchala s rozlitým vínem. Polovinou těla padl vznešený sir Ullwick na stůl a hlavu složil vedle tácu s pečínkou. Ruka se mu chvěla a natahovala se do prázdna, pak i ta bezvládně dopadla na stůl.

Willfred odhodil zkrvavený nůž a vyběhl z jídelny.

Richard už seděl v sedle svého koně, když se objevil v kamenném sloupoví okna Willfred.

"Chyťte ho! Zabil mého otce! Chyťte ho!"

Richard kopl koně do slabin a vyrazil k bráně. Několik lidí se za ním rozeběhlo. Muže, který chtěl strhnout jeho koně za uzdu skopl stranou a tasil meč. Kůň se otočil dokola, Richard hrozivě vykřikl a sťal hlavu nejbližšímu muži, jenž stál mezi ním a svobodou. Několik ozbrojených mužů se sbíhalo ze všech stran. Richard si razil cestu ven. Už se dostal k můstku přes příkop a lidé do něj po jednom padali. Pak už nestál v cestě nikdo a Richardův kůň se vzdaloval od hradu. K bráně pomalu došel Willfred držíc meč opřený o rameno. Usmíval se a sledoval prchajícího Richarda.

Několik dní musel Richard sledovat vyhladovělé venkovany plahočící se po své každodenní robotě. Plačící, žebrající děti na každém rohu. Starce zmírající v prachu cest, neb ti nemají dost sil sehnat si dost jídla k přežití. Všude vojáci udržující násilím pořádek a mír. A vojáků měl Willfred dost. Nebylo snadnějšího způsobu zajistit si obživu, než zabíjet pro Ullwicka a teď pro Willfreda, který svou povahou svému otci, jako by z oka vypadl. Tady ho lidé sledovali se záští v očích. Kdekdo by mu podřezal hrdlo jen za měšec, jenž nosil u pasu. Kdekdo by ho probodl jen kvůli párům bot, které jim usnadní přežít blížící se zimu.

Několik dní trvalo, než Richard dojel k hranicím své země. Půdy, kterou už tolikrát bránil vlastníma rukama. Půdy, kterou zdědil po svých předcích a pro kterou by prolil vlastní krev. Miloval svou zemi. Čím dál byl od hranic, tím krásnější byla. Obdělávaná pole překypovala úrodou. Z lesů se těžilo dřevo na nové domy a les po tom, co Richard nechal vyvraždit všechny vlky, se hemžil zvěří, která pomáhala svým masem lidem přežít zimu. S úsměvem hleděl na děti pobíhající kol vzrostlého dubu. Lidé ho tu milovali. Vzdávali mu úctu a vítali ho, kdekoliv se objevil.

Dvě zemně ležící vedle sebe. Jedna plná zloby, pokrytá popelem a prolitá krví. Druhá úrodná díky potu.

A Richard se o svou zemi bál. Nevěděl, zda má dost sil jí ubránit. Jeho lidé byli rolníci. Vojáků měl po skrovnu a o celou třetinu přišel u Gerdanu, když bránil královu družinu proti nájezdníkům ze severu. Sám král byl raněn a možná umírá. Bez syna. Bez dědice, jenž by zajistil klid a mír. Nastane krutá doba, zemře-li.

Richard posmutněl. Jeho panství vzkvétá. Musí mít dost sil. Musí... Jestli se lordové začnou bít kvůli trůnu...

Richard je patnáctým dědicem v řadě těch, co mají právo na trůn. Čtrnáct jich je před ním a ti ho neohrozí. Těm nevadí... Spousta dalších ale stojí v řadě za ním a až se začnou vyvražďovat, musí si krýt záda.

Král nesmí zemřít...

V těžkých myšlenkách konečně dorazil do svého hradu. Pojedl skrovnou večeři a ulehl se svou ženou v lože. Díval se na její krásné tělo rýsující se pod bílou košilkou. Hladil jí po tváři, po ramenou, po vystouplém kulatém bříšku. Už brzy mu porodí syna. Richard byl šťastný. Ležel vedle své milované a díval se do jejich třpytících se očí.

"Slib mi, že se náš syn nenarodí do války," zašeptala ustaraně Gwenn.

Richard znovu posmutněl.

"Přál bych si, aby nemusel."

"Plod naší lásky nesmí být zkažen zlobou."

"Pokud to bude v mých silách, nedovolím to."

Usmála se a chytila ho za ruku. Objal jí a políbil.

Člověk míní a bůh mění. Nebo to byl zase člověk, kdo vůli změnil?

Neuplynul ani týden, kdy hranice Richardovy říše lehly popelem. Willfred prý přijel pomstít smrt svého otce. Jeho muži loupili a plenili, tentokráte pod rouškou vylhaného práva.

Willfred opustil svůj hrad následován odhodlanými muži. Několik dní Willfredovi muži pustošili zem, kterou Richardovi předkové budovali po staletí. Willfred už z dáli viděl hustý kouř. Cítil krev svých lidí a ta v jeho žilách vřela hněvem. Pevně třímal rodový meč a jeho muži cítili totéž. Odhodlaní zemřít či zvítězit šli bok po boku vstříc přesile. Vstříc možné smrti. Před hořícími troskami jednoho z měst se sjednotili Willfredovi vojáci. Richard popohnal svého koně a jeho muži se dali do běhu. Dvě armády se rozeběhly proti sobě s řevem, jež by přehlušil i nejprudší bouři. Země duněla. Touha po krvi byla takřka hmatatelná. Jako vlna tříštící se o skálu narazila Willfredova armáda na Richardovu. Zbraně řinčely a muži se vraždili se stále rostoucí zuřivostí. Jeden druhému utínali paže a hlavy, probodávali hrudě, sráželi se na krví zalitou zem. Výkřiky hrůzy i hněvu. Praskání kostí. A krev. Všude spousty krve. I Richardova tvář byla znesvěcena rudou tekutinou. I on cítil ten hněv a dokonce i tu touhu zabít. Za necelou hodinu výkřiky pomalu utichli. Richard stál uprostřed pole zkrvavený a k smrti znavený. Paže už skoro necítil. Zrychleně dýchal a opíral se o svůj meč. Zbyla mu jen hrstka mužů, ale zvítězil. Zoufale se rozhlížel po poli a teprve teď mu došlo, že Willfreda nikde neviděl. Ale porazil ho. On ho přeci porazil!

Znovu se vítězně vracel domů. Jeho muži prozpěvovali. Šťastní, že přežili, šťastní, že zvítězili. Jen Richard se nesmál. Jen Richard neměl důvod k radosti. Tím míň, když spatřil bránu svého hradu vyvrácenou dokořán. Když viděl své rodinné sídlo v plamenech. Jako šílený prohledával trosky svého hradu a hledal Gwenn. Všichni stáli kolem neschopni slova. Richard s pláčem na krajíčku pobíhal sem a tam. Od mrtvého k mrtvému. Neutěšovalo ho, že se kolem válela i těla Willfredových vojáků.

Nenašel jí ani mezi živými, ani mezi mrtvými, ale rozhodl se Willfreda okamžitě pronásledovat. Vzal trosky ze své armády a po cestě i muže z vesnic. Dřevorubce se sekerami, lovce s luky, rolníky s motykami či cepy. Bral každého, kdo se chtěl mstít za znesvěcení své země. Kdo měl odvahu bránit svou rodinu. Ne z vůle vládce ale ve jménu vyššího práva.

I Willfredova zem už byla oslabena. Jeho zbídačelý lid pojednou vítal Richarda, jakožto svého osvoboditel. I zde se k němu připojily hordy venkovanů. Připravených mstít se i zemřít. Ano. Ve jménu vyššího práva.

Snad proto, že Richard tolik nehýřil bezdůvodným násilím. Nevraždil nevinné a neplenil vesnice a města, jimiž procházel při svém tažení. A to i když tentokráte Richard tak snadno podlehl hněvu. Téměř bez jakéhokoliv většího odporu si probojoval cestu k oslabenému Willfredovi a následován svými věrnými stanul před jeho hradem. Jeho lid neměl důvod bránit svého vládce. Willfred stál na hradbách svého hradu a vysmíval se. Vysmíval se, i když věděl předem, že prohrál a že živ nevyvázne. Věděl, že prohraje jen kvůli zradě vlastního lidu.

"Vrať mi Gwenn a zemřeš rychle, Willfrede!" křičel Richard.

"Troufáš si, příteli. Ty přeci můžeš ztratit víc, než já!"ˇodvětil.

"Vrať mi jí a třebas ti věnuji i život."

"Nemáš nic, než bandu chudáků. Nemůžeš vyhrát!"

"Tys nikdy nemohl vyhrát!"

"Zaplatíš za smrt mého otce."

"Lháři! To tys ho zabil."

"Ano. Zabil. Nenáviděl jsem ho pro jeho slabost, tak jako tebe nenávidím pro tvou sílu. Ale tebe si alespoň víc vážím."

"Vezmu si ji sám! Ale pak bude prolito příliš krve."

"Vrátím ti ji. Jako důkaz dobré vůle," zasmál se Willfred. Pak zvedl na znamení ruku a brána se otevřela. Ven vycházela žena v otrhaných špinavých šatech. Šla pomalu. Odevzdaná osudu. S prázdným výrazem ve tváři a očima, jež už nikdy nebudou moci plakat. Šla vstříc svému muži.

Richard se na ní díval a chvěl se. Viděl, že už pod srdcem jejich syna nenosí. Dovedl vyčíst z její tváře všechnu tu hrůzu, kterou musela prožít. A kterou v duchu prožíval i on.

Vzduchem zasvištěl šíp a zabodl se jí do zad. Ani nevykřikla, jen se zhroutila k zemi. Richard k ní běžel a sklonil se nad ní, zatímco jeho muži probíhali kolem něj s žebříky a beranidlem. Skláněl se nad ní, zatímco mu nad hlavou prolétávala hejna šípů.

"Lásko..." řekl a hlas mu selhal, když se dotkl její tváře.

"Náš syn... Nezrodil se do války..."

"Lásko..." zkusil znovu a vytryskly mu slzy a hrdlo se mu sevřelo.

"Nepřežil mou ... bolest.... Byl už mrtvý..."

Richard ze sebe nemohl vydat jedinou hlásku. Nemohl jí rozumět přes hluk bitvy, ale slova pochopil až příliš dobře.

Pomalu zavřela oči. Usínala a celý svět se propadal do temnoty. Neslyšela jeho hlas. Jeho pláč. Neslyšela už řev bitvy. Necítila pod sebou tu chladnou zem. Odešla... Zemřela.

Richard jí ale ještě pořád hladil její vlasy. Ještě pořád líbal její tvář. Ještě pořád měl její hlavu ve svém náručí. A křičel. Z hrdla se mu drala veškerá bolest. Veškerý jeho žal a ten řev se zabodával hluboko do kostí. Tu bolest cítili všichni. O to silnější byla jejich nenávist a touha po pomstě. Touha po právu. Touha po smrti. Konečně Richard sebral sílu, která v něm zbyla a posílen svou vlastní nenávistí prudce vstal a šel si pro Willfreda. Prodral se skrz běsnící masu lidí. Ledabyle odrážel útoky, ale o ničí krev mu nešlo tolik, jako o tu Willfredovu. Nikdo mu nestál za pozornost. Zabíjel teď stejně přirozeně jako dýchal. Bez citu. Bez toho, aniž by litoval jediné kapky krve, kterou kdy prolil. Bránu už jeho vojáci prolomili. Jeho muži už se hemžili po ochozech a hnali nepřátelé k vnitřním hradbám. Ale k vnitřní bráně doběhl málokdo. Ustoupit už nestačili.

Richard si probil cestu až k Willfredovi. Ten si ho všiml a rozeběhl se k němu. Richard vyrazil kupředu. Oba udeřili najednou, ale rána málem smetla Willfreda stranou. Další sek mu šel na hlavu a Willfred měl co dělat, aby ho udržel. Věděl okamžitě, že Richard je lepší bojovník. Věděl, že jeho hněv mu dodává nesmírnou sílu. A snažil se ustupovat. Prchnout před tou zlobou. Před tím hněvem bez jediného náznaku sebezáchovy. Věděl, že Richard se nebojí umřít. Že chce jen zabít. Willfred ustupoval a Richard ho tlačil mezi bojujícíma až ke zdi. Lidé pobíhající kolem a zabíjející se navzájem nezajímali ani jednoho z té podivné dvojice. Jako by celá bitva byla jen mezi těma dvěma. Willfred prchal po schodech k ochozům a Richard ho pronásledoval. Kolem hlavy mu proletěl šíp a zabodl se do dřevěného sloupu, ale Richard se ani nenamáhal otočit, ani se nepodíval, odkud ten šíp vyletěl a nebál se, že přiletí další a ten už se trefí. Hnal ho dál. Každou další ranou, každým další výpadem. I kdyby ho měl uštvat k smrti. I kdyby oba měli padnout únavou. Willfred musí zemřít. Zemřít! Už byli na ochozech a pro Willfreda bylo stále těžší odrážet útoky. Zoufale kolem sebe máchal mečem. Bál se svého konce a cítil ho. Viděl svou smrt v očích svého soka. Snažil se provést zoufalý výpad na rameno, ale Richard jen lehce ustoupil a rána vyšla naprázdno. Teď už nestačil stáhnout ruku zpět. Už nemohl reagovat. Richard ale ano... Willfredův meč dopadl na zem i s Willfredovou uťatou rukou. Řval bolestí a zbylou rukou se snažil zastavit gejzír krve. Vytřeštěnýma očima sledoval toho, jenž ho porazil. Richard odhodil meč a zpoza opasku vytáhl dýku. Willfred ho nejspíš už ani nevnímal. Byl v šoku. Propadl se někam do jiného světa. Sklopil oči a díval se na svou uťatou ruku, která už nikdy svůj meč nepustí. Díval se na kaluž vlastní krve. Necítil, jak Richard dál smýkal jeho tělem, jako s loutkou. Pořád obracel svůj zrak ke své ruce. Richard ho dovlekl k okraji ochozu a tváří ho otočil k lidem bojujícím tam dole.

"Ve jménu práva!" zařval a podřízl Willfreda, jako prase.

Držel ho už jen za vlasy, ale Willfred už nekladl žádný odpor. Nuž mu prořízl hrdlo, ale Richard to tělo dolů ještě nepustil. Jeho oběť už dávno obrátila oči v sloup a visela za vlasy na konci Richardovy silné paže, jako výstraha. Jako důkaz jeho hněvu.

Až dlouho po tom, co z něj vyprchala poslední kapka života se jeho tělo zhroutilo dolů z ochozů. Zbytek Willfredových mužů se nestihl skrýt před hněvem Richarda a jeho věrných. Zmírali ve strachu. Zmírali beze cti. Nad tím vším stál Richard. Rozhlížel se kolem svýma smutnýma očima.

"Říkal jsem, že až znovu uvidím zdi tohoto hradu, poteče krev."

Řev bitvy utichl. Zbyl jen nářek raněných. Výkřiky bolesti a strachu.

Richard promáčený cizí krví kráčel davem k tělu své milované.

Vzal jí do náruče a políbil její líce.

"Pochováme jí doma, ne v téhle prokleté zemi."

A v náruči si jí nesl domů...