Sighart - Pán slov

P R O L O G

Kdys býval jsem obávaným válečníkem a můj meč byl často nořen v krvi, dokázal jsem chladně zabít kohokoliv, bez jediné výčitky. Teď mě síla opustila a mé kdys dlouhé černé vlasy čas zbarvil šedí. Bitvami ošlehaná tvář válečníka se změnila v utrápenou tvář starce.

Teď pobývám ve své chatrči nedaleko vesnice Urang. Lidé z ní přinášejí mi dary, jídlo i kožešiny na zimu. Nazývají mě Ranorg, pán slov a v jejich očích jsem mudrcem.

Kdysi, místo pera, třímal jsem v ruce meč a místo slovy, zapisoval jsem se do lidských srdcí krví. Však ani teď necítím lítost nad svými skutky.

Mnoho času uplynulo a já mohl velmi dlouho přemýšlet.

Stále pravím, že někdy je nutné pozvednout zbraň k prosazení pravdy a pro pomstu. Pomsta byla pro mne vždy lepší než utrpení. Prosím, nesuď má slova, nejsou to slova bláznivého starce. Snad kdybys znal pravdu, kdybys jen mohl znát můj příběh, pochopil bys.

Teď chceš znát mé jméno? Neprozradím jej, snad později, až vypovím svůj příběh, leč časem na něj stejně přijdeš. Bez mé pomoci.

Teď slyš krutou pravdu o králi Sedrickovi, bratrech Erickovi a Sighartovi, krásné Arion.

Krev Arwonu

Kdys vládl v zemi král krutý, Sedrick se jmenoval, ale každý mu říkal Král Krvavá pěst. Neznal soucitu ani smilování a jeho vláda byla utrpením pro jeho lid. Byl to pyšný a nadutý blázen, stejně jako jeho otec. Prostý lid ho nenáviděl a proklínal a šlechta se mu v bázni a pokoře plazila u nohou. Každý se bál jeho hněvu. Slovo spravedlnost mu bylo cizí. V kobkách jeho vězení trpěly stovky nevinných a katova sekera nikdy jen tak nevisela na hřebu.

Však pohleď, jak plameny na Arwonem šlehají. Královi vojáci pálí a ničí vše, co se jim dostane do spárů.

A král sám, na koni, oděn ve svém šarlatovém plášti, pod nímž se leskne zbroj. Jeho meč byl zbrocený krví a ten blázen se smál. Jakýsi muž, vesničan, popadl sekeru a vrhl se naň. Král stočil koně a jeho meč zasvištěl vzduchem. Vesničan se jen s výkřikem zhroutil k zemi.

Teď z chatrče vlečou ženu a jeden z vojáků vrhá planoucí pochodeň na slaměnou střechu.

Vojáci srazili ženu k zemi, špinavýma rukama z ní strhávají šat a král pomalu sestupuje z koně.

"Matko!" křičí dítě skryté pod doutnajícím vozem. Teď se malá ručka zatíná v pěst.

"Matko!" křičí zas.

"Uteč Eriku, odveď Sigharta pryč!" slyší v odpověď.

Král odstrčil vojáka a sám se vrhá na ženu.

Výkřiky a pláč dokreslují tu krutou scénu.

Erik se sklání nad plačícím dítětem.

"Musíme odsud, bratříčku, pojď!"

To větší z obou dětí vleče svého bratra pryč. Ještě na chvíli se otočilo a prstíky na jeho dětské ručce se znovu zaťaly v pěst.

A šarlatový plášť se mu vryl do mysli

II.

Král Lapka

Uron, městské tržiště - o patnáct let později

Erik se procházel po tržišti, tak jako každý den. Hbité prsty nenápadně vylovily z košíku jablko a o pár kroků si bezstarostný zloděj pochutnával na sladké kořisti.

Nebylo vůbec snadné přežít v tomhle městě. Erik vlastně neměl na vybranou. Už od devíti let se musel starat sám o sebe a o svého mladšího bratříčka Sigharta, kterému tehdy byly sotva čtyři.

Neměl otce ani matku, ty už dávno ztratil. Dobře si pamatoval ty výkřiky, plameny, jež sžíraly obydlí, v němž se narodil. Velmi dobře viděl tvář svého otce, když pozvedl zbraň proti králi, aby ochránil život své ženy a dětí. Otce, který padl rukou krutého vladaře.

Dobře si pamatoval zaťatou pěst i přísahu pomsty.

Zamyšleně hleděl k zemi a srazil jednoho z malé skupinky gardistů. Uctivě se poklonil, omluvil a o chvíli později si prohlížel stříbrně vyšívaný znak dvouhlavého lva na měšci s kouskem odříznutého provázku.

Žádný zloděj by se něčeho takového neodvážil. Ale Erik neměl strach. Přísahal sám sobě, že už nikdy mít strach nebude. A navíc, v kraji nebylo lepšího zloděje, než byl on. Nikdo nebyl tak hbitý, tak rychlý a mrštný jako on.

Klidnou chůzí došel k nejchudší části města. Po špinavých ulicích válel se jeden chudák vedle druhého. Erik kolem nich procházel bez povšimnutí, jenom šel a pohvizdoval si jakousi písničku. Nevadil mu zápach, jenž se šířil kolem. Byl na to zvyklý, vyrostl tady. Potom se zastavil u bezrukého žebráka ležícího na zemi.

"Zdravím tě, strýčku Ellare," pravil a vytáhl z torny pecen čerstvého chleba.

Žebrák pokývl hlavou, zakousl se do chleba a přenesl jej tak mezi kolena. Pak jimi pevně pecen stiskl a zády opřen o zeď ukusoval.

Nebyl to Erikův strýc, spíše něco jako jeho otec. Vychoval ho, stejně tak jako Sigharta. Naučil jej svému řemeslu. Byl nejlepším zlodějem v zemi a lidé ho nazývali Král Ellar, pán zlodějů, nebo také Král Lapka.

Odvážil se vstoupit do královské pokladnice. Málem vyloupil i tu, ale byl zrazen. Třista zlatých byla odměna na jeho hlavu. Erik králi nabídl desetkrát tolik za jeho život. Král Ellara propustil, ale nejprve mu dal useknout obě ruce.

Král Lapka se však stal v Uronu legendou, teď tak říkali Erikovi.

Erik chvíli s Ellarem rozmlouval, potom se rozloučil, vstal a zamířil do krčmy.

Taverna byla místem všech zlodějů, vrahů, podvodníků a vůbec těch největších lotrů království.

Erik sem chodil každý den. Vždy nepřátelské tváře vrahů se teď rozzářily a každý zdravil krále zlodějů.

Všichni ho s jásotem přijali, jen jediný člověk se ani neotočil od své číše. Muž s šedou kápí na hlavě jenom pozvedl hlavu, aby se napil sladké medoviny, a potom jeho hlava opět poklesla. Seděl zády k přicházejícímu, ale ani ho nenapadlo otočit se.

Erik k němu přistoupil a usedl vedle něho.

"Zdravím tě, bratře!" pravil muž, aniž by se otočil k Erikovi.

"Též tě zdravím, Sigharte," odvětil Erik.

"Chtěl jsem s tebou ještě mluvit, dřív, než opustím tohle město," pravil Sighart.

"Opouštíš nás, bratře?"

"Odcházím," pravil ponurým hlasem.

Krčmář přinesl Erikovi korbel pěnivého moku, Erik se napil a znovu se otočil k Sighartovi.

"Kdy?"

"Dnes, odcházím se soumrakem. Ty víš, bratře, že takový život není pro mne. Chci odjet pryč, do lesů, lovit zvěř, pěstovat obilí a žít spokojený život."

"Máš strach, co?" otázal se Erik.

"Ne, ty dobře víš, že ne. Alespoň ne o sebe."

"O Arion?"

"Miluji ji a nechci ji uvést v nebezpečí. Odvedu ji odsud, pryč, daleko od králových vojáků. Mě nemůžou chytit, ale ji ano."

"Zapomněl jsi už na naše rodiče? Na to, jak nám náš vladař povraždil rodinu, vyhnal nás pryč, ukradl spokojený život a odsoudil k věčné záhubě?"

"A co s tím chceš dělat? Vzít pár dalších zlodějů a napochodovat si to přímo do jeho komnat v paláci?"

"Ano, mám dost lidí odhodlaných ke všemu. Další se přidají a svrhneme krále z trůnu."

"Já odcházím, to je mé poslední slovo."

"Dobrá, nedáš-li na slova svého staršího bratra, toho, jehož nazývají králem zlodějů, promluv s Ellarem."

"Už se stalo, mám jeho svolení."

"Pak tedy jdi. Jdi si kam chceš, už tě tu nechci vidět. Zmiz!"

Sighart pomalu vstal a plášť mu přitom odhalil meč připnutý k boku. Ostře se podíval Erikovi do očí. Potom se otočil a pomalu odcházel.

Jeden ze zlodějů pozvedl ruku a chystal se vrhnout dýku do zad odcházejícímu, ale Erik ho srazil k zemi. Sighart to slyšel, zastavil se, ale neohlédl. Potom odešel.

III.

Arion

Jak sladká jsi, Arion. Tvé rty lákají k polibku. Oči, hvězdy na nebeské klenbě, vždy planoucí životem. Tvůj sladký úsměv a nevinný pohled. Mnoho mužů se ti sklánělo k nohám, stříbrem a zlatem chtěli zdobit tvé hebké bílé hrdlo. Čelenku z perel rádi by ti vplétali do vlasů. Ty však srdce své dáš lapkovi. Čím zaslouží si tě ten ubožák? Vždyť krev ulpěla mu na rukách. Ano, i on ti nosil k nohám stříbrné náhrdelníky, perly, drahokamy a brokáty, ale máš z nich radost? Vždyť placeny byly krví!

Mohla jsi mít bohatství, teď žiješ ve strachu a chudobě. Ne, tobě to nevadí, sladká vílo. Jsi šťastná. Nechceš, aby tvou šíji tížil chladný kov, když tě na ni líbá tvůj Sighart. Však mnoho lidí Sighartovi závidí. I jeho starší bratr. On tě však bratru nevezme.

Ach Sigharte, kdybys jenom tušil, jaké utrpení tě čeká.

Jsi šťasten, že máš doma drahokam, růži. Však vezmou ti ji a ona steskem povadne a zahyne. Však hleď, královi vojáci už jdou.

IV.

Pomsta

Tři šťastná léta uplynou,

a Arion ti syna zrodí,

však netušíš, že zahynou,

prý život nezahodí.

Tys šťastný byl, teď umíráš,

snad zahubí tě stesk,

v té snaze oči zavíráš,

a pomsty vzýváš lesk.

Tvůj život přestal smysl mít

však jeden přeci je,

ty vládci musíš život vzít,

než zemře naděje.

Ty vzteky pěsti zatínáš

a slzou vlhne zrak.

Tu bestii ty proklínáš

ty pomstíš se mu však.

Návrat

O devět let později

Bylo chladné, deštivé počasí, když se Sighart vracel z lovu. Celý den strávil v lese, snažil se vystopovat kance či jelena, ale kromě pastí na vlky nenašel v lese nic, co by upoutalo jeho pozornost.

Někteří lidé z blízkých vesnic tvrdí, že v okolí řádí smečka vlků, jiní si myslí, že zvěř hubí lesní démoni, nebo že bůh na ně seslal hlad, aby je potrestal.

Sighart nevěděl, co z toho je pravda, vlastně o tom nepřemýšlel. Jediné, co měl na mysli, bylo, že zase nesehnal nic k jídlu.

Došel na konec lesa a po úzké stezce pomalu sestupoval přes známou mýtinku směrem ke srubu. Smutně pohlédl od stezky na pole, na kterém už dávno mělo zrát obilí. Místo toho však viděl jen několik malých, slabých klásků, zplihle se sklánějících k zemi.

Rychlou vesnickou chůzí došel až ke dveřím, pomalu otevřel a vstoupil dovnitř.

Luk a toulec se šípy pověsil na hřeb ve zdi a přešel rovnou ke spíži, ve které našel jen malý kousek tvrdého chleba a sýr, který byl potažen lehkým pláštěm plísně a už se nedal jíst.

Sighart přešel ke stolu, usadil se na dubovou lavici, opřel ruce o ramena a přemýšlel.

Vzpomínal na časy, kdy toto obydlí naplňovalo štěstí a radost.

Sighart se neohrabaně zvedl, strhl ze zdi rodový meč a položil jej na stůl. Z truhlice vytáhl starou deku, lovecký nůž po otci a zdobenou skříňku. Otevřel ji a probíral se jejím obsahem. Do ruky se mu dostal malý stříbrný křížek. Ten patřil jí.

Pomalu si upevnil křížek na krk. Bylo to to jediné, co mu po ní zbylo.

Skříňku položil opět do truhly.

Sighart položil váček se všemi penězi na vlněnou deku, kterou rozprostřel na stole, položil sem i další nůž a několik cenností. Potom deku stočil do vaku a převázal koženým řemínkem. Zavřel truhlu, nůž po otci i meč vložil za opasek a přehodil si přes záda vak.

Ještě sebral ze stěny luk a šípy, vyšel ven a vyvedl koně.

Vak se svým majetkem připevnil k sedlu, potom se otočil s pochodní v ruce ke stavení.

Ne, sem už se nikdy nevrátí.

Paže s pochodní pomalu klesla a plameny lačně olízly dřevěnou stěnu srubu.

Sighart prohodil hořící pochodeň oknem dovnitř, otočil se a vyhoupl do sedla svého koně.

Pomalým krokem se vydal do města.

Už se neohlížel. Proč taky? Aby viděl, jak se srub, který vlastníma rukama postavil, mění v popel? Aby věděl, jak to, co mu věčně připomínalo bolest kterou zažil, mizí v plamenech?

Ve zmučených očích se mu objevila slza.

Sighart ji však nevnímal a ujížděl pryč.

VI.

Inter Arma

V zemi už mnoho let řádila válka. Stala se každodenním strachem, chudobou a bídou. Mladí muži odcházeli do bitev a staří, nemocní a boje neschopní se z nich vraceli. Sighart o tom nepřemýšlel. Jeho se válka netýkala. Nebál se smrti.

Mrtvý nemusí jíst, mrtvý necítí bolest.

A tak začal bojovat. Zabíjel, aby zapomněl. Alespoň si myslel, že krví se dá ukojit stesk.

Válka. Jak strašně zní to slovo. Jenže v tu dobu to nebylo pouze slovo. Byl to strach, byla to bolest, bída a utrpení. Bylo to běsnění a krev. Krev nevinných.

Byl to způsob života a byla to smrt.

Co vlastně cítí člověk, když ví, že zemře. Když ví, že smrt je mu nablízku?

Co cítí člověk, jenž leží v tratolišti vlastní krve a čeká na svůj konec. Jakou bolest prožívá ten, kdo umírá?

Ani nad tím Sighart nepřemýšlel.

Projížděl krajem a dávno vyměnil starou herku za nejlepší klisnu v okolí. Jeho roztrhaný šat vystřídala kroužková vesta na kožené zbroji, okované nátepníky teď zdobily jeho zápěstí a na jeho meči přibyla spousta zubů.

Kradl a vraždil bez soucitu.

Pak válka pominula. Země krvácela, králova síla byla téměř zlomena - a lid proti němu povstal.

Válku vystřídala vzpoura.

A toho chtěl Sighart využít. Proto teď mířil zpět k Uronu.

Zbýval mu poslední den cesty, než opět spatří město, v němž vyrůstal. Sighart sesedl z koně, aby se napil vody z řeky. Cestovní měch naplnil vodou a znovu se sehnul, aby se ještě jednou napil.

Rána do týla ho srazila do vody.

Vody tu bylo sotva po pás.

Sighart však kupodivu neztratil vědomí a okamžitě se vynořil z rozbahněné vody. Tu ho sevřely silné paže a chtěly ho srazit pod hladinu. Sighart si však trhnutím uvolnil jednu ruku a okamžitě zabořil svůj loket sokovi do žaludku. Ten ho okamžitě pustil. Sighart se prudce otočil a úderem srazil útočníka do vody. Muž se snažil vstát, ale zasáhla ho další rána, pak další a další. Než se stihl vzpamatovat, držel mu Sighart hlavu pod vodou.

Muž se vší silou vzepjal a na chvíli se dostal nad hladinu. Potom ho Sighart strhl zpět.

Muž se znovu vzepjal a odhodil Sigharta stranou. Potom se na něj vrhl. To už se dostali oba hlouběji do řeky a oba zmizeli pod hladinou. Voda pěnila a zbarvila se krví. Brzy nato se znovu vynořila Sighartova hlava. Vylezl na břeh a vlekl s sebou tělo vraha.

Byl to muž vysoké postavy, jeho vlnité vlasy byly ulepené od bláta a z obrovského křivého nosu se mu řinula krev.

Sighart ho spoutal a v klidu vyčkal, až se útočník probere.

Muž pootevřel oči a pohlédl na Sigharta.

"Chtěl jsi mě zabít!" pravil Sighart chladně.

"I ty zabíjíš!" pravil a pohlédl na zbroj, jež byla zavěšena na hřbetu koně.

"Mám právo na tvůj život!"

"Jsou kruté časy. I já měl právo na ten tvůj."

"Nemáš strach?"

"Ani ty jsi neměl."

Sighart vytál ze sedla meč a blížil se k zajatci.

"Kdo jsi?"

"To ti potvrdí mí přátelé, až si pro mě přijdou."

"Až tu najdou tvoji mrtvolu!"

"Myslíš?"

Tu se naráz jako na povel vyrojila ze všech stran banda lupičů. Sighart se rval jako lev a spoustu jich pobil, byl však sám, a proto byl zajat.

Nevím, zda učinili dobře či špatně, leč předvedli ho před Krále Lapku.

VII.

Shledání

Ta hloupá lůza,

drzá a loupeživá chátra

však přec je lotrů múza,

když po bratru se pátrá.

Až setkají se zas,

dva muži stejné krve,

pak pomsty přijde čas,

nic není jako prve.

Tu bok po boku,

k meči meč

a v stejném kroku,

zbraní řeč.

Zem pije lotrů krev,

krev vojáků i krále,

to hrůzný bitvy řev.

jež rozléhá se dále.

Sighart byl převeden před Krále Lapku. Šťastné bylo shledání obou bratrů. Potom se bratři stali hrozbou. Královi vojáci se jich báli. Sighart s Erikem plenili, loupili a vraždili jednoho gardistu po druhém.

Až jednou narazili na královu ozbrojenou družinu. Snad z nějaké kruté výpravy vraceli se jeho vojáci a v jejich středu sám král. Tu zaťaly se pěsti obou bratrů v hrozbě a horda lapků a zlodějů se vrhla v divou řež.

Krutá byla tato bitva a řady vojáků rozptýlily Erikovy síly. Oba bratři byli rozděleni a oba ač každý zvlášť, pročesávali řady nepřítele.

VIII.

Poslední soud

Sighart rozzuřeně trhl hlavou a prudce se ohlédl po své další oběti. Po ostří jeho meče stékala další krev. V očích kdysi dobromyslného člověka teď plál oheň šílenství a jeho smích se rozléhal bitevním polem. Smích, který byl tisíckrát strašlivější než nejmocnější bojový výkřik a naháněl tisíckrát větší strach. Smál se a rozséval sémě strachu do černých duší králových vojáků. V nelidských tvářích, v těch tvářích, co neznají soucitu, neznají bolest a jakýkoliv lidský cit, se objevila hrůza.

Jako šílený se vřítil do zad nejbližšímu vojákovi a ťal. Potom čepel jeho meče opět proletěla vzduchem, rozťala břicho dalšímu nepříteli a zastavila se až o jednu z páteřních kostí. Vztekle odkopl mrtvolu stranou, aby si tak osvobodil meč. Nestačil svou zbraň ani stáhnout do obrany a jeho paže ho sama od sebe vedla k dalšímu úderu. Překvapený voják se oběma rukama chytil za krk, klesl na kolena a nevěřícně hleděl na Sigharta. Ten jenom rozezleně máchl a uťal mu hlavu.

Další odvážlivec se chystal k zákeřnému úderu, když se Sighart otočil a hnal svůj meč do protiseku. Ozvalo se prasknutí a po té, co Sighartův nástroj pomsty přerazil nepříteli meč, zakroužil nad hlavou svého pána a rozťal gardistovi hlavu.

Plamen nenávisti a šílenství však neutichl. Hnal se dál, srazil k zemi dalšího vojáka a z otočky mu rozťal hruď, postavil se do cesty dalšímu, ladným úhybem se vyhnul bodu na břicho a udeřil ho hlavicí do obličeje. Voják upustil meč a chytil se za obličej. Mezi prsty mu protékala krev. Potom mu cosi ostrého vniklo hrudí do plic a on se zhroutil.

Sighart se pořád zběsile rozhlížel po poli, když tu konečně spatřil postavu v šarlatovém plášti s helmicí s orlími pery a znakem dvouhlavého lva.

Rozběhl se k němu a jakoby mimoděk se jeho paže vznesla a v prudké ráně uťala hlavu dalšímu z královy gardy.

Muž v šarlatovém plášti se otočil a koutkem oka zahlédl blížícího se válečníka. Okamžitě se ve střehu postavil čelem ke svému sokovi a mečem už mířil na Sigharta.

Sighart ťal na mužovu hlavu.

Muž okamžitě ránu kryl, nechal meč sklouznout k příčce, odrazil ho a sekl Sighartovi po krku. Ten na poslední chvíli uhnul a meč mu prosvištěl sotva dva palce od hrdla.

Udělal přemet vzad a ještě v letu popadl meč ležící na zemi vedle mrtvoly jednoho z gardistů, dopadl na nohy a v poslední chvíli se narovnal s meči ve zdvojeném krytu, aby tak zabránil seku na bok.

Muž v šarlatovém plášti ustoupil a obezřetně soka obcházel. Plášť mu divoce vlál ve větru.

Nějaký gardista se zezadu vrhl na Sigharta, ten se jen skrčil a jeden z mečů šel vpřed. Voják jen vykřikl a svezl se po jeho meči na zem.

Sighart prudkým pohybem uvolnil svou zbraň a otočil se k sokovi, který nestihl využít malého rozptýlení a stáhl se opět do obrany.

Sighart zaútočil na hlavu, na bok a pak z otočky jedním mečem na nohy a druhým na pas.

Král obě rány kryl, zablokoval mu jeden meč a kopem mu jej vyrazil z ruku, potom srazil další útok a bodl. Sighart přešel do zkříženého střehu, srazil ránu k zemi a vypálil rubem meče králi na obličej. Král se jen přikrčil a rána vyšla naprázdno. Vladař vyrazil volnou paží kupředu a okovaná rukavice narazila na hrdinovu nekrytou hruď. Ten se zapotácel a ustoupil, pak se však znovu pustil do boje.

Sighart sekl na hlavu a Sedrick se jen zasmál, srazil ránu stranou a z otočky zaútočil na nekrytý bok, ale zloděj byl rychlejší, kryl ránu spodním krytem, přetočil meč a trhl nahoru, Sedrick se zapotácel a ztratil na chvíli rovnováhu. Sedrick povolil ruce a meč se mu nebezpečně přibližoval k hlavě. Sighart se zapřel vší silou a Sedrick nechal meč sklouznout k příčce, a vší silou odrazil meč zpět a přitom chtěl kopnout Sighartovi do kolena.

Lapka se na poslední chvíli stočil, rána ho však přeci zasáhla z druhé strany, a tak se mu podlomily nohy. Prudce se otočil a v kleče srazil ránu, jež mu měla setnout hlavu. Potom udělal prudký úhyb vzad a dostal se opět na nohy.

"Jsme příliš vyrovnaní, nikdo z nás nemůže vyhrát!" zvolal Sedrick.

"Ty nemůžeš vyhrát. Tvůj život patří mě! Všechny jsi je zabil!" křikl Sighart a ťal po Sedrickově paži. Následoval sek na hlavu a na levý bok. Potom bod, otočka a sek na druhý. Sedrick se znovu zasmál, ladným protiúderem odrazil poslední ránu a máchl mečem po lapkovi. Ten nestačil uhnout a špička meče mu rozťala břicho. Nebyla to hluboká rána, ale značně ho to oslabilo. Sedrick drtivými výpady hnal Sigharta k ústupu, potom sekl na hlavu, když tu se Sighart přikrčil a z posledních sil vyrazil meč před sebe. Oči mu zajiskřily a s radostí hleděl do vyděšené tváře. Napřímil se a trhl mečem vzhůru. Zaslechl praskání kostí.

Královy rty se neslyšně pohybovaly a říkaly cosi o pomstě. Sighart nechal svého pána padnout na kolena, pak mu vytrhl meč z hrudi a rychlým pohybem mu rozťal lebku.

Smál se. Smál se jako šílený a nevšímal si krve, která mu vytékala z nesčetných ran. Znaveně se napřímil a jeho unavené ruce sotva udržely meč. Třásl se a křeče mu cloumaly celým tělem. Jedna bolest přehlušovala druhou, ale on se smál. Zaslechl za sebou výkřik a chtěl se otočit.

Stihl by to. Mohl ráně nastavit meč. Mohl opět zvítězit. Mohl se probít ven a uprchnout do hor. Jenže nechtěl. Upustil meč a čekal.

Ucítil bolest v hrudi a rána ho smetla k zemi. Byl jako v ohni a bolest sžírala jeho mysl.

Ležel tváří k zemi a věděl, že umírá. Cítil to chladné ostří, jež mu přerazilo páteř, věděl, že nastal jeho konec.

"Vae victis," zašeptal.

Pak zavřel oči a zemřel.

Erik procházel bitevním polem a marně hledal svého šíleného bratra. Necítil lítost nad tisíci muži, necítil nic. Uprostřed bojiště se zastavil nad tělem bojovníka. Pevně uchopil meč, jenž mu trčel ze zad, a pomalu ho uvolnil. Odhodil tu barbarskou zbraň a odvalil muže na záda.

Se soucitem pohlédl na bratrovu tvář.

Sighart dávno nedýchal, ale z očí jako by mu stále zářil ten plamen šílenství. Byl mrtev a jistě musel umírat v ukrutných bolestech. Na tváři mrtvého bojovníka se však zračil šťastný úsměv.

Erik se unaveně sehnul a uchopil Sighartovo tělo. Jeho silné paže se napnuly a znavený válečník se trmácel bojištěm se svým bratrem v náručí. Teprve teď si všiml i Sedrikova těla.

Ještě ten den vystavěl svému bratrovi mohylu. Navršil kameny a k čelu hrobu zatloukl do země kůl. Vrátil se k bojišti pro Sedrika. Nožem mu odřízl hlavu a hřebem přibil k tomu kůlu.

"Tak sis to přál, bratříčku," řekl Erik, sklopil hlavu k tiché modlitbě, zabodl svůj meč do země, pak se napřímil a odešel.

Dlouho se nesla zpráva o Sedrikově konci. Nikdo se však neodvážil vydat se k Sighartově hrobu. Sedrikův syn Edonrock, ač obávaný válečník a krutý vladař, nikdy se neodvážil vydat se pro otcovu hlavu. Ještě dnes zdobí rozražená lebka kůl u Sighartova hrobu, ale nikdo se nikdy neodváží dotknout se jí. Všichni se bojí Sighartova hněvu.

E p i l o g

Jeden mudrc řekl, že síla muže není v jeho pažích, nýbrž ukrytá v mysli, že není zlo, jen skutky bez rozmyslu. Pravil, že pomsta není nikdy správnou cestou, že volit máme vždy odpuštění. Sighart však neměl jinou možnost. Mohl jít cestou odpuštění, ale přestal by si vážit sám sebe. Přestal by věřit. Ano, byl by živ, leč bez cti a bez duše. Někdy je nutné jít cestou pomsty. Však správně tušíš, kdo ti tento příběh vyprávěl. Ano. Erick, Sighartův bratr. Mé pravé jméno bylo však dávno zapomenuto. Já mu nedokázal pomoci a nemohl jsem splnit svůj slib. Raději mě však nazývej Ranorg - Pán slov.

Možná je tento příběh opravdu jen snůškou slov. Možná je to jen sen a možná skutečnost. Možná jsem Erick a možná ne. A možná ti zítra bude Pán slov vyprávět jiný příběh.