Sheran z Avery

Sheran

Mohutnou nebeskou klenbou hustě spletenou z větvoví staletých stromů skromně prosvítaly paprsky měsíce, které se odrážely ve vlhkém listoví keřů. Takřka nehybný vzduch byl provoněný jehličím a jmelím a do té podivné směsi jakoby kdosi přimíchal tu a tam zápach tlejícího dřeva. Z lesa čišela jakási temná posvátnost. Obří chrám, jež nemohlo znesvětit nic na světě, neboť nic by nemělo mít větší sílu, než staletá neměnnost.

Dokonce i úzký potůček nedokázal narušit celistvou klenbu stromů a ač se sebevíc snažil podemílat kořeny, aby snad věčnost staré obry vyvrátil, aby je pokořil silou vody, aby mohl konečně na své hladině odrážet svit luny; zmohl se jenom toliko prodírat se mezi kmeny a křovím v malém slabém klikatém pramínku křišťálově čiré vody, a to jenom tudy, kudy mu povolil zákon lesa. Aby se jako had stáčel kolem kmenů, narážel do kořenů, odrážel se od nich a razil si cestu zase jinudy....

Ani vítr nic nezmohl. Rozdroben tisíci těly věčných strážců lesa jen jako lehký vánek bloudil sem a tam, slabý a nicotný, že i lístkem by pramálo svedl pohnout.

A tak tu vládlo posvátné ticho... Jen věčně drzý a vzpurný potůček mírně ševelil svým slabým hláskem.

A dnes tu bylo ještě něco... Cosi nového viselo ve vzduchu.

Vzrušení...

Zrychlený dech i tep.

Dychtivost mládí.

A dva páry stejně modrých očí skrytých za větvovým padlého stromu.

Oba měli kolena zbarvená vlhkou půdou, na níž klečeli. Do těl se zahryzával noční chlad, ale vnímali to jen kousíčkem svého vědomí.

Ten větší byl Cedrik. Maje teprve sedmnácti let, vzezření už měl muže. Ramena široká a vzedmutý hrudník to potvrdily. Dokonce i chomáč řídkých tmavých vousů pod nosem. Jen vlasy měl jako žena. Měl je stejné, jako jeho matka. Dlouhé, husté a vlnité.

Menší byl Sheran. O celých pět let mladší, než jeho bratr Cedrik, ale o to víc dychtivý dokázat, že i on je hoden úcty. Že i on je mužem. Dnes byl jeho velký den. Bylo mu dvanáct. Dnes mohl na lov. Ale ne jako již stokrát předtím. Už se nemusel jen dívat a být zticha.

Učit se pozorovat, hledat stopy a pak pomáhat odnášet kořist, kterou nelovil on. Dnes mohl vystřelit z luku. Ano. Střílel tisíckrát. Do slaměného terče, do lněného pytle plněného hlínou či senem. Dnes mohl lovit!

Lovit a být mužem. Svíral luk, až mu zbělely kloubky na jeho drobných rukou.

Věděl, že přijde. Každý den chodila. Viděl ji mnohokrát, ani ji nemusel stopovat. Přijde! Musí!

Zhluboka se nadechl, jakoby chtěl promluvit a i ten nádech se ostře zařízl do ticha. Cedrik však po něm střelil pohledem a varovně kroutil hlavou a už to dokázalo mladšího z bratří umlčet.

Celé hodiny a pro nic!

Někde za druhým břehem potůčku však náhle zapraskala větvička a pak další.

Výraz rozhořčení v Sheranově tváři opět vystřídalo napětí.

Už ji uviděl a byla překrásná. Přesně tak, jak si ji pamatoval. Šla pomalu a plaše, aby došla k potůčku a opatrně začala pít co chvíli však zvedajíc hlavu pátrajíc v okolí.

Sheran napjal tětivu a její vrzání vězelo ve vzduchu. Bál se, že ho uslyší, nebo ucítí, ale proměnlivý slabý vánek vál směrem od ní. Věděl to. Celé hodiny rozmary vánku sledoval.

Chystal se povstat, zamířit a vystřelit, ale Cedrikova ruka mu sevřela rameno železným stiskem.

Jakým právem ho chce zadržet? Je to jeho cesta k dospělosti! Proč?

Hněv vyprchal hned jak se objevil statný srnec. Kráčel vznešeně, jako pravý vládce lesa.

Sheran se usmíval. Tohle je daleko cennější trofej. Jídlo na celé týdny...

Vstal, napnul znovu tětivu luku a nedočkavě vystřelil, aby šíp prosvištěl dva palce nad hřbetem zvířete a zaryl se do stromů. Tětiva luku šlehla malého lovce přes zápěstí, ale ten ani nemrknul. Jakože minul? Musel mít křivý šíp... Nebo špatné peří... Přece nemohl minout!

Srnka pelášila pryč, srnec opačným směrem.

Sheran bleskurychle sáhl za záda a snažil se nahmatat v toulci další šíp i když věděl, že vystřelit už jej asi nestihne. Vedle něj se však napřímil Cedrik. Luk napnutý tak, že zápěstí měl vedle ucha. Nikoliv ve stylu lovců jen k oku, ale až k uchu. Střílel takřka bez míření, ale zato s mnohem větší silou. Jako by byl vojákem a střílel bojovým lukem, nikoliv loveckým. Takhle ho to učil otec...

Vypustil šíp.

Srnec byl ve skoku přes padlý, napůl uhnilý kmen. Zadní nohy napnuté, přední pokrčené. Jako by se vznášel. Plul vzduchem přes překážku v cestě za přežitím. Mohutnému nárazu do boku už neunikl. Široký hrot šípu mu prošel žebry rovnou do srdce. Přední kopyta se zaryla do jehličí a nohy se mu podlomily. Udělal půlpřemet a zůstal ležet.

Šíp se při pádu přerazil, ale jeho torzo trčelo z rány, z níž vytékala tmavá krev.

Že Cedrik zasáhl srdce, bylo zjevné i ve slabém svitu luny i z místa, kde oba lovci stáli... Trefil ho ve skoku a přímo do srdce...

V Sheranovi se střídala závist s hněvem.

"Byl můj!" vztekal se.

"Tiše. Chceš aby nás tu někdo našel? Správcovi muži nás pak pověsí na nejbližším stromě!"

Sheran se hněval, teď do děsit nemohlo zhola nic.

"Já měl střílet!"

"Střelil jsi a minul!"

"Mohl jsem střelit znovu!"

"Dřív by utekl!"

"Tak bych se vrátil zítra a stopoval ho."

"Můžeš se zítra vrátit pro srnu. Na zimu je třeba masa hodně."

"Měl patřit mě!"

"Řeknu otci, že jsi střílel ty!" odbyl ho nevrle Cedrik.

"NE!"

Takhle to nemohlo být. Byla to zkouška dospělosti. Jeho zkouška. Sheran věděl, že nemůže být falešná. On by to věděl. Ani jako stařec by se nemohl cítit mužem, lhal-li by teď.

"Vrátím se zítra!" řekl Sheran po chvíli...

Srnce Cedrik rozpáral nožem svého otce. Zručně vyvrhl vnitřnosti a zahrabal je do změti listí a jehličí.

Jednu přední nohu si zvíře při dopadu zlomilo a oba bratři to považovali za špatné znamení. Tedy si oba na zažehnání zlého odplivli a pak Cedrik nožem vyprostil zbytek šípu z rány. Kovový hrot ještě použije. Podal luk Sheranovi a ten si ho přehodil přes rameno křížem přes ten svůj.

Kůži stáhnou až doma, paroží se použije třeba na rukověti dýk a nožů. Maso jim pomůže přežít zimu. Z kopyt a kostí nadělají klíh.

Udělali z větví nosítka a Sheran je střídavě pomáhal táhnout a střídavě se vracel a zametal stopy.

Les znovu oněměl.

***

Svítalo, když v pološeru ve stáji sedláka Meldrika obvykle obývané jen přestárlým tažným hřebcem Elarem sedlákova žena roztáhla kus hrubé látky, na které její dvě děti položili mršinu srnce.

"Pěkný kousek," hodnotil sedlák dobře vyvržené pytlácké dílo svých synů.

"Ten je tvůj, Sherone?" otázal se pak toho mladšího.

"Je Cedrikův... Já minul."

Meldrik se sklonil nad úlovkem.

"Dobrá práce... Jídlo na týdny... I měsíce."

Pohlédl na Sherana a usmál se, když viděl, jak má hlavu provinile skloněnou. Vstal a pocuchal mu kštici.

"Cedrik také prvně minul. Byl nedočkavý. Příště už nemineš, uvidíš."

Sheran se pokusil o chabý úsměv. Cítil se zklamaný. Jeho otec s bratrem se dali do díla a Sheran je sledoval. Obratně stahovali kůži a porcovali maso, které pak Sheronova matka solila a balila do kousků kůže. Maso naložené v soli, nebo sušené či uzené vydrželo dlouho, ale muselo se upravit co nejdřív.

Meldrik už byl starý. Vlasy měl místy prošedivělé. Měl své syny pozdě, protože patnáct let byl z rozkazu mocných ve válce, se kterou měl jen pramálo společného.

Z té války si přinesl nejedno zranění a ne všechna se zcela zhojila.

Meldrik kulhal. Cedrik na ruce nosil otcův válečný prsten vykovaný z hrotu kopí, které se Meldrikovi kdysi zarylo do nohy a ošklivě mu poranilo šlachy.

Když s přípravou masa skončili, byl už dávno den. Meldrik odhrnul slámu a odhalil tak dřevěný poklop v nejzazší části stodoly, daleko od hřebce Elana. Daleko od prosakující moči a výkalů jejich jediného zvířete. V pevnější části nepříliš hluboké šachty bylo do kamení zaraženo několik soklů sloužících jako opora pro ruce a pro nohy a o několik stop níž, tam kde zeď netvořily kameny, ale jen hornina, byl opřen žebřík.

Cedrik sestoupil první a hned za ním Sheran.

Když šachta přestala klesat, stanuli na pevné zemi. Vítala je jejich temná spižírna. Měla velice nepravidelný tvar a nebyla příliš veliká. Sotva tak, aby se na háky visící na zpevněním stropě podpíraném dřevěnými kůly vešlo několik kousků masa a úplně v rohu v zadu soudek vína před časem vyměněný za kožešiny.

Meldrik házel šachtou kousky srnčího vždy, když nahoru vzhlédla tvář jednoho z jeho synů. Ti maso připevňovali na železné háky.

Když byl poslední kousek na svém místě, vyšplhali zase vzhůru, dřevěný poklop dopadl na místo a všichni jej svorně zaházeli slámou.

Zbytky, které nemohl zužitkovat a to včetně kůže, kterou teď nebylo kde prosolit a vysušit, zabalili do hrubého pytle. Ten se musí někde zahrabat. Už dávno není dovoleno svobodně lovit. Teď si to právo nárokují jen mocní. Pytláctví se trestá smrtí nebo vysokou pokutou. Ani celý jejich majetek by nestačil. Pro chudého tedy smrtí.

***

Bylo chladné podzimní ráno. Slunce sice přes den zemi ještě prohřálo, ale do zimy nebylo daleko.

Cedrik právě zapřahal Elana do těžkých postrojů. Starému hřebci se to nelíbilo. Patrně byl nevrlý z toho, že byl hrubě vyvlečen ze stáje, kde mohl v klidu přežvykovat oves či trochu toho sena a místo toho se musel chystat na těžkou práci v lese. Dokonce se Cedrika pokusil nakopnout, za což si jen vysloužil ránu pěstí do boku. Elan vztekle přešlápl, ale po chvíli, když mu Cedrik připínal řemeny k chomoutu, zastříhal Elan ušima, roztáhl nozdry a bleskově se po Cedrikovi ohnal zažloutlými zuby, za což si zasloužil jen další políček.

Starý sedlák zatím seděl na prahu svého domu a brusným kamenem ostřil břit velké a těžké dřevorubecké sekery. Ta byla na porážení stromů. Druhá, menší, ta která byla k odvětvování padlých kmenů, vězela ve špalku opodál. Ta byla už naostřená dostatečně.

Meldrikova žena Nimalle zatím chystala chléb, kousek uzeného masa a sýr, aby její muž i oba chlapci neměli v lese hlad.

Jídlo zabalené v kusu plátna podala Cedrikovi a ten jej mlčky uložil do torny u pasu.

Meldrik zastrčil brusný kámen za košili a zkusmo přejel ostří sekery palcem. Pak jen spokojeně pokývl hlavou a cosi zabručel.

K lesu to přes malé políčko a lán louky bylo jen něco k půl druhé míle, ale Elan měl dnes tu cestu postoupit několikrát. Zatímco Sheran s otcem porazí pár dalších stromů, bude Cedrik s Elanem některé odvážet domů. Jiné si přichystají na zítřek. Zima bude dlouhá a dřeva na otop bude potřeba hodně.

Cedrik šlehl opratěmi Elana přes záda a ten se líně vydal na cestu, zatímco Cedrik kráčející vedle něj třímal dlouhé otěže a vedl ho.

Sheran nesoucí malou sekerku na větve se vydal za nimi a jejich otec s velkou dřevorubeckou sekerou skupinku uzavíral.

Nedošli však příliš daleko, když na ně Nimalle zavolala.

Ohlédli se všichni zároveň, ale Cedrik byl první, kdo viděl, kam jejich matka ukazuje.

Vysoko na protějším kopci stál jezdec.

Sedlák začal pomalu kulhat zpět, ale to už Cedrik nechal koně koněm a vyrazil zpět k domu.

Sheran nechápavě hleděl, co že je na jezdci tak zajímavého. Když se však jezdec dal klusem ke stavení, vyrazil Sheran za svým bratrem.

Za horizintem se vynořili další čtyři jezdci, aby následovali svého druha.

Cedrik byl už u stavení, když jezdec cosi zakřičel a kousek před úpatím kopce popohnal koně do trysku.

Ale to zatím už Cedrik popadl vidle opřené o zeď stavení.

Sheran stál v nejistotě toho, co se bude dít.

"Nejdříve koně!" křikl sedlák, který dokulhal za nimi. Ve tváři se starému muži perlil pot. On se však zeširoka rozkročil a těžkou dřevorubeckou sekerou se zeširoka rozmáchl.

První jezdec už byl u Cedrika, když se hroty vidlí vnořily hluboko do hrudi sivého koně.

Cedrik zapřel konec vidlí do země a patou přišlápl a i když násada pod vahou koně praskla, hroty už vězely v těle mohutného zvířete dostatečně hluboko. Hřebec šel půlsaltem k zemi, stejně tak i jezdec.

Cedrik na ochromeného jezdce skočil a dvakrát ho udeřil pěstí do hlavy, pak mu vytáhl z opasku drahocennou dýku, jednou ruku mu obtočil kolem hlavy a druhou mu přitiskl ostří dýky na krk. Trhl levačkou a v protipohybu mu pravačkou, v níž měl dýku, otevřel hrdlo.

Kdyby to šlo, byl by jezdec mrtev na dvakráte. Lámaný vaz mu křupal ve stejnou chvíli, kdy mu ostří přeřízlo krkovici.

To už se ale kolem prohnal druhý jezdec. Vyklonil se ze sedla a švihl palcátem s kovovými hřeby.

Sedlákova žena křičela, právě viděla, jak zabili její dítě.

Cedrik se svalil přes tělo padlého nájezdníka a z hlavy mu crčela krev. Jezdec se v sedle napřímil a znovu pozvedl palcát, z jehož hřebů odkapávala krev a na nichž ulpěly tmavé vlasy. Koně už jezdec usměrnit ale nestihl a vjel do cesty rozlícenému sedlákovi.

Dřevorubecká sekera zasvištěla vzduchem a zahryzla se koni do přední nohy, aby jí napůl uťala, napůl urazila.

Kůň zběsile zařičel a svezl se ve víru prachu k zemi. Zuřivě s sebou cloumal a pokoušel se vstát, ale už nemohl.

Povstat nestihl ani druhý padlý jezdec. Dřevorubecká sekera mu v široké ráně obnažila páteř a druhou ranou mu usekla hlavu.

Jen Sheran nedělal nic. Jeho drobné ruce pevně svíraly malou sekerku, ale celé tělo mu zdřevěnělo. Díval se na matku, na svého otce, proti kterému teď mířili tryskem dva jezdci naráz, na svého bratra nehybně ležícího v tratolišti krve, na dva padlé bandity, na dva zmírající koně opodál a pak teprve na posledního jezdce, který právě stočil koně a vyrazil proti němu.

Sheran se zachvěl strachem. Nemohl se pohnout. Nohy ho neposlouchaly, žaludek se mu sevřel.

A jezdec se blížil...

Pak Sheran zuřivě zakřičel a rozmáchl se sekerou.

Cítil pach potu zpěněného zvířete, slyšel jeho dech...

Sekl...

A sekera odskočila od železného spoje postrojů a pak neškodně přejela po hrudi koně, aby zanechala jen drobnou krvavou ranku. Ta koňská hruď však Sherana zasáhla nemilosrdně drtivou ranou. Doslova chlapce zvedla ze země a odmrštila ho vpřed a sotva dítě dopadlo k zemi, přeletěl přes něj černý stín. Pak ho do hlavy zasáhlo kopyto a chlapec se propadl do temnoty. Chvíli, jakoby slyšel křik své matky v hučení příboje, než vše utichlo a utopilo se v černé nicotě...

... Otevřel oči a hleděl na hvězdy. Celé tělo měl jako v ohni. Rty měl vyschlé a popraskané. Netušil kde je, ani proč leží na zemi. Odvrátil hlavu a ten pohyb ho stál nesmírné úsilí a byl za to odměněn řádnou bolestí.

Oči se mu zalily proudem slz, ale i přes jejich závoj spatřil zkrvavené tělo svého otce. A jeho mrtvý otec jako by hleděl na svého syna. Ten pohled byl až příliš výmluvný, než aby si Sheran nevzpomněl na poslední chvíle před tím, než ho pohltila temnota.

Sheran pootočil hlavu ještě víc a spatřil svou matku ležící opodál. Šaty měla potrhané a zkrvavené, nohy a ruce rozhozené do stran a na obnaženém stehně zasychal pramínek krve.

Sheran se pokusil vstát. Stálo ho nesmírné úsilí vydrápat se na kolena. Bylo mu mdlo. Hlava se mu točila. Pokusil se sebrat všechny síly a znovu vstát. Zhroutil se, padl na zem a podruhé ho svázala milosrdná temnota bezvědomí.

Teď už se blížilo k polednímu.

Sheran byl pokrytý potem a krví. Rána na hlavě mu už přestala krvácet.

Skláněl se nad tělem svého bratra. Cedrik na sobě neměl boty a někdo mu odřízl prst, na němž nosíval otcův válečnický prsten.

Sheran hekal námahou, když převalil mrtvé tělo na dvě svázané větve.

Kolik kousků vysoké takhle přitáhli domů?

Silné konce větví měl svázané provazem, který si přehodil přes rameno.

Kdyby se tak vrátil Elan... Kdyby měl koně, šlo by to lépe. Ale od předchozího dne po něm nebylo stopy.

Sheran zabral ze všech sil, ale podlomily se mu kolena. Točila se mu hlava. Měl žízeň, byl unavený. Znovu se opřel do provazu a táhnul. Cítil, jak se mu napínají všechny rozbolavělé svaly. Zatnul zuby. Po čele mu stékal lepkavý studený proužek čerstvé krve. Rána se zase otevřela. Na pole to ale nebylo daleko. Sem tělo odtáhl. V mělké oranici byly vykopány tři mělké hroby a ty byly až do výše ještě dvou stop nad zem vystlané suchým dřevem. Tím, dřevem, které mělo posloužit v kruté zimě. Matka a otec na každé z hranic. Třetí byla zatím prázdná. Na tu se teď snažil z posledních sil převalit tělo svého bratra. Napůl se mu to podařilo, ale pak se mu mrtvé tělo vysmeklo z rukou a svalilo se zase na zem. Sheran stál na hranici, táhl bezvládné tělo bratra vzhůru a plakal při tom. Konečně se podařilo. Ruce se mu chvěly, když rozdělával oheň. Pak se usadil na zem před tři plápolající ohně. Seděl bez hnutí celé hodiny. Nevnímal čas. Nevnímal saze a popel, který mu vnikal do plic. Nevnímal pach spáleného masa. Seděl a hleděl do plamenů.

Ten den umřelo ještě něco jiného. Cosi v jeho nitru. Už neplakal. Od té doby už nikdy...

Probudil se před svítáním dalšího dne.

Ležel na kraji pole vedle třech spálenišť. Vedle zbytků popela a ohořelých úlomků kostí.

Zůstal sám.... Proklínal svět, za to, že mu všechno vzal.

Nebyl to jen zlý sen. Stalo se to. Zůstal sám. Všichni ho opustili. Uvědomil si to s bolestnou jistotou toho, že takhle už to má být po zbytek jeho života.

Vstal. Špinavýma rukama sáhl za svou tuniku a vylovil malý kožený váček. Rozvázal jeho šňůrku a na zem vypadly dva oválné hladké kamínky. Ty byly pro štěstí... Ale toho štěstí mu zrovna moc nepřinesly. Utrhl kousek hrubého plátna ze své košile. Z každé hranice holýma rukama nabral trochu popela a ohořelých kousíčků lidských kostí a to pak pečlivě zabalil do kousku plátna. Popel byl ještě teplý. Měl svou posvátnou relikvii... Popel minulosti. A se stejnou svátostí uložil malý balíček do koženého váčku a ten zase uvázal na krk a ukryl za tunikou. Není sám... Nebude... Jsou s ním. Vždycky budou...

Ti, kteří padli při útoku na jeho domov nechali své mrtvé ležet tam, kde padli. I je Sheran odtáhl od domu. Ale jen kousek za dům. K lesu. Tak, aby necítil pach z jejich rozkládajících se mrtvých těl. Tak, aby je mohli roztrhat vlci. Aby jim krkavci mohli oči vyklovat. I padlé koně musel odklidit. Musel je rozsekat na kusy otcovou sekerou, aby je mohl odtáhnout. Zprvu se mu zvedal žaludek, jak slyšel praskání kostí a cítil, jak ostrý břit sekery trhá maso. Pak to ale přestal vnímat.

Musel žít dál. Musel toho ještě tolik udělat.

Každý den vstával brzy. Každý den nemohl usnout. Ničilo ho tíživé ticho. Neslyšel jediného lidského slůvka. Do města nechodil. Nebylo proč. Pracoval.

Sám kácel stromy v lese. Jen ty malé, na velké si netroufal. Kácel je malou sekerou, na tu otcovu neměl dost sil. Neudržel jí dlouho a nedokázal ji zarazit do kmene stromu dostatečně hluboko. Než se mu podařilo porazit kmen, trvalo to vždy hodnou chvíli. A další, než jej zbavil větví a nasekal na takové kousky, které by sám unesl. Ty pak celé urovnával před domem do hranic. Polena z nich udělá v zimě. To nebude jiná práce skoro žádná.

Pokusil se vyspravit střechu stáje, do které začalo zatékat, ale neudělal to správně. Po čase zjistil, že ve spíži, kterou měl pod podlahou stáje, má už po kotníky vody a ta že nikam neodtéká. Maso se začalo kazit.

Každý den se pokoušel napnout luk po svém bratrovi. Zprvu to šlo ztěží, ale teď se mu to už dařilo. Dokonce přemýšlel, jestli nemá zkrátit tětivu, aby šípy létaly dál... Ale na to bude potřebovat více síly... Zatím to musí stačit... Brzy bude muset začít lovit.

***

Sníh napadl ten rok brzy a bylo ho hodně. Zima si pospíšila. Větve stromů se prohýbaly pod jeho nánosem. Potok už zamrzl, bylo slyšet jen tiché bublání vody kdesi pod skleněnou vrstvou ledu. Naváté závěje připomínaly mořské vlny. Slunce, které občas vysvitlo bylo chladné. Jen se zlehka opíralo o zledovatělou vrstvičku na té bohaté sněhové nadílce a jeho paprsky se odrážely a oslepovaly kohokoliv, kdo by se odvážil kráčet v tom království sněhu. Zvěř se uvelebila ve svých doupatech a kraj upadl do svého zimního spánku. Jen tu a tam srnky vydávaly se okusovat větvičky stromů. jejich stopy se tu a tam klikatily kolem, aby je vítr zavál sněhem a aby se na druhý den objevily jinde. Jedna srnka se právě brodila hlubokým sněhem. Bořila se až po kolena. Teď poplašeně vyskočila, když za uhnilým pahýlem stromu vyrostla malá postavička zabalená v kožešinách. Ta malá postavička, která držela nepřiměřeně dlouhý luk, právě vystřelila a ještě než šíp, zasáhl cíl, vytáhla drobná ručka z toulce další šíp a bez míření jej vyslala za svým cílem. A znovu.

Srnka vyskočila v zoufalé snaze utéct, ale sníh jí velkou rychlost nedovolil. Už jí z těla trčely dva šípy, svůj marný boj vzdala až po třetím.

Sheran se skláněl nad svým úlovkem, ale nějak ho netěšil. Musel vystřelit tři šípy. Zabít měl tím prvním. Navíc jeden ze šípů zasáhl kost a jeho dřík praskl. Oba dobré šípy vyřízl. I ten zničený - z něj udělá nový. Ale i kdyby dobrá rána byla ta první. I kdyby zabil prvním šípem, stejně nebyl nikdo, kdo by ho za to pochválil. Zručně svůj úlovek vyvrhnul. Viděl to dělat otce i bratra stokrát předtím. Znovu si uvázal nosítka z větvoví. Po sněhu se mu táhly dobře. A navíc se samy nahrubo zametaly stopy. Za chvíli sníh zavane i to co zbylo.

Chlapec se ale přesto usmál...

Sheran - lovec... Sheran - pytlák.

***

Zima byla dlouhá, ale nakonec svůj marný boj se stále rostoucí silou slunce vzdala. Potůčky se na chvíli změnily v říčky. Zpívaly posíleni vodou z tajícího sněhu, který přitékal z hor a kopců. Vrátilo se zpěvné ptactvo. Zajíci hopsali po odpočaté trávě, která teď bujela životem. I ve městech bylo živo. V Lingtoonu, městečku poblíž osady Avery, tedy místa, kde náš příběh začal, se právě konaly oslavy jara. Lidé vycházeli do ulic v roztodivných maskách. Zpívaly a tančily a nebo postávaly na malém náměstíčku, kde se jednou ročně pořádaly veřejné soudy a popravy. Tedy popravy byly častější, ale veřejné soudy už ne. Obyvatelům města to přinášelo potěšení. Odpočinek od každodenní práce, pobavení. Bylo to pro ně velké divadlo. Ti, kteří měly být souzeni, stáli v okovech, nebo klečeli v kládách a měšťané po nich házeli shnilým ovocem šťastni, že nestojí na jejich místech. Posmívali se jim. Křičeli, jako by o jejich vině nebylo sebemenších pochyb.

Soudcem byl nejbohatší z měšťanů. Sigfried Svaater. Ale nesoudil pokaždé a veřejně měl soudcovat vůbec poprvé. Obvykle tu roli zastával hrabě sám. Byla to jeho výsada... Letos ji vykonat nemohl. Byl u krále.

Svaater se zhluboka nadechl a nejistě pohlédl na prvního souzeného... Byl to Richard z Aldaru. Byl to šlechtic... Soudit veřejně šlechtice v tento den nebylo zvykem.

Jistě... O oprávněnosti Richardova nároku na titul se vedly dlouhé spory... Byl to bastard.

Nelegitimní syn Roberta Draconaria, ale jediný z jeho dětí, který byl uznán. Byl zplozen jím a hraběnkou z Aldaru poté, co Robert Draconarius v souboji zabil jejího muže. Robert Draconarius - před tím, než se po něm slehla zem, patřil k nejmocnější muže země. A byl bezesporu nejlepším šermířem, jaký kdy po této zemi kráčel. A Richard nějaký čas žil na Robertově hradě... I jeho se teď mohl kdekdo obávat... Krev není voda.

Na Richarda nepadl jediný kousek shnilého ovoce... Většina lidí tady ho dobře znala. Možná to ale bylo tím, že jako jediný z obviněných nebyl v okovech. A co víc, byla mu ponechána zbraň.

Jak rád, by ho Svaater viděl v potech... Jak rád by jej soudil neveřejně a na bezpečném místě. Ale Richard se vzdal sám právě pod podmínkou, že soud bude veřejný. Měl na to právo. A proto, že se vzdal sám a pro šlechtické právo mu byl ponechán jeho meč...

"K čertu, soudit ho měl král, ne já!" pomyslel si Svaater a znovu se rozhlédl po davu.

Jistě tu má Richard spoustu svých mužů, aby ho odsud případně vysekali A ne-li tak, za městem táboří ta jeho žoldácká verbež.

Richard tu stál sebejistě a s úsměvem na tváři a Svaatera to dráždilo.

Sigfried Svaater si odkašlal.

"Z moci mě svěřené jeho milostí, hrabětem Gayem Pergussem, jakož i jeho milostí králem, zahajuji veřejný soud proti tobě, Richarde z Aldaru..."

"Dal bych přednost oslovení Richard Draconarius," řekl Richard.

"Richarde z Aldaru,..."

"Richarde Draconarie..."

"Ehm... Richarde Draconarie, jsi obviněn z vraždy sira Morgana z Ravenbury a... "

"Byl to čestný souboj. On by mi Morgan dosvědčil, kdyby ještě žil..." usmíval se Richard.

"... dále z rabování v Glavenwoodu a jeho okolí, tedy na pozemcích sira Godfrieda a též ze zneuctění jeho ženy..."

"Žádám soud mečem. Mám na to právo."

"Richarde, já nemohu..." začal Svaater.

"Já to přijímám!" řekl kdosi z davu.

Byl to sir Godfried. Jeho oči sršely zlobou a nenávistí. Shodil z ramen těžký plášť s límcem z kožešiny a odhalil tak blyštivou zbroj, kterou měl pod ní. Prohlédl si svého nepřítele, Richarda Draconaria. Jeho sok byl pouze v dlouhé černé košili z hrubé látky a přepásané širokým opaskem s pochvou, v níž vězel meč, po lýtka dlouhé suknici a vysokých botách. Žádná zbroj.

Godfried tedy začal odepínat svoji zbroj.

"To bych nedělal, příteli..." oslovil ho Richard.

"Ať rozhodne náš spor bůh a ne to, kdo má, či nemá na sobě zbroj!" odvětil vždy čestný Godfried.

Richard pokrčil rameny a usmál se. Pak si rozepjal opasek a svlékl i tu košili. Obnažil tak svou mužnou hruď a paže, jež tvořil pletenec svalů. Košili položil na zem a opasek, s měšcem a pochvou na ní. Dav se rozestoupil v očekávání souboje. I Godfried byl celým mužem. Měl urostlou postavu rváče. I on se svlékl do půl těla a vydal tak na odiv své svaly, ale jeho tělo bylo na rozdíl od Richardova poseto jizvami bitev, soubojů a turnajů. Byl pověstným šermířem. Byl mužem meče.

"Boží soud..." začal Svaater, ale ti dva ho nevnímali. Stáli teď proti sobě s obnaženými meči. Stáli tak blízko. Na dosek zbraně. Stáli a hleděli jeden druhému do očí a bez hnutí.

"... může začít!" dokončil Svaater.

A nedělo se nic.

Ti dva tam stáli nehybně, jako sochy vytesané do skály. Jako by se jich netýkal čas. jako by jeden druhého měl zabít pouhým pohledem. Dav zneklidněl a zašuměl. Tohle nebyla ta podívaná, kterou očekávali.

Pak se Godfried pohnul. Rychle jako blesk vyrazil mečem v bodu na bok. Nikdo nebodá, dokud si není jist, že zasáhne, jinak stačí jedna jediná rána v protiseku a měl by meč na dva díly, ale on bodl a hned první ranou. Rychle a obratně.

A Richard se pohnul ve stejném okamžiku. Vše, co se odehrálo, stalo se v jediném úderu lidského srdce. Richard se stejně děsivou rychlostí vykročil vpřed, dlaní holé ruky udeřil do čepele meče svého protivníka a tak ji odklonil od svého těla. Zbraň prosvištěla kolem jeho těla, ale to už Godfrieda Richard držel za zápěstí, ve které meč svíral a svůj meč prudce vrazil do Godfriedova těla.

Godfried ani nevykřikl, ale jeho tělo zachvátila křeč. Richard stiskl zápěstí pevněji. Tak silně, že Godfriedovy ubývající síly nestačily ani na to, aby zbraň udržel. Jeho meč zařinčel na kamenném dláždění náměstí. Zařinčel ve stejnou chvíli, kdy jej zkropily první kapky krve toho dne. Godfried pohlédl na čepel meče a pak zvedl znovu pohled k Richardovým očím. K očím, které byly chladné. Lhostejné.

"Tvá žena šla dobrovolně..." zašeptal Richard a trhl mečem vzhůru a rozerval tak Godfriedovi vnitřnosti.

Poražený padl na kolena. Nevydal jedinou hlásku, ale topil se ve své bolesti. Bolesti těla i ducha.

Richard škubnutím vyrval meč a za ním se vyvalily vnitřnosti i s gejzírem krve.. Pak sekl a hlava oddělená od těla se odkutálela k davu, který se před ní bezděčně rozestoupil.

Dav mlčel. Nejásal. Na to byla podívaná moc krátká, aby ji odměnil křikem.

Svaater se zhluboka nadechl.

"Z moci svěřené hrabětem Gayem Pergussem, jakož i králem i bohem samotným prohlašuji, že Richard z Aldaru..."

"...Richard Draconarius..." prohlásil Richard netečně.

"...Richard Draconarius z Aldaru je nevinný."

Richard se usmál. Tím úsměvem by se dalo zabíjet...

Odvrátil se od Godfriedova těla a začal sbírat své věci.

Godfrieda už odnášeli pryč.

Richard se právě oblékal.

"Z moci mě svěřené jeho milostí, hrabětem Gayem Pergussem, jakož i jeho milostí králem, zahajuji veřejný soud proti tobě, Sherane z Avery. Jsi obviněn z pytláctví ve hvozdech jeho milosti, Hraběte Gaye Pergusse. Dle svědectví správce a jeho mužů jsi vinen..."

"Žádám soud mečem!" křikl obžalovaný hlasem dítěte.

Richard se otočil a vskutku. Obžalovaný byl malý chlapec. Richard se usmál té troufalosti.

"Není ti dána tato šlechtická výsada..." začal Svaater.

"Já žádám soud mečem za něj! Zrovna jsem se rozehřál!" usmíval se Richard.

Svaaterovi oči sršely hněvem.

"Pán Richard zřejmě dnes bude mečem osvobozovat všechny odsouzené!"

"Budu-li cítit, že jsou v právu!"

"Tenhle není. Chytili ho, když vyvrhnul srnu ulovenou šípem z jeho luku. Měl u sebe i toulec plný stejných šípů! Není pochyb."

"Jaký je trest?"

"Smrt... A nebo sto zlatých za tu srnu... Nemá takové jmění."

"Tak za něj zaplatím..." řekl Richard a utrhl měšec od opasku.

"Pane, ten chlapec lovil celou zimu. Musel skolit mnoho kusů zvěře..."

"Za to by měl být v jeho věku oslavován a ne popraven. Chytili ho při jedné srně, není to tak? Pak teddy sto zlatých. Jinak trvám na soudu mečem. Bude to správce sám? Někdo z jeho mužů? Ty, Svaatere? Sto zlatých za jedno provinění... Byl lapen jen u jediné srny, ne? Jsou důkazy o dalších?"

Richard si pohrával s ještě zakrváceným mečem.

"Sheran z Avery je vyplacen sumou sto zlatých... Propusťte ho!"

A kovář už rozbíjel chlapci okovy, když Richard hodil měšec Svaaterovi k nohám, dooblékl se a odešel pryč.

Jen co Richard zmizel v rozestupujícím se davu, připojili se k němu dva ozbrojení muži. První byl mohutný a nejmíň o hlavu větší, než kdokoliv ve městě. Svaly na pažích měl obnažené a silné, jako stehno průměrného dospělého muže. Přes záda měl obouruční sekeru s dvojitým ostřím a kovovým hrotem na špici toporu a dalším hrotem na jeho hlavici. Muž měl dlouhé černé vlasy a v nich zapletené válečnické prsteny kované z čepelí nepřátel, které zabil. Stejné prsteny měl i ve vousech spletených do dvou copů. I na levé ruce. Tu pravou měl volnou, aby mohl pevněji sevřít svou obrovskou zbraň. Jmenoval se Hamish. Byl synem sedláka, ale většinu života byl žoldákem. Sloužil většinu života pod Robertem Draconariem a teď pod velením jeho syna Richarda. Ale bavil se s ním, jako se sobě rovným, titul - netitul. Druhý muž byl průměrné výšky. Držení těla prozrazovalo vznešenou krev šlechtice. I když šlechtic to byl bez pozemků a bez hradu. Měl plavé vlasy svázané v ohonu dozadu. A dlouhý meč se širokou čepelí u pasu a ještě dýku na druhé straně. To byl Simon z Gelnu. Geln lehl popelem už před mnoha lety.

"Kde jsou ostatní?" otázal se Richard.

"Drisla, Dar a Saras se vrátili do tábora zvěstovat tu novinu o tom, že jsi nevinen. Lohold byl na střeše krčmy s lukem a šípem, který byl určen pro Svaatera v případě, že by špatně rozhodl. Brzy nás dožene!" odvětil mu Simon.

"Dobře... Pošli pár mužů nakoupit zásoby a několik dalších ať se připraví na cestu do Godfriedova panství. Je teď bez pána a bez ochránce. A je to bohaté místo."

"Richarde, co bys udělal ty, kdyby Godfried zprznil tvou ženu, měl-li bys nějakou, která zrovna nepatří jinému?" tázal se Simon.

"Coby? Zabil bych ho!" pravil Richard s úsměvem.

"Godfried byl dobrý muž. A dobrý válečník."

"Ne dost dobrý, aby přežil..."

"Pane, pane!" křičelo nějaké dítě.

Richard se otočil a spatřil Sherana.

"Zmiz odsud, chlapče!" řekl hned Richard, "netřeba tvých díků!"

"Nechci děkovat. Chci zaplatit!" nedal se chlapec.

"Čím?"

"Svou službou... Chci ti sloužit, pane. Umím lovit. Umím se postarat o koně."

"Lovit umí každý z mých mužů a o starat se o koně rovněž. Dal jsem ti život. Zmiz, než ti jej zase vezmu! Vrať se domů... Ke svému otci a vzkaž mu, ať na tebe vezme řemen a vtluče ti rozum do hlavy."

"Já nemám otce. Nemám nikoho. Všichni jsou mrtví."

"Takových, jako jsi ty, doba plodí spousty. Nemohu se starat o každého z nich."

"Proč jsi ho vlastně osvobodil, Richarde?" ptal se ho Simon.

"Pro jeho odvahu. Chtěl soud mečem poté, co byl svědkem toho, jak takový krvavý soud vypadá. A proto, že skolil pár kousků vysoké patřící Gay Pergussovi. Nemám toho usmolence, který se nazývá hrabětem, rád."

"To ti stálo za sto zlatých?"

"Za to mi stála představa toho, jak se Gay Pergusse bude tvářit, až se dozví, že mu ze šibenice zmizel někdo, kdo mu zabíjí jeho vysokou."

Sheran stál hrdě a vzpřímeně.

"Zmiz odsud!" rozhodl Richard, odvrátil se a odcházel. Ani se neohlédl. Ani Hamish... Jen Simon. A na jeho pohledu bylo vidět, že chlapce poznal. A Sheran poznal jeho. Ruka se chlapci sama sevřela v pěst. Díval se, jak odcházejí.

***

Sheran se vrátil domů. Nebyl psancem. Jeho vina byla vykoupena. Do lesa se ale zatím neodvážil. Maso mu ještě pár měsíců vydrží. Chytili ho v lese. Řekl jim, že pochází z Avery. Jeho domov byl blízko Avery, to ano. Neřekl ale ze kterého stavení v okolních samotách, je. Zatím ho hledat nebudou. Seděl doma a přežvykoval kousek sušeného masa. Dal by si čerstvý chléb, ale neměl za co jej pořídit. Nic cenného doma nebylo. Všechno, co by se prodat dalo už mu vzali. Oni... Lapkové. Ti zlí... Ne...ti zlí jsou všichni. Ti hodní umřeli. Sám je pohřbil. Bezděky sáhl na košili do míst, kde visel váček s jejich popelem. Jeho svatá relikvie.

Několik měsíců Sheran opravdu takřka nevycházel z domu. Jen do spíže v prázdné stáji, ze které vynosil vodu, poté, co konečně dostatečně vyspravil střechu. Opět tam ukrýval maso. Tedy teď už tam na provázku visela ořezaná kost. Sheran z ní seškrabal poslední kousky masa. Zítra musí na lov. Alespoň zajíce musí ulovit. Vystoupal vzhůru z podzemní spižírny a zavřel poklop. Zakryl jej slámou a strnul. Zvenčí slyšel hluk. Někdo byl uvnitř domu. Slyšel ránu, jak někdo převrátil stolek a rozbil tak již beztak naprasklý hliněný džbán na vodu. Slyšel dveře. Někdo vyšel zase ven.

"Prohledej stáj, třeba je tam kůň!" řekl někdo venku po chvíli.

"To tak a ty zatím vyrabuješ dům. Tady koně určitě nemají! Saras říkal, že tu nic nenajdeme. Nikdo tady nebydlí!" hádal se druhý.

"Běž do té stáje, nebo ti natluču, jako posledně!"

Simon běžel do nejvzdálenějšího konce stáje skrýt se za snopy slámy, ale po pár krocích se prudce zastavil, obrátil se a utíkal k pootevřenému vratům. Tady na dřevěném hřebu v trámu visel jeho luk i s toulcem. Popadl jej a utíkal k úkrytu. Cestou zakopl a dopadl do slámy. Ohlédl se. Na zemi ležela sekera. Vzal i ji a s plnýma rukama doběhl ke snopům ve chvíli, kdy dřevěná vrata zavrzala. Dovnitř nakoukla zarostlá tvář muže. Muž s napřaženým mečem postupoval kupředu. Viděl špatně v příšeří stáje bez oken. A tím hůř, čím dál byl od vrat.

Sheranovy oči ale byly na příšeří navyklé. Položil sekeru tak tiše, jak jenom to šlo. Snažil se nedýchat. Do ticha se zahryzlo zavrzání tětivy. Rychle zamířil na srdce, ruce se mu ale chvěly. Pustil šíp příliš brzy. Slyšel i zvuk, jaký vydávalo chvění peří za letu.

Srdce minul. Šíp zasáhl krk. Voják upustil meč. Nezarachotil. Padl na slámu. Za ním se svalil chroptějící voják. Zmítal se, bušil rukama kolem sebe v divoké křeči. Trvalo chvíli, než se přestal hýbat.

Zato Sheranovi tlouklo srdce až v krku. Poprvé zabil člověka. Zvedal se mu žaludek. Ruce se mu rozechvěly ještě víc. Málem přeslechl dusot jednoho páru těžkých bot tam venku.

"Dare! Jsi tam ještě? Je tam nějaký kůň? V domě nic není! Dare, ty bestie!"

Sheran si připravil další šíp a napjal tětivu.

Muž vstoupil dovnitř a do hrudi se mu zahryzl šíp ve chvíli, kdy jeho pohled padl na mrtvého kumpána. Zloděj zakřičel, otočil se zpátky a chtěl vyběhnout ven, když se mu další šíp zahryzl do zad. Muž padl na zem pod přívalem bolesti. Zasáhl ho třetí šíp do boku. Plazil se pryč, další šíp ho trefil do stehna. Lupič krvácel, ale zoufale se snažil dostat pryč. Další šíp ho minul a sklouzl po podlaze k otevřeným vratům, o něž se přerazil. Vetřelcovo tělo se prohnulo v křeči a pak se přestalo hýbat.

Sheran naslouchal hodnou chvíli... Ticho. A obě mrtvoly se nehýbaly. Přesto tam ještě chvíli stál ve stínu s šípem přiloženým v natažené tětivě. Konečně povolil. Opřel luk i toulec o snopy slámy a popadl sekeru. Opatrně, krůček po krůčku postupoval k mrtvým.

Sklonil se nad prvním z nich. U pasu mu visel měšec. Sheran ho otevřel... Několik měďáků... A pár stříbrných a dokonce dva zlatý... Za to bude jídlo na měsíce. Má právo si je vzít. Chtěli ho zabít a oloupit! A pak může prodat jejich zbroj a zbraně!

Právě prohledával dalšího... I ten měl nějaké peníze.

A venku zaržál kůň a druhý mu odpověděl. Sheran se usmíval štěstím. Má koně! A dokonce dva! Radost mu zkazilo až zaržání třetího koně. Ta radost se změnila v úlek. Třetí.

Prudce vstal, ale než se stačil ohlédnout, cosi ho drtivou silou srazilo zpátky k zemi.

A srazilo ho to nejen k zemi, ale až do hlubokého bezvědomí.

První, co Sheran cítil, byla bolest. Bolela ho hlava. Bolelo ho celé tělo. Pak si uvědomil, že se svět houpe. Otevřel oči a světlo do jeho mysli postupovalo bolestivě pomalu. Vše si uvědomoval postupně. Visel přes záda koně jako pytel brambor. Měl spoutané ruce i nohy. Dokonce byl provazem dvakrát převázaný přes záda a připoután k sedlu. Pootočil hlavu na stranu a stálo ho to nesmírnou dávku úsilí i bolesti. Za ním byl za uzdu připoután k sedlu, přes které visel Sheran, druhý kůň. Na zádech rovněž nevezl jezdce, ale dvě zbroje a zbraně rovněž přivázané a připoutané podobně jako Sheran.

Podíval se na druhou stranu a tam byl ten třetí kůň. Byl to největší kůň, jakého kdy Sheran v životě viděl. Musel být, protože na svém hřbetě nesl největšího člověka na světě. Alespoň tak to Sheran viděl. Muž měl na zádech připoutanou křížem mohutnou sekeru snad větší, než byl Sheran sám. Byl to Hamish. Už ho jednou viděl po boku Sheranova zachránce Richarda.

"Ach, ne..."

"Tak tak, synku... Ach ne, to jsou přesně ta správná slova!" řekl Hamish, aniž by se ohlédl.

"To není dobrý..."

"To není. To je spíš velký malér..."

"Nejedeme náhodou za panem Richardem?"

"Přesně tam jedeme. Richard ti tvůj zatracený život zachránil a ty ses mu odvděčil tím, že jsi zabil dva jeho muže. Rovnou dva. Za to tě sám stáhne z kůže."

"Ach ne."

"Taky myslím.."

Chlapec pak chvíli mlčel.

"Nemohl bych na tom koni sedět? Bolí mě celé tělo... Neuteču, slibuju."

"To neutečeš."

"A mohl bych na tom koni tedy sedět?"

"Když to svedeš, tak klidně."

"A odvážeš mne, pane?"

"Ne..."

"Aha... Ale já se nemůžu posadit, když jsem přivázaný."

"Říkal jsem, že to asi nesvedeš."

Opět chvíle ticha.

"Mám hlad!" ozval se zase chlapec.

"To já taky."

"Mohl bych něco ulovit."

"Tobě to nestačilo? Ani nemáš luk."

"Ty jsi ho tam nechal?"

"Nechal. Byl k ničemu."

"To tedy nebyl. Byl to nejlepší luk na světě!"

"Tětiva byla opotřebená. Tělo luku z pokrouceného dřeva a i to dřevo bylo přeschlé. Divím se, že ještě neprasklo. Někdo tě učil střílet, chlapče, ale nikdo tě neučil, jak se starat o luk. To nemáš trochu oleje?"

"Ne... Ale luk to byl dobrý. Střílel přesně."

"Proto se chudák Drisla změnil v ježka?"

"Překvapili jste mne."

"Ty mě taky. Byl jsem velice překvapen, když jsem tam našel zrovna tebe."

Hamish by chlapce býval propustil. Ale těžko by se pak vysvětlovalo, kde nechal své dva kumpány, kdyby nepřivezl alespoň hlavu viníka. Nikdy by nezabil dítě. Hamish ne. Ale věděl, že v táboře jich je plno takových, kteří by to udělali s potěšením. Bylo mu chlapce líto. Doufal, že i tentokrát bude Richard shovívavý. Že chlapci naloží pár ran holí na záda a nechá ho běžet.

I přesto, že by byl možná obviňován z toho, že své kumpány zabil sám, aby je obral o kořist, by býval chlapce pustil. Nikdo by ho trestat nemohl. Jeho ne. Ne Hamishe. Ale pošpinilo by to jeho čest. A kdo by mu ale věřil, že o dva muže přišel díky chlapci? Ten chlapec se přizná. On se přizná.

Když přijel do tábora, muži se zvědavě stahovali kolem něj. Vezl dvě zbroje po dvou padlých... A nějakého kluka.

Když chlapce odvázal a pohodil na zem před Richarda, postávali kolem snad všichni z tábora.

"Co to má být? To je ten usmolenec ze šibenice!" zvolal Richard.

"Zabil Dara a Drislu...."

"Jak?"

"Šípem. Darovi prostřelil krk. Z Drisla udělal jehelníček."

"Je to tak?" ptal se Richard, ale odpověď znal. Na chlapce byl pohled více než výmluvný.

"Chtěli mne oloupit a zabít. Bránil jsem se po právu. V čem je má vina?

"V tom, že ses neubránil všem!" Richard se zasmál.

"Tak co s tebou? Možná tě nechám rozčtvrtit. Možná ti jen nechám uříznout uši nebo useknout ruce a pošlu tě pryč!" řekl Richard.

"Já žádám soud mečem!" pravil vzpurně Sheran a cítil se jako blázen.

"Tak tebe to nepřešlo?" Richard vypadal rozčíleně. "Stále se chceš bít? Kdo si myslíš, že jsi? To si tak málo vážíš svého života? Dobrá, tedy. Je tady, mezi mými muži někdo, kdo přijme soud mečem s tímto usmrkancem?"

"Já!"

Byl to Saras. Ohavná lidská stvůra. Měl potěšení z cizí bolesti. Měl ohavnou duši stejně jako tvář. Od úst až ke koutku oka ho hyzdila špatně srostlá jizva a stahovala mu obličej do děsivého úšklebku. Byl krutý, jak jen krutý může být člověk, který nenávidí celý svět.

Richard si povzdechl... Odejdi chlapče. A víckrát se neopovažuj zkřížit mi cestu.

Sheran se rozhlédl. Viděl Simona, který ho provrtával pohledem. Viděl sebranku mordýřů. A měl hlad. A také sám sebe viděl na šibenici.

"Když zvítězím, ponecháš mne ve svém táboře?" tázal se Sheran.

"Ty jsi buď sebevrah, nebo nejodvážnější člověk světa a nebo ten největší blázen."

"Nemám kam jít a mám hlad a když se najím, hrozí mi za to šibenice. Raději ať se rozhodne teď a tady. Já se nebojím."

"Dobrá, nechám tě ve svém táboře... Když zvítězíš... Ale jak chceš vítězit, když nemáš zbraň?"

"Je pravda, že zbroj a zbraně padlých patří vítězi?"

"Tak je..."

"Já zabil dva tvé muže..."

"A nechal jsi se zajmout Hamishem... Náleží teď jemu."

Hamish si prohlížel chlapce... Ten malý blázen by klidně bojoval holýma rukama. Zavrtěl hlavou a vzal jeden ze dvou mečů. Ted Darův. Byl lehčí. Pohodil ho před Sherana.

"Je tvůj! Ale nezvedej ho, je-li ti život milý." řekl.

Sheran jej přesto zvedl. A držel ho úplně špatně. Špatně i stál.

Hamish zakroutil hlavou. Saras se šklebil radostí. Dostal hračku. Zato však dav zabručel. Ozvaly se výkřiky nesouhlasu. Jistě. Spousta z nich už zabila i dítě. Většina z nich... Ale nikdo takové odvážné. Chlapcova kuráž se jim líbila. Mnohem víc, než Sarasova zbytečná krutost.

"Jestli ho zabiješ, Sarasi, utrhnu ti hlavu!" ozval se jeden z bojovníků...

"Až po tom, co mu utrhnu obě ruce!" přidal se Hamish.

Saras pohlédl na Richarda.

"Nezabíjej ho... dej mu na pamětnou a pak ho odsud vyprovodíme!" rozhodl Richard.

Sarasovi to stačilo. I tak to bude zábava...

Muži stáli v půlkruhu, aby dali tomu podivnému nerovnému souboji dostatek místa.

Sheran byl jen v kusu ušmudlaného starého hadru, který snad kdysi býval košilí. Saras v kožené zbroji ponýtované kovovými destičkami. Sheran držel meč jako kus polena. A oběma rukama ho sotva udržel. Saras držel meč jednou rukou a stál v pevném bojovém střehu. Válečníci pokřikovali na chlapce, aby mu dodali odvahu.

A Sheran zaútočil... Pozvedl meč nad hlavu a vrhl se vpřed jako malý rozzuřený býček.

Saras nastavil ráně čepel svého meče a příčkou odrazil meč Sheranův stranou. Zároveň vyrazil pěstí a zasáhl Sherana do nosu. Ten se svezl k zem.

Meč nepustil. Snažil se vstát. Rukou si chtěl otřít krev proudící ze zlomeného nosu, ale jen si ji rozmazal po tváři. Krev v jeho tváři vypadala jako válečné barvy. Sherana se zmocnil vztek. I kdyby měl zemřít, tak tu bestii alespoň zraní. Za všechno, co mu kdy kdo provedl. Za mrtvou matku. Za mrtvého otce, za mrtvého bratra.

Vstal...

A muži jásali nad tou odvahou.

Sheran znovu napřáhl zbraň a zakřičel. Vrhl se znovu vpřed a chtěl seknout po Sarasově boku. Ten se znovu kryl čepelí, odklonil ránu a zasáhl chlapce předloktím do ramene. Znovu ho srazil k zemi. Pak poodstoupil.

Saras zahodil meč.

"Zardousím toho červíka holýma rukama!"

Sheran už stál zase na nohou. Jako dotěrné malé štěně. Pozvedl meč proti neozbrojenému Sarasovi a do třetice se vrhl vpřed. Sekl zhruba někam na rameno. Saras jen ukročil o kousek vedle a útok ho minul. Pak k chlapci přiskočil a vytrhl mu zbraň z ruky. Odhodil ji stranou. Železný stisk Sheranovi drtil rameno. Pak chlapce Saras třikrát udeřil mohutnou pěstí třikrát na žaludek. Nakonec svého drzého malého protivníka zvedl do vzduchu a odhodil daleko od obou zbraní. Sheran se plazil po zemi. Obličej měl zalitý vlastní krví. Zvedal se mu žaludek. Zvedl se na ruce a na kolena a ztěžka oddechoval.

"Nech ho být, ty pse! Budeš mít co dělat se mnou!" řekl někdo.

Saras se k němu otočil.

"Sám žádal soud mečem!" křikl Saras.

"Žiješ jako prase, jako prase zdechneš!" křikl jiný.

A zatímco se Saras hádal s muži, Sheran se zvedl do kleku a natáhl ruku k nejbližšímu z bojovníků. Ten chvíli váhal. Myslel, že ho chlapec prosí o pomoc, ale ten nenatahoval ruku přímo k němu, ale ke kopí, o které se válečník opíral. Ten bojovník se usmál a kopí mu podal.

Sheran už stál opět na nohou. Pevně svíral kopí hrotem namířeným na Sarase.

"Otoč se!" křikl chlapec a vyvolal tak další bouři nadšeného jásotu.

I v nevyrovnaném souboji nezaútočil na Sarasova záda.

Saras se ohlédl. Útoku kopí se beze zbraně patrně nevyhne. Rozseká to hádě na kousky.

Zaváhal a pak se vrhl ke svému meči.

Už byl u něj. Dokonce ho držel v ruce a strhl meč do krytu, ale čepel meče narazil do ratiště kopí až ve chvíli, kdy ostrý hrot pronikl skrze zbroj do těla. Když sekl do ratiště, sám si tak hrotem kopí roztrhl vnitřnosti. Zakřičel.

Sheran přitlačil a kdyby měl víc sil, přibodl by Sarase k zemi. Síla odporu Sarasova těla povolila. Saras upustil meč a chytil se oběma rukama za ratiště. Chtěl si zbraň vytrhnout z těla, ale místo toho se zvrátil vzad. Sheran kopí pustil a nechal Sarase padnout. Pak pozvedl jeho meč a sekl. A pak znovu a zas. Šílenství jeho hněvu ho zaslepilo. Sheran sekal ještě dlouho poté, co bylo Sarasovo tělo mrtvé a nehybné.

Richardovi vojáci nevěřícně zírali střídavě na chlapce a pak na Sarase.

Hned na to se ozval bujarý jásot, který oslavoval vítěze.

Sheran se zhroutil k zemi. Víc sil už neměl...

Probral se v Hamishově stanu. Ležel na stole z hrubého dřeva a pod sebou měl kožešinu.

Nad ním se skláněl Hamish, kouskem mokré vlhké látky mu otíral krev.

"Jsi blázen, chlapče. Byl by tě zabil. Měl jsi veliké štěstí."

"Já jsem odsouzen k smrti už od svého narození," zamumlal Sheran větu, kterou kdysi zaslechl od svého otce.

Do stanu právě vešel Richard. Pohodil na zem zakrvácené kousky poničené zbroje a meč.

"Tvoje trofej, kluku. Měl bys právo i na Sarasova koně a jeho ženu... Kdyby nějakého koně měl. A svou ženu minulý týden utloukl k smrti. Peníze neměl žádné. Saras rád hrál kostky... Až se dáš do kupy, Hamish ti ukáže tvé povinnosti a místo, kde budeš spát."

Richard otočil a odcházel. Pak se však ještě zastavil.

"Vedl sis dobře!" pronesl přes rameno pak odešel doopravdy...

"Tak jo... Vedl sis opravdu dobře, Sherane. jsi nesmírně statečný!" řekl Hamish a zlověstně se usmál. Chytil mezi hřbety dlaní Sheranův zlomený nos a narovnal ho.

Sheran zakřičel bolestí ...

***

Sheran právě nosil vodu ke koním... Přes den toho neměl zrovna příliš na práci. Většinu času trávil právě u koní. Nikdo v táboře si ho příliš nevšímal. Jeho slavný příchod ke tlupě brzy upadl v zapomnění a on se prostě stal součástí.

Právě nesl vodu dalšímu z koní. Dvacet už jich napojil, tucet mu ještě zbýval, pak už bude mít zbytek dne klid.

Do ohrady vedl svého koně i Simon. Začal ho pracně odstrojovat. Na kožených postrojích byly upevněny pláty kovu kryjící krk, čelo a z části i boky. Na kovové čabrace byla vyseknutá prohlubeň, jako památka na něčí čepel. Začal mu právě rozepínat přezku sedla, když ke koni přistoupil Sheran a podal i jemu vědro chladivé vody. Zplavený kůň hltavě pil, jako by každičký doušek měl být tím posledním. Zvedl hlavu až, když bylo vědro prázdné. Když zvedl hlavu, Sheran toho válečného oře pohladil po šíji. Pohladil ho po jizvě, kterou měl na šíji. Prsty přejel i po poničeném železném spoji na šíji. V tu chvíli na sobě ucítil Simonův pohled, ale neohlédl se... Oba věděli, kým je ten druhý a oba tušili, co jednou mělo přijít.

"Nádherné zvíře, co?" řekl Simon

"Ano, pane..." odvětil Sheran a odešel.

Když Sheran napojil i posledního koně, vrátil se do Hamishova stanu. Tábor se propadal do temnoty noci, ale zdaleka ještě ne k nočnímu spánku. Z venčí se ozýval hlahol mužů posílených medovinou či vařeným pivem. Bujaré veselí mužů, pro které každá noc může být nocí poslední.

Hamish nechával Sherana spávat na zemi ve svém stanu. Nechal mu i starou a potrhanou kožešinu, aby mu v noci bylo tepleji. Hamishova žena byla němá... I když už nebyla nejmladší, alespoň jak se tedy zdálo Sheranovi, stále ještě měla své půvaby. A byla dobrotivá a vlídná. S úsměvem podala Sheranovi misku polévky a dřevěnou lžíci a pohladila Sherana po jeho dlouhých umaštěných vlasech.

Když dojedl a vrátil jí misku, uctivě poděkoval a ona ho opět obdařila úsměvem.

Pak si Sheran sedl do kouta na zem, přes kolena si přetáhl poničenou zbroj a začal jí vyspravovat kouskem lněného provázku. Některé z kovových plíšku, všitých do zbroje, už dávno chyběly, ale Sheran neměl nic, čím by je nahradil a tak alespoň nahrubo opravoval díry tak, aby se zbroj netrhala dál.

V tu dobu vstoupil do stanu Hamish s rohem v ruce. Ještě za chůze se napil medoviny, kterou v rohu měl. Políbil svou ženu a pak teprve pohlédl na umouněné dítě v koutě, které se snaží opravit starou zbroj... Pohlédl na dítě, které se chce stát válečníkem. Úsměv mu z tváře zmizel.

"Ta zbroj je k ničemu, chlapče."

"Až ji opravím, tak nebude."

"Je příliš veliká."

"Jednou nebude."

"Dřív tě zabijí, než do ní dorosteš."

"Naučím se bojovat!"

"Chceš být vojákem?"

"Chci zabít toho, kdo zabil mého otce, mou matku a mého bratra. Chci zabít toho, kdo o

život obral mne."

"Sherane, to nikdy není ten správný důvod. Je to jen nejlepší cesta ke ztrátě své duše.

Cesta k vlastní smrti."

"Naučíš mne bojovat?"

Hamish se rozesmál...

"Zaplatím ti. Vše ti splatím. I za jídlo a nocleh. Zaplatím i mnohem víc."

"Nechci tvou zbroj. Je bezcená. Nechci ani ten meč. Je mizerný."

"Zaplatím později. Až budu bojovník! Zaplatím, co jen budeš chtít."

"Vím, že zaplatíš."

"Budeš mne tedy učit?"

"Budu... Protože bych tě nerad viděl umírat, Sherane. Abych viděl, jak se z tebe stane dobrý muž. Přijď za mnou zítra, až budeš mít hotovou svou práci."

"Hamishi? Mám sud vína... Chci ti ho dát. Jako první splátku."

"A kde?"

"V té stodole. Pod slámou je ukrytý poklop do spíže. Je tam už jen ten sud, zima byla dlouhá. To víno bylo mého otce."

"Pošlu pro něj."

"Je tam i můj luk. Ten bych chtěl zpátky."

"Je to mizerný luk."

"Je můj."

"Dobrá... Ale jestli tam ten soudek nebude a někdo z mých mužů tam vyrazí nadarmo, tak ten luk o tebe pak přerazím."

***

"Stůj pořádně!" křikl Hamish.

Sheran pokrčil nohy v kolenou, aby stál ve střehu, na který zase před chvílí zapomněl.

"Čelem ke mě! Vždycky čelem k nepříteli, ať se hne kamkoliv. Musíš napodobit jeho pohyby. Zaútočí z boku, ty ukročíš na druhou stranu a zase čelem k němu. Do střehu jsem říkal!"

"Já stojím ve střehu!"

Hamish k němu přistoupil a vyrazil mu rukou proti rameni tak prudce, že Sheran letěl vzad a dosedl na tvrdou zem.

"Tak jakto, že padáš, když stojíš ve střehu. Pevný postoj! Když nebudeš stát pevně na svých nohách, je ti k ničemu všechno ostatní. Takhle tě smete první rána. Tak. To je ono!"

Hamish provedl sek na hlavu. Rána nebyla nikterak prudká, ale Sheranovi se zbraň zhoupla a málem se udeřil svým vlastním mečem.

"Drž ten meč pevně. Zápěstí nesmí povolit. Meč je prodloužením tvé paže. Bože, ne! Takhle ti vypadne z ruky sám! Znova."

Další úder.

"Sherane jednou rukou! Drž ten meč jen jednou rukou! Druhou můžeš někdy potřebovat. Meč se nedrží oběma. Tedy jestli chceš zůstat naživu... Teď zaútoč ty!"

Břink...

"Takhle chceš někomu rozbít helmici? Takhle chceš drtit lebky? Silněji!"

Sheran už sotva udržel meč. Paže ho pálily. Jeho ruce ho neposlouchaly. Odmítaly zvednout meč dost vysoko.

Plynuly hodiny a celé dny, ale Sheran se učil jen to, jak má stát a snad pár jednoduchých úderů. Hamish ho učil pomalu, ale důkladně. Svaly si musí samy pamatovat, jak se mají hýbat, tvrdil. Učil ho i chodit ve střehu, mluvil o slabých místech na zbroji. Učil ho krýt se a vyhýbat se ranám. Ukázal mu jak se brousí meč a pak ho nechal hodiny sekat do dřevěného kůlu tak dlouho, dokud meč neztupil a dokud z kůlu nezbyl jen ohlodaný pahýl. Každý den měl Sheran rozbolavělé tělo a paže jako v ohni. Ale zápěstí se přeci jen zpevnilo. Už ho ruce nebolely tak brzy po tom, co pozvedl meč. Kůže na dlaních mu ztvrdla, i když mozoly mu praskaly a krvácely od rukověti meče.

A tábor se zatím stěhoval z místa na místo. Vždycky tam, kde byla práce pro Richardovi muže. Bitvy a obléhání viděl Sheran zatím jen z dálky. Zatím jen cvičil své tělo.

Jednou odpoledne, když byl kousek od tábora a cvičil boj s kmenem stromu, projížděl se kolem na koni Richard na svém hřebci. Ten zvíře zastavil. Chvíli pozoroval mladíka, který se chtěl stát bojovníkem... Pak seskočil z koně a nechal ho volně pást na šťavnaté zeleni.

Sheran se mezitím stal téměř mužem. Měnil se před očima. Bylo mu patnáct, i když to nevěděl ani on sám a nebyl nikdo jiný, kdo by to počítal. Pod nosem nosil chmýří, jako náznak prvního vousu. Ramena mu rostly do šířky a i silné paže svědčily o tom, že dorůstá do mohutného muže.

"Učíš se rychle, Sherane. Ale neučíš se to správně."

"Učím se podle Hamishe. Je dobrý bojovník..."

Richard se usmál...

"Co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Ano. Hamish je dobrý bojovník, ale naučí tě jen, jak bojovat jako Hamish... Já neznám druhého muže tak silného, jako je on. Jsi silný, Sherane. Bude z tebe silný muž, ale budeš tak silný, jako Hamish? Hamish má šíji býka a sílu medvěda. Ale můžeš bojovat jako medvěd, když máš sílu vlka?"

"Ale vlk může porazit medvěda."

"Jenom, když se nesnaží bojovat jako medvěd."

"A jak mám tedy bojovat?"

"Nauč se bojovat, jako vlk. Použít sílu silných proti nim samotným. Štvát je. Unavit je svou vlastní rychlostí a obratností. Chceš umět takhle bojovat?"

Sheran pokývl hlavou.

"A kdo mne to naučí?

"Já!"

"Bude mi ctí, pane!"

Richard uťal silný prut z blízkého keře. Silný, ale pružný proutek. Osekal z něj listí a svůj meč pak zabodl do země.

"Kryj se!" křikl a zaútočil na Sherana tím proutkem, jako by to byl meč.

Třikrát švihl rychle a silně, ale Sheran pozvedl meč v krytu jen jedenkrát. Dvakrát ho zasáhl prut. Jednou do boku, podruhé přes rameno.

Sheran zavrčel: "Nikdo není s mečem tak rychlý, jako ty s proutkem!"

"Ale je, Sherane. Věř mi, že takoví lidé jsou a když je v boji poznáš, bývá u zpravidla pozdě. Pamatuješ na naše první setkání? Na soud mečem? Na boj se sirem Godfriedem?"

"Ano, pane..."

"Tehdy nevyhrál silnější. Godfriedovi bych se mohl silou rovnat a přec jsem to byl já, kdo ho zabil. On věděl, že vyhraje ten rychlejší... Chtěl být rychlejší."

"Když budu bojovat rychle, nemohu do rány vložit dost síly.

"Mužeš, Sherane. Musíš si sílu rozložit. Šetřit si jí. Ty nejsilnější údery se nesnaž krýt, ale vyhýbej se jim. Nemusíš sokovu zbraň odrazit co nejdál. Jen dost daleko, abys proklouzl pod ní a zasáhl. A teď znovu, chlapče. Kryj se!"

Tentokráte Sheran dvakrát proutek zastavil. Potřetí ho zasáhl přes zápěstí. Z proutku už visely cáry kůry. Sheran sykl bolestí.

"Sherane, netěkej očima z místa na místo. Dívej se nepříteli do oči a přitom vnímej celé tělo naráz. Hleď mu do očí, ale očima nehýbej. Když budeš sledovat zbraň, neuvidíš paži, která tě zasáhla. Vnímej celého nepřítele. Sleduj jeho oči a vnímej celý jeho obraz. Každý pohyb. Musíš dobře vidět i koutkem oka. Dívej se do očí a uvidíš ho dělat krok..."

***

A tak se Sheran učil bojovat od medvěda i od vlka. Byl stále silnější, rychlejší a obratnější a těšil tak oba své učitele. Bylo mu sedmnáct, když stanul ve své první bitvě. Necítil strach. Necítil nic. Slyšel řev bojujících a řinčení zbroje a bitevní vřava ho vtáhla do sebe a vyplivla až, když byla zem pokryta mrtvými. Táhnul s Richardovými žoldnéry z místa na místo a stal se jedním z nich. Měl lepší zbroj. Získal jí od jednoho z nepřátel. Od jednoho z těch mrtvých... Měl i lepší meč a dokonce pár měďáků a stříbrňáků z měšců padlých. Ty dal Hamishovi. Nastal čas začít platit dluh.

Bylo po žních a tak nastal čas bitev. Ti, kteří sklidili svou úrodu zatoužili i po úrodě svého souseda. Tu dobu vrcholily sváry rvou rodů. Baron Arthur z Nornu byl odvěkým nepřítelem sira Rodericka z Gornwaly. Snad to nejdřív byl spor o kousek půdy. Či snad o vypálenou vesnici jednoho z nich. Nebo oba toužily po polnostech a úrodě toho druhého a protože král byl daleko a do jejich sporu se zatím nezamíchal, rozhodli se vytáhnout proti sobě na bitevní poli. Roderick z Gornwaly měl víc můžu a víc zbraní. Arthur z Nornu zase více zlata a tak najal Richarda a jeho muže a s nimi vytáhl do pole proti svému nepříteli.

Richard se svými muž táhl k Lanwallským polím, kde se měl spojit s Roderickem a jeho skromným vojskem. Poslové hlásili, že Arthur se do bitvy teprve chystá a že široko daleko jeho standarta vidět nebyla. K Lanwallským polím však v smluvený den Roderick nedorazil a nepřišel ani den další. Richard tedy vyslal jednoho svého jezdce k Roderickovu hradu, ale ten se nevrátil. Richard vyčkal ještě jeden den a pak, když se mu nedostalo žádných zpráv, vedl své muže na pochod k Roderickovu sídlu. Jaké bylo překvapení, když to bylo právě v obležení. Na vzdálenost o polovinu delší, než je dostřel nejlepších luků se chystaly Arthurovy oddíly na zteč. Zkrvavená těla ležící pod hradbami, zasypaná šípy a seškvařená vroucím olejem napovídala, že útok se už několikrát nezdařil. Arthurovi však zbývalo mužů dostatek. Bylo jich víc, než těch Richardových... Několik mužů v nepřátelském ležení pokřikovalo a ukazovalo směrem k Richardovi. Pak jejich řadami projel rytíř na šedivém koni a v blyštivé zbroji. Za ním vyjel další jezdec a ten třímal černý praporec s rudou býčí hlavou. Oba zastavili na půl cesty mezi oběma voji. Chtěli vyjednávat. Richard jim vyjel vstříc bok po boku se Simonem.

Arthur budil dojem zkušeného válečníka. Jeho tvář byla bez jizvy, což mohlo svědčit o tom, že se bitev buď sám neúčastní, nebo že je dostatečně dobrým bojovníkem na to, aby se všem ranám vyhnul. Jeho železná těžká zbroj však byla na několika místech lehce poškozená. Nechráněný meč bez pouzdra volně visící za opaskem byl zubatý a tedy často používaný.

Stejně zkoumavě si prohlížel svého případného soka i Arthur.

"Nevidím tvou standartu..." pravil Arthur.

"Příliš často bojuji pod praporem druhých... Můj prapor vlaje jen, když bojuji za sebe ve své vlastní věci."

"Pche... Žoldák!"

"Možná tvoje smrt..."

"Možná tvoje, pse."

"Chtěl si jednat... Nač urážky, není-li příchod bitvy jistý."

"To není urážka... Vidím bílou psí hlavu v černých štítech..."

"Vlčí..."

"Kdo jsi?"

"Richard Draconarius z Aldaru."

"Draconarius? Znám Roberta Draconaria... Nebo možná znal jsem... Roky jsem o něm neslyšel."

"Jsem jeho syn."

"Draconarius nemá syna. Alespoň žádného legitimního."

"Budeme drbat, jako babky na trhu, nebo budeme jednat o podmínkách tvé kapitulace?"

Arthur se rozesmál.

"Jsme v převaze..."

"Tak každý z mých mužů zabije dva."

Artur se smál dál, pak ale zvážněl.

"Nemohu dobývat hradby s tebou za zády. Budu muset rozdrtit nejdřív tebe. A bude to hračka. Jsem silnější."

"Pokud mi Roderick nevyrazí na pomoc."

"Proč by to dělal? Jsi žoldák! Počká, až co zbude. Pokud mě dostatečně oslabíš, vyrazí. Pokud ne, bude doufat, že už nebudu mít dost sil dobývat hradby."

"Alespoň zbude víc kořisti pro mne."

"Štěkáš jak malé štěně, kterému se zdá, že už je vlkem. Počítám, že pár kopanců to napraví.

"Tys nepřijel vyjednávat, ale urážet. Věř, že mi bude dostatečnou odměnou, až se vymočím na tvůj hrob."

"Richarde, nechce plýtvat silami v hrátkách s tebou. Odtáhni a já ti zaplatím!"

"Kolik?"

"O polovinu víc, než Roderick, až dobudu hradby jeho sídla."

"Co jsi udělal s mým poslem?"

Arthur znejistěl.

"Moji muži chytili jednoho zvěda včera. Přivedla ho jedna z mých hlídek. Neprozradil ke komu náleží. Nechal jsem ho přivázat mezi dva koně a roztrhat."

Richard pokývl hlavou.

"Kdybys ušetřil jeho život, možná bych tě za úplatu nechal odtáhnout pryč. Rozhodně bych ale ani tak neporušil smlouvu s Roderickem a nezaútočil s tebou proti němu. . Nikdy jsem neporušil dané slovo. Ať se tví muži připraví k boji."

Richard otočil koně a vydal se ke svým. Simon ho následoval.

"Simone, povedeš jezdce. Pokusí se postavit hradbu štítů. Nepokoušej se je napadnout přímo. Nejspíš byste prorazili, ale škoda koní. Objeď je a vpadni jim do zad. Místa je tu dost, drž se dál od hradeb, kdyby Roderick začal střílet, ať nepadají i naši. Povedu své muže přímo do středu. Až se budou kraje jejich štítové hradby stahovat, a to budou, je jich o dost víc, v té době ať už jsi jim v zádech.

Simon pokývl hlavou a pobídl koně a vydal se shromáždit jízdu. Svého koně svěřil Richard jednomu ze starších mužů, kteří měly chránit jejich ženy a děti. Svého koně by do bitvy nikomu nepůjčil. Ani ten muž na něj nesedl. Pouze ho odvedl do bezpečí. Ženy se svým potomstvem postávaly opodál a v rukou kameny a nože a tak jako pokaždé, čekaly na chvíli, kdy v případě vítězství vtrhnou na bitevní pole dobíjet raněné a okrádat je o zbroje, zbraně, peníze a cokoliv, co se dá prodat na trhu. Nebo v případě prohry prchat co nejrychleji a co nejdál...

Před nepřátelský voj vyšel nahý stařec. Vlasy měl slepené koňským trusem. Celé tělo pokryté špínou. Jen na krku mu visel náhrdelník z provázků a malých kůstek. Křičel, poskakoval z nohy na nohu, válel se po zemi a smál se smíchem šílence, jenž má být požehnán bohy. Richard se na ten rituál díval s úsměvem na tváři. Stařec vstal a začal řvát z plných plic své kletby.

"Ať se děti v lůnech vašich žen změní v kamení! Ať vám odpadá maso z kostí! Sním vaše játra! Sežeru vaše duše!" křičel ten stařec.

"Ať ti upadne hlava, až se mi dostaneš pod ruku, blázne!" křičel zas někdo z Richardových.

Arthurovi muži se seřadili ve štítové hradbě. Hradba byla široká a silná. Většinou alespoň pět mužů za sebou. Štíty pevně semknuté na sebe. Nad nimi se ježily zbraně.

Bláznivý stařec doproklínal a schoval se za hradbu, která se před ním rozevřela a zase pevně zavřela.

I Richardovi muži stáli v řadě. Obě strany na sebe pokřikovaly. Několik mužů vyběhlo z řad, vysmívali se, hrozili, snažili se své protivníky vyprovokovat k předčasnému útoku. Richardova řada se rozestoupila a před ní vyjeli jezdci. Jízda se přeskupila a pak vyrazili kupředu. Nejprve klusem, pak cvalem a nakonec tryskem.

Richard zaklel a odplivl si.

Simon nevedl koně na křídlo, jak bylo ujednáno, ale přímo na střed bojové linie. Richard běžel jako o život. Jeho muži mu byli v patách. Jízda bojovou hradbu prorazila, ale několik koní už se válelo na zemi. Muži jim sekali po nohou, stahovali jezdce z koní a ubíjeli je. Štítová hradba se rozpadla, ale než Richard dorazil se svými muži, polovina jízdy byla rozmetána na prach.

A Richard dorazil jako živelná bouře. Jako mohutná vlna hnaná burácivým větrem. Arthurova síla byla rozseknuta ve dví.

Hamish byl mezi těmi, kteří vletěli do zuřivé bitvy jako první. Oháněl se širokou sekerou a přerážel meče, lámal štíty na třísky, drtil lebky a urážel kosti. Křičel. Vlasy divoce vlající cinkaly ve větru zatížené vpletenými válečnickými prsteny. Richard byl rychlý. S obratností šelmy pročesával řady nepřítele. Jeho meč vždy prošel obranou. Sekal a bodal ve svém divokém tanci smrti. I Sheran si vedl dobře. Byl v něm divoký oheň. Byla v něm krev válečníků a ne-li krev, tak srdce válečníka měl určitě.

Usmíval se, když zabíjel. Byl mladý a silný... Byl šílený.

Jakoby o sobě vůbec nevěděl. Vrhl se do bitevní vřavy, jako by se hlady trpící vrhl na zlatavou kančí pečínku. Zbroj měl pokrytou krví a ani kapka nepatřila jemu. Byla v něm zběsilost a bylo v něm umění jeho učitelů. Byl nástrojem. Byl mečem, který má zabíjet. Jakoby se s mečem v ruce už narodil. Měl sílu mládí a štěstí bláznů.

Bylo po všem...

Bouře utichla.

Sheran si toho všiml až ve chvíli, kdy už nebylo koho zabít.

Richard stál nad jediným nepřítelem, který přežil. Byl to Arthur.

Arthur klečel na zemi, ne snad z pokory poraženého, ale protože byl raněn.

"Jsem tvůj zajatec, Richarde."

"Kolik zaplatíš jako výkupné..."

"Nevydáš mne Roderickovi?"

"Tvá hlava nebyla součástí dohody. Nabídnu jí dřív tobě, než jemu. Kolik zaplatíš, abych tě nevydal do zajetí tvého nepřítele, nebo nezabil?"

"Tisíc zlatých..."

"Tak málo si ceníš svého života?"

"Patnáctset. Pošlu ti je hned, jak budu v bezpečí svého hradu."

"Patnáct set. Pošleš pro ně a pak tě propustím..."

Vzduch páchl krví a nesl sebou křik umírajících. Bojovníci pospolu se ženami a dětmi

dobíjeli raněné a začali tak svou krvavou sklizeň a hon na bohatou kořist. I Hamishova žena, vždy usměvavá, přívětivá a dobrotivá teď s rukama od krve prohledávala kapsy a usmívala se, jako by jen sbírala ostružiny v lese.

Brána Roderickova hradu se pomalu otevřela a z ní vypochodovalo na třicet ozbrojenců a v jejich středu sám Roderick. Byl menší postavy, spíš zavalitý. Kulaté tváře a malá prasečí očka. Kančí hlava ve standartě se k němu hodila. Pomalu dorazil k Richardovi. Jeho muži se ostražitě rozestoupili, protože správně tušili, že ze spojenců se ráz na ráz mohou stát nepřátelé. Lačně hleděli na bitevní pole. K rabování se však nepřidali. Báli se Richardových mužů. Stále ještě měli v paměti pohled z hradeb na lítý boj Richardovy hordy. Richard vykročil k Roderickovi sám nedbaje toho, zda má, či nemá ozbrojený doprovod. Roderick stále obklopen svými vojáky stál opodál a čekal.

"Má práce je u konce. Zaplať!" řekl Richard místo pozdravu.

Roderick vykročil vpřed a podával svému dočasnému spojenci ruku, ale ten ji nepřijal, jako by si jí nevšiml.

"Ještě jsi mi nevydal sira Arthura."

"A nevydám. Nebyl součástí dohody."

"Najal jsem tě proti němu."

"Najal jsi mne, abych porazil jeho vojsko. Stalo se. O Arthurovi nepadlo slovo. Je mým zajatcem, dokud se nevyplatí."

"Zaplatím já..."

"Cena byla stanovena. Už jsem se s ním dohodl. Zaplať dlužnou sumu, nebo tvůj hrad přeci jen padne dřív, než k němu stačíš doběhnout, abys to viděl zblízka."

Richard se mračil. Roderick seznal, že opuštěním bezpečí svých hradeb pochybil...

"A co válečná kořist?"

"Nedělí se... Moji muži bojovali, moji muži sklízí... Předpokládám, že nejsi takový hlupák, abys opustil zdi svého hradu bez zlata, které mi dlužíš. V opačném případě si tě tu ponechám, dokud pro něj nepošleš."

Roderick pokývl hlavou... Dva jeho s sebou opravdu vlekli truhlu. Teď ji položili na zem před Richarda. Ten do ní kopl tak silně, že se převrátila vzad a zlato se rozsypalo.

Znovu pokývl hlavou.

"V pořádku. Smlouva byla splněna i zaplacena. Sbohem, Rodericku."

Roderick se otočil a odešel i se svými muži...

"Jak vidím, taky ho nemáš příliš v lásce... Zaplatím, když dobiješ jeho hrad..." řekl Arthur.

"Ani tebe, nemám v lásce. Nepošlu své muže proti hradbám bez jakékoliv podpory. Začni psát dopis svému správci, Arthure. Ať vyplatí mému poslovi slíbenou částku, pak budeš volný. A dáš-li dohromady dost mužů a zbude-li ti dost zlata, budu uvažovat o tvé nabídce."

Richard odešel.

Jeho tlupa pomalu vyklízela bitevní pole. Znovu se podíval na padlé jezdce a jejich koně. Tam byly ztráty největší. Zamračil se ještě víc.

Na koni k němu přiklusal Simon.

"Vezmi si svých pár mužů, kteří ti ještě zbyli a vypadni..." řekl Richard.

"Vyhráli jsme!"

"Řekl jsem ti, co máš dělat. Nestrpím tu neposlušnost."

"Neprorazil bys tu linii sám. Vyhráli jsme díky mě! Nikdy bys neprorazil. Sevřeli by tě do kleští a zbylo by jim dost sil, aby pak pobili mé jezdce."

"Mé jezdce! Svěřil jsem ti velení i nad svou jízdou! Řekl jsem vypadni!" křičel Richard.

Z bitevního pole se vracel i Sheran. Přes rameno měl přehozenou novou zbroj. Nepoškozenou, jejímu předchozímu majiteli podřízl krk. Také měl na sobě teď nové boty. Přes druhé rameno nesl dva nejlépe vyvážené meče, jaké našel. Měšec u jeho pasu byl naditý k prasknutí. Sheran byl spokojený. Usmíval se.

***

Do Sheranova stanu vtrhl jeden z vojáků.

"Útočí! Borsovi muži útočí!"

Sheran vyskočil. Jeho žena Laila mu přinesla zbroj a pomohla mu jí připnout. Ano, Sheran už měl ženu, byla zhruba ve stejném věku, jako byl teď on. Kolem pětadvaceti. Zajal ji u Fallsgeronu. Jeho nejkrásnější válečná kořist. Ale zůstávala dobrovolně. Většina žen nakonec zůstávala dobrovolně. Žila si jako královna. Hrdlo ověnčené klenoty, ruce plné prstenů a náramků ze zlata, stříbra a bronzu. Měla dost jídla. Měla cokoliv chtěla. Vojáci jsou dobří a špatní. Ti bohatí a ti mrtví... Sheran už byl dost bohatý. Vyplatil se Hamishovi i Richardovi a patřil teď k nejlepším z jeho mužů.

Sheran už byl ve zbroji. Přitiskl k sobě Lailu a políbil jí. Ještě ji pro štěstí pohladil po břiše - byla totiž těhotná. Pak popadl oba své meče. Obě zbraně byly skvostným mistrným dílem. Pečlivě vyvážené a z dobrého kovu. V jejich rukověti byly vydlabané díry a v nich zasazené a pryskyřicí přilepené lidské kosti místo drahokamů. Měly mečům dodat sílu padlých. Muži v táboře už byli připraveni. Richardovi muži pospolu s Atherovými. Ather byl bohatý šlechtic, který si zrovna platil Richardovy služby. Brána hradu se otevírala. Už dva týdny společně obléhali Borsův hrad. Hrad byl bez zásobování. Voda ve studních byla špatná a za hradbami brzo propukla nemoc. Borsovi vojáci byli vyhladovělí, k smrti nemocní a tak se konečně odhodlali k zoufalému útoku a opustili hradby. Útok měl být pro Richarda překvapením, ale jeden z mužů, kteří se pokusili z hradu utéci Richardovi vše vyzradil výměnou za svůj život. První vlnu útočících smetli lučištníci. Lučištníků Richard neměl moc. Luky vlastně užívali převážně muži na bitvu příliš staří. Někdy i ženy a děti. Ale přesto dnes luky napáchaly v řadách nepřítele značnou škodu. A to vylétly šípy k nebesům sotva ve dvou či ve třech salvách. Pak se ti s luky ukryli za řadou pěších a ti vyšli vstříc nepříteli. Dřív se však vyřítila jízda a přidala se do zmatku před hradem. Nastala řež. Posádka hradu neměla šanci a celá bitva skončila dřív, než pořádně začala. Zatímco před hradbami dobíjeli Richardovi žoldáci poslední vojáky, jízda pronásledovala zbytky těch, kteří se pokusili prchnout zpátky do hradu. Teď už bitva zuřila před i za hradbami. I Sheran si prosekal cestu dovnitř. Ozývalo se řinčení kovu a křik umírajících. Některá stavení už plála jasným plamenem. Bitva se zvrhla v masakr. Skoro nikdo už nekladl odpor. Lidé pobíhali sem a tam ve strachu a zmatku. Brána hlavního paláce už byla v troskách. Nikdo už nevelel. Všude se rabovalo. Někteří vojáci už pilně vynášeli cennosti a zabírali domy k vyplenění a hromadily nový majetek. Řev umírajících pomalu utichl a nahradily je výkřiky žen, které se staly součástí válečné kořisti. Teď náležely vítězům. Náležely jim tělem a životem...

Sheran si prosekal cestu přes poslední stráže až do Borsových soukromých komnat a rozrazil dveře. Borsova žena zavřeštěla a s pláčem se skrčila do kouta. Bors tasil meč a vykročil proti útčníkovi. A Sheran zaútočil zuřivě a rychle jako had. V lehké zbroji byl obratný a rychlý. Oba jeho meče rozrážely vzduch v divokém výru a nebylo možné dlouho odrážet obě čepele. Bors vydržel dlouho. Byl skutečným válečníkem. Byl výborným šermířem. Ale ne dost. Sheran se pohyboval ladně a rychle. Doslova tančil. A odsekával z Borse kousek po kousku. Bors teď kryl bod na bok a čepel druhého meče ho zasáhla na druhé straně pod kolenem. Nohy se mu podlomily. Zadržel ještě ránu na hlavu, než se mu čepel druhé zbraně zaryla do krku. S chroptěním se zhroutil k zemi.

Borsova žena plakala v šíleném zoufalství a strachu.

Do dveří vrazil další z Richardových vojáků. Pohledem sklouzl na mrtvého Borse a pak na Sherana.

"Běž jinam!" štěkl Sheran a namířil na vetřelce zbraň. Ten se otočil a pádil hledat kořist ještě nezabranou, nebo alespoň méně střeženou. Sheran jeden meč vsunul do pochvy u pasu, druhý stále držel v ruce.

Sklonil se nad mrtvolou a škubnutím přerval řemeny držící měšec. Ten si pak upevnil ke svému opasku. Stáhl mu prsteny, vzal jeho meč a obtěžkal. Podíval se po délce čepele, zda není křivý, podíval se na jílec a pak Borsův meč bez zájmu zase odhodil. Převrátil dřevěnou truhlu a vysypal její obsah. Vzal jedny bohatě zdobené šaty... Ty budou pro Lailu. Pohodil je na zem. Popadl zlatý svícen a z něj srazil svíce. Svícen pak pohodil k šatům. Ze stolu vzal zlatý pohár zdobený rubíny a stříbrný podnos, ze kterého vysypal zbytky jídla. Pohár i podnos přihodil na hromadu. Pak přistoupil k vyděšené ženě. Ta zakřičela a vrhla se na něj s dýkou. Sheran jí zachytil zápěstí, dýku vytrhl z ruky a srazil jí na zem.

Prohlédl si tu dýku.

"Ta je Simonova!"

Žena přestala plakat, jen se vyděšeně dívala.

"Kdes ji vzala!" křikl Sheran.

"Je to dar."

Sheran se k ní sklonil. Strhl jí náhrdelník a náramky. Vzal jí její prsteny i zlatou sponu do vlasů a to vše přihodil na hromadu. Ze zdi strhl zlatem vyšívaný závěs a do něj svou kořist pečlivě zabalil.

"Kde je Simon? Nechám tě žít, když mi to řekneš."

"Teď by se měl vrátit ze svaté poutě."

"Ze svaté poutě?"

"Přijal křest. Lituje svých hříchů. Chce se smířit s bohem."

"Tak to by měl učinit rychle. Kde přesně je?"

"Snad někde u Leirenu."

"Sám?"

"Už ne."

"Kolik mužů."

Žena zavzlykala.

"Kolik?" křikl.

"Já nevím. Snad v doprovodu dvaceti, třiceti mužů. Byl přítelem mého muže. Měl přijet pomoci s obranou Borsova hradu.

"Kdy?"

"Nevím... Nepřijede... On se to dozví."

Sheran popadl ranec se svou kořistí a otočil se k odchodu.

"Slibil jsi mi život! Máš mě vzít pod svou ochranu!" volala za ním.

"Slíbil jsem, že tě nezabiju, ne že tě budu chránit!" pravil, aniž by se ohlédl. Pak odešel.

Když sestupoval po schodišti, zaslechl z Borsových komnat zoufalý ženský výkřik. Ani nezastavil.

Ather hrad zabral pro sebe a vše co zbylo po tom, co si Richardovi muži odnesli svůj díl kořisti. Richard vzal i smluvenou cenu za svou službu placenou ve zlatě a chystal se odtáhnout.

"Můj pane!" oslovil ho bojovník. Byl to Sheran.

Richard se k němu neotáčel.

Stál nad zkrvaveným tělem. Sheran v něm poznal Hamishe. Hamish byl živý, ale zle zřízený. Bílé zpřelámané kosti mu trčely z ran. A těch bylo nespočet. Ležel a nemohl vstát. Nemohl mluvit. Ústa měl zaplněná krví.

"Umírá?" tázal se Sheran.

Richard přikývl.

Hamishovi oči prosily.

Richard se k němu sklonil.

"Jsi můj přítel!" řekl Richard, "Já nemohu!"

Hamishovi oči stále žádaly. Teď ještě zoufaleji.

Richard vytáhl z opasku dýku. Ruka se mu chvěla.

"Sbohem, Hamishi. Byl jsi dobrý muž a dobrý bojovník."

Hamishovi se v očích zračila úleva.

Pak mu Richard prořízl hrdlo.

Richard se nepřímil. Otřel dýku do lemu svého roucha.

"Byl to dobrý muž. Dobrý bojovník, ale byl už... starý."

Richard vypadal zlomeně.

Sheran mlčel. Pomohl Hamishe odnést a pohřbil ho s Richardem, jako by pohřbíval svého otce.

"O jeho ženu se postarám. Dlužím mu to!" pravil Richard.

"Kam potáhneme teď?" ptal se Sheran.

"Teď už do mého hradu. Přečkat zimu."

"Kudy?"

"Přes brod u Narness."

"Musím odjet. Doženu vás tam, nebo až ve tvém sídle."

Richard jen pokývl hlavou.

"Simon?" otázal se pak.

Sheran přikývl...

"Nadešel čas," řekl, "postaráš se mi zatím o Lailu? Bude to jen pár dní..."

"Simon byl můj přítel... kdysi... Ale ty jsi pro mne jako můj syn, Sherane. Vždycky jsi byl. Laila bude v bezpečí. Chceš s sebou nějaké mé muže?"

"Nebude třeba. Tohle je jen má záležitost. Až to vyřídím, Najdu vás."

Ten večer plakala i Laila... Bála se o Sherana. Netěšily jí ani dary, které ji přinesl.

Sheran odešel za úsvitu.

***

Bylo krátce po setmění. Tu noc nesvítily hvězdy. Obloha byla temná. Ani svit měsíce si dnes nenašel cestu na zem. Muži seděli u ohňů, popíjeli medovinu a hlasitě se bavil. Široko daleko byly jen hvozdy. Do kraje nebyl rozhled, ale lepší místo na táboření nenašli. Alespoň rozestavěli hlídky, poslední střídání stráží bylo před hodinou. Simon klečel na zemi zády k ohni před mečem zabodnutým v zemi, který měl být znamením kříže. Modlil se.

Jeden z mužů u ohniště náhle strnul. Zvrátil se vpřed tváří do ohniště. Ze zad mu trčel šíp.

Simon se otočil bleskově. Vytrhl ze země meč a švihl. V letu tak přerazil šíp, který byl určen jemu. Jeho muži ale nebyli tak pohotoví. Než se chopili zbraní, další dva z nich už leželi na zemi mrtví.

"Tam v lese!" křikl kdosi a ukazoval směrem, odkud přilétaly šípy. Většina mužů se vyřítila tím směrem. Vlastně všichni až na Simona, ten zůstal v táboře. Někteří popadli hořící polena, coby pochodně.

Les byl klidný a tichý. Světlo od ohňů ale nedosáhlo daleko. Muži upírali zraky do temnoty, ale nebylo v ní nic, na co by se dalo zaútočit. Kdosi zachroptěl a svalil se k zemi s šípem v hrdle.

"Ohně! Uhaste ty ohně, ať neví, kam má střílet!"

Světýlka ve tmě pohasly. Teď neviděl nikdo nic.

Jen tu a tam se ozvalo zařinčení mečů, či křik umírajících.

Trvalo dlouho, než se les ponořil opět do ticha...

Simon přiložil poleno do ohniště a díval se do plamenů. Pak pohlédl na muže, který vycházel z lesa. Byl sám.

A nebyl to nikdo z jeho vojáků.

Byl to Sheran.

"Čekal jsem tě mnohem dřív..." řekl Simon.

"Neměl jsem o tobě žádné zprávy," odvětil Sheran a pozvedl čepele dvou mečů.

"Čekal jsem to ode dne, kdy ses objevil v táboře. Poznal jsem tě už v den, kdy jsi měl být popraven. Poznal jsem tě a mohl tě zabít každičký den, kdy jsi mi byl nablízku."

"Měl jsi to udělat. Teď to udělám já!"

"Smířil jsem se s bohem a pokud i tak půjdu do pekla, pak věz, že i ty tam přijdeš."

"... A budu tě trýznit do konce věčnosti..."

Simon pozvedl svůj meč, pak jej ale hodil do plamenů.

"Co to děláš?"

"Přijmu trest za svoje hříchy. Nebudu se bránit trestu."

Simon se zděsil. S tím nepočítal. Tohle ho neuspokojí. Tohle vezme lesk jeho pomstě. Na tohle přeci nečekal celý svůj život.

Hodil mu k nohám jeden ze svých dvou mečů.

"Zvedni to!"

"Ne!"

"Pak z tebe budu odsekávat kousek po kousku, dokud se bránit nezačneš!"

"Já jsem připraven!" odvětil Simon a dál stál bez hnutí, "I ty jednou zaplatíš za své hříchy, Sherane. I tebe tvé činy dostihnou..."

Sheran zakřičel a vrhl se vpřed. Do poslední chvíle čekal, že se Simon skloní a zvedne hozenou zbraň, nebo že se pokusí bránit holýma rukama. Zaútočil a hnalo ho šílenství jeho hněvu. Simon se skácel k zemi s rozťatou lebkou.

Sheran byl vzteky bez sebe. Sekal do mrtvoly vraha své rodiny. Zuřil. Mrzačil Simonovo tělo, aby ukojil svou touhu po pomstě, ale bylo to k ničemu. Nic ho nedokázalo naplnit. Nic ho nemohlo přimět smířit se se světem. Ani ta pomsta nebyla taková, o jaké snil.

Druhý den zamířil k brodu u Narness... několik dní trvalo, než Simona našel, zpátky to půjde rychleji. Teď měl Simonova koně. Neměl u sebe dost peněz. Většina jeho majetku byla i s Lailou v rukou Richardových. Brod konečně našel. Ale podle stop usoudil, že Richardovo vojsko tudy prošlo nejméně před dvěma dny. Sheran měl hlad. Nedokázal nic ulovit. Buď v okolí žádná zvěř nebyla, nebo pro bouři myšlenek v jeho hlavě prostě žádnou vystopovat nedokázal.

Tři míle za brodem zahlédl v dáli stavení. Tam bude jídlo.

Sheran sjel z cesty. Jel krokem. Od stavení bylo slyšet křik. Viděli jej a rozhodli se nepřivítat ho s otevřenou náručí. Jakýsi muž tam stál ve střehu se sekerou v ruce. Mají ho za lapku. Chtějí se bránit. Sheran ale nechtěl krást. Byl by za jídlo zaplatil.

Pobídl koně. Proč ne? Měl vztek. Alespoň svůj hněv na někom vybije, když mu Simon tak snadno unikl rychlou smrtí. Řítil se kupředu cvalem.

Už byl několik yardů od muže, když ho do ramene zasáhl šíp, který přiletěl odněkud zprava. Sheran sykl bolestí a strhl koně doprava proti druhému útočníkovi. Ten i s lukem prchal pryč. Když ale ucítil, že má jezdce v zádech a že daleko neuteče otočil se a snažil se rychle přiložit další šíp. Nestihl to. Kůň do něj narazil plnou rychlostí a odhodil ho vzad.

Sheran strhl znovu koně a otočil ho. Pozvedl meč a teprve teď si všiml, že ten s lukem je ještě dítě. Malý chlapec. Ležel tam v bezvědomí. Muž se sekerou, patrně otec toho chlapce už byl blízko. Sheran hnal koně proti němu. Muž se rozmáchl svou sekerou. Sheran pozvedl meč. Sekera se koni zahryzla do hrudi ve stejnou chvíli, kdy Sheranův meč muži rozbil lebku.

Kůň se hroutil k zemi a Sheran přeletěl přes jeho hlavu. Dopadl na zem ztěžka, ale nic si nezlomil. Vstal a vrátil se ke koni. Ten se zmítal v mučivých bolestech. Sheran mu prořízl hrdlo. Muž se sekerou byl mrtev. Chlapec s lukem dýchal ztěžka, ale žil. Sheran stál nad ním s mečem připraveným k smrtící ráně. Ruka se mu chvěla. Neviděl toho chlapce.... Viděl v něm sám sebe. V den, kdy se jeho osud změnil. Otočil se a utekl.

O pár dní později se Sheran dorazil do Richardova hradu a znovu se setkal s Lailou. Objímal jí. Byla stejná, jakou ji opustil, ale on se změnil.

V hlavě se mu opakovala stejná myšlenka...

"I ty jednou zaplatíš za své hříchy, Sherane. I tebe tvé činy dostihnou..."

Možná právě stvořil monstrum stejné, jako je on. Možná pro něj ten chlapec jednou přijde. Možná ho měl zabít. A možná ho nechal žít proto, aby jednou měl komu zaplatil. Možná cítil, že jednou musí někomu zaplatit...

Jednou musí za své hříchy zaplatit... A teď už ví komu.

A pokud si pro něj přijde, tak on, Sheran přijme svůj trest. Nebude se bránit.

Jednou musí zaplatit...