Rob Grimwall

Na kolbišti právě skončil jeden z posledních soubojů turnaje, když dav provolával slávu Grimwallovi.

"Rob Grimwall a Hugo z Kozmburku, souboj na sekery a štíty", hlásil Valmon, kapitán stráží, jenž tento turnaj pořádal.

"Grimwall! Grimwall!" propukl dav opět v jásot.

Grimwall pomalým krokem zamířil před krále a královnu, poklekl na koleno a sklopil hlavu. Královna mu k nohám upustila bílý šátek. Grimwall jej zvedl a zároveň pozvedl i hlavu, aby pohlédl královně do očí. Povstal a vydal se zpět na kolbiště.

Záhy se objevil i Hugo, vzrostlý muž širokých ramen. I on předstoupil před královský pár, aby jim vzdal čest a i tentokráte se k zemi snesl šátek - černý. Patřil Katry von Waldorf, sestřenici jejího veličenstva Anabel. Hugo šátek pozvedl, pak obrátil své oči ke mně a stejným směrem směřovaly i jeho kroky.

Stáli jsme proti sobě.

"Zdravím tě, příteli, opět stojíme proti sobě." pravil Grimwall a zpoza opasku vytáhl sekeru. Štít slzovitého tvaru měl upevněný na paži a čekal.

"I já tebe, bratře." odvětil Hugo, protočil sekeru, již dávno třímal v ruce a široce se usmál.

"Ve jménu jeho veličenstva, krále Felixe II., začněte souboj." pokynul Valmon.

Grimwall udeřil sekerou do vlastního štítu a postavil se do obranného střehu. Hugo okamžitě zaútočil. Mocné dunění se ozývalo kolem a měšťané se zatajeným dechem sledovali scénu. Hugo útočil. Bil se jako lev a hnal Grimwalla k ústupu. Sekl mu po levém boku, pak provedl otočku a zaútočil štítem na bok a sekerou na nohy. Naráz. Grimwall stěží zachytil útok na nohy, ale rána štítem ho smetla na zem. Hugo ťal po ležícím Grimwallovi, který ráně nastavil štít a udeřil tupou stranou sekery Huga do holeně. Ten se zhroutil k zemi a sekerou mířil stále na Roba Grimwalla. Rob se včas odkulil stranou a povstal. Jeho sok vstal též, ale viditelně ho oslabilo zranění na noze. Už nebyl tolik agresivní a brzy se omezil na obranu. Rob sekl po rameni, Hugo ale ránu očekával, znal svého soupeře. Ve stejnou chvíli vyrazil sekerou z opačného směru, zaklínil obě sekery mezi ostřím a topůrkem a plynulým pohybem Robovi vyrval zbraň. Sekera dopadla na zem.

Grimwall nechal sklouznou štít a chopil se ho obouruč. Hugo sekl na hlavu, ale Rob ráně odolal, další ránu smetl štítem. Pak už držel štít jen v jedné ruce za madlo. Špice štítu proletěla kolem hrdla. Další rána zasáhla rameno i se sekerou a ta upadla na zem. Tohle Hugo nečekal. Nestihl vykrýt poslední ránu a železný štít ho srazil k zemi. V tu chvíli už nad Hugem stál Rob a mířil mu hrotem štítu na hrdlo.

Hugo pozvedl paži. Vzdal se. Grimwall mu podal ruku a pomohl mu vstát.

"Grimwall!" zazněl hlas davu. "Grimwall!"

Rob se poklonil královně, nad hlavu pozvedl pěst, v níž teď třímal bílý šátek a kráčel pryč z kolbiště.

Královniny oči sledovaly odcházejícího rytíře, on se však ani neohlédl - nemohl.

Hugo zamířil ke Katry. Podal jí zpět černý šátek.

"Nejsem hoden tvého daru, vznešená paní. Prohrál jsem."

Katry jej musela přijmout.

"Bojoval si statečně, rytíři." pravila paní z Waldorfu a usmívala se naň.

Turnaj byl u konce, Grimwall však nečekal na jeho slavnostní ukončení a odebral se do své komnaty.

Právě došel do pokoje, jenž mu patřil při jeho návštěvách města, když tu se dveře otevřeli a dovnitř vstoupila postava v kápi.

Když za sebou zavřela dveře, Grimwall se ohlédl a spatřil nádhernou tvář - měla andělské oči, v nichž planul plamen vášně. Vlasy měly barvu noci a splývaly jí přes ramena. Svůdné rty v krásné i něžné tváři lákaly k polibku.

Byla to královna.

"Robe, měla jsem o tebe takový strach!" pravila a vrhla se rytíři kolem krku.

"Já mám strach o nás, moje milovaná. Až se král dozví..."

"Král se tě bojí. Neublíží ti. Máš vliv, stojí za tebou vojáci i lid. Bojí se vzpoury."

"Bojím se toho, aby neublížil tobě, lásko."

"Ach Robe, jsem tak nešťastná."

"Brzy budeme spolu. Navždy. Musí se něco stát. Musí. Zabiju krále."

"To nesmíš říkat. Je to můj choť."

"Vyhrožoval tvému otci smrtí, když mu tě nevydá, vyhrožoval, že zabije také tebe, když se nestaneš jeho královnou."

"Dala jsem mu slovo před bohem."

"A já dávám slovo tobě. Položím za tebe svůj život."

"Já bych bez tebe umřela ... Počkej na pravou chvíli. Snad nám osud bude přát."

"Počkám, má královno..., má sladká vílo."

Po vášnivém polibku dlouho stáli v milostném obětí.

Na chodbě se ozvaly kroky.

Valmon, kapitán stráží právě procházel palácem a spatřil Fikaba, králova šaška, s uchem nalepeným na dveřích. Ten si ho všiml a začal prchat chodbou.

Valmon ho brzy dohonil na konci chodby, chytil ho pod krkem a vrhnul jím proti zdi.

"Na tebe už mám dlouho spadeno, skrčku."

"Nic nedělám, jen tu procházím. Jsem obyčejný blázen, nemlať mě, prosím."

"Ještě jednou tě nachytám, jak slídíš, vlastnoručně ti vytrhnu srdce z těla!" procedil Valmon mezi zuby.

"Jen jsem procházel." skuhral šašek a pelášil pryč.

Valmon se poohlédl směrem k Robově pokoji a váhal, zda má za ním jít a říci mu o Fikabovi, pak jen mávl rukou a šel dál po svých.

Fikab si to zamířil rovnou ke králi.

"Králi, králi, tvůj šašek přichází..."

"Fikabe, nemám teď na tebe náladu!", odvětil král.

Dolil do své číše víno a pomalým krokem přešel k oknu a zamyšleně hleděl ven.

"Fikab ti přináší důležité zprávy, můj pane!" skřehotal ten skrček a usadil se na Felixově trůně.

Felix hleděl z okna někam v dál a aniž spustil oči ze svého cíle, přiložil ke rtům číši a napil se lahodné rudé tekutiny.

"Mluv..." pronesl pomalu.

"Královna byla zase u Roba Grimwalla," zaskuhral a smál se při tom zlomyslným smíchem blázna.

Felix se prudce otočil a mrštil pohárem se zbytkem vína po Fikabovi, který se zděšením ani nepohnul. Číše ho však stejně minula o dobrých deset palců, a odrazila se od zdi, po níž se rozlilo víno rudé, jako krev. Pohár se ještě kutálel po podlaze, když už Felix křičel:

"Ripe!"

Do místnosti po chvíli vstoupil muž oděný v šatech královské gardy. Králova osobní stráž.

"Ano, můj pane?"

"Přiveď Grimwalla! Hned!"

"Jak poroučíš, pane," poklonil se voják a odběhl vykonat rozkaz.

"Grimwall musí zemřít!" zavrčel Felix.

"Grimwall má vliv. Lid je mu nakloněn, má jeho obdiv. Zabiješ-li Grimwalla, už vládu ve svých rukách neudržíš, vtrhnou sem a roztrhají tě na kusy." pravil Fikab, ze kterého, jako by odpadlo břímě jeho předstíraného šílenství.

"Vím. Mají ho za hrdinu. Pak tedy zemře jako hrdina. V boji u Redless."

Fikab se zahihňal a ve stejné chvíli se rozletěly dveře.

Do sálu vstoupil Grimwall a ani se neobtěžoval před králem pokleknout.

Stál tu hrdě a oba muži si vyměnili rivalské nepřátelské pohledy.

"Jsi ctnostný muž, statečný bojovník a vážím si tě!" pravil Felix a ústa se mu křivily nad tím, že ta slova vůbec kdy vyslovil.

Rob mlčel a čekal.

"Již několik dní řádí u Redless smečka nájezdníků toho opovážlivého Su-Charra. Pojedeš tam a přineseš mi jeho hlavu. Rozprášíš tu směšnou hrstku neschopných banditů a loupežníků. Ve jménu svého krále, ve jménu lidu své země a ve jménu našeho boha."

"Pošlu posla do Grimwallu pro své muže, do týdne tu budou, pak je povedu na Su-Charrovu armádu."

"Tolik času nemáme, nedopustím, aby Redless padl. Vyrazíš hned zítra se svou družinou, Hugem a jeho lidmi a dám ti s sebou i Landera."

"Počítám tedy tak nanejvýš dvěstě lidí proti tisícovce Su-Charrových..."

"Su-Charr tolik lidí ani nemá, je to jen lupič. Plundruje a pálí vesnice."

"A královská garda?"

"Musí zůstat zde a chránit město. Běž a připrav se na zítřek!" pokynul Felix netrpělivě a odvrátil od Grimwalla tvář na znamení toho, že dál už s ním vyjednávat nebude.

Grimwall zaťal ruku v pěst. Kdyby jen mohl... Otočil se a vyšel ke dveřím.

Krev v něm vřela a bylo mu jasné, že jej Felix posílá na jistou smrt.

Vyšel až na malé nádvoří, kde se právě Hugo cvičil ve střelbě z luku. Nutno dodat, že mu to moc nešlo.

"Hugo, bratře, svolej své muže, zítra vyrazíme k Redless, vzkaž i Landerovi, ať se připraví."

"K Redless? Co tam budeme dělat?" tázal se Hugo a nahmatával při tom ve svém toulci další šíp. Přiložil jej, napjal tětivu a soustředil se.

"Král nás posílá na smrt."

"Hugo zrovna pustil tětivu a šíp, místo, aby se zabodl do terče, zaryl se hluboko do roubení studny.

"Měl jsem se pozítří ženit s Johankou."

"Tak mu to běž vysvětlit."

"Su-Charr?" tázal se a přiložil další šíp, znova svraštil čelo v pekelném soustředění."

"Ano."

"Podle zpráv jich je nejmíň tisíc." řekl a znovu vystřelil. Hrot šípu zazvonil o měděný kotlík, ležící opodál.

"To vím."

"Říkáš Lander, ty a já? To máme dohromady něco málo přes dvěstě mužů."

"Říkal jsem to, posílá nás na smrt."

"Co budeme dělat?"

"Přineseme mu Su-Charrovu hlavu."

"Myslel jsem, že to řekneš."

Rob vyňal z toulce jeden šíp, pozvedl Hugův luk, napjal tětivu a šíp proletěl vzduchem - zůstal trčet v terči pouhé dva palce od jeho středu.

"Raději zůstaň věrný své sekeře, to ti jde líp!" usmál se Grimwall na Huga a podal mu zpět luk. Ten jej přijal a mrštil jím o zem.

Grimwall pomalu odcházel.

"Robe?"

Rob se ohlédl zrovna ve chvíli, kdy už Hugo dřímal v ruce dvojsečnou sekeru a jen zahlédl, jak se vznesla do vzduchu a ladným obloukem doletěla k terči. Ten se rozletěl na dva kusy.

"Lepší?" usmál se.

Slunce brzy zapadlo a uplynula noc. Noc loučení. Slzy v očích měla královna Anabela, když se potají loučila se svým milovaným. Slzy v očích měla i Johanka, snoubenka Hugova. Plakala i Katry von Waldorf, když zjistila, že Hugo, muž, jehož milovala a jemuž o své lásce nemohla nikdy říct, odjíždí na smrt. Plakala i pro svého bratra Landera.

Ještě než první paprsky ozářily zemi, otevřela se brána města a za svitu pochodní pak bok po boku vyjeli tři temní jezdci. Největší hrdinové té doby - Lander, pán z Waldorfu, Hugo z Kozmburku a lord Rob Grimwall. Za nimi stateční muži ve zbroji - meče a štíty v rukách. Tři různé standarty vlály ve větru. Na prvním rudá růže v černém poli - znak Landerův, v druhém byl drak dštící oheň - znamení rodu Kozmburků a na posledním orel se zlomeným šípem ve spárech. Stejný znak měl i Grimwall na svém plášti.

Slunce pomalu vycházelo, aby svítilo na cestu hrdinům. Tři dny putovali ti stateční muži. Třikrát vykročili vstříc vycházejícímu slunci, třikrát rozbíjeli tábor, když slunce zapadalo kdesi daleko nad jejich domovem. Čtvrtého dne dorazili k Redless.

Brána města se jim otevřela dokořán a místní lidé vítali posilu od krále jásotem a výkřiky.

Grimwall sesedl z koně, když k němu přistoupil postarší muž v bohatě zdobeném šatě.

"Jsem baron Frenwood, pán Redless, vítám vás jménem lidu města."

"Za jak dlouho dorazí Su-Charr?"

"Zvědové hlásí, že potom, co vyplenil Goran, doplnil zásoby a nechal své lidi odpočinout. Prý na cestu vyrazili znova včera a opět směřuje k nám. Zítra v poledne budou tady - nejdéle ...."

"Kolik jich je?"

"Sedm set, podle nejnovějších zpráv. Nějaké ztráty měl právě u Goranu, postavili se mu nečekaně silným odporem, ale proti přesile neměli naději."

Hugo jakoby mimoděk pohlédl na Glanwalla, ten jen klidně pokývl hlavou.

"Kolik mužů máš ty?"

"Sotva sto, včera přijel rychlý posel od krále, abych poslal třista mužů do Roldenu, že je tam potřebuje, ale že posílá posilu na obranu Redless."

"Bastard, obětoval celé město, aby se zbavil mě! Celé město!" zavrčel Grimwall.

Na kolik dní máš ve městě zásob?"

"Sotva na týden."

Grimwall přemýšlel.

"Přijde od východu. Na západě jsou hradby příliš vysoké, sever je chráněn skálou a jih řekou. Co je v těchto sudech?"

"Voda, pane, není zde studna, vozíme vodu z řeky..."

"A v tamtěch?"

"Olej na svícení."

"Vyvalte ty sudy před východní bránu, Muži ať je zítra kolem desáté rozlijí po poli. Spalte most přes řeku. Brána je příliš slabá, do zítřka se musí vystavit ještě jedna vnitřní. Kdo udrží v ruce luk, půjde na hradby, potřebujeme každého."

"Jsme ve vašich rukou, sire." sklonil baron hlavu.

"A tví lidé ať se postarají o koně a o mé muže."

"To je úplně samozřejmé..."

Grimwall se narychlo rozloučil s baronem a zamířil k ochozům.

"Nechoval ses k němu zrovna uctivě." pronesl Hugo, když se po dřevěném žebříku drápal vzhůru za Robem.

Grimwall hleděl k východu.

"Nepřijeli jsme na přátelskou návštěvu, přišli jsme je bránit, nasadit za ně vlastní životy, není čas na zdvořilosti."

"Možná jsme přijeli po jejich boku padnout..."

"Nezemřeme, musíme se vrátit - se Su-Charrovou hlavou."

"Musíme."

Grimwall hleděl na dva vozy naložené sudy s olejem jedoucí od města.

"Chci aby olej rozlili po poli až zítra, nesmí se přliš vsáknout."

"Co chceš dělat?"

"Opéct ty prasata na rožni."

"Někdy se nechováš, jako rytíř, bratře."

"Važně?" odvětil Rob, odvrátil zrak od vozů a přívětivě se na Huga usmál.

Uplynulo pár hodin a Rob se vydal obhlédnout, jak pokračují práce. Vnitřní brána nahrubo pobitá hřeby a vytvořená z dubových kůlů právě na provazech stoupala vzhůru, aby ji mohli tesaři usadit na své místo. Na tři řady kovových háků vsadili další otesané kmeny, coby závory.

Sudy byli připraveny na svém místě. Na nádvoří se slévaly hroty na šípy, jichž bude ale potřeba ještě daleko víc. Grimwall nechal posílit stráže na věžích a hradbách a sám celou noc nespal.

Ráno poslal deset mužů rozlít olej, když k němu přispěchal Lander.

"Robe, právě přišel posel od kapitána Valmonta. Doběhl pěšky, svého koně strhal. Nese špatné zprávy... Felix odsoudil Anabelu za cizoložství. Za týden ji chce nechat upálit."

"Než uplyne týden, vrátím se a zprovodím toho netvora ze světa."

"Jsem s tebou - a Hugo taky, mluvili jsme o tom."

Rob se znovu odebral na hradby, co chvíli už měl přitáhnout Su-charr. Teď už nebyla cesta zpět.

Hugo přišel za ním. Stáli tam a mlčeli. Rob promluvil až po velmi dlouhé době.

"Chce ji zabít."

"Vím, vím i o tom, jak ji miluješ."

"Zemřel bych pro ni."

"I to vím."

"Nenávidím ho, zemře."

"Pomohu ti."

"Děkuji ti, bratře. A co tvoje Johanka, máš zprávy o ní? Ptal ses toho posla?"

"Ptal," usmál se Hugo hořce, "prý na králův rozkaz se provdala za Mendietu."

"Toho kupce?"

"Toho proradného, tlustého a patřičně bohatého kupce. A ona ten svazek přijala." doplnil Hugo.

"Nevěřil bych, že by to udělala."

"Já taky ne. Odepsala mě. Myslí, že se nevrátím a nějak se nenamáhala čekat na zprávu o mé smrti."

"Ale my se vrátíme."

"Vrátíme."

Rob se napřímil a zhluboka se nadechl svěžího vzduchu.

"Robe?" ozval se po chvíli Hugo.

"Ano, bratříčku?" usmál se Rob.

"... mám strach..."

"... to já taky ..." pravil Rob a znovu se zahleděl v dál - to aby mu nebylo příliš vidět do tváře.

Zrovna dotáhli k vnitřní bráně vůz naložený senem, tak jak Rob rozkázal, když tu se ozval ze strážní věže hlas rohu.

"Už jdou! Su-charr přichází!" křikl kdosi.

Rob je už viděl je taky.

Horda nájezdníků se blížila k hradbám. Zdálo se, že se pohybují tíživě pomalu.

Chvíle před bouří ...

Rob už rozeznal rudý praporec s krkavcem s větví v zobáku. Rozeznal i Su-Charra v čele armády. Za ním v řadě jízda, pak pěší, několik lidí táhlo dobývací žebříky a beranidlo.

Su-Charr pozvedl pravici a zastavil tak celou svou armádu třista yardů před hradbami města.

"Otevřete bránu!" křikl Rob.

Lander už seskakoval z posledních stupňů schodiště.

Obě brány byly dokořán, když Lander vyrval jednomu ze sluhů připravenou pochodeň a vhodil jí na vůz naložený senem, který dal Rob připravit. Náklad na povozu vzplál jasným plamenem.

Su-Charrovi lidé, když viděli, že brána je dokořán, nečekali rozkazu svého pána a vyrazili kupředu v domění, že město se samo vydává na milost.

Su-Charr ukázal rukou k bráně a barbarští válečníci, na koni i pěší, se hnali za svou snadnou kořistí.

"Teď!" křikl Rob a Lander spolu s pěti dalšími muži roztlačil hořící vůz.

Ve chvíli, kdy se ohnivý povoz blížil k nájezdníkům, zmizeli hrdinové opět za hradbami a obě brány se s rachotem opět uzavřely.

Su-Charr jen udiveně hleděl na vůz, jenž se řítil proti jeho lidem a z něhož odletovaly kusy hořícího sena. Vůz smetl několik mužů, kteří se nestačili vyhnout z cesty Robovu pozdravu, než se převrátil. Ale to už bylo pole stejně v jednom plameni a to co nezapálil hořící povoz, vzňalo se od zapálených šípů, jež se teď v hejnech snášely k zemi.

Pozdě si Su-Charr všiml, že půda před ním je zčernalá od oleje. To už se mnoho z jeho lidí smažilo v plamenech. Koně se plašili a hroutili se k zemi. Všude štiplavý kouř a plameny. Su-Charr zrudl vzteky. Dal povel k ústupu a vzdálil se od hradeb. Přišel o dobrou třetinu svých lidí. Bezmocně hleděl, jak se kouř rozptyluje a jak výkřiky doznívají. Plameny vyhasly a kouř rozfoukal vítr, aby odhalil scénu smrti.

Pokřivená spálená těla lidí i koní se tu válela v nepřehledném chumlu.

"Tomu říkám vřelé přijetí!" smál se Hugo.

Dohořívaly poslední plamínky, když zčernalou zem udusávaly těžké kované boty nájezdníků. Vztyčeno bylo několik žebříků, zatímco beranidlo vytrvale útočilo na bránu. Mezi ohořelá těla brzy přibyla další, z nichž trčely šípy obránců.

Boj se brzy přesunul na hradby. Rob procházel ochozy a co chvíli letěl některý z útočníků zpět pod hradby. Statečně se bil i Hugo. Pod jeho sekerou padla spousta těch barbarů. Někdo zapálil strážní věž. Byla v plamenech, ale žádné nebezpečí to neznačilo.

Rob nechal obranu hradeb na Hugovi a vrhl se po žebříku dolů z ochozů, neboť právě povolila i druhá brána pod těžkým beranidlem a dovnitř vtrhla horda Su-Charrových lidí. Byli však příliš oslabeni a tento útok byl brzy potlačen. Su-Charr zadul na roh a zbytek barbarů opouštěl úprkem bojiště.

"Nesmí uniknout!" křikl Rob a už byl v sedle koně, kterého mu právě přivedli.

Hugo popadl luk a narychlo zamířil na vzdalujícího se Su-Charra. Zadrnčela tětiva a šíp zasáhl koně Su-Charrova pobočníka a ten se zhroutil k zemi.

"Sakra!" zaklel Hugo a švihl lukem o zem. I on byl brzo z ochozů na pevné zemi a drápal se do sedla.

Z města vyrazila jízda, která měla Su-Charra pronásledovat.

Su-charr se na ústupu zastavil a obrátil se vstříc pronásledovatelům na volném poli, neb tam měl teď větší šance. Strhla se nepopsatelná vřava. Půdu zbarvila krev lidu obou národů. Lander s válečným pokřikem pročesával řady nepřítele. Rob se bil jako drak a z jeho očí, jako by opravdu dštěl oheň. Plamen nenávisti se rozhořel v jeho srdci.

Hugo, teď už dávno bez koně, zaťal sekeru do Su-charrova koně a ten měl co dělat, aby se včas od umírajícího zvířete osvobodil. Hugo se s řevem rozeběhl na Su-charra a ten štítem tak tak odolal smrtelné ráně. Další úder sekerou mu rozpoltil štít. Třetí ránu už nezastavil a sekera mu zpřelámala žebra a vnikla hluboko do těla. Su-Charr padl jako podťatý. Hugo vyrval svou zbraň z mrtvého barbara a poslední ranou mu sťal hlavu. Popadl ji za kštici, pozvedl ji k nebesům a mocně zakřičel.

Na barbary padl děs. Snažili se rozprchnout do všech stran. Ztratili svého vůdce.

Brzy bylo po boji.

Ještě téhož dne se Rob Grimwall, Lander Waldorf a Hugo z Kozmburku a jejich lidé vydali na cestu zpět. Bylo jich o polovinu míň. Znavení a utrmácení po náročném boji a daleké cestě opět stanuli ve Felixově sídelním městě. Kráčeli však pyšně. Praporce vlály ve větru a Hugo nesl vysoko vyzdvižené kopí, na němž byla nabodena Su-Charrova hlava.

S jásotem naše hrdiny lid přivítal.

"Grimwall se vrátil! Grimwall se vrátil!" křičeli.

Hugo předal kopí se svou trofejí Landerovi a oddělil se od průvodu. Rob si toho všiml a věděl, co bude následovat. Mířil k třžišti.

Fikus Mendieta seděl ve svém obchodě, když se dveře rozletěly na třísky. Hugo třímal v ruce sekeru a úsměv na jeho tváři nevěštil nic dobrého.

"Né!" křikla Johanka, ale Hugo si jí nevšímal a klidným krokem zamířil ke kupci. Ozvala se rána a stůl se zbožím se s rachotem převrátil.

Hugo se stále blížil.

Ozval se děsivý výkřik. Když Hugo opět opouštěl Fikusův obchod se zkrvavenou sekerou v ruce, slyšel jen usedavý pláč krásné, leč zrádné Johanky.

Rob Grimwall sejmul Su-Charrovu hlavu z kopí a vydal se vyhledat krále.

Lander i Hugo opět stáli po jeho boku.

Stráže ustoupily od dveří do trůnního sálu a nikdo z nich si netroufl byť jen špitnout. Dveře se s rachotem rozletěly, jak do nich Rob kopl.

Grimwall, jako neohrožený válečník předstoupil před krále, který se krčil u trůnu.

Jeho tvář byla chladná. Cosi proletělo vzduchem a Su-Charrova hlava přistála u nohou vystrašeného krále.

"Tady je hlava toho bídáka. Však ještě jeden musí padnout. Jsi to ty!" pronesl Rob tvrdě.

Ozval se Fikabův zoufalý smích. Pak se v jeho ruce objevila dýka a s pištěním se vrhl na Roba. Do cesty mu vstoupil Lander a nedělalo mu potíže zápěstí se zbraní chytnout. Zapraskalo to a čepel dýky zařinčela o kamennou podlahu sálu. Fikab křičel bolestí. Nekřičel však dlouho. Lander toho skrčka popadl a prohodil oknem. Výkřik utichl dřív, než řinčení skla na dlažbě nádvoří.

"To je vzpoura!" zakřičel Felix a hlas mu přeskočil.

Rob se k němu blížil.

"Stráže! Zastavte ho!" neovládal se Felix a propadl panice.

Jeden ze strážců chtěl tasit meč, ale Valmont, kapitán stráže ho pohybem ruky zastavil.

"Vzpoura!" ječel král a v jeho očích se zračil strach.

Felix se skryl za trůn a v běhu popadl ze stolu prázdný korbel a mrštil jej po blížícím se válečníkovi. Netrefil se. V očích měl šílený strach a malá prasečí očka bázlivě hleděla na Roba.

"Kde je Anabela!" zavrčel Rob vztekle.

"Je to má žena!" zapištěl Felix.

"Kde je?!" zakřičel Rob.

"Ve věži, klíč má Valdorf."

Rob se ohlédl po kapitánu stráží a ten jen přikývl.

"Landere, jdi prosím s Valdorfem pro Anabelu." řekl Grimwall.

Potom se jeho pozornost obrátila opět k Felixovi. Popadl ho pod krkem a vlekl na terasu.

Lidé už v očekávání postávali na nádvoří. K zpřelámanému tělu Fikaba se nikdo nepřiblížil. Rob mu věnoval jen zběžný pohled.

"Lidé, zde je váš král!" křikl Rob posměšně.

Ticho. Na nádvoří se nahrnula stovka lidí, ale nikdo z nich nepromluvil, jen poodstoupili dál a hleděli vzhůru na k smrti vyděšeného krále, který stál před Robem a na krku měl Robovu dýku.

"Král zradil! Zradil svůj lid a zradil svou zem! Vydal na pospas své muže a celé město proto, aby se pomstil mně. Zradil!"

"Smrt králi!" provolal kdosi a dav se s jásotem přidal.

"Lidé,.... váš král..." pronesl Rob znovu a trhl rukou v níž svíral dýku.

Felix zachroptěl a popadl se oběma rukama za krk, jako by chtěl ten proud krve zastavit. Oči rozšířené děsem, ruce potřísněné vlastní krví.

Grimwall zmírajícího krále přehodil přes zábradlí terasy a jeho tělo dopadlo na dlažbu podobně, jako Fikabovo.

Grimwall se pomalu otočil a vcházel opět do hradu, když zaslechl volání.

"Ať žije Grimwall, náš nový král! Grimwall! Grimwall!"

Ohlédl se a díval se na ty lidi dole.

"Grimwall! Grimwall!" provolávali.

"Náš nový král!" pronesl Hugo, který stanul po jeho boku.

Grimwallův se usmál a teprve potom pohlédl ke dveřím. Stála v nich teď královna Anabela.

Rozeběhl se k ní a vřele ji objal. Zlíbal ji a popadl do náruče.

"Teď jsme spolu, lásko, už navždy..."

"Navždy ..." odpověděla.