Rána

Alex seděl na židli tupě zíral do monitoru svého počítače. Do konce týdne měl odevzdat zpracovaný článek o medializované milostné aférce dvaašedesátiletého senátora. Měl sotva pár řádků a spíše mazal, než psal další. Hlavu měl jak vymazanou. Nic mu nevycházelo, tak jak by mělo. Zaklonil se na židli, aby protáhl páteř a mimoděk pohlédl na televizi, zvuk televize měl vypnutý a jen na chvilku věnoval pozornost milující se dvojci v nesledovaném nočním programu.

Malá čísílka na videu hlásila půl druhé ráno. Popadl prázdnou láhev od whisky a sunul se do kuchyně. Nějak se mu motala hlava. Láhev pohodil vedle odpadkového koše a pranic se nezajímal, že se převrátila a kutálí se po místnosti. Pustil vodu ve dřezu, nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej. Když se vrátil do pokoje, vzpomněl si, že nezastavil vodu, ale nějak mu to bylo momentálně jedno. Otevřel barovou skříňku a sáhl pro poslední láhev. Železné zásoby se rapidně zúžily. Otevřel láhev a napil se ještě za chůze k počítači. Usedl znovu na židli a zapálil si cigaretu. Když pil whisky, nikdy mu cigareta nechutnala, ale čert to vem. Zíral do monitoru, ale slova na něm napsaná nečetl. Nějak se nemohl soustředit. Ještě před pár dny, když tu byla ještě Jessica, bylo všechno úplně jinak. Svět byl úplně jiný, snesitelnější!

Otevřel rázně zásuvku stolu a k jeho kraje se přikutálela ostrá nábojnice. Jakoby náhodou zastavila se o střelnou zbraň, která tam byla také. Alex vzal legálně drženou zbraň a prohlížel si jí, jako by jí nikdy předtím neviděl. Velmi cenný kousek a taky velmi starý. Dřevěná rukověť revolveru byla ručně vyřezávaná. Zbytek leštěná ocel. Alex prstem vysunul bubínek revolveru a vsunul jedinou nábojnici, co tu měl. Protočil jej a poslouchal, jak bubínek spokojeně zavrčel a zastavil se. Chladnou hlaveň si přiložil na spánek a zavřel oči. Zhluboka dýchal a snažil si dodat odvahu sám sobě. Před očima měl tu osudnou noc... Slyšel výkřik. Viděl světla. Tisíce světel. Ohně! Chvěl se jako dítě. Po spáncích mu stékal pot a z očí slzy. Zhluboka se nadechl a chvějící prst na spoušti se dal do pohybu.

Cvak!

Alex položil revolver zpátky do zásuvky a zavřel jí. Díval se na ní, jako by jí

hypnotizoval. Nedovedl pochopit, proč sám se sebou hraje tuhle šílenou hru o život a o smrt. Vstal ze židle, vypnul počítač a šel spát. V posteli se ale jen převaloval a usnout nemohl. Jeho oči hleděly do tmy. Rozsvítil lampičku a pohled upřel na zarámovanou fotku na nočním stolku. Viděl sám sebe. Usměvavého, šťastného. Objímal Jessicu. Byli tak šťastní. Díval se na ní a nemohl od ní odtrhnout oči. Nemohl na ní přestat myslet. Pár hodin se sotva pohnul. Pak přišel milosrdný spánek na jeho unavenou mysl. Náhle a zčista jasna. Jako se zčista jasna spustí jarní déšť. Nezdál se mu žádný sen, který by si k ránu pamatoval a on za to byl vděčný.

Šíleně ho bolela hlava, když se dopoledne probral. Vyhrabal se z postele, nezapomněl ráno na panáka na srovnání a namířil si to do koupelny. Opřel se o umyvadlo a bál se podívat do zrcadla. Pustil vodu, nabral jí do dlaní a opláchl si tvář. Snad jako by ho jizvy pálily i teď. Pomalu se napřímil a jeho oči se zvedly, aby spatřil svůj obraz. Díval se na každou jizvu ohněm znetvořeného obličeje. Na každou nerovnost, na každou jizvu. Je netvorem. Ale neměl se za netvora díky své nové podobě. Nejvíc ho tížila vina. Vina za to, že ztratil Jessicu. Viděl svou duši ještě ohyzdnější, než jaká byla teď jeho podoba. Alespoň vlasy už mu dorůstaly.

Udeřil pěstí do zrcadla a střepy zařinčely v umyvadle. Dopadlo na něj několik kapek krve. Alex uchopil jeden ze střepů a přiložil si jej na zápěstí pořezané ruky. Znovu se chvěl, ale připadal si jako největší zbabělec. Nedokázal skončit ani ten ubohý zbytek života, který v něm zbyl. Nedokázal se zbavit viny jednou pro vždy. Z lékárničky vytáhl obvaz a ledabyle si ovázal ruku. V kuchyni zastavil vodu, která tu protékala celou noc a vydal se do redakce, ale nedošel tam. Celé hodiny bloudil ulicemi města jako bez duše, vyhýbal pohledům lidí, kteří ho litovali, pohrdali, nebo se ho báli. Nevidět, neslyšet. To si ze všeho přál nejvíc. Ani sám nechtěl být viděn. Šel s hlavou sklopenou k zemi a bál se ji zvednout. Podívat se do očí komukoliv, ačkoliv nikdo přeci neviděl, co udělal. Nenáviděl sám sebe. Nenáviděl se každou minutou víc a pro jeho mysl už nebylo léku. Jako by ho zahalila šedá mlha. Vše bylo rozmazané přes nemizící clonu slz. Sedl si na lavičku na nábřeží řeky a pozoroval holuby žebrající na kamenné dlažbě. Hodiny se vlekly nekonečně pomalu, ale on se ani nepohnul,

Zvony na městské radnici právě odbíjely sedmou večerní. Zašel do přístavní putiky. Do hospody pro tu největší zběř. Ta nejnižší třída, co snad existuje. Pár bezdomovců sedlo před hospodou a chtělo si vyžebrat nějaké drobné, aby si uvnitř mohli koupit alespoň polévku. Hadráci, santusáci, opilci, odpadlíci společnosti, to byla klientela hospody, ale mezi nimi se Alex najednou kupodivu cítil dobře. Cítil se jako mezi svými. Většinu peněz tu dnes propil a za ty poslední si koupil láhev nejlevnější vodky. Potácel se ulicí, upíjel rovnou z lahve a teprve teď si dodal kuráže, aby se odvážil jít na hřbitov na okraji města.

Hřbitov byl už uzamčený, ale od vstupu dovnitř ho dělila jen zrezivělá kovová mříž, či pobořená hřbitovní zeď. Odhodil prázdnou láhev od vodky a začal mříží cloumat. Pak začal šplhat vzhůru. Zarachotilo to a mříž se zřítila zrovna, když přes ní přelézal. Alex se vydrápal na nohy a zasténal, když pohlédl na dlouhou tržnou ránu od jednoho z hrotů mříže. Krev mu proudem vytékala z rány. Alex utrhl kus ze své špinavé, kdysi bílé košile a nepříliš dobře ránu ovázal. Potácel se dál mezi hroby, o jeden se opřel a chtělo se mu zvracet. Četl jména na kamenech a zanechával na nich krvavé skvrny, když se o ně vrávoravě opíral. Zastavil se před hrobem, který hledal a padl na kolena. Znovu se rozplakal, ale slzy už mu z očí netekly, žádné už neměl. Hladil kámen, na kterém bylo vytesáno jméno Jessica Angelwing a další krvavou čmouhou jej znesvětil.

Klečel v hlíně a ruce nemohl odtrhnout od hrobu. V jeho pomatené mysli opilce se zjevovaly obrazy. Chvíli viděl Jessicu, jak mu běží do náruče, chvíli viděl jen prázdný hrob. Pak seděl v autě, které řídil. Viděl sám sebe, jak se směje. Venku byla tma a hustě pršelo. Stěrače jako splašené kmitaly sem a tam a nestíhaly strhávat všechnu vodu, jež pokrývala přední sklo auta. Jessica seděla vedle a bála se, ale on sám se smál. Jednou rukou se držel volantu a druhou jí hladil po stehně. Napůl se věnoval jízdě, napůl sledoval jí. Vždycky byl do ní blázen a nikdy se jí nedokázal dost nabažit. Pak vykřikla a on se bleskově ohlédl, aby viděl blížící se světla. Snažil se strhnout volant a pak bylo všechno tak rychlé, že už si to zpětně vybavit nedokázal. Kvílení brzd, troubení, ty stěrače kmitající jako pominuté, jekot Jessicy a náraz. Potom plameny a krev. Vlekl jí z auta a položil její tělo na silnici. Křičel, dával jí umělé dýchání a své rty pošpinil od krve, která vytékala z těch jejich. Snažil se probudit srdce, které už nemohlo bít. Křičel, volal, rval si vlasy. Potom něco bouchlo a zahalila ho temnota.

Alex zakřičel a vrávoravě se postavil na nohy.

"Promiň mi to! Já to nechtěl!" řval a nespustil oči z náhrobní desky.

"Lásko, promiň mi to!" plakal zas.

"Lásko..." řekl a belhal se pryč. Ruka ho pálila jako ďas.

Bylo už skoro ráno, když se vrátil domů. Cítil se šíleně unavený a ospalý, ale věděl, že spát moci nebude. Skoro vystřízlivěl, ale jeho mysl byla unavená a otupělá. Šel k umyvadlu a z něj vytáhl jeden ze střepů, který zbyl po zrcadlu. Díval se sám na sebe. Do plamenem znetvořené tváře. Do vyhaslých, smutných očí. Na popraskané rty, které stále něco bezhlesně šepotaly. Potácel se ke svému pracovnímu stolu a unaveně dosedl na nepohodlnou židli. Automaticky otevřel zástrčku a poslepu nahmatal revolver. Odklopil bubínek. Stále tam je ten jeden náboj. Zacvakl ho zpátky a znovu bubínek protočil. Suše to zarachotilo. Rukověť zbraně se zbarvila krví z rány na dlani, která nepřestala krvácet. Přiložil si ústí zbraně ke spánku. Cvak. Úderník cvakl naprázdno. Alex plakal a ruka se mu chvěla. Zavřel oči. Cvak. Znovu naprázdno. Alexovi se tvář zkroutila bolestí, která ho zžírala zevnitř chvěl se celý, otevřel ústa a plakal nahlas. Plakal jako dítě. Znovu stiskl spoušť. Cvak. Ozvala se mohutná rána a hlava se mu rozletěla na kusy. Bezvládně tělo se svalilo k zemi a z ruky vypadl revorver.

Po blikajícím monitoru nevypnutého počítače stékala krev.