Obchod se smrtí

21. září 2002, 10:57, Breventon

Rick Forest pomalu otevřel oči a zamžoural. Na digitálním budíku malá světýlka hlásila, že už bude pomalu jedenáct hodin. No, možná právě nejvyšší čas vstát. Pohled mu padl na lustr, na kterém visela černá krajková podprsenka.

"Něco sis tu zapomněla, Barbaro," usmál se a napadlo ho, jestli vůbec ví, kdy zhruba od něj ráno odcházela.

Odkopl deku a pomalu vstal a namířil si to do koupelny. Studenou vodou se opláchl do půl těla, potom rukama opřel o umyvadlo a zahleděl se do prasklého zrcadla. Rukou narychlo přejel po dvoutýdenních vousech a zamračil se. Někdy si připadal neuvěřitelně starý a unavený.

Narychlo a nutno připustit, že ne příliš svědomitě si vyčistil chrup a pak opustil koupelnu. Zapomněl zhasnout...

Z opěradla židle sebral sepraný džíny a natáhl si je, ze skříně vytáhl modré tričko.

Přešel k oknu otevřel ho. Hluk z ulice mu nijak nevadil, už si za ta léta zvyknul.

Otevřel klícku, která ležela na malém stolku a během chvilky po něm vyšplhal mohutný černý potkan. Usadil se mu na rameni.

"Albi, copak si dáme dneska k snídani?" otázal se.

"Hm, máme jenom sušenky," odpověděl si sám, když roztrhl obal sušenek. Albi jako na povel po ruce přelezl na stůl a pustil se do sušenky, kterou mu tam Rick nechal dřív, než zbytek uklidil do ne zrovna uspořádaného šuplíku.

Z krabičky na stolku vytáhl jednu cigaretu a zapálil si jí. Opřel nohy o stůl potáhl z náruživě z cigarety a zaklonil hlavu, aby mohl vydechnout obláček dýmu přímo do stropu.

Odkudsi zapípal mobil. Jen jedno krátké pípnutí a ticho. Rick zpozorněl. Začal nahlas počítat a když napočítal zhruba do dvaceti, pípnutí se ozvalo znovu. Potom zase ticho. Ale Rick věděl, co to znamená.

"Dlouho jsi se neozval, Plecko." řekl si sám pro sebe.

Pod hromadou papírů, které nějak neměl čas uklidit, našel svůj mobil. Dva nepřijaté hovory. Neveřejné číslo. Rick se usmál. Že by šťastný den?

Podíval se na Albiho, který stál zrovna na zadních, v malých růžových pacičkách držel kousek sušenky a rychle přežvykoval. malá černá očka hleděla na Ricka.

Rick se znovu usmál.

V klidu dokouřil cigaretu a nedopalek skončil v přeplněném popelníku.

Hvízdnul a černý potkan nechal sušenku sušenkou a poslušně si přelezl zpět na rameno. Rick shrábnul zbytek sušenek na dlaň a nasypal je do klícky, do které vrátil i potkana.

Ze stolku sebral vrhací nůž umístil do pouzdra, které nosil na opasku. Ze židle vzal koženou bundu, za chůze si ji navlékl a zbouchl za sebou dveře od bytu. Z kapsy vylovil gumičku do vlasů a zatímco sestupoval ze schodů, svázal si své černé dlouhé vlasy do culíku.

Cestou na vlak si zapálil další cigaretu a o třičtvrtě hodiny později už byl Greatwillage. Prodral se davem lidí, kteří procházeli nádražím a zamířil si to k centru města. Cestou koupil dvě lahve piva.

Oprýskaný nápis United army st. hlásil, že je na místě. V úzké ulici parkovalo nablýskané auto s purpurovou metalízou. Takže je doma, bez auta se nikdy nikam nevydá.

Zazvonil na zvonek, který jako jediný měl úhledný štítek se jmenovkou natištěnou na barevné tiskárně. Zazvonil třikrát a pak čekal. Až po dvou minutách se ozvalo chrčení a Rick se opřel do dveří. Vyběhl po schodech - výtahem nikdy nejezdil - a dveře do bytu byli otevřené. Vešel boty a sundal si boty.

"Srovnej si boty u skříně!" ozval se ženský zevniř.

Rick zavrčel, vzal boty a srovnal je u skříně.

Sundal si bundu a chtěl ji pověsit na věšák od klíčů.

"Doufám, že si zase necpeš bundu ke klíčům!" ozvala se v zápětí znovu.

"Ještě, že nejsem ženatej!" zamumlal Rick a pověsil bundu na místo.

Vešel do místnosti, která byla kuchyní i obývákem zároveň. Mladá žena malé postavy stála u nádobí a umývala. Rick ji prakticky neviděl, že by někdy dělala něco jiného, než leštila dávno se blýskající nábytek, myla každičké použité nádobí, vysypávala a vytírala popelník po každém nedopalku, nebo umívala podlahu.

"Právě jsem tady stírala." řekla, aby potvrdila Ricka myšlenky.

"Ahoj." pozdravil Rick.

"Zdar brácha!", pravil muž, jenž neodvrátil zrak od počítače."

Rick si sedl na gauč.

"Dáš si kafe?" zeptala se Olive.

"Ne, díky." odpověděl Rick.

"A ty, lásko?" obrátila se na Williama.

Otočil se od počítače.

"Já ano, miláčku." odvětil.

Odkudsi vyběhla fenka krysaříka.

"Any, pusu!" usmál se Rick. Fenka radostně vyrazila, vyskočila mu na klín a začala mu olizovat tvář. Druhý krysařík přiťapkal taky, nastražil ouška a rozeběhl se žárlivě k Rickovi.

Will se odsunul od počítače a na svém vozíku se přesunul ke stolku.

"Divím se, že mu neupletla futrál na galusky, aby jí tu nenadělal čmouhy." proběhlo Rickovi hlavou.

"Včera volala máma. Ptala se na tebe." začal Will.

"Copak jsi jí řekl?"

"Že jsi se dlouho neukázal. Ptala se, jestli pořád lítáš v průšvihách."

Will si všiml nože, který visel Rickovi u pasu.

"Zřejmě jo..." dodal.

"Co jsi ji řekl?"

"Že nevím, že jsi nic neříkal."

"Tak je to lepší. Neměli bychom jí zbytečně přidělávat starosti."

"Ty ji přiděláváš starosti!"

Rick se zamračil. Jeho starší bráška káže... Zapomněl na časy, kdy dělal vyhazovače a sám šel z průšvihu do průšvihu. Kdy se pohyboval v bandě motorkářů. Je to fakt. Už je to víc jak pět let, co se mu stal ten úraz. Nebýt toho, měla by spíš mamka strach o něj.

Olive položila na stolek kávu a zase zmizela.

Rick se natáhl pro kytaru, která byla opřená o gauč a začal brnkat. No, moc mu to nešlo. Nikdy na to neměl trpělivost. Zkoušel jednu písničku, ale příliš se do její melodie netrefoval.

"Pamatuješ si jí?" otázal se a Will si vzal svojí kytaru a začal hrát. Rick poslouchal. Měl brášku vždycky strašně rád. Vlastně i když se občas hádali, děsně si rozuměli. Měl rád i Olive, i když na něj byla často hubatá. Možná to byla jediná rodina, kterou měl. Za matkou jezdil jen občas, nijak zvlášť dobře totiž nevycházel s otcem a tak se žádná návštěva domova neobešla bez hádek, výčitek a nadávek. Přátelé nikdy neměl

Než William dohrál písničku, vytáhl zatím Rick z kapsy vytáhl klíče a mistrně s nimi otevřel obě lahve s pivem, aby jednu položil na stolek před bratra.

Will se usmál.

Rick se s Willem docela bavil. Smáli se, žertovali, hráli a zpívali a svět chvíli vypadal, že je takový, jaký má být. Jenže nebyl.

Rick najednou vstal.

"Musím už jít, mám ještě něco na práci."

"Zase ženský?" rýpla si Olive s úsměvem ve tváři.

"Z toho jsem už vyrostl," odvětil.

"Že si nedáš pokoj."

Rick se v odpověď jen nevinně usmál.

V internetové kavárně bylo celkem prázdno. Rick si objednal pivo a usedl k nejvzdálenějšímu stolku zády ke zdi tak, aby mu nikdo neviděl na monitor. Zapálil si cigaretu a přihlásil se na chat pod svou přezdívkou Draco. Ze známých tu nebil nikdo a tak chvíli jen tak pro zábavu a zkrácení dlouhé chvíle flirtoval s jakousi Florii.

"Zdavím, Draco." objevila se hláška šeptem.

"Plecko..." napsal v odpověď a přestal si všímat jiných přihlášených a přepnul se do režimu šeptání, tak aby nikdo jiný nemohl číst jeho zprávy.

"Dlouho jsem tě neviděl."

"Nikdy jsi mě neviděl, kámo."

"Mám pro tebe kšeft."

"Povídej."

"Larry Davidson je v těžkým maléru. Jede v černotě a teď po něm jde policie."

"Tak to má docela blbý."

"Problém je v tom, že kdysi pracoval pro jedu hodně vlivnou osobu, kterou by mohl stáhnout ke dnu, když ho dostanou."

"A?"

"Zbavíš se ho..."

Rick přemýšlel. Nikdy v životě se s Pleckem neviděl. Stýkali se jen virtuálně. On mu ale vždycky dohodil nějakou práci a vždycky mu kdosi doručil tučnou sumu. Vždycky to ale zavánělo hřbitovem, nebo vězením.

"Kolik?"

"Dva a půl milionu."

"A co z toho máš ty?"

"Náklonnost té vlivné osoby a jistou finanční odměnu."

"Kolik dostaneš ty?"

"Promiň kámo, kšeft je kšeft."

"Hele, tak bacha. Já riskuju kejhák, zatímco ty si sedíš někde v teple a vychutnáváš smetanu, kolik dostaneš ty?" napsal narychlo Rick a vztekle praštil do klávesy enter, aby zprávu odeslal."

"Ne víc, než ty..."

"Chci čtyři."

"To je moc."

"Za to, že někoho odkrouhnu je to hodně málo a navíc, když je to pro nějakýho bosse."

"Nemůžu ti dát tolik."

"Tak máš smůlu."

"Blafuješ."

Rick zavřel okno prohlížeče, dopil pivo a šel zaplatit. Věděl, že se Plecko ozve znovu. Může sice najít někoho jiného, ale Rick měl svojí cenu a navíc, vyznal se...

Venku už se setmělo, když zamířil k podniku Harddie. Byla to obyčejná putika, ale každý den se tu pořádaly diskotéky. Většinou se tu neukázal nikdo starší třiceti let. Spíš většinou městská omladina. Stěny pomalované sprayem napovídaly, že tady se smí úplně všechno. Pivo tady čepovali ředěné vodou, ale Rick sem chodil už spoustu let a tak mu to už ani tak nevadilo. Znal tu kdekoho. Vyhazovač mu otevřel kovovou mříž a vpustil ho dovnitř.

"Zdar Ringo."

"Měl bych tě vyhodit, za to minule..." odpověděl mu.

"Na to nemáš," usmál se Rick a prošel kolem něj.

"Seš cvok!" zašklebil se vyhazovač.

Ringo neodpověděl.

"Dlužíš mi pivo, minule jsem tady musel za tebe stírat tu krev."

"Připiš mi to na účet," odvětil a šel k baru.

Koupil si pivko a postavil se ke dveřím v sálu. Rozhlížel se.

Zpozoroval Mary, usmála se na něj a zamávala mu. Opětoval jí úsměv a pozvedl půlitr s pivem. Ale nešel k ní, na tu dneska neměl náladu. Prošel kolem parketu, na kterém se jako zmítalo šílené hejn puberťáků v divokém rytmu hudby a sedl si ke prázdnému stolku. Pivo vedle sebe, nohy na lavici.

Neseděl dlouho. Ke stolku přišel muž v tričku s nápisem Redheads.

"Tady sedím já!" řekl sebejistě - možná proto, že za ním stáli další dva.

"Tady neseděl nikdo."

"Chyba, to je moje místo."

"Hele, vodprejskni, buzno! Nemám na tebe náladu..." zavrčel Rick.

"Ty nevíš kdo jsem! Já si tě podám, šmejde. Pojď ven!"

Rick vstal a napřímil se jako kobra.

"Všichni zvlášť nebo najednou?"

Někdo popadl Ricka za ruku a táhl ho stranou.

"Pojď pryč, nech je bejt!" řekla tmavovláska.

"To mám ustoupit?"

"Jednou to zkus..."

Rick se podíval na toho vzteklouna.

"Najdu se tě!"

"Těším se," odpověděl Rick, a šel.

Lucy se mu vrhla kolem krku a vlepila mu polibek.

"Dlouho jsem tě neviděla."

"Měl jsem práci."

"Chyběla jsem ti trošku?"

"Moc."

"Přijdeš dneska v noci?"

"Možná."

"Máš dneska blbou náladu, co?"

"Jo."

Lucy si ho odvedla ke stolku, kde seděla s kamarádkami. Rick předstíral, jak se strašně baví a pak vstal a odešel se slovy, že si jen na chvilku odskočí.

Na chodbě ho zastavil nějaký pobuda.

"Prej máš problém s Egonem."

"To je kdo?"

"Ten machýrek, co tě vyhodil od stolu."

"To není problém."

"Hele, dávej bacha. Prodává lidem drogy a tak za ním spousta těch blbečků stojí."

"Hm, dík."

"Není zač. Dáš si se mnou jointa?" zeptal se a z kapsy vytáhl krabičku s trávou.

"Ne díky, v tomhle já nejedu."

"Neva, hele, prej jsi docela tvrdej. Ringo to říkal."

"Ringo toho nakecá..."

Rick šel za vyhazovačem.

"Znáš Egona?" optal se ho.

"Jo, znám. Je to feťák, ale pár lidí za ním jde."

"To jsem slyšel, co o něm víš?"

"Hele, žádnej další průser, Ricky."

"Neboj, znáš mě."

"No právě!"

"Tak mluv, sakra! Dlužíš mi laskavost."

"Fajn. Egon Dinart. Bydlí někde u stadionu. Není problém ho najít, když je třeba. Tohle chceš?"

"Jo, dík."

"Ricky?"

"No?"

"Ne tady, prosím..."

"Jasně."

"Ani tu není sám."

"To vím."

Rick se chtěl vrátit zpátky za Lucy, ale v průchodu do sálu už stál Egon. Rick chtěl projít ale Egon mu zastoupil cestu.

"Dinart, Dinart, koleduješ si o malér."

"Ty sis to zjistil, seš rychlej. Máš ale problém, kámo."

"Nejsem tvůj kámoš a problém máš ty."

Egon ho chytil za košili a přitáhl k sobě.

Rick se nebránil.

"A co jako?"

Egon se prudce předklonil a udeřil Ricka čelem pod oko do lícní kosti.

Ten se vytrhl chladným pohledem si změřil soka.

"Někdy tě hlavičku naučím!" řekl klidně a šel si sednout.

Egon nechápal. Pak se ale usmál a rozhlížel se pyšně kolem, jestli ho všichni viděli.

Rick mu tu chvilku slávy dopřál. V klidu popíjel své pivo.

"Proč jsi mu to nevrátil?" zeptala se Lucy.

"Ty přeci nechceš, abych se pral," odvětil suše.

"Jsi divnej."

Rick se usmál a dopil zbytek piva.

"Musím jít."

"Přijdeš teda večer?"

Rickovi oči sklouzly k výstřihu bujného poprsí. Naklonil se k Lucy a vášnivě jí políbil, přičemž mu ruka pod stolem sjela mezi její stehna. Zachvěla se, to cítil.

"Dnes nemůžu, ještě něco mám.... Zítra," řekl, když se oddálil, vstal a odcházel. Egon však vstal, aby mu znovu zastoupil cestu.

"Hlupák!" povzdechl si a šel rovnou k němu.

"Tak co, vyřídíme to jednou pro vždy, jen ty a já?" zubil se Egon, který se cítil ve výhodě.

Ricky ho popadl za triko a čelem ho udeřil do kořene nosu.

Egon uskočil a zakryl si nos. Mezi prsty mu protékala krev.

"Kurva, tys mi ho zlomil!"

"Říkal jsem, že tě to naučím," usmál se Rick a nechal ho být.

"Ten hajzl mi zlomil nos!" vřeštěl Egon.

Od stolu se zvedli oba jeho kumpáni.

Rick sáhl pod budnu a z pouzdra vylovil vrhací nůž.

"To asi nepůjde!" řekl suše.

Oba se zastavili.

Rick se otočil a za chůze vrátil nůž do pouzdra. Málem do něj vrazil Ringo.

"Otevřeš mi?"

"Příště tě sem nepustím, jasný?" zamračil se.

"Kuš, ty brepto."

"Myslím to vážně."

"Sloužíš zejtra?"

"Jo."

"Fajn. Máš u mě pivko za to, že budeš muset utírat tu krev."

"Dvě."

"Dvě."

"Stejně seš hajzl."

"Já vím!" zasmál se a odešel.

Ringo za ním zase zamknul mříž.

Ricky vyšel ven a vylovil z bundy mobil. Chvíli to vyzvánělo.

"Prosím..."

"Ahoj Katy."

"Zlatíčko, kdepak ses mi toulal?"

"Měl jsem moc práce. Co děláš dneska večer?"

"Karl má zase noční, tak jsem doma sama a nudím se."

"Já jsem zrovna ve městě a taky se nijak zrovna královsky nebavím."

"Přijdeš?"

"Máš ještě to černý krajkovaný spodní prádlo?"

"Mám."

"Za půl hodinky jsem u tebe..."

"Ty jsi pacholek."

"Za půl hodinky... Ahoj!" usmál se a zavěsil.

Sotva si na cestu zapálil cigaretu, rozezněl se telefon.

Podíval se na display... Neznámé číslo, nejspíš automat. Zvedl to.

"Čekal jsem, že zavoláš..."

"Fajn, čtyři..."

"Plecko, to bylo předtím. Kšeft je kšeft, znáš to. Teď to dělá čtyři a půl"

"Ty hajzle jeden!" zakřičel kdosi v telefonu.

"To jsi nemyslel vážně, že ne. Ujišťuji tě, že až zavoláš příště, bude to pět."

"To ho raději zabiju sám!"

"Prosím, užíj si to. Měj se."

"Ne, počkej. Dobře, čtyři a půl."

"Fajn, platí."

"Půlku peněz ti zejtra přinese jeden můj člověk."

"Dobrá. A žádnej podraz. Víš dobře, že jsem schopnej si najít i tebe."

"Možná."

"Kdy a kde."

"Prachy ti zejtra donesou spolu s fotkou Larry Davidsona a instrukcemi do baru Allwat. Buď tam přesně v osm. Bude hledat muže v černé kožené bundě a s dlouhými černými vlasy."

"Fajn."

Zavěsil.

Ricky schoval mobil do bundy, zapálil si cigaretu a přidal do kroku. Začalo lehce pršet a tak si zapnul bundu až ke krku. Světlo pouličních lamp mu svítilo na cestu. Tu a tam mu do očí zasvítilo světlo reflektorů z projíždějících aut. Kdesi v dálce zahoukala policejní siréna. Neuplynulo ani půl hodiny než došel na okraj města k malému jednopatrovému domku. Karl byl policajt. Jenže obyčejná strážník a tak si nic velkého dovolit neměl. To, že měl Rick pletky s jeho ženou byla však vyloženě drzost. Otevřel branku a přešel úzký chodníček. Dva schůdky a vzal za kliku. Otevřeno. V předsíni si sundal bundu a pověsil na věšák od klíčů - byl blíž. Ve dveřích se objevila překrásná plavovlasá žena jen v průsvitném župánku, který odhaloval její ženskost. Černé úzké krajkové kalhotky a podprsenka ze stejného materiálu spíše víc odhalovaly, než skrývali. Rick k ní přistoupil a něžně ji objal. Dělalo mu dobře, když mohl její perfektně tvarované tělo přitisknout na své. Katy byla vážně kus. Vášnivě jí políbil.

Přes hlavu mu přetáhla triko a v mžiku mu rozepínala opasek u džín. Na stolku v obývacím pokoji plály svíčky, dvě sklenky a láhev sektu však ještě chvíli museli zůstat nepoužité, protože oba milenci měli teď v plánu něco jiného. Lehký župánek se svezl k zemi. Rick líbal její hruď a všemi smysly vychutnával krásu té dívky. Posadila ho do křesla a sklonila hlavu k jeho klínu. Rick vzrušením vydechl a celé jeho tělo se propnulo. Po slastných chvílích rozkoše ji přitáhl k sobě. Sedla mu na klín a on jí rozepnul podprsenku. Vychutnával si její ňadra, jako dvě třešničky, laskal je, bral do úst... O chvíli později ležela Katy na koberci, jehož dlouhé chlupy jí lechtali po celém těle. Rick jí pomalu stáhnul kalhotky a nepřestal líbat celé tělo. Líbal její boky, bříško, stehna. Ponořil hlavu do jejího klína a přiváděl jí k šílenství. Vzdychala, vzpínala se, zatínala prsty do koberce, zatímco on jí dráždil. Potom si stáhl rozepnuté džíny a přitiskl své nahé tělo k jejímu. Lehce do ní vklouznul a ona vypískla rozkoší. Těla semknutá k sobě a v rytmu tance lásky pokračovali ve vášnivém milostném aktu. Zaryla mu nehty do boků, ale on to nevnímal. Křičela, volala jeho jméno. Znovu líbal její ňadra, její šíji, zatímco do ní vnikal. Vykřikla znovu a už stačila jen chvíle. Tělem jí projela vlna rozkoše. Ricky vzrušeně vydechl jen o chviličku dýl. Ještě pár pohybů a pak oba milenci leželi téměř nehybně přitisknuti k sobě. Líbal jí.

22. září 2002, 04:47, Breventon

Ricky po prohýřené noci právě dorazil domů. Odemkl byt a sáhl po vypínači. Světlo jenom bliklo a byla znovu tma. Praskla žárovka.

"Do hajzlu!" zaklel a zabouchl za sebou dveře. Věděl dobře, že to světlo nevymění hodně dlouho. Na některý věci byl opravdu dost líný. Potmě došel do koupelny, opláchl se a zalezl do postele, aby se trošku prospal. Probudil se až kolem půl druhé, nechal potkana proběhnout po stole, dal mu pár oplatek a namířil si to na vlak.

Celý den se jen tak protloukal po městě. Bezcílně. Najedl se v celkem drahé restauraci a na půl osmou už seděl v baru Allwat. Za pět minut osm do baru vešel poslíček s kšiltovkou a nesl kufřík na kód.

Rozhlížel se po baru a zamířil k němu.

"Pan Draco?"

"Pan Draco? To sedí. Předpokládám, že ten kufřík je pro mě."

"Mám vám ho předat."

"Čekám tady na něj. Kolik ti dal za to, že ho sem doneseš?"

"No, neměl bych s vámi mluvit."

"Tak kolik?"

"Pětset a prý mi dáte ještě od cesty."

"Víš co v tom je?"

"Ne, neptal jsem se. Nezajímá mě to."

"Fajn."

V Rickově ruce se objevil revolver. Vytáhl ho jen tak, aby ho poslíček viděl, ale aby ho nespatřil nikdo jiný.

"Co o něm víš?"

"Já... nic, pane," blekotal vyděšeně a sledoval ústí hlavně pětasedmdesátky.

"No tak, nesnaž se mě ošálit."

"Nikdy jsem ho neviděl. Vždycky dá jen vědět, když má nějakou práci. Něco donést, doručit. Nezajímá mě, co v tom je. Nechci se namočit. Jen slušně platí."

Někde v bundě zapípal mobil.

"Padej!" řekl a zbraň zmizela v kožené bundě.

Poslíček zmizel a Ricky si přečetl zprávu na mobilu. Jen čtyři čísla. 4825.

Rick odešel na záchod a zamkl. Na posuvném zámku nastavil ta čtyři čísla a cvak. Zámek povolil. Kufřík byl plný bankovek, každý balíček přelepený páskou. Jeden svazek strčil do kapsy, vzal papírek se vzkazem, fotku a potom kufřík zavřel. Protočil čísla na zámku a četl:

Larry Davidson bude pozítří v Northfolku. Rezervoval si pokoj v hotelu Redstar na čtyři dny. Tam ho najdeš. Až splníš zbytek úkolu, získáš i zbytek odměny. Za tři dny se ozvu. ... Šťastný lov. P.

"Psáno na počítači a vsadím se, že jediný otisky jak na bankovkách, tak na papírku jsou akorát mý... Na kufříku budou mí a toho debílka. Hajzl jeden, kreje se jak může!" problesklo mu hlavou. Fotku Larry Davidsona i se vzkazem složil a uschoval v kapse. Potom odešel.

Zastavil se ještě u Willa a pod šatník schoval ten kufřík. Nezdržel se dlouho, pak zase mizel do noci. Nechtěl s sebou ten kufřík vláčet.

Znova mu zapípal mobil. Zpráva.

"Ricky, jestli máš v plánu jít dneska do Harddie, tak si to raději pořádně rozmysli. Je tu Egon a hledá tě. Je ale s celou bandou. Ringo"

Ricky se usmál.

Neodpustil si úšklebek, když mu Ringo odemykal bránu tupě na něj zíral.

"Tys nečetl zprávu?"

"Jo, četl a taky jsem dostal chuť na tu břečku, co tady točíte."

"Hele, nemůžeš raději chodit někam jinam? Tady to kvůli tobě věčně smrdí malérem."

"Dej si kolíček na nos."

Ricky šel rovnou do sálu. Nečekal, že se zdrží dlouho a tak si ani nedal pivko, jako obvykle. Zastavil se ve dveřích a rozhlédl se.

"Egone, hele, koho tu máš!" křikl kdosi.

Pozornost všech se obrátila na Ricka. Utichla i hudba.

Egon vstal a jeho kumpáni taky. Egon ale zvedl ruku, aby je zastavil.

"Tohle zvládnu sám!" řekl.

"Myslíš?" usmíval se Ricky. "dej si pohov, chlapče, řítíš se do průšvihu."

Pobaveně si prohlížel náplast přes kořen nosu.

"Můžu ti dneska zdarma dát další lekci."

Egon k němu přistoupil, chytil Ricka za ramena a koleno mu vystřelilo vzhůru.

Ricky však ráně uhnul, vyrazil rukama vpřed a zaklínil mu nohu ještě v kopu. Trhl a Egon se zřítil na záda.

"První výstraha!" řekl Ricky, když mu šlápl na krk. Pak ale ustoupil.

Egon vstal.

"Hajzle!" křikl a vyrazil pěstí před sebe, Ricky mu ale ránu zablokoval, vypálil pěstí do břicha a když se Egon bolestí sehnul, chytil kolenem do nechráněné tváře. Opět se svalil a na zem dopadly první kapky krve.

"Druhá a poslední výstraha, pak už to bude bolet. Hodně bolet!" poznamenal.

Cítil na sobě pohledy jeho kumpánů, ale neohlédl se. V sále bylo ticho. Egon chroptěl a z úst se mu řinula krev. Egon byl shrbený, prudce se však napřímil a ve světle reflektorů se barevně zalesklo ostří nože, které se mihlo vzduchem. Ricky uskočil a dýka jen lehce nařízla jeho koženou bundu. Uhnul další ráně a třetí už zablokoval rukou. Bleskově vystřelila ruka v protisměru a paže se jakoby na chvilinku ocitla v kleštích... Na chvilinku, vlastně jen na zlomek vteřiny, než se ozvalo prasknutí, než zlomené kosti prorvaly kůži a vyjeli ven. Čepel nože zazvonila na podlaze. Egon ječel a o krok ustoupil. Z ruky v nepřirozená poloze crčela krev. Vzduchem se mihla noha a zasáhla ohromeného Egona, do hlavy. Proletěl vzad a zůstal ležet v milosrdném bezvědomí. Ricky udělal kotoul letmo a v rychlosti sebral dýku ze země. O vteřinu později stál opět na nohách a Egonova dýka letěla vzduchem, aby se zabodla do paže jednoho Egonových kumpánů, který zrovna držel v ruce břitvu. Další chtěl vstát, ale Rick už výhružně držel za špičku svůj vlastní nůž. Feťák položil nůž na stůl a zvedl ruce nad hlavu. Ricky se otočil a hodlal zmizet. Za pochodu nůž opět skryl.

"Padej, parchante, než se tady objeví fízlové!" křikl Ringo a odemykal mříž.

Za mříží na schodech se Ricky otočil.

"Ringo?"

"Co?"

"Dlužím ti pivko."

"Nechoď sem. Půjdou teď po tobě policajti i feťáci. Kašli na to a alespoň na čas se ztrať."

"Vrátím se, Ringo. Je tady zábava!" usmál se Ricky.

"Ricky... doby, kdy jsi sloužil u výsadkářů jsou už dávno pryč, měl by ses krotit."

Rick Forest se usmál, otočil, vyběhl schody ven a zmizel ve tmě. Jen o pět minut déle se u Harrdie rozezněla policejní siréna.

"Ty šmejdi jsou rychlí!" usmál se Ricky, který si bezstarostně kráčel prázdnou ulicí dva bloky od nich.

Z bundy vytáhl mobila a po paměti vytočil číslo.

"Lucy Bernardová, prosím." zaznělo ve sluchátku.

"Ahojky, krásko, máš dneska čas?"

"Ricky, jsi to ty? Přijdeš dneska?"

"Já jsem už na cestě. Za čtvrt hodinky u tebe, srdíčko. Mám chuť na horkou koupel ve dvou."

"Tak to si pospěš. Nemůžu se dočkat."

Ricky se usmál.

24. září 2002, 13:22, Northfolk

Ricky seděl na lavičce před občerstvením u hlavního nádraží. V ruce hamburger v umaštěném kousku papíru. Potřeboval si promyslet, co dál a nejlíp se přemýšlí s plným žaludkem. Hamburgery zbožňoval a ty z nádražních rychlých občerstvení mu stejně chutnaly víc, než z MacDonaldu. Věděl, že se domů nevrátí, ale domácí tvrdil, že odjíždí jen na pár dní a uschoval si u ní potkana. Nezabije ho i když si ho už Ricky nevyzvedne.

Většina peněz zůstala u Willa pod skříní, ale Rick je tam nechal schválně. Nepotřeboval je. Na penězích mu nikdy nezáleželo. Vlastně Rickovi nikdy nezáleželo na ničem. Nechal tam ty peníze pro bratra.

Nejspíš už svého bratra neuvidí a tak mu chtěl trochu přilepšit. Jemu se budou hodit víc. Ricky měl vždycky peněz, kolik jen chtěl. Sice ne poctivou prací, ale měl je. Navíc se v téhle mizerné zemi krade a vraždí ve velkým, tak proč by to nemohl na vlastní pěst zkoušet jednotlivec. Rickovi nikdy nezáleželo ani na životě. Bylo mu jedno, jestli se další den neprobudí, jen nehodlal někomu svoji kůži dát zadarmo. Nezáleželo mu na sobě a nezáleželo mu na ostatních. Nelpěl na životě, ale když už žil, nehodlal se nudit. Práce je práce a slovo je slovo. Larry Davidson musel umřít.

Jako na povel zazvonil mobil.

"Příjem!" řekl Rick a usmíval se.

"Jsi už na místě?"

"Já ano. Sedím si na nádraží a pojídám hamburger. Dělají tady výborný..."

"Dnes má být náš cíl ve městě. Máš čtyři dny na splnění úkolu."

"Myslím že to bude stačit."

"V deset večer ti zavolám, abych se ujistil, jak jsi daleko."

"Fajn, budu čekat."

"Šťastný lov."

"Jo."

Ricky zavěsil a strčil mobil zpátky do bundy. Na tváři lehký úsměv. Chtěl se zakousnout do hamburgeru, ale zarazil se uprostřed pohybu. Sáhl znovu pro mobil a podíval se na přijatá čísla. Tentokráte to nebylo anonymní číslo, ani číslo telefonního automatu. Byla to pevná linka, ale s předčíslím Northfolku. Ricky se díval na to číslo. Ve tváři soustředěný výraz. Plecko je tady a zřejmě chce být blízko a v případě nutnosti se ujistit osobně, zda je všechno, jak má být... Možná. Chvíli váhal, jestli má číslo vytočit. Nakonec to udělal.

"Recepce hotelu Preatoria, prosím."

Ricky mlčel.

"Hotel Preatoria, Finona Rainoldová přejete si?"

"Ano, před chvílí mi byl z vašeho hotelu přepojen telefonát, jenže spojení se přerušilo a hovor zůstal nedořešený. Mohla byste mě přepojit?"

"Ano, jméno hosta, prosím."

"Vypadlo mi z hlavy."

"Bohužel vás nemůžu přepojit, když nevím ke komu."

"Dá se to nějak zjistit?"

"Ano, výpisem telefonních hovorů, podle něhož pak hovory účtujeme, ale nejsem oprávněna vám takové informace podávat."

"Nevadí, slečno. Snad zavolá znovu."

"Přeji hezký den."

"Vám taky. Děkuji. Nashledanou."

"Nashledanou."

Ricky se zakousl do hamburgeru.

"Hotel Preatoria ... Plecko, Plecko. Chybuješ a to se nevyplácí..." pomyslel si.

Preatoria byl pouhé dva kilometry od Redstar. Ricky se rozhodl, že ještě ten večer se porozhlédne v obou hotelích.

A Preatoria byl první. Pojistka je pojistka.

Byl to malý nenápadný hotýlek blízko centra města a právě do něj teď Ricky vstoupil.

Na recepci seděla dívka. Mohlo jí táhnout na třicet. Špinavé blond vlasy jí spadaly do čela a na malém nosíku měla brýle. Její nepříliš pohledný obličej lemovaly malé rtíky. Ta vzhledově podprůměrná ženská ani zdaleka nebyla Rickův typ, ale potřeboval informace.

"Dobrý den, slečno Finono," začal Rick svojí hru.

"Dobrý den, pane. Vy mě znáte?" usmála se a odhalila tak nepříliš rovné zuby.

"Znám a celkem dobře. Každý den vás vídám. Každou noc o vás sním. Už tak dlouho myslím jen na vás. Toužím po vás a již jsem nemohl déle čekat. Musel jsem se odhodlat přijít sem za vámi a říci vám o citech, které k vám chovám," pravil Ricky a v duchu se smál jako ďábel.

"Vážně?" otázala se přihlouple dokonale vyvedená z míry.

"Opravdu. Uhranuly mě vaše oči. Vaše rty mě dráždí toužím je líbat!" pokračoval a měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.

"Já... já nevím, co mám říct."

"Že se mnou dnes půjdete na večeři?" zasmečoval Rick.

"Mile ráda!" usmála se.

"Vlastně jsem tu ještě kvůli něčemu. Před nějakým časem jsem tu byl na kontrolu informačního systému, to jsem vás tady také poprvé spatřil. Dnes musím zkontrolovat systém znovu, protože byla hlášena chyba v programu. Když dovolíte, podívám se na to. Pracovní část bude za námi a můžeme spolu dohodnout dnešní schůzku."

"Ale zajisté," usmála se a nějak pozapomněla otázat se ho na firemní průkaz.

"Slečno, prosím, neměla byste trochu vody? Je tu nějak horko!" pravil Rick a co nejvřeleji se usmál.

"Hned vám ji přinesu!" řekla ta vstřícná recepční a na chvilku zmizela.

Ta chvilka však Rickovi stačila. V mžiku byl v účetním programu, který evidoval a účtoval telefonní hovory ubytovaných hostů. Bleskově si našel ve svém mobilu Pleckovo poslední volání i s časem a podle času v programu v počítači příslušný hovor.

Host číslo 234. Ricky zavřel program a otevřel jiný. V evidenci hostů si podle čísla našel jméno. Doktor Stephan Plecit. Pokoj č. 12, druhé patro. Ubytován od 23. září do 28. září 2002 Zaevidovaná i rezervace letenky do Nassau na 28. září. Let číslo 257.

"Letíš na Bahamy, prevíte?" řekl sám pro sebe.

Zavřel program a přeskočil pult recepce. Vyběhl schody do druhého patra. Ricky sundal koženou bundu a pohodil ji napravo od dveří.

Rozhlédl se a zaklepal na dveře číslo 12.

"Hotelová údržba."

"Vstupte."

Ricky otevřel dveře.

Muž uvnitř byl vysoké robusní postavy. Krátké sestřižené vlasy lemovaly kulatý obličej. Brýle na nose podtrhávaly tvrdé rysy.

"Promiňte, pane Plecit, v našem hotelu byly hlášeny potíže s telefonem. Rozvody po budově jsou poněkud starší a já mám zapsat a zajistit stav. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je u vás telefonní linka v pořádku."

Plecko přistoupil k aparátu a zvedl sluchátko a přiložil k uchu.

"Oznamovací tón." řekl.

"Pak tedy nejspíš v pořádku. Omlouvám se, že jsem vyrušoval. Kdyby nebylo něco v pořádku, nahlaste to na recepci slečně Finoně. Mnohokrát vám děkuji."

"Není absolutně zač."

"Přeji příjemný pobyt v našem hotelu. Nahledanou."

"Naschle."

Ricky zavřel dveře a ze země zvedl bundu, aby si jí přehodil přes rameno. Usmíval se.

Smál se své vlastní drzosti. Pomalu sestoupil ze schodů.

"Pane? Myslela jsem, že jste už odešel!" zajásala Finona.

"Jen jsem hledal toaletu."

"Přinesla jsem vám tu vodu."

"Jste nesmírně laskavá. Program už je v pořádku. Budu vás muset již bohužel opustit, mám ještě pracovní povinnosti. V kolik a kde vás můžu vyzvednout?"

"Sejdeme se v osm v kavárně u Rose na rohu ulice Barker?"

"Přijdu tam!" usmál se.

"Budu čekat."

"A nedočkáš se, holčičko," pomyslel si v duchu, ale nahlas řekl: "Přijdu tam přesně a už se těším. Tak večer."

"Večer..."

Hotel Redstar se s Preatorií nedal srovnávat. Byl mnohokrát větší a luxusnější. Jeho mohutná budova vyčnívala nad okolními a obrovský neonový nápis se jménem hotel bylo vidět už z dálky. Ricky došel k hlavnímu vchodu a prosklené dveře se samy otevřely. Vstoupil dovnitř a rozhlížel se. Halou s moderním interiérem procházelo několik hostů. Došel k jednomu ze skleněných stolků a usedl do pohodlného křesla tak, aby viděl dobře přes celou chodbu a k recepci. Pro jistotu si ještě jednou prohlédl Larryho fotku a vryl si do paměti jeho tvář, pak si ze stolku si vzal dnešní noviny a klidně vyčkával. Četl a po očku sledoval kolemjdoucí. Seděl tak něco přes dvě hodiny. Nic nedbal na to, že čte ty samé noviny už po několikáté.

Konečně se dočkal. Z chodby vedoucí od schodiště vyšel bezstarostnou chůzí Rickův terč. Larry vyšel ven a Ricky ho v dostatečné vzdálenosti následoval. Šel za ním až na parkoviště za hotelem, ale to nebylo to vhodné místo k provedení plánu

Larry nastoupil do černého porsche - nejspíš z půjčovny - a rozjel se. Ricky navlékl kožené rukavice a pak už mu stačilo jen pouhých deset vteřin, aby si otevřel uzamčené auto o pár míst dál, dalších pár vteřin než přerval a zkratoval dráty. Pomalu se rozjel ve svém novém autě a dohnal Larryho ještě u výjezdu z parkoviště. Nespěchal a záměrně se na hlavní třídě zařadil až dvě auta za Larryho, pak pokračoval ve sledování.

Larry zaparkoval auto před barem Laguna, ale s auta nevystupoval. Ricky tedy seděl za volantem kradeného auta jen o kousek dál. Začalo se stmívat. Uplynula téměř celá hodina a oba byly stále na sedadlech svých vozů. Larry o něm nevěděl, to bylo Rickovi jasný, ale přemýšlel, na co čeká. Přemýšlel, jestli má dojít k jeho autu a vpálit mu kulku mezi oči přímo na rušné ulici a pak se vytratit. Tu se dveře černého porsche otevřely a Larry se vysoukal z auta, aby o chvilku později zmizel v baru. Ricky vylezl z auta až po tom, co se dveře baru zavřely, sundal si kožené rukavice jist si tím, že nezanechal na kradeném autě žádné otisky a vstoupil do baru také. Sedl si na barovou stoličku přímo u pultu a objednal si pivo. Larry byl na dohled. Seděl u malého stolku pro dva u zdi napravo od něj a mluvil s nějakým mužem.

Uplynula další hodina a Larry stále cosi vysvětloval cizímu muži. Rozhazoval rukama a zdálo se, že jejich rozhovor pomalu přerůstá v hádku. Ricky dopil třetí pivo a objednal si kolu. Nehodlal otupovat svoje smysly, když měl práci.

Larry vstal a odcházel, jenže ne ke vchodu, ale na pánské záchody. Ricky pomalu vstal z barové židličky. Příležitost...

Otevřel dveře na toalety právě ve chvíli právě ve chvíli, kdy Larry stál u umyvadla a omýval si ruce.

"Jen žádný hluk," pomyslel si Ricky a zahnal myšlenku na vrhací dýku u pasu.

Larry si utíral ruce, když kolem něj Ricky prošel. Už se měl k odchodu, když se mu kolem krku bleskově ovinula Rickyho paže a uchopila za bradu. Ozvalo se odporné křupnutí a Larry se zhroutil se zlomeným vazem. Ricky jednal rychle. Popadl mrtvolu a odtáhl ho do jedné z budek, aby ho usadil na mísu. Vytáhl klíč ze dveří a zamkl zvenčí, klíč mu zmizel v kapse. Ve dveřích toalety se minul s někým z hostů a úplně přirozeně prošel dál. U pultu zaplatil útratu a opustil bar. Kradené auto nechal tam, kde zaparkoval a zmizel do noci.

Ricky se ubytoval v malém levném motýlku na okraji města. V deset večer už byl ve svém pokoji a čekal telefonát. Plecko se nezpozdil ani o minutu.

Zazvonil mobil.

"Plecko?"

"Volám jak jsem slíbil. Jak jsi daleko, už máš plán?"

"Larry je mrtev, ale najdou ho nejspíš až po zavírací době zamčeného na toaletě a se zlomeným vazem."

"Teda, ty jsi vážně klasa."

"Co zbytek peněz?"

"Zítra kolem jedenácté v noci buď ve starém skladě za městem. Budu tam čekat se zbytkem tvé odměny. Zasloužíš si jí..."

"Budu tam."

"Zatím přeju příjemný večer."

"Spíš dobrou..."

Ricky zavěsil a pohodil mobil na noční stolek. Svlékl se a vlezl do postele. Spal téměř okamžitě.

25. září 2002, 22:13, Northfolk

Matné obrysy opuštěného skladu se matně rýsovaly proti noční obloze. Ricky vstoupil do prostorné haly. Všude ticho... Věděl, že tu nebude nikdo. Chtěl tu být dřív než ten, kdo měl přinést peníze a chtěl se připravit na možnost, že by ho chtěl Plecko podrazit. Takovýmhle způsobem peníze nikdy nepředával.

Jen pár minut po jeho příchodu pod koly policejních aut zapraskal štěrk na cestě před skladem.

"K čertu!" zasakroval Ricky v duchu, který je viděl rozbitým oknem. V mžiku se otočil a vyběhl kovové schodiště do patra haly. Hned na to se uvnitř objevilo několik policistů a prohledávali kousek po kousku spodní část haly. Pohybovali se tiše a obezřetně, ale Rick už o nich věděl. Měl tu být až v jedenáct, takže ani policisté příliš nepočítaly s tím, že by ho našli na místě teď, zajistit prostor ale musely. Tři auta zmizely za budovou. Jeden z policistů zůstal venku a v klidu si zapálil cigaretu a nedbal na ostatní. Ricky zaslechl, jak se něčí kroky rozezněly na schodišti z plechu a železa. Skryt tmou se protáhl oknem ven na malý přístřešek a objevil se přímo nad strážníkem. Z pouzdra odepjal dýku a skočil. Snesl se na zem a strhl strážníka k zemi. Nestačil ani vykřiknout, než mu ostří prořízlo hrdlo...

Ricky nastoupil do auta a přerval dráty. Motor naskočil okamžitě po tom, co ty správné překřížil a auto se dalo do pohybu. Třeskl výstřel odkudsi z továrny a další hned na to. Z haly vyběhl policista, postavil se autu do cesty a vypálil několik ran. Ricky se skrčil a zaslechl tlumenou ránu. Napřímil se právě včas, aby v zrcátku zahlédl dopadnout tělo policisty.

"Měls uhnout, blbečku!" prohodil Ricky suše a šlápl na plyn.

Rozezněly se houkačky a Ricky měl v patách další dvě hlídky. Zamířil do města, tam má větší šanci se jim ztratit z očí. Nechat někde auto stát a zmizet v davu. Motor kvílel, brzdy skučely když v smykem projížděl ostrou zatáčku. Ricky zapnul sirénu i na svém autě a brzy se honička přenesla do ulic města. Na křižovatce se objevil další policejní vůz a k pronásledování se přidal. Ricky ale na to nedbal. Uháněl jako o život. Motor řval naplno a auto se řítilo ulicí zběsilou rychlostí následováno dalšími. Kvílení sirén bylo slyšet široko daleko. Měl je v patách a nemohl je setřást.

Ricky projel křižovatku na červenou a několik aut se za ním v nastalém zmatku srazilo, ale dva z policejních vozů ho stále následovaly. Právě projížděli silnicí podél řeky, když si Ricky všiml, že se most přes řeku začíná pomalu zvedat. Přibrzdil, zahnul směrem k mostu a sešlápl pedál až na podlahu. Chtěl předvést odvážný kousek. Most se zvedal a obě jeho ramena byly každou chvílí dál od sebe a auto se blížilo k okraji. Ricky sáhl po klice od dveří, když se auto zvedlo do vzduchu a kola se protočila naprázdno. Těžké kovové monstrum proletělo vzduchem a čas jako by se zastavil. K druhému okraji mostu nedoletělo a ukrutnou rychlostí vrazilo do betonového sloupu pod ním. Nad vodou se rozzářily plameny a ohlušující rána prováděla explozi. Kusy auta létaly vzduchem a dopadly do vody spolu s torzem auta... Vše utichlo a vrak policejního auta zmizel pod vodou....

28. září 2002, 14:13, Nassau, Bahamy.

Plecit seděl v letadle a četl si noviny. V nich bylo palcovými titulky napsáno: Scéna jako z akčního filmu a pak text: "Na základě anonymního udání se policie vydala do opuštěných skladů chemické továrny, kde se měl skrývat vrah Larryho Davidsona, muže, který měl svědčit v kauze senátora Dickense. Podezřelému se však podařilo utéci. Zabil jednoho policistu a druhý je v kritickém stavu hospitalizován v Northfolské nemocnici. V ukradeném policejním autě se chystal ujet z místa, když začala honička rušnými ulicemi města jako vystřižená z akčního filmu. Pachatel však přecenil své síly a po té, co se pokusil o kaskadérský kousek, se jeho auto roztříštilo o betonové sloupoví mostu přes Deiu. Podle policie je nemožné, aby tento pád přežil. Auto bylo rozmetáno a tělo se zatím nenašlo, ale je jen otázka času, kdy ho řeka Deia vydá zpátky světu. Robert Král, Robtimes, Northfolk."

Na Plecitově tváři se rozzářil úsměv. Plán vyšel dokonale.

Ozvalo se hlášení pilotního kapitána, že letadlo bude přistávat a že se cestující mají připoutat.

Na Runway dosedlo letadlo z Nortfolku. Zaskřípěly brzdy a během chvíle přijelo pojízdné schodiště. Z letadla mezi cestujícími vystoupil vysoký rozložitý muž. Na nose sluneční brýle a v ruce černý kufřík. Posunul brýle na nose a vydal se k letištní hale. Čekal tu na něj obtloustlý mrňavý človíček.

"Doktor Plecit?"

Plecko přikývl.

"Už na vás čekáme. Auto čeká před letištní budovou."

Muži vyšli ven a nastoupili do limuzíny, která se rozjela.

Nikdo si nevšímal muže s černými vlasy svázanými do culíku v černé kožené bundě, který byl opřený o úplně nový cadillac a který právě odhodil nedopalek, nastoupil, překřížil dráty vytržené ze zapalování a rozjel se za nimi.

Závěr

"Kšeft je kšeft", jak by řekl doktor Stephan Plecit a tohle byl opravdu kšeft... Obchod se smrtí, obchod s lidským životem. Doba je krutá a leckdy zrodí-li člověka, jemuž je lhostejný nejen život vlastní, ale i životy druhých. Zvláštní je, že dnešní doba takových lidí rodí čím dál víc. Možná je to vysloužilý voják pro kterého má lidský život nemá žádnou hodnotu. Možná je to nájemný vrah, pro kterého smrt znamená obživa či snad politik, který si koupí odstranění někoho, kdo by mu mohl stát v cestě?

A kdo je vlastně horší? Ten kdo nevidí oběti do tváře, ale smrt si zaplatí, či ten, na jehož rukách krev ulpí?

A co vy? Nechcete dát na trh vlastní život, či koupit si něčí smrt?