O víle Markitce


Čarodějka

Na pařezu před pasteveckou chýší seděl muž. Nebyl mladý ani starý. Vlasy už mu místy prošedivěly, ale jeho vousy byly černé jako noc. Tvář měl strohou, podepsal se na ní těžký život, každodenní práce a neúprosný čas, ale sil měl v těle stále dost. Seděl na pařezu a z kusu dřeva vyřezával meč pro svého synka. Občas se díval na nebe a vzpomínal na mládí, na to, jak jsem dováděl na pastvinách a s podobným dřevěným mečem si hrával na rytíře. Vzpomínal na to, jak ležel v trávě a snil své sny o slávě, o lásce a o pravdě.

"Bude z něj odvážný a smělý muž," povídal si sám pro sebe, když viděl malého Erika pádit z kopce a hnát před sebou klacíkem zaběhlou ovečku. Sám v malé ovčácké vestičce a s ježatou kšticí trochu upatlané od bláta, stejně jako obličej a vlastně i zbytek těla.

"Jakpak to vypadáš? Co jsi zase vyváděl?"

"Nic, tati. Jen jsme se s Tomíkem, co je jeho táta rybář, trochu prali, ale on si začal."

Muž se usmál.

"Doufám, že jsi mu alespoň řádně naložil," pravil, když vedl synka za ruku ke studni.

"No. Vypadá ještě hůř než já!" štěbetal ten malý uličník a pak se otřásl, když na něj jeho otec vylil džber chladivé vody a nabíral další.

"A co ti vlastně provedl, že jsi se s ním pral?"

"Říkal, že jsem hlupák, když věřím tvým povídačkám. Že prý na vlkodlaky nevěří a rytíři prý nejsou stateční a šlechetní, ale že je to banda tlustých vydřiduchů schovávajících se ve zbroji jen ze zbabělosti. Tak prý to říká i jeho táta."

"Tak to je dobře, že jsi mu dal nepamětnou," tvářil se muž naoko vážně.

Erik odběhl od studny, domnívajíce se, že už je čistý a běžel k pařezu, kde předtím seděl jeho otec.

"Tys mi udělal meč! Já mám svůj meč! Já jsem rytíř!" dováděl a mával jím nad hlavou.

"Zítra si ho vyzkoušíš. Za chvíli se ale bude stmívat. Snědli by tě vlci."

"Aby nesnědli maminku, když se ještě nevrátila z borůvek."

"Neboj, maminka se brzy vrátí a jí beztak vlci neublíží."

Vzal synka za ruku a dovedl ho do chýše. Do lampy nalil oheň a zapálil jí. Podal synkovi krajíc chleba, kus ovčího sýra a džbán kozího mléka. Uličník se natáhl do kůží a pustil se do jídla.

"Tati?"

"Ano synku?"

"S Tomíkem jsme dnes byli u Devíti křížů, když jsme hledali Elišku, jak se mi zaběhla."

"Neposedná ovečka k neposednému pasáčkovi," odtušil muž.

"Poblíž byly rozházeny obrovské kameny a Tomík říkal, že prý tam byl dřív hrad."

"To má Tomík pravdu. Kdysi tam jeden býval."

"Tati, vyprávěj. Kdo v něm bydlel?"

Muž se usmál, pohladil své dítě po vlasech a začal vyprávět:

Je to už dávno, co jej obýval statečný rytíř. Z hradu už dávno zbyly jen ruiny. Kameny jsou porostlé mechem a popel zavál čas. Nikdo nezná celý příběh, vlastně ani já ne, ale snad je na něm něco pravdy. Než půjdeš spát, synku. Budu ti ten příběh vyprávět.

Ten rytíř byl dobrého srdce a za jeho vlády nikdo nestrádal. Nebyl hlad a nebyla chudoba. Na steskách v lesích se ale jeden čas usídlilo několik hrdlořezů. Banda lapků, která přepadala pocestné. Okradli a zamordovali každého, kdo se jim dostal do spárů. Rytíř chtěl chránit svůj lid a se svou družinou se vydal bandity ztrestat. A tím to všechno začalo. Ten večer je do jednoho pobili, ale sám rytíř Wulf byl těžce raněn a to mečem z vlastních řad. Víš, Wulf neměl ženu, ani následníka a tak spousta lidí toužila po jeho majetku. Edmund, muž, kterého rytíř Wulf považoval za svého dobrého přítele podplatil několik vojáků a spolu s nimi se při potyčce s bandity obrátil proti němu. Vpadli mu do zad a rytíř by byl zabit, kdyby za sebou neuslyšel křik ženy, včas se neotočil, neodrazil smrtící ránu a neztrestal zradu smrtí. Ona žena neměla jméno, neměla minulost, měla jen svůdnou tvář a podivně planoucí oči. Byl jí vděčný. Neptal se odkud přišla, jaký osud jí zavál rovnou doprostřed bitevního pole. Vzal jí s sebou na svůj hrad.

Rytíř strávil několik dní na lůžku a stonal. Rána se mu nechtěla zhojit. Zanítila se a rytíř blouznil a pomalu umíral. Tu přišla neznámá a do rány mu cosi nalila.

Rána se mu sice nezacelila, ale přestala krvácet. Po dalších dnech se probudil.

Služka mu donesla do jeho komnat lék, jež mu neznámá posílala a úlekem upustila džbánek s podivnou mastí na zem. Nevyděsilo jí to, že rytíř pojednou stál zdravý u svého okna. Vyděsil jí plamen v jeho očích. Podivné narudlé panenky rytířových očí si udiveně prohlížely úlekem zkamenělou služku. Cosi se změnilo. Rytíř přestal být vlídný a milosrdný a pranic se nezajímal o svůj lid.

O tři týdny později se rozezněly zvony v hradní kapli a z ní za předstíraného jásotu lidí vycházel rytíř Wulf ruku v ruce s neznámou, jež sama sebe nazývala Caerin, což prý ve staré řeči znamená "Božská" nebo "Hvězdná" nebo tak něco.

Přešla zima a muž začal chodit jako bez ducha. Byl vznětlivý a hněv vzpěnil krev v jeho žilách čím dál častěji. Nedokázal ublížit jen Caerin. Jí plnil každé přání. Jí začal poslouchat na slovo. Jí uctíval a nevnímal, jak se z něj stává její loutka.

Večer co večer mu nalévala vína. Noc co noc usínal vedle ní, ale spát nemohl. Jednoho dne se vydal na lov, ale cosi vyděsilo jeho koně, ten se vzpjal a vyhodil svého pána ze sedla. Ten upadl do bezvědomí. Otevřel oči a nad ním se skláněla dívka v býlích šatech. Hladila ho po tváři a on jí něžně chytil za ruku.

"Kdo jsi? Anděl?" zašeptal rytíř.

"Nikoliv, můj pane. Andělem nejsem, ale zachránit jsem tě přišla."

"Jsi překrásná! Dovol mi zůstat s tebou! Dovol mi strávit s tebou zbytek života!"

Rudá záře v jeho očích na okamžik pohasla.

"Ještě ne, můj rytíři. Máš v krvi příliš jedu. Musíš se jej zbavit. Musíš se ještě vrátit."

"Najdu tě pak? Jaké je tvé jméno?"

"Markitka," odvětila a vtiskla mu do ruky bílý šátek, "On tě ke mně dovede."

"Kde tě najdu?" zazněla otázka do prázdna. Dívka byla pryč.

Wulf vstal a zmateně se rozhlížel.

"Nesmíš se už napít toho vína. Nebylo by cesty zpět. Nepij od ní to víno!" slyšel odněkud její krásný hlas.

Rytíř se vydal na cestu domů. Klopýtal a stará rána ho opět pálila. Myslel na sen, který se mu zdál po tom, co spadl z koně a udeřil se hlavou o kmen stromu.

Vrátil se ke svému hradu a děsil se tváři lidí. Co se to stalo? Proč jeho lidem oči rudě planou? Tváře jsou plné nenávisti, nebo zloby. Proč si toho nikdy předtím nevšiml?

Večer paní hradu pořádala hostinu na počest rytíře.

"Určitě ti chybělo chutné vínko ode mne," usmála se na něj Caerina a naplnila mu vrchovatě jeho číši.

Rytíř se natáhl pro číši, ale zarazil ho výkřik. Výkřik, který slyšel jenom on.

"Nedělej to!" slyšel odněkud.

Ale všichni kol stolu se na něj upřeně dívaly rudýma očima.

"Odkud máš ten šátek?" zeptala se Caerina a přes tvář jí přelétl stín strachu.

"Šátek?"

Rytíř se zmateně rozhlížel a pak zpoza opasku vytáhl hedvábný bílý šátek.

Ten sen! Ne, nebyl to sen.

"Nechutná ti mé víno?" tázala se Caerin a přitom teď už dokonale skryla své obavy.

Caerin ho pohladila po tváři a pak po hřbetu ruky. Teď teprve si všiml prstenu s lebkou na jejím prstě. Proč by něco takového nosila? Záře v očích mu střídavě pohasínala a znovu se objevovala. Byl zmatený.

"Mám ti zatančit, můj pane?" usmála se na něj a nečekajíc na odpověď e pustila do tance.

Svůdně se na něj usmívala.

Rytíř sklopil hlavu. Cítil se unavený. Po tváři mu stékala slza a potom další. Jeho oči byly jasné, jako by je jeho vlastní slzy pročišťovaly. Sklopil oči a začal tiše plakat.

"Copak je, můj milý?" zeptala se na oko ustaraně Caerin a přestala se svíjet v hadím rytmu.

Wulf vzal do ruky číši s vínem a pomalu ji přitiskl ke rtům. Cítil pohledy všech okolo. Cítil její pohled...

Číše se dotkla rtů a on doslova slyšel, jak si Caerin s ulehčením oddychla.

Wulf se ale nenapil. Usmál se, odtáhl od svých rtů číši a v ruce jí rozdrtil.

"Mám dost tvého jedu, čarodějko. Mám dost tvých kouzel, jež otupují mysl."

"Já ti zachránila život. Vrátila ti zdraví."

"Můj život nemusel skončit a právě mě napadá, kdo donutil Edmunda ke zradě. A zdraví? Upíjíš mi z něj den, co den."

"Procitl jsi. Pravda. Ale oni ti nedovolí mě vyhnat!" zasyčela Caerin a její tvář se změnila v obličej ošklivé stařeny. "Nedovolí ti to!"

Hosté u stolu povstali a upírali své oči na rytíře.

"Nebudu tě vyhánět. Tohle už není můj domov!"

"Já tě potřebuji, Wulfe! Potřebuji tvou sílu! Musíš tu zůstat. Dej mi ten šátek!"

"Ne!"

"Pak ti ho vezmu. Stráže! Chopte se ho!"

To už se ale vymrštil, vyrval jednomu z mužů meč a odkopl ho stranou a druhého proklál. Vyrazil jako střela.

"Né!" skuhrala čarodějka.

V chodbách byly další strážní, ale ti nevěděli, co se děje.

"Z cesty!" řval Wulf a rozrazil je.

Na nádvoří se sotva vyhoupl do sedla, když se v jednom z oken objevila Caerin. Znovu krásná a mladá.

"Zastavte ho!" křičela a lidé bez vlastní vůle se vrhali proti svému vládci.

Brána se začala spouštět, když se Wulf prodíral davem a kopal a sekal do lidí, kteří ho chtěli zastavit. Sklonil se v sedle až těsně pod zavírající se bránou a ujížděl pryč. Pryč od prokletého hradu. Pryč od jeho obyvatel. Pryč od čarodějky.

Po pár dnech cesty prodal král svou zbroj a svůj meč, aby měl za co koupit jídlo. Seděl v krčmě, když se k němu přitočila mladá šenkýřka. Na stůl mu donesla pečínku a pohár medoviny.

"Nevím, jestli mám dost peněz. Žádal jsem jen trochu vody a chléb."

"Nechci tvé peníze. Dej mi svůj šátek! Líbí se mi."

"Ten nedám. Chci jen vodu a chléb!" opakoval.

"Je zašlý, zaprášený z cest... Není ti k ničemu, dej mi ho, pane. Dosyta se najíš a ještě ti zaplatím."

"Ne," odvětil teď už hrubším tónem Wulf a vstávaje se chystal k odchodu.

Pozdě si všiml rudých očí. Šenkýřka začala křičet a vřeštět a od okolních stolů začali vstávat rolníci. Někteří měli v rukách nože. Ve dveřích se objevil chasník se sekerou, aby zabránil rytíři v útěku. Wulf popadl dřevěnou vyřezávanou židli a přerazil jí o nejbližšího z hostů a rozeběhl se ke dveřím. Chasník se rozmáchl sekerou, ale Wulf se včas sklonil a sekera se zahryzla do rámu dveří. Wulf se napřímil a udeřil. Chasník zavrávoral, pustil se sekery a padl na záda. Vzduchem proletěl nůž, ale Wolfa minul.

Wulf se rozeběhl ke svému koni, vyhoupl se do sedla a znovu prchal pryč.

Ujel mnoho mil a o měsíc později musel prodat i svého koně. Trmácel se světem tedy po vlastních nohou. Uplynul celý rok, ale za ten rok cesty Wulf zestárl o celá desetiletí. Dlouhé vousy byly bílé jako čerstvý sníh a vlasy zrovna tak. Tvář mu rozpraskala, jako kůra stoletého dubu, jako vyprahlá zem bez vláhy. Věděl, že to má na svědomí jed v jeho těle. Potácel se světem, opíral se o sukovitou hůl, ale nezastavil. Síly ho opouštěly a cítil, že konec se blíži, i když už své pronásledovatele nespatřil už celé měsíce. Chtěl ještě před sklonkem života spatřit svou domovinu a tak v domnění, že ve starci nikdo rytíře Wolfa nepozná, vydal se na cestu domů. Procházel známým městem a žádal dobré lidi o trochu jídla. Dostal se k tržišti a skoro zkameněl, když si všiml obrazu mezi prodávanými věci.

"Chtěl bych ten obraz," řekl stařeckým hlasem.

"... ale nemáš peníze," dokončil trhovec.

"Musím ho mít. Prosím!"

"Dej mi za něj šátek, který máš u pasu."

Stařec sklopil oči a vzal šátek do chvějících se rukou.

"Nemohu ti jej dát. Je její!" řekl a ukazoval na obraz.

Obchodník se usmál.

"Dobrá, co mi za něj tedy dáš?"

"Svůj život, po té co ji najdu."

"K čemu by mi byl?"

"Vezmu si jej tedy sám!"

"Ty? Jak mi jej vezmeš, starče? Sotva stojíš na nohou."

Stařec posmutněl.

"Prosím, řekni... kde jí najdu? Musím jí vidět. Jen... jednou jedinkrát jí chci vidět, než skonám!"

"Zeptej se básníka!"

"Básníka? Kdo to je? Kde ho najdu?"

"Chodí po lesích. Klaní se luně a vyznává jí lásku. Skládá své básně a kreslí obrazy. Je to blázen, ale obrazy kreslí nádherné. Tuhle dívku prý viděl někde na své cestě. Optej se ho."

"Děkuji ti, šlechetný muži. Kde najdu tedy jeho?"

"To ti nepov... Ne, počkej. Podívej, máš štěstí, támhle kráčí. Hej, básníku!"

Mladý muž procházel kolem a vytržen ze svého zadumání se vydal ke dvojici.

"Kde jsi jí viděl, pane!"

"Tu a tam jsem kráčel, tu a tam jsem chodil, boty bahnem smáčel, jarní rosou brodil."

"Prosím, básníku. Musím jí najít."

"Vydej se k večeru za sluncem, tam kam chodí spát, najdeš lesní studánku.... Má-li tě bůh rád."

"Dál, dál..."

"Kol ní víla tančí. O rytíři zpívá, v mlze se však rozplyne, když muž se na ní dívá."

"Markitka.... Moje Markitka," zašeptal stařec a aniž by stihl poděkovat, utíkal, co mu jeho skrovné síly stačily. Plahočil se mlázím a ostružiním a nedbal na únavu, na škrábance od větví a dřív než zapadlo slunce, dorazil ke studánce.

Byla tam. Tančila a zpívala.

"Čekala jsem na tebe, můj pane," pravila.

"A já přišel.... Poklonit se tvé kráse. A vrátit ti šátek.

Stařec padl na kolena a sklonil tvář.

"Povstaň můj milý. Už je všechno dobré."

Obrátil k ní své vyhaslé oči a ona k němu přistoupila. Pohladila ho po tváři a něžně políbila. Wulfovi se zatočila hlava, ale líbal jí a objímal. Hruď měl jako v ohni, třásl se, ale nemohl se nabažit jejích rtů. Líbal jí a přitom mu po tváři stékal proud slz.

Pak se ale od ní odtrhl a smutně na ní hleděl.

"Je příliš pozdě. Jsem stár, na prahu smrti. Ale děkuji za tu jedinou chvilku štěstí v mém životě."

"Blázínku... Podívej!" usmála se a ukázala na studánku.

Wulf do ní pohlédl a nemohl věřit svým očím. Jeho vlasy měly opět barvu noci a jeho tvář byla opět tváří mladého rytíře.

Napřímil se a už nebyl starcem, ale mladým mužem. Znovu jí objal a znovu líbal a v milostném obětí tam prostáli celé hodiny.

"Navěky spolu, má lásko?" otázal se.

"Navěky, můj milý."

Vzal ji za ruku a spolu odešli daleko, předaleko.

***

"A to je konec příběhu a už běž spát, synku. Ať z tebe vyroste silný a statečný muž," řekl.

Chlapec se převalil v kožešinách a pravil: "Tati, to byla krásná pohádka. A na mě určitě čeká taky někde víla, že ano?"

"To víš, že ano," usmál se muž, vstal a přešel ke truhlici v koutě.

Odemkl jí a otevřel. Pohled mu sklouzl na vestu a bohatě zdobený opasek. Potom na bílý vyšívaný šatek. Vzal jej do ruky a truhlici znovu uzavřel.

"Jednou tě tenhle šátek dovede ke své milé, až vyrosteš, určitě má stejnou moc," usmál se muž a uvázal Erikovi šátek kolem krku.

"A tati, co se tedy stalo s čarodějkou a jejím hradem?"

"Co by. Nějaký čas po té se lid vzbouřil. Ona je nedovedla držet pod svou mocí pořád a všechny. K tomu přeci potřebovala Wolfa. Lid čarodějku vyhnal. Ona jim za to hrad vypálila do základů a teď už běž opravdu spát!"

Dveře od světnice se otevřely a dovnitř vstoupila žena.

"Mami, mami, táta mi udělal dřevěný meč a taky mi vyprávěl o víle a o rytíři a o ošklivé čarodějnici. Jo a ten rytíř měl stejné jméno, jako tatínek."

"Tatínek umí vyprávět příběhy. Já ti donesla z lesa borůvky, podívej," řekla a pohladila Erika po vlasech.

"Až je sníš, tak spinkat," usmála se.

Wulf vzal svou milovanou za ruku a šli se dívat na hvězdy.

"Copak jsi mu vyprávěl, Wulfe?"

"Jen jeden krásný příběh, Markitko, má kouzelná vílo," usmál se Wulf, políbil svou milovanou a spolu usedli na zápraží.

"Jsem tak šťastný, Markitko."

"Já taky," odpověděla a přivinula se k němu.


Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky