Noci bezesné

předpovídka k povídkové trilogii Ve stínu Havrana

kapitola první

Trojspolek

Přívětivá a pohádkově malebná byla krajina na Relwonské vysočině. V okolních lesích se tyčily mohutné vzrostlé stromy, z kopců si to klikatila malá klidná říčka s průzračnou vodou, vzduch voněl šeříkem a teplé přívětivé počasí zvěstovalo brzký příchod léta. Na kopcích se pásla stáda krav a ovcí a na jednom z nich stál snad od věků hrad, k němuž vedla klikatá cesta vzhůru. Nebyla to pevnost, hradby potřebovaly již dávno vyspravit, ale v kraji beztak nehrozilo nebezpečí útoku už stovky let. Léto tu občas trávil Lord Richard, jeden ze tří nejbohatších a nejmocnějších mužů v království, odmyslíme-li tedy samotného krále. A právě proto začínáme náš příběh zde, neboť jednoho květnového se měla na tomto nenápadném místě sejít ona trojice mocných a sepsat a uzavřít dohodu o spojenectví, jež by odradila jejich společné nepřátele a pomohla k naplnění velkých cílů. Lord Richard, pán Guilderu, baron z Relwonu a vévoda z Bernjou byl prvním z nich.

Druhým byl William, lord z Rulldenu a vévoda z Irloy. Byl druhorozeným synem zesnulého Lorda Roberta. Oba rody byly už dlouho spřátelené a Richard znal Williama už od dětství, takže ho od spojenectví neodradila ani Williamova pověst. William byl trochu podivín, říkalo se, že je to nenapravitelný sukničkář, že čas od času se o něm mluví ve spojení se šarvátkami, či králem zakázanými souboji. Jak už jsem pravil, byl synem druhorozeným, takže jen stěží mohl počítat s dědictvím, takže peníze získával mimo jiné na turnajích, občas měl černou pověst žoldáka, a také výtečného šermíře. Jenže jakkoliv byl připravován na to, že majetky a tituly připadnou jeho o rok staršímu bratrovi, ten si nešťastným pádem z koně srazil raz krátce po smrti svého otce. Dobrodružnému Williamovi spadlo náhle do klína vše. Tedy kromě osvojení si vznešených zvyklostí šlechty. Leckdy jeho chování pohoršovalo a pobuřovalo ostatní.

To bylo patrné hned jak projel Rulldenskou branou, neboť než k němu stačil dojít sluha, aby mu pomohl z koně, seskočil sám a pak mu odmítl dát uzdu svého koně.

"Vítám tě, Williame," oslovil ho Richard, "už jsou to roky, co jsem tě naposledy viděl."

Jeho krásná dcera Marie se vzorně uklonila.

"Děkuji, sire. Doufám, že jsem se s příjezdem příliš nezpozdil, ale měl jsem cestou menší nepříjemnosti."

Marie se znechuceně podívala na čerstvou skvrnu od krve na jeho plášti. Nikdo z dvanácti jezdců, kteří byli jeho družinou, nevypadal lépe. Jenže alespoň on nevypadal tak nevlídně a chladně, jako oni.

"Nikoliv, lord Melbrook také ještě nedorazil. Dovol ať se štolba postará o tvého koně my si zatím, až si odpočineš z dlouhé cesty, popovídáme u číše dobrého vína."

"Omlouvám se, můj pane, ale o svého koně se vždy starám sám."

"Můj podkoní to zvládne dobře, Williame," odvětil Richard trpělivě.

Aby nemusel William nic dále vysvětlovat, podal podkonímu opratě. Hřebec se ale zahryzl do udidla téměř okamžitě a začal vzpínat. Chudák podkoní nevěděl, jak zvíře uklidnit a když začal hřebec kopat kolem sebe a vyhazovat všema čtyřma, raději opratě pustil.

To se jich ale zase chopil William a uklidnil svého koně vcelku snadno. Držel ho a hladil po šíji.

"Myslím, že se přeci jen o Gordona postarám sám," pravil s úsměvem.

"Obdivuhodně věrné zvíře," poznamenal Richard.

"Není vznešenějšího a věrnějšího tvora," pyšnil se William.

"Dohlédnu, aby ti zatím připravili lázeň."

William odvedl Gordona do stájí a jako obvykle si dal záležet, aby odstrojování, vyhřebelcování, čištění kopyt, nakrmení a napojení Gordona trvalo co nejdéle. Nespěchal ani s koupelí. Zvláště když pán hradu mu do ní ku pomoci vybral takové služky, které jen lahodily oku.

Když už se společenským povinnostem dále vyhýbat nemohl, byl už podvečer.

Ve velkém sále hrála příjemná hudba, podávalo se to nejlepší a nejdražší víno dovážené až z dalekého jihu a stříbrné podnosy vůní čerstvé pečínky a vybrané zeleniny lákaly i ty nejmlsnější jazýčky. Mihotavé světlo svíček ve stříbrem tepaných svícnech a praskání ohně v krbu doplňovalo hřejivé a přátelské prostředí.

"Lord William, pán z Rulldenu, vévoda z Irloy..." hlásil sluha, když se William objevil ve dveřích.

"... a baron z Grellou," doplnil si Will titul, který mu málokdo rád uznával.

Sluha ho usadil na velmi zručně vyřezávanou židli kterou mu připravili po boku Marie. Richard ho přátelsky a vřele přivítal a oznámil mu, že Mellbrook se stále ještě nedostavil a že nikdo zatím netuší, co ho mohlo zdržet. Neopomněl připít na zdraví hosta a na počest jeho zasnoubení s Marii. Nutno dodat, že s Marií byl zasnouben už Williamův bratr a to od jejího dětství, ale když on svému slibu dostát nemohl, Richard trval na spojení jejich dvou rodů a nabídl ruku své jediné dcery Williamovi.

"Přiznávám se, že po koupeli a v čistých šatech už mi připadáš trochu jako člověk," špitla Marie.

A, už je to tady. S Marií se znal od dětství. Sice už se neviděli celé roky, ale její chuť ho věčně něčím škádlit a popichovat ji neopustila ani po těch letech. Koneckonců, neopustila ani Williama.

"Zrovna jsem si v duchu říkal, že jsi se vůbec nezměnila. Pořád stejná, užvaněná, hubatá, zrzavá a pihovatá holka!" přisadil si Will, i když sám pro sebe dodával, že tentokrát z ní ženskost sálá, že její rusé vlasy jsou překrásné a těch pár pih na nosánku působí nesmírně roztomile.

Will sebou lehce trhnul, když ho její nožka pod stolem nenápadně kopla do lýtka. Nasadil ten nejškodolibější úsměv, co uměl.

"Pořád tak sladká..."

"Za to o tobě jsem slyšela pěkné věci, Wille!"

"O mě se toho povídá. Lidé jsou od přírody závistiví, užvanění a škodolibí."

"Prý jsi zabil Rushe, Corwellova bratra."

"V souboji," doplnil jí.

"Ke kterému vedlo svedení a zneuctění jeho ženy," přisadila si ona.

Šeptali si, ale Will se přeci jen rozhlédl, zda je někdo neposlouchá.

"A svou čest vykoupil svým životem. Alespoň doufám, že v tom byl smysl pro čest, nevěřím, že chtěl umřít pro tu hloupou husičku."

"No vidíš. Svedl jsi jí. Vdanou ženu a nebylo to ani z lásky, když jí nazýváš hloupou husičkou."

"Byl jsem mladý a nerozvážný..."

"Jsi jako ten tvůj kůň. Divoký, nespoutaný a pro většinu lidí úplně k ničemu."

"A s touhle slípkou se mám oženit," povzdechl si.

"A za tohohle nezdvořáka se mám vdát," vrátila mu naoko vážně Marie, pak se na něj ale usmála tím svým svůdným úsměvem a ve tvářích se jí objevily ďolíčky. Vzdorovitě našpulila rtíky.

"Co si mě tak prohlížíš?"

"Jen si říkám, že dříve jsi těch pih na nose, který tak ráda nosíš vzhůru, měla víc..."

"Mám tě zase kopnout?"

"Rád vidím, že si náš mladý pár tak rozumí," přerušil je Richard a ještě jednou pozvedl číši aby připil na zdraví snoubenců, když se křídla dveří rozletěla a do sálu vpadl jeden z vojáků. Sotva popadal dech.

"Jak se opovažuješ!" okřikl ho pán hradu.

"Pane! Lord Melbrook přijel!" vyhrkl a zhluboka se nadechl.

"A to je důvod tvého drzého vpádu?"

"Jenže on přijel s celou armádou, nad níž vlají i zástavy Corwella, Eldorna a dvou baronů..."

Do naprostého ticha se rozeznělo řinčení poháru, jenž Richardovi vypadl z ruky. Ruka však zůstala v té samé poloze. Strnul a v hrobovém tichu snad každý slyšel jeho zrychlený dech. Unaveně usedl zpátky do křesla a chvějící se ruce sepjal na klíně. Hlavu sklopil a snažil se soustředit na to, aby ho jeho paže poslechly a přestaly se třást.

"Ten zrádce!" vydechl a byl bledý jako stěna.

Vojsko, které se utábořilo před hradem na druhé straně hradeb vyvolalo nesmírný rozruch. Po ochoze i pod ním zmateně pobíhala hrstka vojáků. William byl v plné zbroji a na lesklém hrudním plátu se odrážely záblesky pochodní. Stál s Richardem na ochozech a díval se na stovky blikajících světýlek na pláni pod hradem. I když už soumrak upíjel stále více denního světla, nepřátelské zástavy se ještě daly rozpoznat.

"Zrádce...," opakoval se Richard, "většina mých mužů je v Grondale tak čtyři dny jízdy odsud. Lépe už to naplánovat nemohl."

"Tenhle hrad není žádná pevnost. Čtyři dny nevydrží. Mohl bych poslat pro své vojáky, ale než dorazí, bude Rellwon v troskách. Všiml jsem si, že hrad má i zadní bránu. Nejspíš jsme obklíčeni, ale oni musí sílu rozdělit. Možná bychom se skryti tmou mohli probít ven. Když ty a tvá dcera prchnete..."

"... Pobíjí nás při útěku. Pobili by alespoň ty, kdož nemají koně. Podřezali by je jako podsvinčata."

"To udělají tak či i tak a to nejdéle zítra ráno."

"Nemohu své poddané opustit, zradit a bez boje obětovat. Odejdi ale ty se svým doprovodem, neb oni přišli pro mne. Odveď odsud Marii."

"Já z boje neutíkám," pravil Will, napřímil se a vypnul hruď. Myslel to smrtelně vážně.

"Tohle není tvůj boj."

"Nejsem tak hloupý. Chtějí dostat mě stejně jako tebe!"

"Přivedeš posilu a jí odvedeš do bezpečí. Je to má jediná dcera. Jediný blízký, co mi zbyl."

"Nemohu přivést posily včas, i kdybych ..."

"Klidně tě o to budu žádat na kolenou, chceš-li mne vidět zlomeného! Když mne zajmou, vyplatím se, ale jí odsud odveď! Jí by ublížili..."

Will mlčel. Přemýšlel a zvažoval šanci na ubránění hradu, když zůstane...

"Prosím! Zapřísahám tě!"

William se zhluboka nadechl.

"Udělám to,"

"Přísahej na hrob svých předků, že ji ochráníš! Že se o ni postaráš!"

"Máš mé slovo i přísahu. Na hrob mých předků... Na mou krev!" zavrčel neochotně, otočil se a vydal se po dřevěných schůdcích z ochozu.

Dole stála Marie. Hleděl do její vyděšené tváře, ale útěchu jí teď nemohl dát. Mlčel. Nechal jí jít za svým otcem a šel připravit Gordona. Každý z jeho mužů už seděl v sedle, když vyvedl ze stájí Gordona pro sebe a dobře stavěnou klisnu pro Marii.

Díval se vzhůru, jak Marie vzdoruje svému otci, pak ho prosí, přemlouvá a jak nakonec sestupuje dolů i ona - zničeně a odevzdaně. Přistoupila k Willovi a plivla mu do tváře.

"Vždycky prcháš z boje, zbabělče?"

Pak prošla kolem něj, aniž by se ohlédla. Aniž by litovala křivdy, které se právě dopustila. Štolba jí pomohl do sedla.

Will jí to neměl za zlé. Cítila se zraněná a zrazená. Věděla, že jí bylo odepřeno stát při svém otci ve chvílích nejtěžších a někomu to musela dát za vinu. Will byl na ráně. To on jí odsud odváděl. Jiskru jejich vzájemné náklonnosti udusal vztek, bezmoc a bolest.

Vyšvihl se do sedla a chopil se uzdy. Brána se pomalu otvírala a muži se zbraněmi v rukách stáli poblíž připraveni bránu včas zase zajistit. Will pobídl koně do klusu a prohnal se ven bok po boku s Marií následován svojí družinou. Brána se znovu zavřela a vojáci před ní natlačili prázdný vůz na mouku, urazili kola, aby se nedal jen tak posunout a navrch házely sudy zatěžkané vodou, kusy dřeva, kamení a vše, co se jim dostalo pod ruku. Richard se na ně díval. Počítal s tím, že nepřátelé budou mít hlídky i poblíž východní brány, ale také věděl, že pokud je někdo schopný se přes ně dostat, je to právě William. O to víc se vyděsil, když k němu dolehlo řinčení mečů.

"Bože, ochraň jí. Vím, že nastal čas, kdy se mám setkat svými předky, se synem i svou chotí ve tvém království nebeském. Ale do konce svého života, který se nezadržitelně blíží, se budu modlit, abys ochránil mou Marii..."

kapitola druhá

Plány se hroutí

"Kdy už tam budeme? Jsem unavená!" stěžovala se dívka sedící v sedle černého hřebce.

Muž, který kráčel před ní a v prokřehlých rukou třímal uzdu toho koně si jen povzdechl a obrátil oči vzhůru.

"Williame, mluvím s tebou!"

"Večer a jestli chceš koupel hned, dvě míle odsud teče řeka," odsekl.

"Už jsme víc než týden na cestě a ..."

"Kdyby ta tvoje herka nezdechla hned první den, tak..."

"Hnal jsi nás jako šílený!"

"S patrolou za zadkem nic jiného nezbylo."

"Proč se nikdy nechováš jako šlechtic."

"Zato ty skuhráš jako pravá šlechtična."

Marie chvíli mlčela a pak se naklonila v sedle a svým něžným hláskem a co nejvlídněji, ale zato se škodolibým úsměvem řekla: "Williame?"

"Co zas!"

"Kdy už tam budeme?"

"Můj bože!" zoufal si, "Za co? Proč mě týráš?"

"Až se otec vyplatí, povím mu, jak milý ke mne je můj snoubenec."

"Cožpak jsi to nepochopila? Neměl šanci se udržet déle, než půl dne. Nezajmou ho. Rovnou ho zabijí. Nebudou riskovat jeho hněv. Pomstil by se jim. Potrestal by jejich troufalost i zradu. On věděl, že ta noc je poslední jeho života! Proto tě poslal pryč!"

"Lžeš!" usápla se na něj. "Jsi lhář!"

Will pochopil, že se drží posledního stébla naděje. Že si nedokáže přiznat pravdu, i když ta se z hloubi duše dere ven. Viděl, jak se jí brání a litoval, že musel být tak krutý a bezohledný. Ale chtěl aby procitla. Aby se přestala mučit planou nadějí. Chtěl aby byla silná, až se všechny naděje rozplynou jako dým. Slyšel, jak vzlyká. Neohlížel se za ní a trpělivě se plahočil dál. Bylo mu líto, že mu z doprovodu nezbyl nikdo, kdo by vyrazil napřed a nechal pro Marii poslat kočár. Nemohl jí nijak ukrátit její nepohodlí na cestách. Musel ale uznat, že ta naoko křehká dívčina toho vydrží hodně.

Myšlenky mu bloudily v hlavě sem a tam a jedna zaháněla druhou. Chvíli myslel na to, že ji musí co nejdřív dostat do bezpečí hradu. Pak zase myslel na své muže, kterým rozkázal vyvolat rozruch tak, aby nenápadně s Marií mohl proklouznout z obklíčení. Na muže, z nichž se nikdo už nevrátil. Myslel na bolest, která bortí zeď vůle toho něžného stvoření. Na to, jak Marie trpí.

"Zastav! No tak zastav, povídám!" vytrhla ho ze zamyšlení.

"Křehká dívka? Obluda je to! Krvelačná saň!" brumlal si pro sebe a otočil se.

"Co je zase?"

"Pomoz mi z koně!"

"Už jenom pár hodin cesty..." říkal zoufale.

"No tak pomůžeš mi, nebo budu muset skočit?"

Will pokrčil rameny, popadl jí do náruče. Zavýskla, protože nečekala, že jí bude pomáhat dolů zrovna takhle, ale on si toho nevšímal a postavil ji na zem.

"Ještě něco? Nebo chceš zase rovnou vysadit zpátky?"

"Počkej tady!" pravila a zalezla někam do houští.

William se unaveně rozhlížel, pak šoural špičkou boty v prachu země a netrpělivě podupával. Začal si pohvízdávat. Gordon popošel k němu a zlehka mu položil hlavu na rameno. To aby ho William začal drbat na krku.

"Ach, příteli. Závidím ti. Už jen pár hodin a zbavíš se jí. Už jí nebudeš mít na hřbetě. Zato já na krku pořád. Pije mi krev!"

Kůň pohodil hlavou a vypadalo to, jako když souhlasně kývá.

"Máš pravdu, mohlo to být horší. Mohli jsme se opravdu vzít, takhle jí ještě pořád můžeme strčit někam do kláštera. Co ty na to? Slíbil jsem, že se o ní postarám. Co je vznešenější, než nevěsta Kristova?"

"Často si povídáš se svým koněm?" přerušila tu podivnou rozpravu Marie, když vylezla z houštin a urovnávala si suknici.

"Je s ním rozumnější řeč, než s tebou," ušklíbl se William.

"Jak jsem řekla - oba stejní a oba k ničemu. S kým jiným by sis Ty mohl rozumět, než s vlastním stínem skrytým v těle toho koně."

"Líp je rozumět koni, než slepici."

"Vidláku..."

"Máš být drzá až po tom, co tě vysadím do sedla."

"Umím na koně vylézt sama," odsekla tvrdohlavě a už strkala nožku do třmenu. William ji pro jistotu trochu popostrčil... Ehm, za zadek.

"Co si to dovoluješ, sprosťáku? Nejsem žádná děvečka, se kterou bys mohl takhle zacházet!" soptila.

William se zašklebil a vydal se dál na cestu a pohvízdával si. Ona mlčela. Byla mu vděčná. Věděla, že jeho neurvalé způsoby a pokusy o hádky nejsou mířeny zle. To, co jim dříve sloužilo jako hra teď Will užíval k tomu, aby odvedl její chmurné myšlenky jinam a ona si toho byla vědoma.

Zdi jeho hradu spatřili až při soumraku, to už ale nějakou dobu řádil nepříjemný liják.

Na nádvoří se sbíhali sloužící s pochodněmi v rukách.

"Vítej doma, pane. Paní!" uklonila se služka.

Marie seskočila z koně dřív, než Williama napadlo jí pomáhat.

"Připravte jí horkou koupel. A čisté šaty. Ať vypadá trochu jako člověk!" neodpustil si škodolibě.

Pak vedl koně do stájí.

"A ty si alespoň konečně odpočineš, brachu," říkal mu cestou.

Gordon vznešeně kráčel za ním.

Marie si dopřála dlouhou lázeň a služebné ji připravily nádherné, tmavě zelené šaty se zlatem vyšitým lemováním. Večeřet však musela sama. Will se ještě nevrátil ze stájí a služebná ji ujistila, že William stejně většinou večeří sám, až ve své pracovně a to navíc hodně pozdě v noci.

"Opravdu se o svého koně vždycky stará sám?" ptala se, když jí sluha odváděl do jejích komnat.

"Už od dětství, má paní. Trávil ve stájích víc času, než kdekoliv jinde. Leckdy tam na slámě i spával, když některé hříbě ochořelo. Ale o Gordona se nikdo jiný ani starat nechce. Všichni se ho bojí a někteří tvrdí, že má v sobě to zvíře kus ďáblovy duše."

"Asi má koně hodně rád."

"Víc, než většinu lidí. Tedy. Nechci říci, že by byl neohleduplný, či krutý. Chraň bůh. Pán je dobrotivý. Nikomu by zbytečně neublížil. Chová se vlídně a spravedlivě, ale když může, vyhne se jakékoliv společnosti. Bývá rád sám. A už je to celé roky, co se na nikoho neusmál. Nikdy se nesměje, má paní."

Hloupost, na mě se usmíval, pomyslela si.

"A to je ve stájích ještě teď?"

"Řekl bych, že ne. Nejspíš právě rozmlouvá s matkou. Vždycky, když je delší dobu pryč, chodívá nejprve za ní."

"Ona bydlí tady? Proč mne s ní nikdo neseznámil?"

"Lady Katrin je už skorem deset let po smrti."

"A jak tedy..." zarazila se. "Aha, když může mluvit se svým koněm, proč ne s mrtvou matkou."

Sluha dělal, že poznámku přeslechl a přesunul se k oknu.

"Stojí tam. U jejího hrobu."

Opravdu. Stál tam i v tom prudkém lijáku s hlavou sklopenou zahalen ve svém dlouhém černém plášti.

"Proč je tam venku a ne v hrobce se svým chotěm i s nejstarším synem?"

"Chtěla být pohřbena pod oblohou, prý aby měla blíž k nebesům a k bohu. Taky svojí zahradu milovala. Často tam bývala. Tehdy se to knězi nelíbilo, tvrdil, že si troufá pohrdat celou církví, když odmítá svaté místo ve vysvěcené hrobce. Že pohrdá božím svatostánkem. Odvětila, že hrobky z kamení, staví lidé, ale že oblohu nad hlavou postavil bůh. Když skonala, nebožtík pán, který zemřel pár let po ní, kněze donutil půdu, do níž je pochována vysvětit a splnit jí její poslední přání. Starý pán jí velmi miloval."

Marie stále nespouštěla oči z Williama. Stál tam bez hnutí v tom hustém dešti a vypadal jako vytesaný z kusu kamene. Jako by se tam dole zastavil čas. Snad proto se tolik lekla, když se William prudce otočil a pohlédl vzhůru do oken přímo na ní. Možná to byla náhoda, možná nějak vycítil její pohled, ale ona se natolik lekla, že ustoupila od okna tak prudce, až vrazila do lokaje a ten upustil svícen. Svíčky padly na zem a většina z nich se polámala, zhasly všechny až na jednu a tu teď třímal sluha v ruce, jako poslední záchranu. Pomalu přistoupila znovu k oknu a ještě zahlédla Williama, jak se sklopenou hlavou odchází někam do tmy.

Sluha jí pak dovedl ke dveřím jejích komnat. Když byla uvnitř, nabídl, že zavolá služku, ale odvětila mu, že už to zvládne sama a zavřela mu před nosem.

"Dobrou noc, vzácná paní," řekl alespoň přes dveře.

Marie chvíli čekala, zda Will zaklepe na její dveře, ale marně. Dlouho rozčesávala své vlasy a myšlenkami byla úplně jinde a když se vysvlékla do košilky a sfoukla svíce, převalovala se jen ve svém loži, jako by ležela v trní. Dlouho jí její myšlenky nedovolily spát.

Ráno, když jí probudila komorná, se ke svému zklamání dozvěděla, že William vyrazil na projížďku a že se prý vrátí k polednímu. William se vrátil až odpoledne a celé hodiny strávil ve stájích, aby pak zmizel ve své pracovně se slovy, že nechce být rušen. Kupodivu si však nakonec nenechal přinést do pracovny i večeři, ale přišel do sálu s od bláta urousaným psem v patách. Usedl vedle Marie a pes se stočil do klubíčka u jeho nohou.

"Zlobíš se na mne?" odhodlala se Marie začít rozmluvu.

"Nemám proč!" odpověděl stroze a pokynul sluhovi, aby mu nalil víno.

"Ale vyhýbáš se mi. A já... nikoho tu nemám a je mi smutno."

"Chovají se snad mí lidé k tobě špatně?"

"Ne, to ne. Jen mi chybí společnost."

"Můžu tě vzít zítra s sebou a trochu tě provést po okolí," slíbil.

"Budu ráda."

Nic? Žádné škádlení a hádky? Jen zdvořilosti? Williama to udivovalo.

"Marie, mám špatné zprávy.... Z Relwonu."

"Otec?" tázala se bezbarvým hlasem.

"Nikdo nepřežil. Hrad padl hned druhý den z rána a nikoho nešetřili."

Nějak se mu nechtělo říkat, o jaký krvavý masakr tam šlo doopravdy, ani o tom, jak hrubě a barbarsky naložili s tělem jejího mrtvého otce.

"Měli bychom poslat zprávu králi."

"Už jsem to udělal, ale je to zbytečné."

"Proč?"

Obrátila se k němu tak prudce, že pes zavrčel, nakrčil nos a vycenil své nažloutlé špičáky.

"Klid, Quido!" pravil William klidně a podrbal psa mezi ušima.

"Trochu tě zasvětím do tajů politiky," pokračoval. "Předpokládám.... Ne, jsem si jistý, že to král zaplatil Mellbrookovu zradu. Nemohl dopustit, aby se tři nejmocnější spojili. Nemohl dovolit, aby vznikl spolek, který by klidně mohl otřást i základy jeho trůnu. Jednání Melbrooka nejspíš veřejně odsoudí, ale trest odloží do svatýho Nikdejše. Patrně převezme správu nad statky náležící tvému otci s tím, že je bude sám spravovat. Víš, že jako žena nemáš dědický nárok. Leda snad jednou tvůj syn, až jej zplodíš a vychováš a král bude dělat všechno proto, aby se tak nikdy nestalo. Nejspíš pošle někoho, kdo by tě odstranil, ale neudělá to samozřejmě otevřeně. Nic nedělá otevřeně. Bojí se, že by popudil barony. Už tak mu jich není nakloněno mnoho."

Marie nemohla uvěřit svým uším, ale všechno to až příliš dávalo smysl.

"Na Rullden tedy zaútočit nemohou, jestli jsem dobře pochopila."

"Ne v brzké době. Něco jiného by jistě bylo, kdyby nás dopadli na hradě tvého otce. Dostal by tak dvě mouchy jednou ranou. V jediném přestupku proti právu, který se dá opomenout. Bude chtít počkat, až se vody zklidní. Až přijde vhodnější čas a může trvat i roky, než se odváží. Na podzim se přestěhujeme na Grellou. Grellou je moje chlouba. Je to pevnost, která je takřka nedobytná. Jen si budeš muset zvyknout na vojáky věčně pochodující pod okny. Tedy pokud budeš nadále chtít využít mé ochrany a pokud nehodláš zrušit náš sňatek."

Will věděl, že mu neodpoví na jeho skrytou otázku.

"Cením si toho, mnohokráte děkuji," pravila jen zdvořile.

Usmál se na ní, ale ona mu úsměv neoplatila.

Will nechal barda zahrát na loutnu, ale místo toho, aby se pustil do jídla, vzal nedotčený tác a položil ho na zem před svého psa, poplácal to tlusté uslintané monstrum o hřbetě, pak se napřímil. Díval se jak psovi chutná a sobě s úsměvem nalil další víno.

"Edwarde, dohlédl bys na to, aby mi někdo donesl do mé pracovny ještě korbel? Budu dnes pracovat dlouho a jsem spíš žíznivý, než hladov."

"Jak si pán přeje," odvětil sluha.

William vstal a uklonil se Marii.

"Omluvíš mne? Mám ještě moc práce."

"Jistě, ale víš, nerada jím sama. Mohu počítat s tím, že zítra společně posnídáme?"

Will se usmál. Už se chystal vypustit jízlivou poznámku, zda budou spolu snídat v loži, či v jídelně, ale raději si to odpustil. Taky si slíbil, že jí bude škádlit jen když budou sami, aby si nikdo nemyslel, že si jí snad neváží.

"Bude mi potěšením," odpověděl a znovu se uklonil. Pak odešel.

kapitola třetí

Co se škádlívá ...

V šeru malé pracovny matně plápolalo několik téměř vyhořelých svíček. V malém ohništi už dávno pohaslo i těch pár posledních žhavých uhlíků a i když už bylo dlouho po půlnoci, nevypadal William, že by se chystal jít spát. Stále seděl za masivním dubovým stolem obloženým rozházenýma listinami. Se soustředěným výrazem ve tváři cosi psal. Naprosté ticho rušilo jen občasné cinknutí brka o lahvičku, či šustění jeho hrotu po listině.

Kdosi zlehka zaklepal na dveře a aniž by čekal na vyzvání, tiše vstoupil, což prozradilo lehké zaskřípění pantů. William seděl zády ke dveřím, ale na nezvaného hosta se neohlédl. Ještě rychlým pohybem ruky naškrábal svůj podpis a mával listinou, aby rychleji oschla. Pak ji pečlivě složil, zatímco nechával hosta v nejistotě mlčky stát v pozadí.

"Nemůžeš spát, Marie?" otázal se, když zrovna nahříval pečetní vosk nad plamenem svíčky.

"Jak víš, že jsem to já?" otázala se.

"Možná vycítím tvou přítomnost. Snad podle parfému, který používáš?"

Usmál se a aniž by se ohlédl, věděl, že ona také.

"Jak jsi věděla, že jsem ještě v pracovně v tuhle pozdní dobu?"

"Tak. Procházela jsem se po chodbách a viděla světlo pode dveřmi. Donesla jsem ti víno a něco k jídlo. Možná bych ti mohla chvíli dělat společnost. Tedy pokud je ti má společnost vhod."

Položila tác s jídlem a láhev vína na stůl přímo na ty důležité listiny a ani její nevinný úsměv nezměnil Williamův názor, že to udělala schválně.

"Tvoji společnost uvítám vždycky."

"Mohu?" zeptala se a vzala namátkou jednu z listin.

Než si rozmyslel, zda jí v tom zabrání, začala číst:

"...Vmeť do očí mi prach, plivni mi do tváře a já se zastavím a budu se sám sebe ptát, zda jsem pochybil. Ale našeptávej druhým, skrývej se mi za zády s křivou dýkou proradnosti a počítej s tím, že se otočím a smetu tě pro tu troufalost drtivou ranou. Proradní lidé, chamraď zbabělá. Falešní tvorové bez páteře a sebeúcty plačící nad svými osudy, svým životem a chudobou, chamtiví shrábnout o drobeček víc, než soused po jejich boku. Stateční v davu křičí a zbabělí v hloučku šeptají. Stydím se za lidský rod. Pak rád budu zrádcem pro hmyz v lidské kůži. Falešné úsměvy a skrytá zášť. Závist a škodolibá radost z neštěstí druhých. Pověz mi! Jak mohou žít sami se sebou? Jak se před sebou mohou ospravedlňovat? Nevěřím, že jsou smířeni... Kážou o morálce a cti a přitom význam těch slov dávno zapomněli. Možná byl význam těch slov vždy jen klamnou ideou a snem několika zoufalců. Zříkám se lidskosti. Ne pro svoje rozhořčení, či oprávněný hněv. Zříkám se lidskosti a raděj bych byl vlkem. Tvorem, co lidmi pohrdá, vyhýbá se jim... Však zkřiž mi cestu, proradný člověče a roztrhám tě na kusy. Ne pro svůj hněv, ale tak jak činí dravci... V obraně své. A vy, stateční v davu! Ukamenujte mne! Já nedopřeji vašim sluchům projev mé bolesti a nedopřeji vašim očím vidět mne zlomeného. Uvidíte jen vzdor a uslyšíte výsměch..."

Will nějak neprojevoval zájem o její názor...

"Podivné city se v tobě probouzí, vlčku... Zdá se, že jsi plný zloby."

"Přišla ses mi vysmívat?"

"Ne, nepřišla. Na čem jsi pracoval dnes?"

"Lord Mortimer se chystá postavit králi a já se musím rozhodnout, zda ho podpořím. Poslal jsem mu zprávu, že pokud dojde k nejhoršímu, stojím při něm."

"Chceš se postavit králi se zbraní v ruce?" zděsila se.

"Nevěřím, že je ten malý proradný zmetek králem z boží vůle a pokud on sedí na trůnu, ohrožuje lid mé země."

"Nemluv tak neuctivě o svém králi. Zvláště ne nahlas. Někdo by tě mohl slyšet. Tvá slova mohou snadno královským uším doletět. Není nic rychlejšího nad zlé pomluvy."

"Vážně? Tak ať mě ten někdo dobře poslouchá!" William zvýšil hlas. "Pokud někdo najde dost odvahy postavit se proti králi, já budu první, kdo se přidá a můj meč tomu zrádci s korunou setne hlavu!"

Marie raději změnila téma hovoru.

Vzala do ruky další volný list. Mohu si přečíst další?"

"Myslím, že to stačilo," řekl už podrážděně.

"Co třeba tenhle? A hle, básnička. A o lásce!" neuposlechla ho.

"Mohla bys opustit mou pracovnu a nechat mne o samotě?"

"Nečekala bych, že ty věříš na lásku."

"Nevěřím."

"Řekla bych, že o lásce nic nevíš."

"Vím, jak umí být krásná i krutá. Četl jsem věčné příběhy o Lancelotovi a Guinever, příběhy o ..."

"Jen příběhy? A sám jsi láskou nikdy nežil."

"Nikdy jsem nepocítil," řekl a sám na sebe se zlobil, za to, že jí vůbec odpovídá.

"S kolika ženami jsi ulehl?"

"Při vší úctě... Co ti je do toho?"

"Nečekala bych, že někdo s pověstí sukničkáře a smilníka přemýšlí o nesmrtelnosti lásky, o citech nejčistších a nejkrásnějších."

"To je úplně něco jiného..."

"Než svět snílků, bláznů a poetů? Napůl ve světě skutečném a napůl jinde? Rozdělen mezi světy. Hledající velkou lásku a přitom jen beroucí povděkem chvilkovým rozkoším pod ženskými sukněmi?"

"Necháš mne někdy domluvit?"

"Tak mluv!"

Will se odmlčel.

"Nic nechápeš. Běž pryč!"

Nehnula se z místa, ruce zkřížila na prsou a se škodolibým úsměvem se dívala na muže, nad kterým se právě tyčila. To proto, že Will seděl.

"Bojíš se mne? Mám pravdu, viď?" nepřestala.

"Nebojím se ničeho!" odvětil a na tváři se mu objevil úsměv, když vstal.

O krok ustoupila... Stál příliš blízko, ale on šel ještě blíž.

"Myslíš, že se bojím?"

Jí úsměv z tváře vyprchal.

Lehce jí přitáhl k sobě a velice pomalu přibližoval své rty k jejím. Snad aby jí dal dost času na rozmyšlenou. Snad jakoby čekal, že uhne. Jejich rty se zlehka dotkly. Něžně jí políbil a ona se polibku podvolila. Byla jako omámená. Zavřela oči a srdce se jí rozbušilo. Celé tělo se jí zachvělo, když jeho dlaně zkoumaly její boky, když jí hladil a objímal.

Pak, jako by náhle procitla. Zapřel se mu o ramena a odstrčila ho, aby mu vlepila takový políček, až Williamovi cvakly zuby.

"Já ale žádná hloupá slípka nejsem!" vyhrkla, vytrhla se mu a spěšně se vydala ke dveřím.

"Sladké sny, drahá Marie," zašklebil se Will.

V odpověď mu přišlo jen bouchnutí dveří. William znovu usedl a napil se zhluboka vína. Líbila se mu její prudká povaha stejně jako její výřečnost a nepochopitelně i její přehnaná drzost.

"Má v sobě prostě sílu ohně," postěžoval si.

Marie stála za dveřmi a bojovala s podivnou touhou vrátit se dovnitř. Byla opřená zády o zeď a zhluboka oddechovala.

"Jak jí to jenom mohl udělat? Proč? Nechala jsem se jen vyvést z míry. Nečekala jsem to. Proto jsem ho nevykázala do správných mezí včas!" pomyslela si.

Rozhlížela se po chodbě. Ve spěchu nechala svíčku na podnosu s jídlem a teď tu stojí po tmě opravdu jako hloupá husička. Ale už není cesta zpátky. Čekala chvíli, až její oči přivyknou temnotě kolem.

"Ach, Williame. Každá láska, kterou ty hledáš, je vždycky ta zakázaná," zašeptala a vydala se po tmě do svých komnat. Když konečně ulehla v loži, nemohla usnout a čím víc se snažila, tím míň se jí chtělo spát. William takový problém neměl. Krátce po tom, co dopil celou další číší, mu hlava ztěžkla. Zkřížil ruce na stole a opřel o ně hlavu a ve chvilce spal, jako špalek, aby se probudil až ráno. Za krkem ho bolelo, svaly měl ztuhlé a ke své nelibosti zjistil, že v noci převrhnul lahvičku inkoustu a ten se rozlil a napáchal spoustu škody. Alespoň dopis pro Mortimera se pohromě vyhnul a tak jej mohl předat poslovi a vypravit ho na cestu. Před snídaní se vydal do zahrady a natrhal kytici růži pro Marii. Byl přesvědčen, že jí zastihne ještě v soukromí jejích komnat a tušil správně. Když se objevil ve dveřích, seděla u zrcadla a rozčesávala si své dlouhé vlasy. Všiml si, že když je má rozpuštěné, dosahuje jí její záplava rusých kadeří až k pasu.

Mlčky jí sledoval, ale ona ho viděla v zrcadle. Otočila se.

"Dobré jitro, drahá Marie," zkusil a přitom si zlehka přivoněl k jedné z růží.

Marie odložila hřeben na stolek, vstala z židle a dala si ruce v bok. Jasná předzvěst toho, že se chce hádat.

"Přišel jsi mne zase svádět, Williame? Budu hádat, za každou růži chceš tucet hubiček, ne? Můžu si je jít natrhat sama, když budu chtít!"

William pokrčil rameny a odložil květiny.

"Jen jsem se chtěl omluvit," odvětil stroze a tím jí nesmírně zklamal.

Měl se k odchodu, ale pak se zarazil a rozmyslel si to. Uštědřil jí škodolibý úsměv.

"Nevím, proč tak vyvádíš, včera to nevypadalo, že by ses v mém náručí cítila špatně. Rozechvěla ses jak prvnička."

"Sprosťáku!" křikla a William uhnul hlavou právě včas, aby ho minula letící malovaná vázička, která se roztříštila o stěnu.

"Pošlu služku, ať to uklidí a my dva se uvidíme u snídaně," řekl a zmizel ve dveřích.

Teď teprve se usmála ona. Už mohla. Byl pryč.

Když přišla Marie ke snídani, jen stěží dokázala udržet vážnou tvář, ale přece jen si odpustila rozverné úsměvy a snažila se vypadat chladně a nepřístupně.

"Je mi líto, že jsem ti včera jednu uštědřila," špitla naoko vážně.

"To už je v pořádku," odvětil s usměvavou tváří.

"Je mi líto, že jsem ti nedala dvě," dodala Marie.

William se zazubil.

Když snědli snídani a vstali od stolu, vzal jí William za ruku a vedl jí ven.

"Mám pro tebe dárek, pojď, ukážu ti ho."

Dětinská radost a nedočkavost, se kterou se těšil na to, jak se bude tvářit, až jeho dárek spatří, se mu zračila v očí. Marie se přistihla, že jí nijak nevadí, že jí nepodal rámě, jako šlechtic šlechtičně, a namísto toho jí vede jako milenec svou milenku, či jako prostý mládenec obyčejnou děvečku. Věděla, že Will nemá aristokratickou strojenost příliš v lásce a že se rád chová tak, jak se mu zrovna chce. Líbilo se jí to. Lákalo jí to, táhlo k němu. Byl tolik jiný, než všichni ostatní. Tak složitý uvnitř. Tak záhadný...

"Zavři oči!"

"To určitě... Abys mě mohl zase líbat?"

"Prosím přestaň s tím a zavři oči."

Poslechla. I když se vlastně jen očka přivřela a dívala se skrze řasy, dělala, že nevidí nic a že se nechá slepě vést. Schválně dělala, že by vrazila do sloužícího, kdyby jí nestáhl stranou.

Vedl jí ven. Na malé nádvoří k místům, kde měl stání pro koně, které ještě nebyly ustájené.

Stála tam nádherná černá klisna. Mladá a plná síly.

"Tak, otevři oči!"

"Ta je pro mne? Na dnešní projížďku?"

"Na každou projížďku. Je tvoje."

"Je překrásná."

"Krásnější nenajdeš."

"Musela stát celé jmění."

Will se zasmál.

"Jen trochu Gordonova potu... a ehm... sémě. Gwen je mého vlastního chovu. Má v sobě Gordonovu sílu. A taky tvrdohlavost. Ale na rozdíl od něj je nesmírně klidná. Občas odmítne poslechnout, ale divoká není."

"Takže není tak zlá, jako Gordon?"

"On není vůbec zlý. Jen je spjatý jen s jedním jezdcem. Věří jen člověku, na kterého si zvykne a on si zvyká velice těžko. Možná je to tak dobře."

"Proč není ještě osedlaná. Slíbil jsi mi, že vyrazíme na raní projížďku. Že mi ukážeš okolí hradu."

"Chtěl jsem to nechat na tobě. Chtěl jsem aby ses o ní starala sama. Abyste k sobě měli blíže... No a taky... Aby sis nestěžovala, že tě zanedbávám a trávím hodiny ve stájích... Chtěl jsem jen, abys byla se mnou. Už jsi někdy viděla, jak se hříbátko dere na svět? Jak se nejistě prvně staví na svá kopýtka? Viděla jsi koně prohánět se po palouku? Jejich divokost a nespoutanost? Chtěl bych, abys u všeho byla se mnou."

"Neumím se o koně starat. U nás to dělali sloužící. Neumím připravit postroje a sedlo. Nevím o nich nic."

"Naučím tě to. Tedy pokud chceš."

"Chci," vydechla a přemýšlela, zda to bylo od něj tak neohrabané vyznání lásky. Váhala, zda to bylo vyznání. Will se uměl chovat dvorně. Okouzlovat slovy. Nespočet dam hřejivými slůvky dotáhl až do svého lože. Psal poezii. Neviděla nikdy nikoho, kdo by tak vzletnými slovy popsal lásku. Že by se někdo takový vyjádřil tak nejistě?

Gwen si jich vůbec nevšímala. Nejevila pranic zájem o svou novou paní. Natahovala se přes dřevěné hrazení a kývala hlavou tam a zpátky, aby se drbala na krku.

Marie ji pohladila po šíji a Gwen zvedla hlavu a jakoby laškovně do ní šťouchla.

Will vzal zatím sedlo a přehodil ho Gwen přes hřbet.

"Sedlo musí být skoro u kohoutku. Teď ho zapni, ale jen na první řemen, ten druhý nech volný pro podbřišník. Upravíš si to až na konec, zatím to moc nedotahuj. Někteří koně to nemají rádi a Gwen už teprve ne. Dlouho si na sedlo nemohla zvyknout vůbec. Uprav si třmeny. Tedy třmen, když máš dámské sedlo."

Chvíli čekal, až Marie řemeny dotáhne a pak jí podal postroje.

"Opratě přehodíš přes hlavu a udidlo musíš dostat za přední zuby. Gwen je tvrdohlavá a tomuhle se brání. Musíš takhle..." řekl a obtočil jí paži kolem krku, vsunul palec zvířeti do tlamy za přední zuby a druhou rukou přitahoval udidlo vzhůru.

"A je to. Pak tohle přetáhneš přes uši ale dávej pozor, ať je tahle část až za spánkovou kostí, aby jí to netlačilo. Zapni podbradník tak, aby se ti mezi něj a krk vešla zavřená pěst...", zaváhal a podíval se na její malé něžné ručky a pak na svoje, "pěst a ještě kousek navíc, aby se nedusila. Provlékneš podbřišník sedlovým třmenem a zlehka dopni."¨

Marie pozorně naslouchala a vedla si celkem šikovně.

"Tímhle jí vyčistíš kopyta... Když jí sjedeš dlaní po vnitřní straně od shora ke kopytu, zvedne jí sama. Tedy většinou. Když tak trochu pomůžeš. Správně, ale neboj, můžeš hlouběji. Jí to nebolí. U těch zadní ji trochu víc natáhni nohu, aby nekopla. Sice to nikdy neudělala, ale kdyby se něčeho polekala, asi by to pak bolelo. Kdyby kopnout chtěla, musí nejprve stáhnout nohu pod sebe a to ti dá čas uhnout.

Will jí nechal pracovat a došel zatím pro Gordona. Vcelku zručně a rychle připravil i jeho a už si to majestátně kráčející zvíře vedl. Gordon pohodil hustou hřívou a jeho kopyta zaduněla na kamenné dlažbě. Gordon byl podstatně vyšší, než Gwen. Měl mohutnou hruď a tělo samý sval a šlacha, ale Gwen se Marii líbila víc.

"Připravená? Ještě dotáhni ty třmeny u sedla, tentokráte pořádně, aby se ti sedlo neprotočilo, až na něj dosedneš."

Raději to ještě přezkoušel, pak popadl Marii kolem pasu a vysadil vzhůru. Tentokráte se jen usmála. Will se otočil ke Gordonovi, chytil se sedla a stejnou rukou si přidržel uzdu, odrazil se a vyšvihl do sedla. Gordona nemusel pobízet, sám se vydal kupředu.

Pomalým krokem bok po boku prošli branou hradu do nádherného zářivého dne.

Slunce příjemně hřálo, klidný vánek rozčesával trávu a lehce si pohrával s lístky stromů.

Nad blízkým polem se vznášela poštolka. Živo bylo všude. V dubové aleji se ve větvích proháněl párek veverek a rozoraná půda u lesa hlásila, že poblíž se potuluje divočák.

"Z těch kopců na severu je nádherný výhled na Siweronskou nížinu, z výšky je krásný pohled na třpytivý, klidný proud řeky Dervy. Z toho nejvyššího kopce je vidět široko daleko. Vidíš ten osamělý dub tam na vrcholu? Mnohokrát do něj udeřil blesk, ale stále stojí. Jako dítě jsem na něj šplhal, abych byl výš, než kdokoliv, kdo na kopec vystoupil. Věřil jsem, že jsem byl jediný, koho to napadlo. Odtamtud je vidět po ránu mlha valící se nad řekou a je vidět z vrchu. Vypadá tom, jako by bylo údolí obrovským kotlem vroucí vody, mlha pak vypadá jako pára. Je to nádherný pohled. Západ slunce je tam úchvatný a když je po soumraku, hvězdy odtamtud se zdají být tak blízko, že si až myslíš, že stačí jen natáhnout ruku a můžeš se jich dotknout."

"Musí to tam být překrásné."

"To vskutku je. Mám to tam rád... A támhle na východě v těch lesích se to jen hemží zvěří. Jezdívám tam lovit. Jen stěží se může stát, že bys tam za den nenarazila na divočáky, stádo srnek. Je tam i statný dvanácterák, viděl jsem ho mockrát. Potlouká se tam i pár vlků, ale dobytek nenapadají, protože v lesích mají masa dost. Lesy tu nejsou nebezpečné, ale jen hluboké, člověk se v nich snadno ztratí... Od západu jsme přijeli z tvého domova. Jsou tam lány pole. Je tu úrodná půda a tak je každoročně obtěžkána bohatou úrodou. Kol kolem je nespočet statků, vísek a osad rolníků.

Támhle na jihu protéká druhá řeka. Je mnohem menší, ale za to dravější a má hluboké dno, na počátku jara se přebrodit nedá vůbec. V létě tam ale chodívám koně plavit."

"To všechno mi jednou ukážeš, viď."

"Nesmírně rád," usmál se na ní.

"A kde začneme?"

"Ukážu ti jedno z mých oblíbených míst..."

Chvíli jeli mlčky vedle sebe a Marie si prohlížela Gordona.

"Proč nesnese nikoho cizího na blízku?" stočila volně předmět hovoru zase jinam.

"Víš, je to boží tvor a má svou duši i povahu. Divoce se choval už od hříběte. Patřil mému bratrovi a ten zakazoval aby se k němu kdokoliv jiný přibližoval. Ani já jsem nesměl. Prý aby si zvykl jen na svého pána. Časem začal být Gordon vskutku podrážděný z přítomnosti lidí. Zvykal si jen na bratra. A na mě. Občas jsem spával na slámě poblíž. Když o mě bratr nevěděl, sedával jsem na hrazení a mluvil na něj, aby si pamatoval můj hlas, ale trvalo dlouho, než jsem se odvážil podat mu v dlani kus chlebové placky. A pak jsem si ho získal. Když mě jednou bratr viděl v sedle Gordona, nejdříve se vyděsil, ale pak celé dny jen nadával."

"Ale když jsi u něj ty, nikoho neohrozí."

"Ne. Mě věří. Cítí se bezpečně, když jsem u něj."

"Ještě, že jsi mu zbyl ty, když tvůj bratr zemřel."

"Bratr byl výborný jezdec. Snad nejlepší, kterého znám. Učil mne od dětství. Nikdo nevěřil, že by jen tak spadl a dávali to za vinu Gordonovi. Už kvůli jeho povaze ho odsoudili. Prý je to vtělený ďábel a ukryté zlo. Báli se ho vždy, ale teď teprve už nikdo nenašel odvahu se k němu jen přiblížit."

"Jak se to tvému bratrovi stalo? Tedy, jestli chceš o tom mluvit..."

"Nedokázal nést svůj úděl. Svůj vztek a žal utápěl ve víně a dávno přestal znát správnou míru. Když ten večer usedl na Gordonův hřbet, sám se stěží držel na nohou, natož aby se udržel v sedle při divoké jízdě, kterou měl tak v oblibě. Pamatuji, jak Gordon přišel domů sám. Stále to vidím."

"Jednou si zvykne i na mě," řekla a rozhodla se, že dál už staré rány jitřit nebude.

"To ani náhodou. Sama k němu nesmíš!" pravil William a přitom věděl, že ho Marie ani náhodou neposlechne.

William koni přitáhl uzdu a zastavil se. Cesta dále pokračovala mezi stromy podél břehu říčky, ale po pravé straně vedla pěšinka vzhůru do stráně. Seskočil z koně a uvázal ho ke stromu.

"Jsme skoro tam," usmál se a snesl Marii ze sedla a přivázal i Gwen, pak vzal Marii za ruku a vedl jí po pěšince nahoru.

Pěšinka se klikatila a stále stoupala a tak Marie někde v půli stráně sotva popadla dech. William jí beze slova popadl do náruče a nesl si jí dál. Až na vrchol, kde se mezi stromy rýsovaly rozvrácené balvany a kusy zdiva. Vynesl jí po hrubě opracovaných schůdkách a až na posledním jí zase postavil na nohy.

"Dolů to půjde snáz," usmál se a znovu sevřel její dlaň ve své.

Rozhlížela se po okolí toho místa ohlodaném zubem času.

"I sem jsem chodil už jako malý kluk. Hlavně když jsem chtěl být sám. Otec mi říkal, že tu kdysi stál hrad loupeživých rytířů, ale ani můj děd nepamatoval, kdy byl zničen. Sem mě vzal bratr, když jsem směl poprvé na delší projížďku. Byl jsem ještě hodně malý."

Vedl jí ke kraji a zastavili se až na okraji zbytku římsy. Hluboko pod nimi šuměla říčka a dole pod stromy byly vidět oba koně. Zdáli se být tak mrňaví. Ale ona místo toho, aby se dívala na tu nádheru se ohlédla po Williamovi a zadívala se mu do očí. Četla mu v očích nesmírnou touhu a když jí jemně upravil pramen vlasů, který ji nezbedný vítr vháněl do tváře, zavřela oči. Jeho dlaň jí hladila. William se nikdy na žádnou ženu nedíval s takovým zalíbením. Obdivoval každičkou křivku její tváře, každičký detail a znovu a znovu si v duchu opakoval, jak nesmírně krásná je. Díval se na její rty a podlehl jejímu kouzlu. Zprvu se jejich rty sotva dotkly. Něžně, krátce a váhavě, ačkoli v těle obou milenců zuřily bouře pocitů. Oba se chvěli touhou. Líbal jí znovu, neschopen nasytit se jejich rtů. Nikdy mu nebylo tak nádherně. Jenže Will cítil, že ona se bojí tomu kouzlu podlehnout zcela. Že si Marie není jistá sama sebou a proto sám přestal a místo toho jí jen přitiskl na svou hruď v láskyplném obětí. Hlava jí spočinula na jeho ramenou a on ji hladil po vlasech. Čas jako by v tu chvíli vůbec neplynul. Vnímal jen ji a ona jeho.

Když se vrátili do hradu, bylo už pozdě odpoledne. Marie poděkovala Williamovi za krásnou projížďku a zmizela ve své komnatě, kam si nechala donést i večeři. Nějak se bála být Williamovi na blízku. Začala se bát svých citů. Ale s někým mluvit potřebovala. Někdo by měl utišit její obavy a jediný, kdo byl po ruce, byla stará služka, která jí právě přinesla jídlo.

"Budete potřebovat ještě něco, vzácná paní?" tázala se.

"Ne, děkuji," řekla tiše a sklopila hlavu a pak se zarazila, "vlastně možná ano... Chtěla bych se zeptat na Williama. Opravdu je takový, jak se o něm povídá? Že neumí doopravdy milovat, ale jen svým milenkám poplést hlavu?"

Služka sklopila oči a odvětila: "O tom bych s vámi mluvit neměla. Jestli nic nepotřebujete..."

"Zaplatím ti..." vyhrkla Marie a když pochopila, že se služka urazila, litovala ukvapených slov.

"... raději půjdu."

Služka už se chystala otevřít dveře, když zaváhala a otočila se zpátky k nešťastné Marii.

"Lord William je dobrý pán a dobrý člověk. Pomáhala jsem porodním bábám, když přišel na svět a od té doby nepamatuji, že by záměrně někomu ublížil."

Nadechla se a pokračovala: "On i jeho bratr hodně vytrpěli. Oba byli tak jiní a přitom ve své bolesti tak stejní. Jan se nejvíc trápil pro svou matku, ale když zemřel otec, začal pít. Já vím, že pití zavinilo jeho smrt. Pan William má vše, o co nikdy nestál a to, co miloval už je navždy pryč. Zůstal sám. Ano, něco z toho, co se povídá je pravda, ale on to nemyslel zle. Jen neumí hledat lásku. Lásku, kterou tak zoufale chtěl. Ne všechno udělal správně, ale jak říkám, je to v jádru dobrý člověk."

"Děkuji, Matyldo," hlesla Marie.

"Už ani nepamatuji, kdy se mladý pán naposledy smál. Ale co jste tu, jenom září. Opravdu jsem ráda, že tu jste!" dodala ještě a pak se uklonila a odešla.

Marie se dívala na zlatou minci v dlani, se kterou právě zbytečně urazila člověka. Mrštila s tou mincí a ta se zakutálela někam za postel s nebesy. Usedla a složila hlavu do dlaní. Chtělo se jí plakat, jak byla zmatená.

Když se setmělo, seděla Marie stále ještě bez hnutí. Přemýšlela. Nevěděla, jak říci Williamovi, že by ráda zrušila zasnoubení. Bála se strávit život s člověkem, kterému nerozumí. Kterého nezná. U kterého si není jistá, zda ji miluje, či zda s ní hraje jen podivnou hru. Už nemá rodinu. Nemá sice kam jít, ale také nikoho, kdo by jí do nějakého sňatku nahnal. Král by mohl, ale ten se nestará. Zvláště, když se na čas uchýlí na klášterní půdu. Ano, mohla skončit hůře. Její sestřenice si ve svých čtrnácti letech musela vzít skorem o padesát let staršího muže, protože to bylo pro její rodinu výhodné, ale ona teď nemusí nic. A Williama se příliš bojí. Rozhodla se, že mu to zítra ráno sdělí a ještě ten den odjede... Kdyby jen věděla, že jí právě William píše dopis na rozloučenou.

Marie zase skoro nespala a vlastně se jí podařilo usnout až k ránu. Zdálo se jí, že jen na okamžik zavřela oči, když kdosi zaklepal na dveře a tím jí úplně probudil. Dovnitř nakoukla Matylda.

"Dobré jitro, má paní. Pan William už odcestoval a nechal vám tu list."

Marie vyskočila a běžela k Matyldě. List jí skoro vytrhla z rukou a ustrašeně četla. Okamžitě zapomněla na to, že ještě včera večer chtěla zrušit zasnoubení a teď měla obavy.

"Drahá Marie. Včerejší den byl nejkrásnějším v mém životě a o to více mne mrzí, že musím odejít. Dnes v noci přijel rychlý posel od lorda Mortimera. Vypuklo povstání a já ještě teď v noci odjíždím do Grellou, kde shromáždím své muže a odkud vyrazíme Mortimerovi na pomoc, až se v poli bitevním střetne s královským voskem.

Má drahá. Sedm dní cesty na východ je klášter svaté Markéty. Tam budeš v bezpečí, dokud se nevrátím. Přijedu pro tebe, hned, jak to bude možné.

Vrátím se. Slibuji, že se vrátím. S láskou William."

Marie dopis složila a ruce se jí chvěly. Měla strach. Bála se o něj a to jí děsilo.

"Má paní, mladý pán poručil, ať vám pomohu balit věci na cestu," pronesla služka.

Marie horečně přemýšlela.

"Paní?"

"To nebude třeba, počkám na něj ve zdech jeho domova. Teď běž. Chci být sama."

V oku se jí zaleskla slza.

kapitola pátá

Plameny vzpoury

Povstání se šířilo jako povodeň. Sliby věrnosti králi byly odhazovány, jako kusy špinavých hadrů, neb sliby zrádci nejsou ctí vázané. William ani netušil, jak moc je král Lonrdick nenáviděn. Nejspíš to netušil ani král sám. Musel vzteky šílet, když se mu království rozpadalo pod rukama rychlostí větrné smrště.

Jen pár dní po tom, co William z Rulldenu vypálil Mellbrookovo sídlo a po tom co největší opora království padla, a co samotného Mellbrooka pověsili na nejvyšší věži, místo vlajky a jako symbol odporu a vítězství, se většina baronů přidala na stranu vzbouřenců. William se spolu s Mortimerem stali psanci a odměna za jejich hlavy dosahovala závratných výšek. Stali se královou noční můrou.

Jenže Londrick udělal další chybu. Když se mu podařilo dobýt dvě vzbouřená města, nechal je srovnat se zemí a vyplenit. Jeho muži rabovali, znásilňovali ženy a pobíjeli i děti. Zajatců vzali jen pár a to jenom proto, aby je dovlekli v okovech do sídelního města, kde byli veřejně doslova utýráni. Mělo to být jako výstraha. Chtěl tím vyděsit povstalce a ukázat svou sílu, ale místo toho, jako by přilil olej do ohně. Plamen nenávisti a touhy po pomstě to rozdmýchalo ještě víc. Král utratil všechny peníze za vojsko. Koupil si žoldáky ze sousedních zemí a nemilosrdně zvedl daně a poplatky, což dával za vinu povstalcům. Požádal dva krále sousedních zemí o pomoc, ale ti odmítli. Ani papež nechtěl mít s jeho sporem s poddanými pranic společného a když král církev požádal o půjčku, která by naplnila prázdné pokladnice, byl zdvořile, ale rázně odmítnut.

O měsíc později získal zpět ještě další dvě města, ale o čtyři jiné zase přišel. Nasměroval tedy hlavní voj své armády ke zdroji povstání. Chtěl otupit vůli nepřítele tím, že pobije jejich vůdce a tak se stalo, že se hlavní a přímý střet sil neodvratně blížil.

"Dorazil lord Mortimer, sire," hlásil jeden z vojáků, ale to už se šlechtic dral dovnitř.

Bylo mu pětačtyřicet, ale díky dlouhým světlým vlasům, jež lemovaly jeho podlouhlý obličej, planoucím očím a vždy dokonale odholené tváři vypadal mnohem mladší.

Zato William, nedbale zarostlý a unavený z posledních bitev, jako by zestárl přinejmenším o deset let.

"Zdravím tě, sire Williame."

Will místo zdvořilého pozdravu jen kývl hlavou a ukázal mu ať se posadí. Nějak si nelámal hlavu s tím, že pokud vyhrají, bude z Mortimera jeho nový král.

"Jaké máš zprávy, příteli?"

"Dobyl jsem Bernoy. Jsou to dva dny. Mí muži jsou vyčerpaní. V pevnosti nám odolávali skoro týden, dochází nám síly, ale i jídlo. Když konečně pevnost Bernoy padla, stihli její obyvatelé znehodnotit a zničit veškeré zásoby, aby nám nepadli do rukou."

"Taková oddanost králi se už jen tak nevidí. Zvláště pak oddanost našemu králi. Musíte vydržet ještě tři dny, než dorazí mé zbylé oddíly. Nám se dvě města vzdala sama a poskytli nám slušnou podporu. Zásobovací vozy dorazí spolu s mými muži."

"Tví muži jsou ještě tři dny daleko?"

"Ano," Mortimera zbarvení Willova hlasu zmátlo.

"Zvědové hlásí, že královské vojsko je už blízko. Napadnou nás nejdéle zítra odpoledne."

"Vozy tu vzdálenost překonají za tři dny, ale jízda za den."

"Za den jim ani posel nedoručí zprávu."

"Stáhneme se tedy do Bernoy a tam jim odoláme," navrhl Mortimer.

"Jenže Král postupuje od jihovýchodu. Nestihneme se přesunout včas. Dozvěděl jsem se o něm až příliš pozdě. Čekal jsem, že postupují pomaleji. Že se v brodech zdrží déle, pokud budou chtít rozpoutat přímý střet, ale jim se podařilo odříznout nám cestu."

"Kdo je vede?"

"Král sám. Zoufale se snaží udržet morálku svých mužů a tak je vede on."

"Williame, poraž ho tedy na otevřeném poli a dám ti cokoliv jen budeš chtít."

"Ne," odvětil prostě a stroze.

"Chceš se tedy vzdát? Čekáš, že ti dá milost?"

"Nečekám. Porazíš ho ty. Ty vedeš povstání, ty nás zaveď do záhuby, je-li nám souzena."

"Nevěříš snad, že jsme v právu? Že bůh stojí při nás?"

"Ne, že by na tom záleželo, zda věřím, či ne. Nechci to být já, kdo je bude posílat na smrt."

"Nečekal bych zbabělost od tebe."

"To není zbabělost..."

"Williame, tví muži za mnou nepůjdou!"

"Ale půjdou a budou bojovat o to usilovněji, když já sám budu v jejich řadách a když já sám se budu bít po jejich boku."

"Ty jsi se zbláznil!"

"Raději hrdě padnu na bojišti jako řadový voják, než jako šlechtic na popravišti. A ti muži si zaslouží, abych s nimi sdílel jejich osud, když jsem je sem přivedl."

"Chceš ze sebe udělat mučedníka?"

"Ne, chci s nimi vybojovat vítězství!"

"Nikdy jsem ti nijak zvlášť nerozuměl."

"To asi nikdo."

"Dobrá. Jaký máme plán."

"Muži kopou jámy a do nich vkládají naostřené kůly, navrch větve, hlínu a trávu, aby se pasti zakryli."

"Past na medvědy?"

"Jezdec si toho nevšimne a pokud oslabíme jízdu, máme slušnou naději."

"A když nepošlou jízdu jako první? Jaké jsou pak naděje."

"Pošle. Král je zbrklý a svou těžkou jízdou se pyšní. Znám slabiny nepřítele."

"Co když pošlou vyjednávače. Objeví pasti a jízda je obejde."

"Máš lukostřelce, postarej se, aby posel pole nepřejel."

"A jejich lukostřelci?"

"Ty král podceňuje. Nespoléhá na jejich sílu. Jejich luky mají sice trochu větší dostřel, ale s tím já počítám. My máme zase lučištníků víc. Každý, kdo se mi nezdál dost zdatný na bojiště, tomu jsem dal do ruky luk."

"Umí s ním venkovani střílet?"

"I kdyby ne, někoho určitě trefí," zasmál se Will a pak hned zase zvážněl a dodal: "Potřebujeme všechno, co můžeme mít. Taky pracujeme na balistech a metacích strojích. Do metacích strojů dáme zápalné střely. Oni si nic takového táhnout s sebou nemůžou. Nepostupovali by ta rychle. Počkáme na ně prostě tady."

"Nevěřím, že to nějak zvrátí průběh bitvy."

"Já taky ne, ale alespoň to do jejich řad zanese trochu zmatku."

"Tví muži budou mít strach. Víš co se stalo se zajatci z bitvy o Wardess?"

"To už ví každý. Ale myslím, že jen král zopakoval svou chybu, když ukázal svou krutost a nemilosrdnost. Chtěl příkladně potrestat zajaté vzbouřence, ale to budí jen další hněv a nesouhlas. U Wardess, kde rozprášil hrstku bezbranných venkovanů, zajal dvacet lidí. Každá den vzpoury měl popravit jednoho z nich tím, že je nechal uvázat mezi dva koně a roztrhnout ve dví. Ti zbylí se na utrpení svého spoluvězně museli dívat. Ten poslední prý v den své vlastní popravy měl hrůzou vlasy bílé, jako padlý sníh, ale když ho vázali, smál se smíchem šílence. Před pár dny zajal dva naše zvědy, nechal jim přeřezat šlachy na nohách a krvácení zastavit ohněm. Zmrzačené je nechal odplazit pryč. Král chce budit hrůzu, ale docílí jen toho, že už se nikdo nenechá dopadnout živý. Že muži budou bojovat o to usilovněji a zoufaleji. Každý raději padne v krvavé vřavě a každý se bude chtít mstít."

"Také mám zprávy z Alderu. Město se vzbouřilo a měšťané lynčovali šlechtu věrnou králi. Barona rozsápal dav. Ale tentokrát popravili i jeho rodinu."

"Krev budí jen krev a hněv zas další hněv."

"Jenže posloužili jako vzor ostatním. Hned potom se několik dalších měst vzdalo bez boje, či se přidali na stranu vzbouřenců. Muži z vesnic se shromažďují. Sbírají potraviny pro vojáky, napadají zásobovací konvoje královské armády a olupují je, aby posílili nás. U Grenolské strže navršila jedna skupinka vzbouřenců kamení a když pod nimi procházely posily pro krále, svrhli jim kamení na hlavu. Pálí mosty a u pobřeží nedovolili žoldnérům ze severních ostrovů vůbec přistát. Zápalnými šípy zničili jejich lodě dřív, než mohli dorazit ke břehu."

"Tak tomu říkám skvělé zprávy!" zaradoval se William.

"A to nejlepší nakonec. Papež bude i nadále hluchý ke královým prosbám. Dluží církvi už teď nemalý obnos peněz. Ze vzteku nechal král vypálit klášter, znesvětil boží stánek a prolil krev na svaté půdě. Až se to dozví papež, exkomunikuje ho."

"Takže i kdyby zítra vyhrál, dříve, nebo později ho někdo rozsápe na kusy."

"Věří, že když zabije nás, uhasí i žár vzpoury, ale mýlí se. Tak jako tak prohraje. Kdybychom zítra zajali krále, vzdá se bez boje i královské město a zbytek odporu se úplně rozpadne."

"Jenže to musíme zítra nejdříve vyhrát."

"A vyhrajeme. Zítra bude velký den."

Mortimer se odmlčel a ze svého měchu se napil vína a William měl zase chvíli čas, aby mu myšlenky odlétly za Marii. Slíbil jí, že se vrátí. Tolik mu chyběla, co byl pryč. Zítra vyhraje i pro ní. Zítra bude bojovat i za svou milovanou. A bude moci jet za ní...

Hned brzy zrána druhého dne se všichni chystali k blížící se bitvě. Neklid rostl s každou uplynulou hodinou, která je dělila od střetu s přesilou královského vojska, ale v pověstné válečné schopnosti lorda Williama a lorda Mortimera bezmezně věřili. William už seděl v plné zbroji v sedle a obhlížel bortící se tábor. Metací stroje a balisty už jeho lidé dávno dokončili. Medvědí jámy, jak je Mortimer nazval, byly bezchybně skryté a pole, na němž se měla odehrát krvavá bitva, vypadalo na první pohled nedotčené. Vojáci se začali houfovat, střelci ke střelcům, jízda na svých koních, pěšáci se drželi zvláště a úplně vzadu dobrovolníci z řad venkovanů s vidlemi, mláty, sekerami a kosami. Ale ani venkované nebyli ustrašení. Za několik posledních bitev si přivykli na krvavou lázeň. William je kvůli jejich nezkušenosti neposílal do nejtvrdších bojů a spíše je užíval jen jako výpomoc a to jen, pokud byli v početní převaze oproti nepřátelům. Ale s uspokojením si všiml, že na několik bitev stačilo, aby ten nejposlednější z venkovanů získal po někom z padlých nepřátel alespoň drátěnou košili, otlučenou helmici či třeba alespoň jen kované nátepníky nebo rukavice. Co jedni už po smrti nepotřebovali teď třeba poslouží k obraně života jiných.

Jak se tak William zabral do hodnocení svého vojska, vytrhl ho z jeho zamyšlení Edgar. Edgar byl jedním z žoldnérů. William málokdy potkával někoho, kdo by se mu výškou rovnal, ale na kdyby stál vedle Edgara na zemi, musel by se dívat vzhůru. I v ramenou byl ten voják širší. Jenže ne vše byly jen svaly. Kulatá oplešatělá hlava a dvojitá brada prozrazovala obrovu zálibu v jídle. Přesto se William už několikrát přesvědčil, jakou silou ten voják oplývá. Meč v jeho medvědích tlapách vypadal oproti tělu jako neškodná hračka. Zato dvoubřitá obouruční sekera přivázaná řemeny na zádech, vyrobená zřejmě na zakázku, vypadala zlověstně. Málo který voják by ji dokázal delší dobu vůbec nést, natož aby se s ní mohl v bitvě otáčet se smrtícím účinkem, jako Edgar.

"Můj pane," zahřměl vojákův hrubý hlas.

"Nějaké zprávy?"

"Zvědové hlásí, že do půl hodiny je to tady. Nepřítel se blíží."

William se zhluboka nadechl.

"Zburcuj muže a doveď je sem. Hned jak podáš zprávu Mortimerovi."

"Ano, pane."

William vypadal na svém koni jako bájný hrdina. Tak jej viděly i stovky očí, které ho právě sledovaly. Na jeho lesklé zbroji se odrážel svit slunce a šla z něj posvátná hrůza stejně jako z hřebce, v jehož sedle seděl. Gordon byl netrpělivý. Neklidně přešlapoval. I on už cítil, že se něco blíží. William se v jeho sedle napřímil a meč, tasil meč a pozvedl jej vzhůru.

"Mí věrní a stateční. Dnešní den kronikáři zapíší krví... Krví našich nepřátel. Dnes se zrodí legendy. Jsem hrdý na to, že smím bojovat bok po boku s vámi."

V posvátném tichu, který mezi muži zavládl se jeho hlas rozléhal, jako svaté kázání v kostele.

"Ve jménu práva a spravedlnosti se dnes hrstka statečných postaví přesile a zvítězí! My zvítězíme! Pro naše děti a děti jejich dětí. Čest a sláva patří vám. Má vděčnost patří vám. Patří vám i můj neskonalý obdiv! Za všechny křivdy! Za vraždění naších dětí a týrání žen!"

Ozval se tak mohutný řev, že se s ozvěnou rozléhal široko daleko. Stovky hlasů se prolnuly v jeden jediný a ten volal Williamovo jméno. Dmuli se pýchou a sebevědomím. Nic jim nemohlo dodat více odvahy, než takováto květnatá řeč od někoho, koho obdivovali.

Řev utichl a tak William pokračoval.

"Bůh stojí při nás a v jeho jménu zvítězíme. Vězte, že mám-li zemřít, odejdu smířený a s úsměvem na rtech a neskonale hrdý. Hrdý na to, že jsem tu dnes s vámi stál. Hrdý na to, že jsem po vašem boku bojoval. Hrdý na vás!"

Jenže tentokráte se ozval řev jen ze zadních řad. V těch předních to jen zašumělo a ti co viděli dívali se za Williama a tak se rytíř ohlédl, aby spatřil královskou standartu a zástavy jeho spojenců v popředí šedé masy z ocele brnění a štítů.

"Už jdou pro svoji porážku! Hleďte jim do tváří, spatříte strach! Jsou v přesile a bojí se vaší odvahy. Vaší síly! Mají strach! Tak je přivítejte!"

William stočil koně, popustil uzdu a donutil Gordona se vzepnout. Kůň stál na zadních a divoce mával předními kopyty ve vzduchu. William se jednou rukou držel sedla a v té samé ruce svíral i otěže a druhou rukou točil mečem nad hlavou a pořvával a všichni ostatní se k němu přidali. Výskali, křičeli, smáli se, mávali nad hlavou zbraněmi či bušili do štítů jako výsměch nepříteli. William sledoval krále a několik jezdců před předními šiky nepřátel. Cosi domlouvali a pak z jejich řad vyjel jezdec držící v ruce bílý prapor. Vydal se pomalu přes bitevní pole. To už ale Mortimer volal na své muže: "Jednal s námi král dle vojenské cti? Ušetřil zajatce? Ne. Vysmál se všemu a teď? Chce se dožadovat práva vyjednávání! Ukažte mu, jak se vyjednává se zrádcem a vrahem! Lukostřelci!"

A střelci napjali tětivy a když se Mortimerova paže snesla dolů, vzlétlo hejno šípů nad bitevní pole. Posel se zastavil povážlivě blízko první pasti a snad by si jí i všiml, kdyby hleděl k zemi, ale on jen omámeně zíral. Pak trhnutím obrátil koně, ale ten uběhl sotva kousek, než ho sprška šípů dostihla. Kůň se zhroutil i s jezdcem k zemi a zavalil ho. Kůň smrtelně raněný, posel mrtvý. Právě se bojiště pokřtilo první krví. Další salva šípů už mířila do řad vojáků a jejich řady jen nepatrně prořídly.

Než se král vzpamatoval, začali už po nich střílet i z balistů a metacích strojů. První kameny pokryté smůlou už hořely a ve vzduchu kreslily ohnivé čáry, ale minuly. Zato dlouhá kopí z balistů neomylně smetávala lukostřelce po tuctech. Jen několik střelců se odvážilo stát na místě a napnout tětivy. Ti ostatní se rozprchli do stran. Zbloudilý šíp zasáhl jednoho z těžce oplátovaných rytířů přímo do špatně chráněného krku a ten se bez hlesnutí svezl ze sedla k zemi aby tak poplašil svého koně.

V řadách střelců zavládl takový zmatek, že vráželi jeden do druhého, když se chtěli dostat pryč. Byli úplně ochromeni a jejich velitelé se ani nesnažili zmatek ovládnout. Král si jich nějak nevšímal... Nespoléhal na ně.

William se proháněl na koni před předními řadami svého vojska. Jezdil od jednoho konce k druhému a zase zpět a posměšně pořvával. Král dal povel k útoku jízdy přesně tak, jak William očekával. Williamovi muži však pevně stáli na svých místech, jen střelci neustále vysílali další a další šípy do blížící se těžké jízdy. Země se pod těžkou jízdou zachvěla, od koňských kopyt odletovaly kusy trávy a oplátovaní jezdci na oplátovaných koní vypadali hrozivě. Snad opravdu věřili, že odpor smetou jedním mocným úderem. Tahle jejich víra pohasla hned ve chvíli, kdy divoce zaržal první kůň a do půl těla zmizel v příkopu s ukrytými bodci. Jejich bojový duch zmizel s prvním padlým, ale málokdo stihl zastavit koně včas. První řady se propadaly. Jeden jezdec po druhém se řítil do připravených pastí. Ani jezdci v druhé řadě nestihli koně včas zastavit. Ti ve třetí řadě stále nevěděli, co se děje. Muži doslova vylétávali ze sedel, koně se hroutily, lámali si nohy, drtili své jezdce vahou svých těl. Sami se mrzačili ve slepé důvěře ve své jezdce. Z několika jam se koně zoufale drápali po drolících se březích zase ven. Zranění a krvácející bojovali o holý život jen proto, aby o kousek dál uvízli v další z pastí. A všichni muži ve Williamově vojsku se smáli až na Williama samotného. Ten seděl v sedle a sledoval ta jatka se zatajeným dechem. Z celé jízdy jich pole přejela jenom hrstka a ta se pustila zoufale do boje. William srážel jezdce mečem ze sedel, zatímco kopiníci klátili jedno zvíře po druhém. Probodávali jim boky, strhávali jezdce k zemi a k smrti je pak ubíjeli.

William se ohlédl po králi. Tem musel vzteky hořet. Královská armáda pochodovala celý den, jeho muži byli hladoví, k znavení a teď i vyděšení z toho, jak snadno William rozprášil královu pověstnou těžkou jízdu. Rozdrtil je jako mávnutím ruky. Skoro beze ztrát je pobil do jednoho. Ale sebevědomí v řadách povstalců rostlo s každým zabitým. Jejich pěší řady se na Mortimerův rozkaz daly do pohybu. Muži postupovali krok za krokem ve vyrovnaných řadách, prozpěvovali si a do kroku bušili zbraněmi do štítů. Královští vojáci se jim jen s nevolí a strachem v očích vydali v ústrety. Za jejich zadníma řadami se jich pár rozprchlo do všech stran a raději se stali zbabělci, zběhy a psanci, než aby padli v nesmyslně hloupě vedené bitvě.

Několik medvědích jam ještě nebylo odkryto, ale pěší je mohli spatřit včas a vyhnout se jim. Obě strany se rozeběhly proti sobě a z jejich hrdel zněl mocný řev. Obě vlny se srazily jako bouří hnané vlny proti pobřeží, aby se v zápětí obě strany promísily s divokým řinčením kovu. Nikdo z bojujících si nevšiml, že bojiště objíždí několik jezdců - těch, kteří si jedou pro krále...

Gordon se zmítal. Vyděšeně kolem sebe kopal a divoce ržal, zatímco William znalý každý jeho pohyb seděl v sedle jistě a pevně a oháněl se kolem sebe svým zkrvaveným mečem. Zem se zbarvila do ruda pod tou běsnící hordou a pod tím nepřehledným chumlem krvácejících a zuřících lidí. Brzy se o padlá těla doslova zakopávalo. V krvavém blátě se Gordonova kopyta bořila i klouzala. Všude chaos, zmatek a znovu jedna velká krvavá jatka. Těla bez hlav, bez rukou či nohou, muži s vyhřezlými vnitřnostmi, nepříčetný řev běsnících a srdceryvný nářek zmírajících a raněných - to vše se slilo v jednu krvavou a děsivou scénu.

Will koutkem oka zahlédl Edgara, jenž se prodíral davem a oháněl se mohutnou sekerou, pod kterou praskaly kosti a díky které další lidské torza proletovala vzduchem. Když Williama jeho nepřátelé obklopili a strhli z koně, byl to právě Edgar, kdo se k němu probíjel už ve chvíli, kdy měl vážné potíže. Byl to Edgar, kdo mu zachránil život, kdo hordu nepřátel rozehnal a pobil. Pomohl Williamovi vstát ze země. Will naštěstí žádné vážnější zranění neutrpěl. Tedy kromě ztráty koně, neboť ten se splašil a utekl.

Will nepřemýšlel o tom, jakou naději na přežití má opěšatělý jezdec a po jiném koni se ani nesháněl. Těch už stejně moc ani nezbylo. Odhodlaně strhl těžkou helmici, aby dobře viděl kolem sebe a dál se probíjel běsnícím davem bok po boku s Edgarem. Edgar máchl sekerou a něčí lebka se roztříštila a krev smíšená s jeho šedým obsahem se rozstříkla kolem. Záhy se zuřící Edgar zase ztratil v mase těl a Will bojoval sám, celý zaplavený vlastním potem a zbrocený krví. Plahočil se. Zabíjel mechanicky bez jakýchkoliv myšlenek. Vlastně kromě jedné. Slíbil Marii, že se vrátí a to také udělá. To byla myšlenka, na kterou se upnul. Kupředu ho hnalo zoufalství, když už mu ubývalo sil. Kolem něj proběhl voják v královských barvách. Beze zbraně, bez pravé paže, z níž proudila krev proudem, zato s řevem a šílenstvím v očích. Kdosi ho o kousek dál srazil k zemi a sekal do něj ještě dlouho po tom, co byl mrtev... Opět se William dostal do obklíčení. První z nepřátel ťal hned po hlavě, ale William, jeden z nejlepších šermířů všech turnajů a kolbišti v zemi, právě nabral nových sil. Nechal meč sklouznout od příčky ke špici, dostal se jedním úkrokem za záda soupeři a meč se nezastavil ani o páteř. Voják se prohnul do nepřirozené polohy a padnul. To už ale zuřící William meč vyrval z jeho těla silou svého zoufalství a už kryl vnitřním krytem sek na bok od druhého útočníka, aby hned v zápětí vyrazil rubem meče proti němu a zároveň o krok ustoupil. Hrot jeho meče, jako by se mihl kolem nepřítelova hrdla a i když to vypadalo, že minul, ten muž zachroptěl a z úst se mu vydral proud krve. Chytil se za krk, padl na kolena a mezi prsty mu proudila další krev. Will už ale zastavil další ránu na hlavu, aby ve stejné chvíli rukou vystřelil před sebe, zachytil hlavici sokova meče, zablokoval mu zbraň, protočil se a než stačil jeho sok mrknout, měl ruce prázdné, zatímco Will svíral v každé ruce meč. Obě zbraně opsaly oblouk a zabořily se tomu muži do břicha. Jen na kratičkou chvíli, pak obě čepele vyrval ze smrtelně raněného a už se zase stahoval do krytu. Zkříženými meči kryl dva seky po sobě, pak stejným způsobem zastavil další sek na bok, aby jedním mečem ránu blokoval a zároveň druhý uvolnil, bleskově provedl otočku a ještě v její půlce uvolnil i druhý. Voják nestihl zastavit ani ránu, která mu šla na bok, ani tu, co mu uťala nohu nad kolenem. Ten poslední voják se mu dostal za záda a Will by o něm ani nevěděl, kdyby neslyšel jeho řev. Otočil se a zkřížil meče do krytu, ale útoku se nedočkal. Muž za ním nevěřícně a vyděšeně zíral. Zbraň mu vypadla z ruky a pohled mu sklouzl na hrot kopí, které mu zezadu provrtalo hruď. Hned po tom, co hrot zase zmizel v ráně, se mu obrátily oči v sloup a klesl na kolena, aby se za ním objevil malý usmívající se mužík s lysou hlavou a bílými vousy. Will mu vděčně pokynul a zmizel zase v další vřavě. Zahodil druhý meč, protože sil už mu kvapem ubývalo. Teď držel ten svůj oběma rukama a sekal kolem sebe. Schytal několik ran, ale většinou ho nezasáhli plnou silou a tak je zbroj udržela beze škod. Většinu ran zastavil hrudní plát. Až na jednu. To, že něčí břit prorazil jeho brnění, toho si dlouhou dobu ani nevšiml. Bolelo ho celé tělo a proto bolest na hrudi nebyla ničím zvláštním. Nevěděl, že mu po těle krom potu a cizí krve stéká i pramínek krve vlastní. Slábl a jeho pohyby se zřetelně zpomalily. Každý další krok byl těžší, každé další máchnutí mečem bylo nadlidským výkonem. Brzy padl na kolena a ztěžka oddechoval. Jeho meč mu vypadl z ruky do bláta a krve. Viděl svojí ruku rozmazaně, jak se po jílci natahuje a chce zbraň uchopit znova, ale místo aby dosáhl, převážil se vpřed. Celý svět se s ním zhoupnul. Dopadl na bok a obrazil si rameno. Stihl se ještě převalit na záda a pohlédnout na nebe, na kterém se mezi mraky chvílemi ukazovalo slunce. Svět oněměl. Už žádné řinčení. Žádný řev, žádný nářek. Jen milosrdné ticho a odpočinek. Poslední myšlenka patřila Marii. Slíbil, že se k ní vrátí... Pak se propadl do milosrdné temnoty.

"Žije?" tázal se někdo.

"Dýchá," odvětil druhý.

Raněný otevřel oči a pohlédl do pochodní osvětlených tváří. Skláněly se nad ním dvě postavy. Pohnul rukou a narazil na jílec meče, ležící vedle něj.

Ti dva se na něj dívali, v rukách dlouhé sekery.

Okrádači mrtvých. Lidští supové. Chtějí ho dorazit a oloupit. Když se jeden z nich naklonil blíž, zůstal jen vyděšeně zírat, neb od polomrtvého rychlost, s jakou popadl meč a přiložil mu jeho hrot na krk, vůbec nečekal.

"Nechceme tě zabít, pane. Mortimer tě dal hledat... Vyslal několik vojáků, aby donesli tvé tělo, ať už jsi raněný, nebo mrtvý. My měli štěstí a našli tě. Slíbil zlatý prsten tomu, kdo tě najde, můj pane."

Ruka s mečem Williamovi znaveně poklesla. S vysílením se převrátil na bok, a pak se zapřel se o své znavené paže a pokusil se vstát. Svět se s ním houpal, ale zrak se mu vrátil. Znovu mohl zaostřovat, i když ho to nesmírně namáhalo. Vydrápal se na kolena, ale jeho tělo s sebou proti jeho vůli trhlo a on se vyzvracel do krví nasáklé trávy. S vypětím sil se pak postavil. Oba dva jen zírali a ani je nenapadlo mu pomoci, dokud sám nestál na nohou. Zavrávoral a chtěli ho podepřít, ale vyškubl se jím ta silně, že znovu zavrávoral a málem se zhroutil zpátky na zem.

O kousek dál několik lidí vskutku dobíjelo raněné vojáky. Z části z milosti, z části proto, aby je mohli snáze oloupit. Podíval se na své dva zachránce. Jen na něj ustrašeně zírali.

"Odveďte mne k lordu Mortimerovi," zachrčel.

V nejzuřivější bitvě té doby padl na bojišti sám král, který odmítl kapitulovat. S jeho životem pohasla i vzpoura. Lord Mortimer totiž vznesl, jakožto králův bratranec a nejbližší příbuzný, nárok na trůn a ten mu byl uznán a to i papežským stolcem...

kapitola šestá

Návrat

Bylo chladné podzimní ráno. Tam někde za okny komnat zuřila ještě bouře, která řádila celou noc. Marie upevnila okenice, které se v noci uvolnily, ale zpátky do svého lože už se nevrátila. Začala se pomalu oblékat. Venku zahřmělo, právě ve chvíli, aby přehlušilo jemné klepání na dveře. Proto se vzápětí ozvalo znova, tentokráte silněji. Dveře se pomalu otevřely a v nich se objevil zvědavý obličej mladičké služky.

"Spíte, paní?" tázala se hloupě.

"Ano, a stojím u toho a oblékám se," poznamenala unaveně Marie.

"Zase jste celou noc nespala?" kárala jí služka a šla jí pomoci se šněrováním zelených šatů. "Matylda říkala, že takhle brzy onemocníte," pokračovala a i když jí Marie neodpovídala, a zjevně poslouchala jen na půl ucha, nepřestávala při šněrování šatů žvanit...

"Matylda říkala, že tmavě zelená se mladému pánovi na ženách líbí. Určitě z vás dnes oči nespustí."

Marie se ohlédla tak prudce, že služce vyrvala tkanice z rukou. Ta poplašeně a nevěřícně vyhrkla:

"Ještě vám to nikdo neřekl? Sir William se v noci vrátil. Páni, ten se rozčiloval. Prý cestou sem navštívil klášter svaté Markéty. Hledal vás tam."

"Nejdříve se ptáš, zda spím, když už dávno stojím na nohách a teď se divíš, že nic nevím, když mne nikdo nevzbudil. Proč mne vlastně nikdo nevzbudil, když William přijel?"

"Pán to zakázal. Prý do rána času dost a asi si chtěl odpočnout z cesty a nejspíš i kvůli tomu zranění."

"Je raněn?"

"Na hrudi má zakrvácený obvaz..."

Marie se jí znova vyškubla a hnala se pryč.

"Ještě jsem to nedošněrovala..." stěžovala si pro sebe mladičká služebná.

Marii se v hlavě mísily nejhorší obavy s pocity štěstí a radosti, že se William vrátil. Nevadilo jí, že není upravená, že jí vlasy volně a nezbedně vlají, když běžela po chodbách hradu. Myslela jen na Williama. Vrátil se k ní! Vrátil se! Jak jen jí mohl okrást o ty hodiny, které už je doma a které už mohli být spolu. Jak jí mohl odepřít vědomí, že už jsou tak blízko sebe. A má ji vůbec rád, když jí nechal bdít v nevědomosti i tuto noc?

Myšlenky jí v hlavě poletovaly stejně rychle, jako ona běžela k jeho dveřím, před kterýma se střetla se sluhou a kterému z rukou vyrazila stříbrný podnos s jídlem. Přes řinčení zaslechla: "Má paní, tam nesmíte, to je komnata pana ..."

... Vstoupila dovnitř. William ležel na loži. Závěsy kolem byly roztažené a on byl napůl odkrytý. Jeho mužná hruď byla ovázána bílým plátnem, do nějž stále trochu prosakovala krev, ale hruď se zvedala v pravidelném rytmu. Nevšimla si, že pootevřel jedno oko na tolik, aby na ní pohlédl přes clonu řas. Nevšimla si, jak se mu sotva znatelně zvedl koutek úst a že se brání úsměvu. Sedla si na kraj postele a dívala se na něj. Jako by ho viděla poprvé. Prohlížela si ho... Zavřené oči, rty, ramena... Hruď. Natáhla dlaň a zastavila jí nad obvazem. Jakoby váhala se dotknout, ale snad chtěla svým dotykem léčit. Stáhla ruku spět a složila dlaně na klín. Pak se od něj odvrátila.

"Ach, drahý Williame. Vrátil ses mi. Modlila jsem se za tebe. Kdybys jen věděl, jak moc tě miluji!" zašeptala nevěříc, že by jí mohl slyšet.

On se však pomalu posadil a dotkl se jejich ramenou. Seděla bez hnutí a on se naklonil k ní, a ovinul ruce kolem jejího pasu.

"A kdybys věděla, jak moc miluji já tebe," zašeptal a políbil jí na napůl odhalené ramínko.

"Ty!" zasmála se, otočila a strčila do něj."

"Au... Pozor. Jsem raněný..." hlásil naoko ublíženě.

Pomalu jí položil do lože a jemně a ochranitelsky jí objal. Zaslechl, jak sluha zavřel dveře, aby jim dopřál soukromí.

"Miluji tě," zašeptal jí něžně, "vždycky tě budu milovat."

"Navždy spolu?" usmála se, když se nad ní skláněl.

"Navždy..." odpověděl a znovu jí políbil.

Epilog

Jen o týden později se rozezněly zvony královského města a z nejkrásnější katedrály země kráčeli po lístkách růží ruku v ruce William a jeho překrásná choť Marie. Král Mortimer jim uspořádal hostinu, o které se povídalo celé roky. Jen devět měsíců na to se jim narodil nejstarší syn Richard, který po svém dědovi nezdědil jen jméno, ale i zrzavou kštici. Tři další děti přišli několik let po něm. Roderick, Elizabeth a Robert měli havraní vlasy po svém otci. Richard měl přislíbené dědičné nároky na Williamovo panství, Roderick získal statky po Matčině otci, Elizabeth se ve svých čtrnácti letech zasnoubila s nejstarším synem krále Mortimera a stala se tak princeznou, no a Robert? Na toho moc nezbylo. Maličký hrad a titul vévody de Irloy a pak už jen otcova láska ke koním. Celé dny se proháněl v sedle. Když dospěl, na rytířských turnajích a kolbištích se mu málokdo rovnal. Toulával se po lesích a proháněl děvčata. Usměvavého, i když lehkovážného Roberta měl William vždycky nejraději. Já věřím, že i Robert jednou najde své štěstí, až s věkem zmoudří a přestane jen poletovat po pastvinách na Morganovi, černém hřebci Gordonova rodu, jenž se mu silou, mohutností, divokostí i rychlostí vyrovná.

Ale tohle už je trochu jiný příběh...