Ledová královna

Byla nádherná letní noc. Vlahý vánek si pohrával se siluetami stromů a keřů. Nebe bylo jasné a čisté, posázené třpytivými drahokamy, jimž se říká hvězdy. Luna byla skoro v úplňku, zářila, snad jako by to bylo oko strážce světa a vesmíru. Oko někoho, kdo řídí osudy těch malých nicotných tvorů, hemžících se po zemi. Oko někoho, kdo se dívá do mraveniště.

A co dnes vidí? Možná noc klidu. Děti pospávající na seníku, muže zapíjející hořkost života pěnivým mokem, sedřené ženy, které si dřív než usnou stejně od celodenní práce neodpočinou. Vesničany, které vyhladověla válka řádící mnoho let. Zem zjizvenou bojem, prosycenou krví a páchnoucí hnilobou. Mrtvou zem. Oko spravedlnosti září a snad si libuje, že trest za lidskou hloupost se blíží. Možná právě sleduje třepotající se špinavé černé vlajky, plameny pochodní a zástupy černooděnců. Možná sleduje černého jezdce na černém koni, jeho zarostlou tvář, jež je ve skutečnosti mnohem mladší, než vypadá. Muže zrozeného z bolesti a utrpení, hněvu a odplaty, muže se srdcem lva. Sleduje Pána temnot Darkena, který vede své slouhy, aby ukojili černé choutky, aby je nakrmil a dopřál jim odpočinku, než potáhnou dál zasévat smrt a zkázu. Zabíjet svět. Nástroj hněvu a pomsty se napřímil v sedle koně, jež sám vypadal jako zvíře ďáblovo, neb z postrojů a plátů černého kovu kryjícího některé části jeho těla trčely kovové ostny a na některých z nich byla ještě zaschlá krev. Diablo - jak výstižné bylo jeho jméno toho zvířete. Darken se otočil ke své krvelačné hordě. Hleděl jim do nenávistí zkřivených tváří, díval se do tváře smrti a bolesti. Díval se do tváře odhodlání, do tváří šílených zvířat. Znovu pohlédl před sebe, zároveň tasil černý meč a zakřičel tak mocně, že krev tuhla v žilách a jeho lví řev se nesl nocí na míle daleko. Válečný kůň zaryl kopyta hluboko do bahna a to se rozletělo do stran aby potřísnilo již tak nečisté muže jeho armády. Vyrazil kupředu, následován šíleným řevem vyhladovělých vojáků a dusotem těžkých okovaných bot. Ticho noci prořezávali další a další výkřiky. Hrstka vesničanů při obraně nejmenší šanci, přesto se ale ti chudáci chopili vidlí, kos, seker, prostě všeho, co bylo po ruce, aby hájili své skrovné jmění, vlastní životy a životy svých nejbližších. Světla pochodní se jako bludičky zjevovala východně od města a sílící zvířecí řev blížící se masy vojáků neskrýval úmysly černé armády. V očích vesničanů nebyl strach, jen odhodlání umřít a zabít co nejvíc nepřátel. Doba byla krutá a tím nejcennějším co měli, byly tenčící se zásoby jídla a bez nich brzy pojdou hlady stejně. Takhle bude smrt rychlá a hlavně, neztratí svou hrdost, svou tvář. Muži stáli v nevyrovnaných řadách a zírali do tmy svíraje své zbraně, když tu se jako blesk ze tmy vynořila hlava oplátovaného koně, jež na svém hřbetě nesl ďábla. Jako vítr se přehnal přes převrhnutý vůz, jež měl sloužit jako kousek opevnění a při dopadu divoce trhnul hlavou. Z nozder mu stoupala pára a čišel z něj děs, snad jakoby i oči jinak tak vznešeného zvířete byly oči zla a možná větší zlo sedělo v jeho sedle. První z udivených vesničanů, který stál v cestě padl pod jedinou ranou černého meče, který mu rozerval hruď na kusy. Přes hradby z navršeného dřeva se přehnala vlna ozbrojenců a nastal chaos, běsnění a vraždění. Darken se divoce oháněl svou zbraní... ťal přes záda vesničana, který právě vrazil vidle do břicha jednoho z jeho mužů a ani nesledoval, jak se s výkřikem venkovan zhroutil k zemi a neposlouchal, jak jeho voják válející se v tratolišti vlastní krve řve bolestí a snaží si vytáhnout vidle z břicha. Kdosi po Darkenovi ťal kosou a ten se jen tak tak vyhnul. Otočil koně, aby se mohl bránit, ale v tu chvíli venkovana s kosou proklál ze zadu jeden z vojáků. Darkenův kůň se vzpínal uprostřed návsi a Darken z jeho sedla pozoroval tu krutou scénu, kterou sám vytvořil. Uplynula jen krátká chvíle a většina z obránců se odebrala na cestu věčnosti a ti přeživší odhodili zbraně. Bouře se pomalu uklidnila. Černí vojáci nahnali venkovany na jednu hromadu a drželi je v poslušnosti svými meči. Zbytek vojáků raboval a ničil, dřevěný kostelík zachvátily plameny.

"Nechci víc, než trochu vody a jídla pro své muže a na cestu. Nechci brát víc životů, než je nutné, ale životy mých lidí jsou mi přednější, než vaše."

"Pane, seber nám jídlo a zabiješ nás stejně!" křikl chasník ne starší než Darken.

Přeměřil si ho očima. "Kdo půjde se mnou, má o obživu postaráno!"

"A co naše ženy a děti? Kdo se o ně postará?"

"Smrt... Milosrdná smrt." odvětil Darken tvrdě. Ale ne z mých rukou. Seskočil z koně a jeho mohutná postava kráčela po udusané zemi a nebyl o nic míň nebezpečnější, než v sedle Diabla. Potrhaný plášť zavlál ve větru. Po černém hrudním pancíři stékala čerstvá krev. Černé kované nátepníky s hroty nikoho nepřekvapily. Rozhlížel se kolem. Jeho vojáci se hemžili ve vesnici. Pročesávali dům po domu a brali vše, co by se hodilo na další cestě.

Zaslechl křik dítěte... a výraz obličeje se změnil. Ztvrdl ještě víc. Svraštil obočí a jeho pronikavé oči snad jako by provrtávaly každého. Zahlédl jednoho z jeho vojáků, jak za nohu táhne po zemi sotva dospělou dívku. Do ženy měla daleko - dítě. Vlekl jí z polorozbořeného obydlí a s tíhou své zbroje jí zalehl a začal z ní rvát šaty. Bránila se, škrábala, kousala, ale on jí udeřil okovanou rukavicí přes tvář.

Darken vyrval jednomu z vlastních mužů palcát z hřeby.

Voják ještě nestihl spáchat čin, kterým Darken pohrdal a za svou nemorálnost tvrdě zaplatil. Darken se neobtěžoval nijak na sebe vojáka upozorňovat. Jen se rozmáchl a udeřil. V očích měl pohrdání, když to zapraskalo šedý obsah vojákovy hlavy se rozletěl na kusy. Zbytek těla Darken strhl stranou. Ale jí ze země nepomohl.

Vytřeštila na něj svá malá očka, pak se schoulila do klubíčka a začala plakat. Darken si jí už nevšímal.

Hvízdl na koně a ten černý ďábel k němu poslušně naklusal, v očích divokost a zlo.

Vyhoupl se do sedla.

"Pošlete-li nám někoho v patách, vrátíme se a pobijeme vás všechny! Včetně žen a dětí!" křikl k hloučku těch, co jej s nenávistí pozorovali.

Pak pobídl koně a neohlížel se. Za ním se řadil šik černooděnců. Vaky s lupem na zádech a v pytlích přehozených přes hřbety právě ukradeného dobytka.

Dusot pochodující armády se pomalu vzdaloval a poslední plamínky se brzy ztratily někdo v temnotě.

Někteří z mužů padli na zem a rozplakali se jako děti nad svým osudem. Střecha dřevěného kostelíku se s rachotem zřítila a k černému nebi vzlétly nad plameny tisíce jiskřiček.

Znavení vojáci se dál plahočili tmou a v jejich čele vedle sebe dva jezdci. Darken a Garlok.

"Mohli jsme zůstat do vesnice do rána." nadhodil Garlog.

Draken hleděl do zjizvené tváře svého spolubojovníka. Kdysi šlechtice, teď vyhnance. Stejného vyhnance, jakým byl on.

"Podřezali by nám v noci krky," odpověděl konečně.

"Mohli jsme je pobýt."

"Dokud velím já, tak ne."

"Vojáci si potřebují odpočinout!"

"Ještě pár mil a rozložíme tábor."

"Stejně zahynou."

"Nezahynou. Jen budou mít teď o něco tvrdší život."

"Jako my..."

"My jsme na tom líp. A až dobudeme Garlington, sláva a bohatství nás neminou."

"Tolik nenávidíš Lorga z Garlingtonu?"

Darken neodpověděl.

"Ráno zamíříte do Waldalu a počkáte tam na mě. Vojáci si pár dní odpočinou. Jídla teď máme dost a ty už si poradíš. Musím jet."

"Za ní?"

"Zdá se mi o ní každou noc."

"Nikdy jsi ji neviděl."

"Vídám jí ve snech."

"Jsi blázen."

"Já musím. Den cesty odsud je Margona. Čarodějnice Margona. Znám jí a ona mi poradí."

"Kdy se vrátíš?"

"Za pár dní."

"Budu tě čekat."

Darken zaryl paty do slabin svého koně, ten se vzepjal a jako vítr vyrazil kupředu.

Garlog zvedl pravici na znamení vojákům, že ho následovat nemají.

Darken zmizel v temnotě. Osamělý černý jezdec na černém koni letěl krajinou jako střela.

* * *

V malé chajdě nebylo nic, než jedno lože stlučené z kusu dřeva a pokryté vrstvou kožešin, kus špalku, který sloužil, coby stolek, poličky s ampulemi neznámých látek a ohniště s bublajícím kotlíkem nad ním. Draken seděl na okraji postele, neb nevěděl kam jinam se usadit a prohlížel si bělovlasou, ošklivou stařenu před sebou. Svůj černý potrhaný plášť tahala stařenka za sebou a vířila tím stoletý prach a špínu. Draken se snažil nedýchat a soustředil se na postavu před sebou. Stařena si ho nevšímala. Poletovala kolem kotlíku, co chvíli do něj cosi vhodila. Zasyčelo to, zabublalo, a nakonec zajiskřilo.

"Paní z tvého snu opravdu žije v zemi věčného ledu, princi Darkene."

"Králi," opravil jí nevraživě.

"Pokud vím, tak tvůj otec stále žije."

"Ale dlouho na mém trůně sedět nebude."

"Jak chceš. Tedy králi. Tvá vyvolená žije na pevnosti na vrcholu sněžných hor střežena a vězněna svými ochránci a vězniteli, nebo ona sama chce být chráněna a sama tím sebe uvězňuje."

"Můžeš mluvit jasněji, babo?"

"Je vězněna v Sněžných horách. Projít přes její stráž nemáš naději, pokud není na tvé straně pravda. Tedy... Bílá síla pravdy. Je-li tvá láska dost silná, dojdeš až k ní a pravda v ti v tom napomůže. Bez pravdy ale ani nenajdeš cestu k její tvrzi."

"Jaká pravda? Nerozumím ti ani slovo ." Zavrčel Darken. Myslel na ledovou královnu. Na její krásu, chtěl jí mít. Miloval jí, toužil po ní. Obětoval by život za to, aby jí získal. Vkrádala se mu do snu noc, co noc. Lákala o k sobě... Volala. Jeho láska je dost silná.

"Ukaž mi svůj meč."

Draken jí ho nedůvěřivě podal. Uchopila ho za jílec a jeho ostří ponořila do kotlíku. Štiplavý kouř se vznesl ke stropu a zaplnil místnost. Pak se rozplynul a babizna stála před kotlíkem a v ruce jí meč planul jasným světlem.

"Meč pravdy, mladíku. Ukáže ti cestu."

Darken k němu natáhl ruku, ale sotva se přiblížil, vyšlehl z meče modrý záblesk a srazil ho k zemi.

"Za tohle tě zabiju!" křikl.

"Nenechal jsi mě domluvit. Zbav se temnoty uvnitř i navenek a meč tě povede. Sám jsi temnota, sám si lež a proto se jej nesmíš dotknout. Zbav se temnoty!"

Položila meč na stolek a odstoupila...

"Nesmím ti víc radit. Uchop jej, až budeš připraven!"

Zbav se temnoty která je zvenčí.

Začal se svlékat. Nátepníky, černou zbroj potřísněnou krví a prosycenou temnotou skládal na zem. Do půl těla svlečený stál blízko meče.

Zbav se temnoty která je uvnitř.

Myslel na svou lásku. Na světlo, ač sám vzešel z temnoty. Myslel na svou paní a na to, že jí musí zachránit ze spárů jí samotné.

Natáhl se po meči. Nic. Vzal jej do ruky a světlo zaplálo jasněji.

Jdi a ať se vydáš jakýmkoliv směrem, nerazíš na sněžné hory... Pravda a čistota tě povede. Dej pozor, ať pravda v tvém srdci nepohasne. Střež si jí stejně jako svůj život a dojdeš svého cíle. Ztrať svou víru v pravdu a temnota je znovu tvým pánem!"

Draken pokývl hlavou.

"Oblékni si tohle."

Hodila mu staré potrhané hadry a on je na sebe navlékl.

Otevřel dveře chajdy a vyšel na palouk. Ohlušilo ho ržání. Diablo se vzpínal k nebesům a jakoby nic přerval provaz, jímž byl přivázán, se zastavil a sledoval svého pána. Ten přicházel svírajíc v ruce zářivý meč. Znovu se vzepjal a vyrazil někam do dáli. Opustil svého pána, neb on se rozhodl vydat se jinou cestou. A tak Draken putoval sám. Den co den spával na holé zemi. Den co den se plahočil pustinou, až se zelenavé traviny proměnili ve skalnaté hory a brzy se jeho boty začaly bortit do čerstvého sněhu. Chvěl se zimou, prokřehlý a promrzlý až na kost se plahočil dál. Zatínal zuby, neboť ho mráz na těle bolel. Mysl otupěla. Soustředil se jen na to, aby za každým krokem následoval další. Aby nezastavil v té úmorné pouti za láskou. Aby nezklamal jí, aby nezklamal sám sebe. Začal věřit v lásku, kterou si vysnil a šel za ní. Vzdal se zloby, vzdal se temnoty, vzdal se sám sebe a ve jménu lásky se chystal obětovat i vlastní život. Jakoby z nenadání se nad ním tyčily mohutné zdi ledové pevnosti. Ve jménu lásky pěstmi mlátil do brány. Neměl dost sil zdi přelézt. Navíc byly z ledu. Sedl si do sněhu před branou pevnosti a sil mu valem ubývalo. Svalil se do sněhu a usnul vyčerpáním. Zdálo se mu o ledové královně. Viděl, jak je v překrásných křišťálových komnatách. Jak mu do náruče běží nejkrásnější stvoření světa. Jak líbá její rty. Jak v jeho vroucím obětí taje její zamrzlé srdce a jak si jí v náručí odnáší domů, aby po jeho boku usedla na trůnu Dearlenu, jeho rodné země. Procitnul ze snu a chvěl se. Zatínal zuby aby mu přestaly cvakat a vydrápal se na nohy. Tasil meč pravdy a jeho plameny mu daly trochu tepla. Udeřil plamenným mečem o bránu ta plameny lačně olízly dřevěnou bránu. Několik ran a oheň pravdy prorazil bránu na nádvoří. Chladný vítr mu šlehal do tváře plné odhodlání.

"Pravda mi dá sílu!" křičel, než rozrazil bránu hlavního paláce. Dva strážci se vrhli proti k němu, jen co vstoupil do předsálí. Nejlepší válečník Dearlenu si ale věděl rady. Pravda bere krutou daň. Nová krev, jako by se mu vlila do žil, když si sám probíjel cestu za láskou. Vedlo ho jeho srdce, jeho víra. Stoupal po jednom schodišti na vnitřní ochozy. Každý krok byl těžší, ale Draken nehodlal zastavit. Schodiště opět klesalo dolů. Křik strážců a ochránců se rozléhal chodbami, které už teď byly posety mrtvými. Konečně stanul před dveřmi trůnního sálu a jediným kopem je rozrazil. Uprostřed stála ve svém sněhově bílém rouchu královna. Její vlasy zářily sluncem, její oči měly barvu oceánu, ale přesto byla její krása tolik chladná. Dva ze strážců tasili meče, ale ona je pokynem ruky zastavila. Hleděla na přicházejícího. Draken cítil chuť vítězství. Pocit pýchy a opojení sebou samým. Odhodil plamenný meč a ani si nevšiml, že jeho záře pohasla a jeho ostří opět zčernalo. Šel ke své vyvolené a vytoužený okamžik se blížil. Přijala ho do své náruče. Objal jí a vášnivě líbal. Jejich rty se dotýkaly. Chvěl se touhou a až příliš pozdě si uvědomil chlad, který v něm sílil. Odtrhl se od ní a cítil podivnou bolest u srdce. Vrávoravě ustoupil v zad a přiložil si ruku na hruď. Cosi ho uvnitř pálilo a mrazilo zároveň. Pak už necítil nic. Jeho srdce se změnilo v kus ledu.

"Jdi a konej to, k čemu si předurčen," řekla.

Kdyby mohl plakat, plakal by. Kdyby mohl křičet, křičel by bolestí. Jeho oči měli prázdný výraz. Otočil se a pomalou chůzí se vydal na cestu zpět. Zmrzlé srdce nevnímalo, že se vzdal svého snu a že v něm umřela láska... Sehnul se pro meč z černého kovu a ten mu zmizel za opaskem. Šel vzpřímeně a zbylá stráž se mu klidila z cesty. Slyšel ženský smích, ale bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno. Sestoupil z hor a brzy kráčel po travou porostlé, rozkvetlé zemi, ale její krásu nevnímal. Na rozcestí poznal postavu černého hřebce a šel k němu. Díval se do očí Diablovi.

"Tys můj osud, tys temnota a temnotou mám být i já."

Diablo si spokojeně odfrkl a Draken se vyhoupl do sedla a chopil se opratí. Tryskem pádil někam za sluncem...

***

Byla noc. Chladná a děsivá noc. Křik a pláč se zařezával do kostí lidí. Uprostřed hořícího města. Uprostřed utrpení a bolesti stál Draken a sledoval zkázu. Jeho lidé se chovali jako nejhorší zvěř. Znásilňovali. Vraždili děti, ženy... A on se tomu smál. Necítil soucit a morálka bylo cosi vzdáleného, co kdysi znal. Odhodlaný venkovan se na něj vrhl se sekerou v ruce. Draken se bleskově ráně vyhnul a ostny na nátepníku na levé ruce vyrazil proti opovážlivci a ostré hroty mu servali kus tváře, zatímco se venkovanovi zabořil do břicha meč, který Draken svíral v pravačce. Smál se, divoce se smál. Ale jeho smích byl smíchem mrazivým. Stejně chladným, jako ten, který slyšel, když opouštěl pevnost ledové královny. I on měl teď srdce z ledu...