Koruna zhouby

Prolog

"Jak hloupí jsou lidé ve své troufalé pýše. Myslí si, že jsou vznešení, když obléknou svůj bohatý šat a ověnčí se zlatem. Myslí si, že jsou silní, navléknou-li zbroj a jejich pas tíží meče. A ti prostí? Vyměň boháče za chudého a změny se nedočkáš. Lidská pýcha... Prahnou po moci a po slávě. Zoufalí ve své touze být větší, nežli jsou. Zaprodají duši za chvilku bezstarostného života, za přepych a moc nad ostatními. Hlupáci. Dej jim do ruky nástroj a oni z ní udělají zbraň, aby nakonec zničili sami sebe. Dej jim cep a oni přidají hroty. Dej jim oheň a oni pálí a ničí. Mohou tvořit a oni ničí, mohou zrodit a oni zabíjejí... Hlupáci... Jenom hlupáci. Takto nesmrtelnost nezískají, jen urychlí svůj neodvratitelný pád."

"Křivdíš jim, bratříčku. Měl bys jim dát ještě šanci. Všichni nejsou stejní. Házíš zrno a plev do stejného pytle. Někteří ctí čest a odvahu. Ctí moudrost světa, přírody a dávných věků. Vědí, co je správné, poznají to. Jen jim musíš dát šanci. Musíš jim dát Naději!"

"Ano sestřičko. Dám jim naději. Dám jim další nástroj. Dostanou korunu."

"Jsi krutý. Nepatří do rukou lidem, nejsou dost silní."

"Víš dobře, že krutý nejsem. Nejsem dobrý ani zlý. Nejsem člověk. Jsem... Osud."

"A já Naděje ..."

I. Cesta králů

"Sire, rád bych připomněl, že je tu ještě kapitán Balicon který čeká na tvou pozornost už od včerejšího odpoledne a vévoda z Mwillirdronu se dožaduje audience od konce minulého týdne."

"Pravda, Kalwe a to, že jsem byl tak zaneprázdněn mě neomlouvá. Svolej tedy radu."

"Jak si přeješ, pane."

"Kalwe? Přiveď i Gantha, budu ho potřebovat.

Kalw se hluboce uklonil a vznešenou chůzí se odebral vyplnit královské rozkazy. Sál, v níž se rada scházela, nebyl nikterak malý. Nikde nebyla vidět holá stěna, byly totiž plné polic s knihami. Zde král trávil většinu času. Největší sbírka knih na světě čítala tisíce knih a byla královou chloubou. Zde král četl a pracoval dlouho do noci a někdy pak mezi svými knihami i usnul. zde se scházela Velká rada. proto tu stál uprostřed místnosti rozložitý stůl s pěti křesly na každé straně. V čele bylo zdobené vyřezávané křeslo jen o málo větší, než ty ostatní. To patřilo králi. Při zasedání nechal po své pravici Gantha a Balicona a po levici svého nejlepšího přítele Thorba. Thorb byl původem Pronér, jehož rodina byla za jeho mládí ze své domoviny vyhnána a zde našel útočiště. Stal se obchodníkem, později šlechticem a členem rady, neboť si získal přízeň lidu i krále. Vedle Thorba usadili Bardona. Místa, kde seděli Bardon, Balicon a Ganth bývaly prázdné. Určené byly pro hosty, stejně jako jim podobná na druhé straně, vždy jedno místo zleva a dvě zprava. Na stranách seděli rádcové. Vpravo rádce pro obranu země, rádce pro správu země, generál a první dva ze čtyř strategů, vlevo rádce pro vědu, pro obchod, Goranthus a druhá polovina stratégů. Goranthus byla zvláštní funkce. Je to muž zvolený z prostého lidu svobodně zvolený obyvateli země a jeho úkolem bylo hájit zájmy prostých lidí, ostatní členy určil král. Naproti králi měl své místo písař a vedle něj sedával Molk, králův syn. Vévoda Meillirdronu si sedl na další volné křeslo.

Molkovo místo v radě bylo prozatímní. Vlastně nebyl jejím členem a během zasedání nesměl promluvit. Nedovršil ještě dvaadvaceti let, což je věk, kdy se muž stane mužem. Nutno dodat, že do armády se vcházelo od čtrnácti let, tam je ale jako děti nebrali.

"Kapitáne Balicone, vévodo z Mwillirdronu, vážená rado... Budeme jednat o vojenskopolitických a strategických záležitostech země, nejprve však vyzývám tebe, vévodo, abys nás poučil o dějích na Mwillirdronu." zahájil král jednání.

"Pane, přicházím z vévodství ostrova Mwillirdron abych požádal o vaši pomoc. Byly jsme vždy poslušným a poníženým vévodstvím závislým na vůli vaší milosti, vždy jsme řádně platily daně, jež jste prozíravě stanovil tak nízké, aby byl posílen hospodářský růst vévodství. Naši lidé žijí z rybolovu a z obchodu. Naše lodě byly vždy nejrychlejší a nejspolehlivější. Obchodujeme s Romorem a mnoha velkými městy země, ale také s lidem Othari a s pobřežními městy Renéků. Jak jsem řekl, naše lodě jsou spolehlivé a rychlé, jsou to však lodě obchodní, nikoliv válečné a naše loděnice nejsou připraveny válečné lodě stavět. Za poslední dva měsíce potopili Pronéři dvanáct našich lodí. Většinou jejich útok nepřežije nikdo. Žádám tedy jménem Mwillirdronu o tři válečné lodě, zbraně a třicet liber zlata pro posílení Mwillirdronu, neboť naší hospodářskou samostatnost narušují ty útoky nejvíce."

"To jsou vážná a znepokojující slova. Jaký je názor rady?" tázal se Morgan.

"Mwillirdron je důležitou součástí země, dejme jim potřebnou podporu." promluvil rádce pro vědu.

"Já souhlasím." vyjádřil se rádce pro obchod.

"Lid Mwillirdronu stejně jako lid celé země věří v dobrotivost a ochranu našeho krále. I já v našeho krále věřím. Já, Goranthus s pomocí souhlasím."

"Já, jako první a nejvyšší ze všech stratégů prohlašuji, že zůstane-li Mwillirdron tak silný, jako je teď, je výhodné nejen pro síly hospodářské a kulturní, ale i vojenské. Vždyť v případě ohrožení pak může Mwillirdron jednou přispět lučištníky a pěšími vojáky."

"Jako rádce pro obranu země jsem proti. Takový výdej může narušit obranu celé země. Nemůžeme si dovolit žádné lodě. Útoky mohou brzy směřovat i na nás."

"Nezapomeň však, že i Mwillirdron patří k Samargonii. Budou li Pronérům jejich loupeživé výpravy procházet i nadále, dovolí si brzy víc. Zaslouží si lekci." vyjádřil se generál. Tři stratégové byly proti jakož i rádce pro správu země. Thorb se vyjádřil souhlas s poskytnutím vojenské síly, nikoliv však se zlatem, jež mělo být poskytnuto.

"Žádosti se vyhovuje v plné míře," rozhodl král. "Balicone, s čím přicházíš ty?"

"Přicházím z Elvanoru. Elvanorská garda věrně slouží králi a střeží Togbalovu linii, mohutnou hradbu, jež dal postavit mocný král Togbal, tvůj praděd, králi. Nikdy s hanům nepodařilo hradbu překonat. Až donedávna. Útok přišel z Orbonu a četná armáda si prorazila cestu dovnitř. Po úporném boji byla zatlačena k ústupu, hradba byla provizorně opravena, ale padlo příliš mnoho mužů a dlouho jejich útoky neudržíme. Taky mám zprávy, že hanové udržují přátelské vztahy s borghóty. Zřejmě chystají něco velkého."

"Od posledního velkého vpádu hanů uplynulo dvěstětřicet let. Měli dost času zformovat další síly. Zřejmě nám hrozí válka. Od stavby Togbalovy linie jsem žili v bezpečí, ale ta je neudrží dlouho. Zítra tedy vyšlu armádu tisíci vojáků na pomoc Elvanoru, tato záležitost je navýsost důležitá." rozhodl král, aniž by se na názor ptal rady.

"Já jedu také." prohlásil Ganth a povstal.

Ganth byl vysoký válečník, původem Renék. Jeho rozložitá hruď byla i teď pokrytá kroužkovou zbrojí a ani při zasedání rady neodložil těžký meč, jenž mu visel v pochvě u boku. Ganth byl ve své zemi prohlášen za zrádce, zbaven šlechtického titulu, majetku, cti a svobody a jako otrok byl poslán se stodvaceti dalšími jako dar králi Samargonie. Renékové jsou dobří válečníci. Jsou mohutní a vládnou neuvěřitelnou silou. Když dorazil Ganth v okovech ke králi, dostal svobodu, stejně, jako všichni ostatní. Král otroctví neuznával. Ganth zůstal v jeho službách. Morgan nevěřil, že Ganth byl zrádce. Věřil v jeho nevinu. Věřil mu a stal se jeho přítelem.

Král chvíli přemýšlel, pak pokývl hlavou.

"Kapitáne Balicone, posílám s tebou i jednoho z mých nejlepších a nejoddanějších vojáků Toto je Ganth, veliký bojovník hoden těch nejvyšších poct. Sám se rozhodl, že se vydá chránit zdi Elvanoru."

"Králova přízeň je nekonečná, jako voda oceánu, velice děkuji a věz, že já a se mnou celá Elvanorská garda, budeme bránit jižní hranice do poslední kapky krve jež ukane z těl našich či z těl nepřátel." pravil Balicon.

"Jsem pyšný na své syny v Elvanoru... Nuž, nemá-li už nikdo nic na srdci, končím zasedání Velké rady...."

Po těch slovech se všichni zvedli ze svých křesel a odcházeli.

"Ty, Ganthe, ještě zůstaň. Molku, ty také." pravil král a počkal, až se dveře za posledním z odcházejících zavřou.

"Je jedna věc, o které chci s tebou mluvit a týká se vás obou. Jsem starý, příliš starý a mou hlavu už dávno pokryly šediny. Nebudu tu už dlouho a zem potřebuje krále. Dobrého krále. Molku, jako můj syn a právoplatný dědic trůnu budeš břímě vlády nést ty. Čeká tě ale cesta králů. Odvěká a moudrá tradice praví o tom, že král před nástupem na trůn musí strávit rok ve své zemi, nikoliv však jako vladař, leč jako prostý občan bez majetku a bez všech výsad, aby poznal, co jeho zemi chybí, aby pochopil vše, co vláda obnáší a co má jako budoucí vladař dělat. Aby viděl křivdy a jako král je pak napravil, aby rozpoznal přátele od nepřátel. Aby se stal dobrým vládcem. Tebe Ganthe, můj příteli, jsem chtěl požádat, abys mého syna doprovázel, naučil ho všemu potřebnému, ale cestu sis zvolil sám. Princ Molk teď není na rok šlechticem. Chci aby se stal tvým sluhou, než se stane tvým králem. Vezmi ho s sebou. Není to rozkaz krále, je to prosba starého muže a otce svého syna. Nemusíš, nechceš-li a vyčítat ti to nebudu."

"Můj králi. Dal jsi mi víru a naději. Věřil jsi mi, když nikdo jiný ne a nesmírnou důvěru ve mne vkládáš i teď a já ji nezklamu. V mnoha bitvách jsem byl pro tebe ochoten zemřít a stejnou náklonnost budu chovat i k Molkovi. Bude mi ctí, splnit tvé přání a doprovázet nového krále na svaté cestě za poznáním."

Molk mlčel. Věděl, že by něco říct měl, ale netušil co. Věděl, že se jedná o jeho osudu, znal tu tradici a čekal, že tato chvíle jednou přijde, ale teď, když se tak stalo, tomu nemohl uvěřit. Nebyl připraven, ještě ne.

"Věřím ti, Ganthe. Důvěřuji ti." pravil Morgan.

"Králi, nikdy jsem nezradil, ač jsem byl ze zrady nařčen. Byl jsem zbaven svobody, kterou jsi mi ty vrátil. Byl jsem zbaven cti, kterou teď díky tobě mám zpátky. Jsem ti zavázán svým životem. Nikdy nezradím, raději bych zemřel."

"To já vím, příteli.... Molku, půjdeš s Ganthem, ne však jako jeho pán, nýbrž jako jeho sluha. Nesmíš užít svého jména ani titulu, teď jsi jen Arnon, což v řeči kněžské znamená bezejmenný. Už nejsi Molk, syn krále Morgana II., syna Morgana, syna Togbala, syna mocného Darena. Tak tomu bude po celý rok, než se vrátíš pro své jméno a pro korunu, které tíží mou hlavu. Staneš se vládcem a já vím že vládcem moudrým a spravedlivým. Tak zní má vůle a tak je psáno ve velké knize Urk. Nesplníš-li mou vůli, strávíš zbytek života ve vyhnanství a již nebudeš moci zpříma hledět do očí hrdému lidu Samargonie... Nuže Arnone, tvá cesta započne za tři dny, kdy se na nádvoří Gormu shromáždí armáda kapitána Balicona a s ním, po boku potáhneš k jižním hranicím. Následuj kroky svého pána a věrně mu služ. Pátého dne čtvrtého měsíce příštího roku se vrať. Ani o den dřív a snažně tě prosím, ani o den déle a teď už jděte... Chci být teď sám."

Ganth tedy odešel a Arnon ho následoval.

Morgan II. unaveně usedl do svého křesla a otevřel Velkou knihu Urk. Bylo tu psáno vše. Minulost i přítomnost a co bylo hlavní... i budoucnost. Jenže stejně tak, jako je budoucnost nestálá, tak se i text knihy měnil. Stránky se jako zázrakem samy přepisovaly. Kniha byla dílem velkého čaroděje Drina. Byl to dar králi - dar i prokletí. Král věděl, že brzy zemře. Stránky minulosti a přítomnosti se neměnili, na stranách budoucnosti se neměnila jen jediná věta: "Pátého dne čtvrtého měsíce se moudrý král Morgan II. smíří se světem a pokojně jej opustí. Jeho duše se odebere do míst věčného odpočinku." Znovu a znovu tu větu četl. Snad přijde Molk včas. Snad ještě svého syna spatří... po vrásčité tváři moudrého muže stékala slza.

Kéž by ho nemusel posílat pryč... Jenže on musel.

"Nevěděl jsem, že to přijde tak brzo." řekl Arnon.

"Cože?" tázal se bez zájmu Ganth a zkoumavým pohledem studoval obraz Togbala Velikého, kolem kterého pomalu procházeli.

"Cesta králů, nevěděl jsem, že se už blíží..."

"Král je moudrý, ví co dělá." odvětil Ganth stroze.

"Ale proč teď? Proč zrovna teď? Měl jsem odjet za bratrem do Borgu.

"Máš strach, viď?"

"Mám, kdo by neměl. Nebyl jsem z Gormu nikdy déle než týden a teď mám odejít na celý rok."

"Zvládneš to, Molku."

"Arnone," opravil jej princ s úsměvem na tváři.

"Arnone," zopakoval Ganth.

Tak uplynuly tři dny a v ten čtvrtý se ne nádvoří Gormského paláce shromáždila armáda, jež měla posílit Elvanorskou gardu a v jejich čele stál Balicon, na sobě šat v barvách Elvanoru. Z paláce vyšel Ganth ve své válečné zbroji a vypadal ještě hrozivěji, než obvykle. S úsměvem na rtech v prostých šatech za ním vyšel jeho sluha Arnon.

"To je přeci..." řekl Balicon užasle.

"Arnon, můj sluha."Vstoupil mu Ganth.

"Ne, já ho viděl v radě, vždyť je to syn našeho..."

"Je to Arnon!" zavrčel Ganth a tón jeho hlasu prozrazoval, že se nemá cenu s ním dál hádat.

Balicon svraštil obočí a podezíravě zkoumal Ganthovu tvář, potom pokývl hlavou, obrátil koně a křikl: "Otevřete bránu!" zvolal, "Královi věrní jdou bránit zemi!"

Země jakoby se zachvěla, když zazněla pochodová píseň bubnů. Jejich hlas zněl v lesích i na mezích a hlásil, že krajem prochází armáda bojechtivých válečníků. Putovali celý den v jednotvárném pochodu. Krajina se měnila tak neuvěřitelně pomalu. Stále stejný rytmus bubnů, stejná cesta, únava, horké slunce se jim opíralo do tváří. Byli znavení, ale odhodlaní. měl-li by je zastihnout boj ještě tento den, na únavu by zapomněli a v žilách by se jim rozproudila čerstvá krev... Vroucí krev.

Poblíž řeky Margo dal Balicon rozbít tábor. Ohně zaplály, aby dali teplo a světlo hrdinům po jejich celodenní pouti. Před jedním takovým seděli i Balicon a Ganth. Arnon se měl jít postarat o Ganthova koně.

Ganthovi oči sledovaly žhavé uhlíky v ohništi a pohroužen ve svých myšlenkách se ani nepohnul. Balicon seděl naproti a skrze plameny zkoumal Ganthovu ohněm ozářenou tvář a přemýšlel, zda v něm hledat spojence, nebo zrádce.

Ganth si toho byl vědom, ale dál sledoval tanec plamenů nad ohništěm.

"Jak dlouho tu jsi?" otázal se Balicon.

"Zažil jsem už sedmatřicet zim." odvětil Ganth.

"Víš dobře, jak jsem to myslel. Jak dlouho jsi v mé zemi. Ve službách mého krále."

"Být tebou, Balicone, zanechal bych toho nepřívětivého tónu. Je to teď i má země a můj král. Jsem tu už osm let."

Balicon chvíli mlčel. Přihodil kus polena do ohniště, i když to ještě zdaleka nebylo potřeba. K nebi se vznesl sloup jisker. Krom praskání ohně bylo ale znovu ticho.

"Proč tu je on?"

Ganth neodpovídal. Dělal, že otázku přeslechl.

"Proč s námi jede i králův syn?" nedal si pokoj Balicon.

Ganth zvedl hlavu. Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný.

"Arnon není králův syn."

"Arnon ne, ale Molk ano!"

"Teď už ne."

"Co se to děje?"

"To není tvoje věc, Balicone, nestrkej nos, kam nemáš, mohl bys o něj přijít!" zavrčel už Ganth nevrle.

"Když zrádce odvádí následníka trůnu do nebezpečí, tak je to sakra moje věc!"

"Já nejsem zrádce! Nezradil jsem!" sykl Ganth, ale v očích mu stále neplál hněv.

Balicon vstal a tasil.

"Tak to dokaž, zbabělče!"

Ganth se pomalu zvedl ze země. Líně, jako lev, který se chystá ke skoku. Jeho mohutné tělo se vztyčilo. Odepjal meč. Oči měl ale stále chladné. Stáli proti sobě, dva hrdinové stejného národa, ale jiné krve. Smrt jednoho z nich by byla ale stejně bratrovraždou.

Dělilo je jen ohniště a to teď Balicon obezřetně obcházel.

"Zrádče, nenechám ho tobě napospas." provokoval Balicon.

"Hněv ti v boji nepomůže," poučil ho Ganth a sevřel pevně meč, jehož ostří se divoce zalesklo ve světle plamenů. Kov narazil na kov a vojáci se s křikem sbíhali k bojující dvojici. Nikdo z přihlížejících se neodvážil zasáhnout. Nikdo nemohl jít proti Ganthovi, ani proti svému kapitánu. Balicon byl neskutečně rychlý a zručný, Ganth neuvěřitelně silný a zkušený válečník. Meče krájeli vzduch a každá rána mohla být smrtelná. Smrt visela ve vzduchu jako meč Damoklův a čekala, až jí jeden z hrdinu spadne do klína. Řinčení mečů, lítý dech mužů bojujících na život a na smrt, pokřik přihlížejících to byla scéna jedné noci u řeky Margo. Balicon udělal první vážnou chybu. Ganth se vyhnul ráně, zastavil paži i s mečem, uchopil soka za zápěstí a trhl. Balicon proletěl vzduchem, v letu pustil meč a dopadl jen kousíček od ohniště. Ganth ale čekal, i když teď stačila jen jedna rána. Balicon se ztěžka zvedl ze země. Oči nespustil s Gantha, když se natáhl po svém meči, ale Ganth ho nechal vzít zbraň. Balicon se napřímil a chtěl se vrhnout znovu do vyrovnaného souboje se smrtí, ale po Ganthově boku se najednou objevil Arnon. Tak mladý a nezkušený... V chvějících se rukou třímal meč, který sotva unesl.

Baliconova paže klesla a meč zazvonil, když jej hrdina pohodil na zem.

"Nebudu bojovat proti..."

"Mlč!" Přerušil ho Ganth. "Nikdy to nevyslovuj. Nesmíš!"

Balicon mlčel. Sehnul se pro svůj meč a zasunul za pas. Pak odešel do svého stanu.

Klidná noc se změnila v rušné ráno, kdy muži pokřikovali jeden na druhého. Sbírali své věci, rozhrnovali vyhaslá ohniště a bortili stany. Čekala je ještě dlouhá pouť. Arnon byl ještě znavený z předchozího dne a teď bylo teprve ráno a on se musel plahočit dál. Na zádech Ganthův vak, na nohách puchýře. Bolest se ozývala každým krokem. Ale Arnon to vydržel. Nikdo jiný, žádný voják, si nestěžoval. Ganth byl svěží, Balicon také... No, Balicon jel sice na koni, ale i vojáci v řadě za ním se vesele bavili. Cožpak jsou ze železa?

Ani Balicon zrovna nebyl příliš veselý. Přemýšlel. Mohla by to být cesta králů. Jenže není ještě brzy? Morgan ví, že až se jeho syn vrátí, musí mu předat korunu. Měl ještě spoustu času, aby na to Molka připravil, tak proč to neudělal? A proč by ho měl doprovázet Ganth? Všichni ho mají za zrádce, kvůli tomu ho přeci vyhnali z jeho země, jistě, král mu věřil, ale věřil mu na tolik, že mu do rukou svěřil následníka trůnu? Balicon to musel zjistit a jaký je jednoduší důvod, než se prostě zeptat. Zvědavost by ho stejně nenechala na pokoji. Otočil koně a projel kolem hlavního voje, aby se zařadil v místech, kde kráčel Ganth. Seskočil z koně, aby ho chvíli vedl. Arnon kráčel vedle Gantha a prohýbal se pod jeho těžkým vakem, role sluhy se však ujal dokonale. Ganth koně neměl. Renékové na koních nejezdí. Nemají je rádi a většina z nich ani jezdit neumí. Kráčel si po svých. Baliconovi nevěnoval sebemenší pozornost. Balicon se ale obrátil přímo na Arnona.

"Proč to děláš, pane?" otázal se zpříma.

"Jakýpak pane? Jsem jen oddaný sluha svého pána."

"Já ale musím znát odpověď!"

"Tu já ti dát nemohu. Sám odpovědi hledám, vznešený pane."

"Je to Cesta králů?"

Arnon mlčel, nevěděl, co říct.

"Ano?"

"Nesmím o tom mluvit."

"Tak je to tak!"

Arnon neodpověděl. Nechtěl lhát a vyslovit nesměl.

"Já jsem na tvé straně. Jemu ale nevěřím." pravil a významně pohlédl na Gantha, který se ani nesnažil je poslouchat.

"Já ale ano. Věřím svému otci a otec řekl, že mu mám být dobrým sluhou a tím já budu."

"Bude z tebe dobrý ..."

"... sluha," dodal Arnon rychle.

"Tak tedy sluha," souhlasil Balicon.

II. Elvanor

Ještě mnoho dní putovali hrdinové země, než radostně uvítala posádka Elvanoru svého kapitána. Dlouho do noci se oslavoval Baliconův návrat s posilou v zádech. Víno teklo proudem, zpívalo se, hodovalo.

Byl to jeden z posledních dnů klidu.

Živo v pevnosti Elvanor byl jednoduchý. Část mužů se střídalo na strážních věžích, většina se jich oddávala tvrdému bojovému výcviku pod vedením těch nejlepších mistrů zbraní a zbytek jich mělo buď povolený odpočinek. Každý den se tyto služby prostřídaly. Kdo byl po výcviku, šel na stráž. Kdo byl na stráži, šel odpočívat, aby mohl znovu pokračovat ve výcviku. Elvanoru nebyli žádné ženy. Nesměli být. Bylo to jedno z mnoha pravidel, jež tu vládly. Vojáci měli své rodiny roztroušené po celé zemi a většina z nich neviděla své nejbližší už roky. Byli však hrdí, že mohou sloužit králi, byli hrdí, že patří do Elvanorské gardy. Byli hrdí, že patří k nejlepším. Každý muž by pro Elvanor, stejně jako pro celou zemi položil život. Někteří vojáci už nebyli schopni boje. Ti se starali o zásoby jídla, pití i dřeva, nebo pracovali na hradbách, nikdo ale nechtěl odejít.

Arnonovi se však v pevnosti nelíbilo. Chápal smysl pro čest - i jemu ji jeho otec vštěpoval do hlavy. Chápal důležitost Elvanorské gardy, ale jednotvárnost jejich života se mu nelíbila. Byli nejlepší, to ano. Ale byli to mniši oddaní válce. Sloužící k ochraně k zemi, ale za cenu všeho, co mohli milovat, co kdy milovali. Ztratili svou duši aby se válka jejich duší stala. Snad obětovali víc, než bylo třeba. Snad proto byli nejlepší. Jako Arnon, sluha Ganthův neměl ale žádné zvláštní povinnosti. Nikdo si ho moc nevšímal. Ganth se ale rozhodl, že svého sluhu začne učit zbrani sám. Hned den po tom, co dorazili do tábora, mu podal meč. Arnon jej uchopil do rukou a čekal příkazy.

"Zaútoč na mě. Předveď co umíš!" pravil Ganth.

"Nemáš zbraň!"

"Mám zbraň. Bojovník má zbraní víc. I ruce a nohy jsou zbraněmi. Tedy do toho!"

Arnon váhal.

"No tak, synu. Chceš přeci něčemu naučit, ne?"

Arnon pokrčil rameny a rozeběhl se, meč nad hlavou připravený k seku. Ťal, Ganth ukročil stranou, takže Arnon prohmátl, ostří rozvířilo prach, když se málem převážil dopředu, ale to už ho zasáhla Ganthova pěst a Arnon padl na kolena.

"Pokračuj!" křikl Ganth.

Arnon zapřel hrot meče o zem, zapřel se a vrávoravě se postavil znovu na nohy. Tohle si syn krále líbit nenechá! Znovu zaútočil, tentokráte o to zbrkleji a rozzuřeněji. Ganth padl na koleno, přikrčil se a když mu meč prosvištěl nad hlavou, zprudka vstal a nabral mladíka ramenem, popadl za nohy a přehodil přes záda. Ozvalo se zadunění. Arnon ležel na zemi, meč stále v ruce, oči vytřeštěné a nemohl popadnout dech.

"To je první poučení. Nikdy nepodceňuj soupeře i když se zdá být v nevýhodě. Vždycky tě může mít čím překvapit."

"Kde ses to naučil ty?"

"Naučí tě to život. Já ale ve své zemi býval Velmistrem meče."

"Co to je?"

"Velmistrů bylo pět. Nejlepší šermíři válečnické kasty. Dva jsou už mrtví. Já jsem ve vyhnanství. Ale nic, nechme to být. Raději budeme pokračovat."

Ganth si vzal druhý meč.

"Tak, teď doopravdy předveď, co umíš. Budu tě šetřit. Další velká lekce přijde později."

Arnon byl celkem učenlivý. Základy boje znal celkem dobře, ale chyběly mu zkušenosti. Boj mečem se učil už dávno. Od svých dětských let se učil zacházet mečem, ale Ganth mu byl opravdovým učitelem. Ganth byl na svého žáka hrdý. Dělal pokroky. Dva týdny nato je při volném šermu vyrušil Balicon.

"Ganthe, většinou útočí hanové hlavně na Elvanor, neboť vědí, že právě Elvanor jim stojí v cestě při v pádu do naší země. Dobudou-li Elvanor, mají klíč pro vstup na naše území ve svých rukou. Pravděpodobně padne-li jednou Elvanor, padne celá říše, i když tohle si rada většinou neuvědomuje. Elvanor bývá hlavním cílem zájmu nepřítele. Teď však, deset mil odsud, napadla horda hanů pár menších vesnic. Není to nic neobvyklého, stává se to tu celkem často, nicméně i je Elvanor střeží. Dává se dohromady skupina vojáků, která nepřítele zastaví, rozpráší nebo zažene zpět. Jen se jdu zeptat, jestli jedeš taky."

Ganth na tuto vyčerpávající Baliconovu otázku odpověděl jen pokývnutím hlavy. Věděl že mužů jsou tu stovky a že ho Balicon nepotřebuje. Nejspíš ho chtěl vylákat pryč a položit mu pár otázek. Ganth se rozhodl udělat tomu přítrž. Proto souhlasil. Mimochodem hanům se s radostí podívá do vyděšené tváře. Nenáviděl je víc, než lid Samargonie.

"Jedu taky!" ozval se hned Arnon.

"Ne, ty zůstaneš tady!" odvětil Ganth.

"Proč? Já chci jet!"

"Ještě nejsi připravený. Řekl jsem, že ne. Dohlídneš tu na mé věci."

"Jsem muž, jsem..."

"Až za rok... A budeš mnohem víc. Nezkoušej se se mnou přít, já jsem tvůj pán!"

Arnon jen zavrčel a odešel.

Během hodiny Ganth, Balicon a dvě stovky dalších mužů opustilo brány Elvanoru.

Krátce sprchlo a na nebi se objevila duha, ale nikdo to jako dobré znamení nebral. Radostně postupovala armáda na jihovýchod. Poteče krev. Elvanorská garda očistí zemi.

¨Burácení radostných písní se neslo krajem, řinčeli zbroje vojáků a zlaté praporce Elvanoru se třepotaly ve vzduchu. Po pěti mílích pochodu zadní voj dohnal jezdec na bílém koni.

nevzbudil žádnou velkou pozornost, každý ho měl za posla z Elvanoru. Když projel kolem hlavního voje, všiml si ho Ganth.

"K čertu s tebou, kluku zatracenej!"

Balicon s sebou trhl.

"Arnon!" vyhrkl.

"Víš, jak se trestá sluha za neuposlechnutí rozkazu?"

Arnon seskočil z koně.

"Sluha má jít tam, kam jde jeho pán!" usmíval se Arnon.

"Hlupáku."

Ganth přemýšlel. Byli už blízko a nemohl se vrátit kvůli jednomu - i když to byl následník trůnu. Samotného ho zpátky pustit nemohl, byl zázrak, že se dostal až sem bez povšimnutí hanů. Zatraceně!

"Nehneš se ode mě a až dojde ke střetu, budeš se držet hodně zpátky... Ale pořád při mě!"

Arnon radostně kývl.

"Hlupák, hlupák!" čertil se Ganth v duchu. Balicon z toho taky neměl přílišnou radost.

Další dvě míle pochodu a před zraky se jim zjevil děsivý pohled. Hustý dým se vznášel nad spálenou vesnicí. Nebylo slyšet pláč, nebyl slyšet křik. Nezůstal tu jediný živý. To bylo Ganthovi jasné dřív, než do vesnice vůbec dorazili.

Jenže oni do vesnice nedorazili.

Zazněl výkřik a než si elvanorští uvědomili, co se děje, hanové pádili z okolních kopců. Odění ve své kožené barbarské zbroji. V rukách sekery, palice a krátké meče.

Elvanorští se stáhli a než dorazila první vlna útoku, byli připraveni.

Odolávali neuvěřitelné přesile. Jako vlny narážely nepřátelské šiky do semknutých řad elvanorských, aby se o ně rozbíjeli. Dlouho drželi elvanorští své řady, než se obrana roztrhla. Byli obklíčeni, ale nikdo z nich ještě nepochyboval o vítězství.

Balicon na svém bílém koni rozséval smrt. Ganthovi silné paže třímající meč byli zkázou. Arnon dostal strach. Bitva se změnila v chaos. Hanů bylo všude kolem na stovky. Držel v ruce svůj meč a jen čistě náhodou ještě žil.

Ganth se snažil se od něj nevzdalovat a probíjel si cestu ven. Počítal s hrstkou barbarů, ne z celou armádou. Litoval, že se s Arnonem nevrátil. Arnon umdléval únavou. Jakýsi barbar se s vřeštěním vrhl přímo na něj. Arnon sebral štít mrtvého vojáka a na poslední chvíli jej nastavil ohromné sekeře. Barbar zavřeštěl a Ganthův meč ho přeťal v půli.

Arnon vyděšeně sledoval, jak vzduchem proletěla sekera a smetla Balicona ze sedla těsně po tom, co sťal hanského válečníka. Ganth to nevnímal, měl co dělat, aby udržel na živu sebe i Arnona. Vzduchem zasvištěl šíp a Ganth chtěl Arnona strhnout k zemi, ale nebyl dost rychlý, aby ráně unikl také. Jeho tělo strhlo Arnona k zemi a zavalilo ho. Arnon se udeřil do hlavy a nic nevnímal.

Probral se o dvě hodiny později a se zděšením zjistil, že ho z velké části kryje Ganthovo mrtvé tělo. Velmistr meče obětoval svůj život, aby zachránil následníka trůnu. Arnon se nenáviděl za hloupost, kterou provedl. Nikdy si Ganthovu smrt neodpustil.

Nikdo z hanů nepřežil. Elvanorští, ač bránící se početní přesile a v nevýhodě překvapení, stejně zvítězili, ale ztráty byly ohromné.

Arnon byl v šoku. Klečel nad Ganthovým tělem a střídavě hleděl na svou tuniku zbarvenou krví svého ochránce a střídavě na člověka, který, ač byl považován za zrádce, položil za něj život.

"Támhle je další, co přežil!" křikl kdosi.

Hrstka přeživších ho brzy odváděla zpět do bezpečí hradeb Elvanoru. Tentokráte bez přátel, bez ochránce, jako prostého vojáka.

Neslavně se vrátili domů. Rozlítostněni nad ohromnou ztrátou i když jí bylo vykoupeno vítězství. O raněné bylo postaráno. Arnon dostal vojenský kabátec z kůže místo potrhané tuniky.

Začal Elvanor nenávidět. Den co den uléhal ke spánku znavený a ráno se probudil z hrůzou, že ho čeká další náročný den. Cvičil teď z ostatníma a nikdo ho nešetřil a potlučený se vracel do kobek, v nichž vojáci přespávali. Musel se střídat na stráží, i když usínal únavou i ve stoje. Tvrdě pracoval, na rukou mu puchýře dávno popraskaly a krev se mu lepila v dlaních.

Princátko poznalo tvrdý život. Ale ani tohle nebyl skutečný svět.

Při tvrdém výcviku padl únavou k zemi. Tváří do prachu. Umdléval. Nový kapitán pevnosti s ním ale slitování neměl.

"Vstaň! Padneš-li takto v boji, zemřeš! Dokud můžeš, vstaň!"

Arnon nevstal, byl odvlečen pryč. Den na to musel projít krvavou uličkou za neuposlechnutí rozkazu.

Deset mužů podél cesty a každý ho udeřil, nakopl, srazil k zemi. Arnon prošel a znovu byl odvlečen, aby mohl být ošetřen.

Vůle člověka je ale nezlomná. Z Arnona se stával muž a po třech měsících už téměř nevěděl, co je bolest. Nevnímal ji. Nevěděl, co je únava, nevšímal si jí. Stal se z něj stroj. Stroj na zabíjení.

Pouhé tři měsíce a Arnon se změnil. Rysy ve tváři mu ztvrdly. Snad to bylo věčnou únavou a bolestí. Změnil se i na duši.

Kapitán Eran byl velice tvrdý a krutý, ale dokázal své muže vést a naučil toho spoustu i Arnona, i když za cenu krve, bolesti a utrpení.

Uplynul další měsíc.

Arnon byl na stráži. Blížilo se k polednímu, když na jedné ze strážních věží zazněl roh a hned na to další a další.

Jižní obzor se potáhl černí zbroje barbarů. Rudé potrhané praporce vlály v mírném větru. Arnon se jen chladně díval, jak se blíží.

Brzy se hradby Elvanoru hemžily vojáky. Hanští nikterak nespěchali. Mlčky vlekli těžké dobývací stroje. Jejich řady se rozestoupili.

Pak to propuklo. Země se zachvěla a oni se s křikem vrhli do útoku. Arnon nestačil sledovat to hrůzné divadlo.

Jako vlny se řady vojáků tříštily o hradby. Ohromné beranidlo vráželo do brány. Drnčely tětivy obránců, ohlušující křik se vrýval do morku kostí.

Barbaři dupaly po tělech svých spolu bojovníků, ale nekonečných řad neubývalo. Elvanorští nemohli zvládnout přetínat provazy, shazovat žebříky a srážet vetřelce pod hradby.

Dvě dobývací věže byly dovlečeny až ke kamenným hradbám. Jedna z věží byla brzy v plamenech, po té druhé šplhala vzhůru masa vojáků. Boj se přesunul na hradby ale ani ty Elvanorští neudrželi dlouho.

Masy vojáků se přes ně přelily jako povodeň. Arnon se stáhl spolu s ostatníma hloub do pevnosti a snažil se udržet, co se dá. Proti ohromné přesile ale neměl šanci.

Arnon věděl, že je vše ztraceno. Vyhoupl se do sedla koně a prchal z pevnosti. Proletěl zadní ústupovou cestou jako střela. Všiml si ho jen Eran, napnul tětivu a vystřelil, aby zabil toho, kdož prchal z boje. Minul.

Neměl však čas zabývat se dezertérem. Popadl meč a vrhl se do lítého boje a brzy padl.

Elvanorská garda byla rozprášena. Krvavá jatka skončila až k večeru a z dáli byla vidět záře plamenů.

Ale hanové pevnost nezničili. Nehořel to Elvanor. Jeho kamenné mohutné zdi by ani ohni nepodlehly. Byl to oheň z obrovských hranic, na nichž vzplály těla padlých.

Elvanor teď sloužil nepříteli a z něj teď pokračovaly útoky hloub do nitra Samargonie.

III. Osud a Naděje.

"Nastal čas, sestřičko. Teď vstoupím do děje. Dám jim ten nástroj. Dám jim korunu."

"Arnon není připraven. Zabiješ ho. Zničíš vše."

"Jsem Osud. Vše je už připraveno. Nadešel čas."

"Nedělej to, bratře. Prosím tě."

"Pak bude ale tato zem stejně odsouzena k záhubě. Takhle jim dám Naději a zároveň ti znovu dokážu, že lidé jsou hloupí a nezaslouží si svůj život."

"Dobrá, dej mu korunu. I já mu něco dám. Dám mu Naději. Dám mu lásko."

Osud se zasmál, ale jeho smích byl pohrdavý.

IV. Koruna

Arnon prchal. Kůň pod ním padl, ale Arnon běžel dál. Spal na holé zemi. Nejedl nic, než lesní plody. Pil vodu z kaluží, z potoků a řek. Našel úkryt v malé osadě, ale věděl, že hanové dorazí brzy i tam.

Prošel kolem prvních domků, potácel se. Beze slova zamířil ke studni, ale nedošel. Zhroutil se k zemi. Vesničané se seběhli. Jakási dívka mu dala pít z dlaní a Arnon s vděkem hltal každičký doušek.

Dali mu najíst a z hrůzou vyslechli, že Elvanor padl a je v rukách nepřítele, který se chystá k dalšímu vpádu.

Venkované byli vystrašení. Vystrašený byl i Arnon. Jejich naděje byla v tom, že nájezdníky zastaví královská vojska, avšak i tyto naděje se rozpadly v niveč, když dorazily zprávy, že bleskovému útoku hanů se nepřipravená armáda nemohla ubránit. Hanové si prorazili cestu a po týdnu obléhání padlo i královské město Gorm, král byl zabit a palác skončil v troskách. Lidé tyto zprávy přijali s děsem v očích a obavou, že co nevidět se Hanové jako nákaza rozšíří po celém kraji a že brzy dorazí i do těchto míst, aby si podrobili celou zemi. Naděje nebyla žádná, města padala jedno proměněna v popel a prach. Rozdrobené zbytky vojenské síly neměly vůdce. Bitvy měli vždy jen jednoho vítěze - hanského krále Geliara.

Vesnici, ve které byl Arnon, obklopili provizorní hradby ze dřeva a kamení. Lidé neodkládali zbraně ani v noci. Kohokoliv Arnon spatřil, držel v ruce sekeru, vidle či kosu.

"Nemáme žádnou šanci, rozpráší nás i jejich průzkumný oddíl!" pravil kdosi na návsi.

"Musíme se pokusit bránit své ženy a děti. Do posledního dechu. Nenecháme jim vše zadarmo!" snažil

"Zabijí nás, dřív nebo později!" křičel kdosi.

"Slyšte! Jsem Molk, syn krále Morgana. Mrtvého krále... Král jsem teď já. Povedu vás! Spojme se s ostatními z okolních vesnic a měst a postavme se jim!"

Kdosi se dal do smíchu.

"Ty? Syn krále?"

"I kdyby... jak by nám pomohl?" mísily se hlasy.

"Přivandrovalče!"

"Dokaž, že jsi krve královské a budu tě následovat!" pravil muž v lovecké tunice.

Arnon na něj pohlédl. Přes stále ještě mladistvou tvář se mu táhla dlouhá jizva od sečné rány. U pasu mu visel krátký meč. Nebyl to obyčejný venkovan. Ale co? Co mohl dělat? Nikdo mu nevěří. Není už způsob, jak dokázat svůj královský původ.

Odcházel se svěšenou hlavou...

"Mohli bychom probudit Kerona." zvolala na něj Elia.

Arnon se zastavil. Oči mu znovu jako snad tisíckrát předtím bloudily v očích oné překrásné dívky. Bože! Kéž by ji potkal jindy za jiných okolností. Hlavu měl ztěžklou starostmi, avšak stejně od ní nedokázal odtrhnout zrak. Znovu si jí prohlížel. Její vlnité vlasy, jiskřící oči, divukrásnou tvář. Měla na sobě koženou vestu opásanou krátkým mečem, kožená nátepníky kolem zápěstí. V ruce držela luk a přes hruď měla připásaný toulec s šípy. Spíše by se k ní hodily sněhově bílé šaty královen pošité zlatem, než tyto mužské šaty, ale ani ty nedokázaly ukrýt její ženskost a něžnou krásu.

"Arnone?" otázala se nervózně.

Arnon se zatvářil rozpačitě.

"Jakého Kerona?" vzpomněl si na předchozí otázku.

"Mezi místními se vypráví, že v blízkých jeskyních támhle v hoře Nig je hrobka krále Kerona. Mocného vládce a obávaného válečníka. Prý se podle legendy nechal pohřbít zaživa, aby před pádem své země znovu povstal a spasil ji. Aby ochránil svůj lid před zhoubou. Probudíme ho!"

"Ty tomu věříš?"

"Všichni tomu věří. Obvykle tam nikdo nechodí. Je to zakázané místo. Lidé se tam bojí. Bojí se, že tím, že Kerona probudí v nepravý čas, probudí i jeho hněv."

"Blbost!"

"Byla jsem tam. Ta hrobka tam je! Půjdeš tam se mnou?"

Arnon pokrčil rameny. Vlastně by s ní šel kamkoliv.

Vydali se do jeskyní. Opravdu to nebylo daleko od vesnice, ale bylo vidět, že sem, do těchto míst už dlouho lidská noha nevstoupila. Žádná stezka, žádná pěšinka. Jen houští, křoviny a změti stromů a pahýlů, které neměl kdo z cesty odklidit. Arnon sekal kapradí a keře lesních ostružin a hledal cestu. Elia mu kráčela v patách zvědavě nahlížela dopředu.

"Už to není daleko. Někde blízko těchhle skalních výčnělků. Říkám jim Milenci..."

Arnon pohlédl na mohutné kamenné bloky, která se dotýkaly jakoby v milostném polibku někde vysoko nad jeho hlavou.

Krádce po tom, co prošli pod bránou z kamení, které Elia ve své představivosti nazývala Milenci, se před nimi objevil vchod do podzemí. Snad jen obyčejná díra ve skále, která přímo čišela temnotou. Snad doupě vlků či brloh medvědů... Nebo hrobka krále Kerona.

"To je ono! Jdu první," pravila Elia a vykročila.

"Ne!" vyděsil se Arnon.

"Proč ne?"

"Protože ..." Arnon svěsil hlavu.

"No tak, řekneš mi to?"

"Já o tebe mám strach! Bojím se o tebe. Půjdu dovnitř já a ty tu na mě počkáš, ano?"

"Dobře, jak myslíš, počkám," řekla lhostejně.

Arnon se otočil k chřtánu vedoucího do hlubin temnoty. Šel.

"Arnone?"

Ještě se ohlédl. Elia běžela k němu a políbila ho. Něžně a pak vášnivě.

Arnon ji objal a přivinul k sobě. Líbali se a nemohli se jeden druhého nasytit.

"To bylo pro štěstí. Běž už!" usmála se Elia.

Arnon už čekal, kdy se mu štěstím rozskočí srdce. Najednou necítil žádné obavy a radostně vykročil. Zmizel v temnotě. Plamen pochodně lačně olizoval nízký strop jeskynní průrvy. Vlhkost a pach plísně visely ve vzduchu. Pochodní si Arnon svítil na prastaré nápisy vytesané do skály. Mluvily starým jazykem. Mluvili o smrti, o zkáze a prokletí, Arnon jim však nerozuměl. Byly pro něj jen děsivým doplňkem temné scény, jež se mu rozprostírala před očima. Chodba ho zavedla ke kamenné bráně, který mu zatarasila cestu dál. Před křídly brány se válely kosti. Na jednom křídle bylo na kovovém zrezlém kruhu připoután kus paže. Zřejmě se nechal Keran pohřbít i se svými strážci. V pravém křídle byla prohlubeň ve tvaru paže. Okolo ní runy, které Arnon nechápal a ani chápat nepotřeboval. Vložil do prohlubně dlaň a zatlačil. Něco cvaklo, zarachotilo a křídla brány se sunuly ven. Zapraskaly kosti strážců, které ležely bráně v cestě. Arnon posvítil pochodní dovnitř a plameny sežehly několik pavučin, které vysely od stropu. Pohřební komora nebyla velká. Do prohlubně ve zdi vsadil pochodeň a mečem ničil další pavučiny. Čekal rakev, ale našel trůn. Král Keron. Tedy to, co z něj zbylo, seděl na svém trůně a prázdné oční jamky, jakoby sledovaly vetřelce.

Arnon ve svitu pochodně zkoumal pozůstatky svého předka. Široký hrudní koš napovídal, že král byl opravdu velmi zdatným mužem. kusy zbroje z černého, které vlastně kostru držely pohromadě, nabývaly netušených rozměrů. Na nich se zub času nepodepsal. Arnon pohlédl na lebku. Oči upřené do prázdných důlků. Zvedl zrak, aby pohlédl na korunu Pás z lata s černým drahokamem uprostřed. Runy vytepané po obvodu. Arnon zkoumal každičký detail toho skvostu.

"Já jsem král!" pravil sám pro sebe a sáhl po koruně. Vzal jí do rukou a nedbal toho, že lebka vznešeného muže zarachotila po zemi.

Arnon zavřel oči a nasadil si korunu.

Tělem mu projel podivný chlad. Arnon nedokázal otevřít oči. Každičký kousek jeho kůže se napjal v ukrutných bolestech. Padl na kolena a snažil si korunu servat z hlavy, ale nešlo to. Zaťal pěsti a schoulil se na zemi. Chvěl se. Netušil co se děje. Pak z ničeho nic bolest zmizela. Otevřel oči a vykřikl, neboť pohlédl na lebku, která ležela před ním. Jen se vyděsil a ruka mu vystřelila vpřed. Lebka proletěla vzduchem a roztříštila se o podstavec trůnu. Arnon vstal. Udiveně pohlédl na své paže. Z rukou sotva dospělého muže se staly šlachovité paže nesoucí zkázu. Pohlédl na svou hruď a pyšně jí vzepnul do ještě větších rozměrů. Na tváři mu hrál úsměv.

"Tohle je tedy tvé tajemství, Kerone!" smál se.

"Jsem mocný! Nepřemožitelný!" křičel.

Znovu přistoupil k trůnu. Odepjal hrudní plát z černého kovu a nátepníky s kovovými ostny aby je připjal sobě. Nedbal toho, že ostatky na tomto posvátném místě se rozsypaly úplně.

S pocitem, že víc už mu Keron dát nemůže, opustil Arnon místo věčného odpočinku a vydal se na cestu zpět.

Když se jeho plíce znovu naplnily čerstvým lesním vzduchem, první, co zaslechl, byl Eliin výkřik. Obrátil k ní svůj zrak. Dívala se na něj pohledem překvapeným i bázlivým.

"Dokázal jsem to, má princezno. Probudil jsem Kerana. Vzbudil jsem ho v sobě!" jásal Arnon. Teprve teď si uvědomil, že i jeho hlas je teď o poznání hlubší, ale pozornost tomu nevěnoval.

"Přistoupila pomalu k němu."

"Arnone?"

"Ano, kvítečku mého srdce?"

Udivilo jí i to, že takhle s ní nikdy předtím nemluvil, ačkoliv po tom dávno toužila.

"Arnone, jsi to ty?" otázala se a dotkla se jeho šlachovité paže.

Nevěděla, jestli to, co se stalo, bylo dobré, či zlé.

"Kdo jiný, hrdličko moje. Půjdeme do vesnice. Svolám všechny muže. Teď už mě budou následovat!"

Trochu jí mrzelo, že se ani neohlédl, jestli ho následuje ona, když pádil k vesnici. Snažila se s ním držet krok. Co chvíli popobíhala. Několikrát málem zakopla, či ztratila rovnováhu, než se dostali na cestu. Tam ale Arnon zrychlil krok a ona chvílemi musela běžet, aby mu stačila. Doufala jen, že v tom hromotlukovi před ní zbylo alespoň trochu Arnona, do kterého se zamilovala a kterému to ještě nestihla říct.

Prvním, kdo spatřil přicházejícího bojovníka spolu s Elii, byl malý zrzavý chlapec a ten s náležitým křikem tuto zprávu roznesl po celé vesnici. Lidé se sbíhali na náves. Tam se zastavil i Arnon. Nikdo nepromluvil, všichni s očekáváním sledovali válečníka. Sledovali krále.

"Je tohle dostatečný důkaz mé královské krve?" tázal se.

Nikdo neodpověděl.

"Je čas zahnat ty bestie zpátky do jejich hnízd. Vypálit zlo z kořenů a pobít tu smečku vlků, kteří ničí zemi. Je čas."

"Co máme ale dělat?" tázal se kdosi.

"Následovat mě!" zaduněl Arnonův hluboký hlas.

"Ať žije nový král!" křičel starosta.

"Ať žije král!" ozvalo se odevšad.

"Povedu vás. Potřebuji někoho, kdo zamíří do země Renéků žádat o pomoc. Padne-li naše zem, jejich bude na řadě. Takto by jim to měl někdo vysvětlit. Já musím být zde. Ty!" ukázal na starostu. Vezmi si dva muže a nejrychlejší koně. Vy tři. Ty a ty! Rozběhněte se po okolních vesnicích se zprávou, že nový král volá muže do zbraně a že osvobodíme zemi z područí těch vetřelců. Ať se všichni bojeschopní chopí zbraní! A dohlédněte, ať se ta zpráva šíří dál! Ty - sežeň pár mužů a zjistíte mi, kde se nachází nejbližší oddíly hanů. Potřebujeme zbraně a oni je mají. Zbytek. Támhle v těch horách bude dobrý úkryt pro nás všechny. Tam zbudujte osadu a odveďte tam i své ženy děti. Tahle zem bude v plamenech a prosycená krví.

Ellio, víš, kam je máš odvést! Mám tam i svůj trůn. Ať mé nové sídlo připraví na můj příchod!"

"Ke Kerunově hrobce!" odpověděla nejistě.

"Správně!"

Každý, kdo měl volné ruce, se dal do díla. Povozy s tím nejdůležitějším mířily do hor, stejně jako ty z okolních vesnic. Arnon seděl v jeskyni, ve které nebyly ani památky po prachu a pavučinách. Stěny byly ozářeny světlem pochodní. Seděl na trůnu svého předka a spokojeně naslouchal zprávám, které došly jeho sluchu.

"Sire, oddíl hanů je jen dvacet mil odsud. Je jich jen na sto. Nečekají už žádný velký odpor, zřejmě mají jen budit hrůzu, spálit pár vesnic a hlavně zkoumat okolí."

"Výborně, takže jim ukážeme, jak statečný je lid mé země. Jak se jmenuješ?"

"Liron, pane."

"Dobře, Lirone. Chceš jít se mnou prolévat krev těch zmijí?"

"Se ctí, můj pane."

"Vyber dvěstě těch nejstatečnějších. A ať připraví dva koňmi tažené povozy, zpátky povezeme něco cenného."

"Jak si přeješ."

Arnon povstal.

Vyšel ze svého nového sídla a spatřil, že osada před ní se patřičně rozrostla. Jeho armáda čítala už šestiset mužů a další přicházeli.

"Máme naději, můj králi?" otázala se Elia, která se z ničehož nic objevila po jeho boku.

"Naději? My zvítězíme, lásko!" odvětil a políbil jí.

"Pro štěstí?" špitla, ale to už byl Arnon v sedle a vedl své muže na sever.

Co chvíli vysílal zvědy kupředu, aby zjistili, kde se nachází nepřítel. Dva muži se právě vraceli. Nebyli pryč dlouho.

"Už jen sotva dně míle, jsou pod tímhle kopcem."

"Arnon pokývl hlavou, seskočil z koně a běžel vzhůru. Lehl na zem a sledoval je."

V duchu počítal.

"Jen kolem osmi tuctů. Ať se připraví..."

Vrátil se ke svému koni. Své muže zavedl k okraji stráně. Hanové je vidět nemohli.

Třista yardů...

Arnon necítil strach. Jen podivné vzrušení. Jako by se mu v žilách rozproudil oheň.

Dvěstě yardů...

Arnon zatnul ruku v pěst. Sledoval ty ovce odsouzené k záhubě. Ohlédl se po svých věrných. Jejich paže třímaly jen sekery, kosy upravené do podoby kopí, kladiva a bijáky. Téměř žádná zbroj. Je chránila odvaha a ochota umřít.

Sto...

Arnon se vrhl do sedla svého koně, meč zastrčil za opasek a nahradila jej mohutná palice na dlouhé tyči.

"Útok!" zakřičel a vyrazil kupředu.

Horda odhodlaných vesničanů vyrazila kupředu. Leckdo z nich bojovat neuměl, leckdo z nich nikdy nezabil, nebylo moc, kterým by stačil výcvik, který jim Arnon stačil dát, ale nikdo z nich nehodlal umřít, aniž by vzal s sebou pár nepřátel. První věc, kterou je Arnon naučil, byla nenávist. Ta druhá byla lhostejnost k životu a smrti.

Řady se střetli v tanci smrti. Nepřipravené a překvapené vojsko dostalo krvavou ránu. Arnon projel první řadou a palicí rozrazil hlavu prvnímu z vojáků, aby ji znovu roztočil a s neuvěřitelnou silou a rychlostí smetl dalšího. Praskání kostí nebylo v tom ryku slyšet, ale Arnon se smál, jako ďábel. Přerazil komusi ruku. Kůň, který nesl na hřbetě hanského vojáka se zhroutil s podrcenou lebkou a bojovníka zavalil. Arnon švihl palicí přes záda dalšímu a ten se doslova zlomil v páteři. Mrštil palicí vpřed a ta srazila k zemi dalšího. Tasil...

Tělem mu projel podivný chlad. Jako by s dalším mrtvým nabýval sil. S každou prolitou krví, jako by se obnovovala ta jeho. Neumdlévaly mu paže, naopak, cítil se silnější. Mocnější. Ťal a rozsekl někomu hruď a zachvěl se náporem síly...

Najedou poznal sílu koruny. Pochází ze smrti a znovu zrození síly. Koruna je znovuzrození...

Usmál se nad tím poznáním.

"Aleaz giro velah!" zakřičel ve starobylé řeči a nerozuměl svým vlastním slovům. Nevšímal si toho. Slova se mu samy draly do mysli.

"Gala inva dorn!" zaduněl jeho hlas těsně předtím, než se další zmrzačené tělo zhroutilo pod jeho mečem.

"Poznáte hněv krále. Spálí vás oheň mé pomsty!" zahromoval a znovu ťal.

"In viral sino eniah!" smál se.

Bitevní vřava utichla. Bylo po všem. Arnon ztratil jen na dva tucty svých mužů. Z hanů nepřežil nikdo.

"Ať přitáhnou povoz! Naložte zbraně a nepoškozenou zbroj. Najdete-li cokoliv cenného, nechte si to. Mršiny tu nechte napospas dravcům. Zbraně se ale rozdělí až v táboře!" pravil.

Potom se usmál. "Zbraně a zbroj si přednostně budou vybírat ti, kteří dnes bojovali po mém boku. Ti, co zůstali v táboře dostanou zbytky..."

Bojový křik a jásot naplnil krvavé údolí.

To bylo první vítězství - a bylo také náležitě sladké.

O hodinu později údolí utichlo. Arnon byl pryč se svým vojskem. Polonahé pokroucené mrtvoly beze zbraní válející se všude kolem napovídaly co se tu přihodilo. Ve zkrvavené půdě byly rýhy od kol vozů s nákladem kořisti.

Nikdy dřív nebyl Arnon svědkem takového veselí, jako tenkrát, když se poprvé vracel z vítězného tažení. Nepamatoval přívětivějšího a radostnějšího přivítání. Seskočil s koně a popadl Eliu do náruče. Zlíbal jí.

"Cesta za svobodou začala."

"Měla jsem o tebe strach!"

"Neměli nejmenší šanci... Dokážeme cokoliv. Nebude trvat dlouho a nebude těch krys v naší zemi."

"Byla jich jen hrstka..."

"Hali victo en firde nalden suldo far."

"Arnone, tvé oči!" vyděsila se Elia.

"Co je s nimi?" usmál se.

"Teď... Teď jsou zelené."

"Vždycky byly zelené," usmál se na ní vlídně.

"Před chvílí byly rudé... Když jsi mluvil tou divnou řečí."

"Jen se ti něco zdálo."

"Možná," přikývla pochybovačně, "kde jsi se naučil ta divná slova?"

"Je to jazyk mých předků. Zřejmě je dědictvím, jako má koruna a má moc. Dar od Kerona."

"A tvá vůle, ta je vlastní?" tázala se a svou otázku myslela smrtelně vážně.

"Co tím myslíš? Jistě, že ano!" usmál se znovu.

"Arnone, snažně tě prosím, vzdej se té koruny. Není dobré zahrávat si s takovými věcmi."

"Pomátla ses? Hanové nás rozdrtí v prach, když nevyužiji její sílu."

"Pochybuji, že si koruna vezme zpět co ti dala a i kdyby, oni tě budou následovat i dál, ukázal jsi jim cestu za svobodou. Vzdej se jí prosím, nechci, aby ti vzala víc... Možná ti bere víc, než ti dává."

"Nesmysl! Sira el fatin ga har."

Elie přelétl přes tvář stín strachu. Zase ty oči! Ne, tohle se jí nezdálo.

Bála se o Arnona. Bála se o něj čím dál víc.

Navečer zaplály táborové ohně a v jeho světle putovaly zbraně z ruky do ruky. Helmice, štíty, bojové sekery, meče, hrudní pláty, to vše si teď hledalo nové majitele. Zvěsti o prvním velkém vítězství se šířily krajem a další hordy zoufalců se přidávali ke králi Arnonovi.

Arnon seděl na svém trůnu. Hlavu položenou na dlani své ruky, která byla opřena o koleno. Přemýšlel, vzpomínal. Myslel na časy, kdy byl u dvora svého otce. Na časy bez starostí a trápení. Na doby, kdy jeho mysl byla zaslepena blaženou nevědomostí a nevinnou. Myslel na doby, kdy byl Molkem, princem a legitimním následníkem trůnu. Ty doby se nevrátí. A Molkem už také nikdy nebude. Je z něj Arnon, jenže ne jenom na rok, nýbrž na zbytek svého života. Stejně to tak nejspíš mělo být. Osud si svoje cesty nevybírá.

"Za poznání je bolest a utrpení jen malou daní," pravil sám sobě.

Arnon s sebou trhl, až zjevně neměl důvod. Vyběhl ven a neúmyslně srazil k zemi jednoho ze svých strážců. Nevěnoval mu nejmenší pozornost."

"Připravte se, čeká nás další bitva. Jsou blízko. Cítím smrt!" pravil a jeho oči rudě žhnuly.

Jen krátce na to dorazil do tábora jezdec.

"Blízko Maronské rokle je pluk asi čtyřseti hanů. Táhnou krajem na Aldor!"

"Jak si to věděl?" otázala se Elia.

"Je to dar," odvětil Arnon a rudá barva jeho očí se opět pozvolna měnila v zeleň.

"Mí věrní," křikl zvolna a popadl těžký jedenapůlruční meč, "do zbraně!"

Zem se chvěla ve smrtelné agónii, když po ní dupaly stovky těžkých bot. Bojové výkřiky hřměly jako bouře. Déšť šípů zalil hanské oddíly dřív, než k nim dorazili Arnonivi pěší a jezdci. Arnon sám na svém koni v jejich čele. Hned při první srážce pod Arnonem padl kůň, toho ale král nedbal. Jeho meč procházel zbrojí nepřátel. Arnon zuřil a oči mu plály. Z výrazu tváře, z křiku, ze slov starobylé řeči a z rudé barvy jeho očí šel strach. A ještě větší hrůzu budil svým mečem, který kradl životy válečníků.

Arnon uťal něčí hlavu, ohnal se pravicí a hroty na jeho kovových nátepníkách roztrhly obličej jednomu z vojáků. Ťal. Voják se pokusil o kryt, ale ránu neudržel a vlastní meč mu trčel z hlavy, když se hroutil k zemi. Další rána šla do štítu, který se okamžitě rozlomil. Vyděšený muž stihl jen rozšířit oči v ruce, když zasvištěl meč vzduchem znovu, aby ukončil jeho život v tomto světě. Nemenší hrůzu budil i Arnonův ďábelský smích.

Další vítězství a další zbraně.

Ach, jak snadno se naučili Arnonovi lidé zabíjet. Jak snadno se učili umění války. A Arnon jim byl dobrým učitelem. O jeho skutcích se pěly písně a vyprávěly legendy po celé zemi. Na pětset lidí se k němu přidalo vojáků z Mwillirdronu, kteří stihli uprchnout dřív, než se ostrovní vévodství změnilo v kus země bez života. Střípky poražených armád uprchlých z měst a skrývajících se po pádu královského města v různých koutech země - i ti se přidávali k mocné Arnonově armádě. Renékové poslali jen hrstku mužů na výpomoc. Jen aby se neřeklo, že v rozhodujícím střetu stáli stranou, ale aby šetřili síly na dobu, kdy podle jejich předpokladu padne veškerý odpor lidu Arnonava a kdy přijde řada na ně.

Arnon ale bojoval a neprohrával. Pomalu, píď po pídi dobýval zpět svá území. Hanové hodlali vrátit každičký útok a udusat plamen vzpory dřív, než se stane nezvladatelným. Zavládly kruté boje o každý kousek půdy. Krvavé boje bez pravidel.

Král Geliar padl v boji, ale na jeho místo nastoupil jeho syn Orwan a ani ten nehodlal odtáhnout z dobyté země bez boje.

Elia stála po Arnonově boku. Bála se ho, ale zároveň ho stále milovala. Když v noci jejich těla splývala v jedno, úzkostlivě sledovala Arnonovi oči bála se chvíle, kdy znova zaplanou rudě. V milostných chvílích se to však nikdy nestalo. Jen v hněvu či zápalu pro boj. Ve výjevu ješitnosti či touhy po krvi. Ve chvilkách lásky si byla jistá, že má doopravdy Arnona.

Denně se jeho bojovníci cvičili ve zbrani. Dohlížel na ně. Dával jim lekce, které se naučil v Elvanoru. Zavládla tvrdá kázeň. Zavládl pořádek. Výrazy sebevražedného odhodlání se proměnily v dávku sebevědomí a projevy síly. Z venkovanů vojáci. Dobří vojáci.

"Můj pane!"

"Co chceš, Firlone?" otázal se svého pobočníka...

"Lid z města Alvon podepsal smlouvu s hany. Neuznávají tě jako svého krále a nabídli svou vojenskou podporu nepříteli."

"Vargal! Zdrádci! Bídáci! Budiž jim dána lekce. Nemine je zasloužený trest. Svolej mé muže. Vypálíme to hnízdo zbabělců!"

"Arnone, jsou to samargonští! Krajané!" vylekala se Elia.

"Zrada se trestá. Nesmí přežít nikdo."

"Jsou tam ženy a děti..."

"Ženy plodí děti a z dětí rostou bojovníci. Děti zrádců jsou zrádcové. Plevel se musí vyrvat i s kořeny. Firlone, řekl jsem svolej muže!"

"To neuděláš!" řekla Elia.

"Když to neudělám já, udělají to oni. Po boku hanů. Myslíš, že tebe by ušetřili? Chráním svou zem. Chráním to, co miluji. Chráním i tebe."

Na černém koni seděl Arnon, když plameny stravovali většinu dobytého města. Jeho válečníci jako lovní psi vraždili své oběti. Loupili, rabovali, ničili... Arnon se jen díval. Chvílemi mu zuby skřípěly vzteky, chvílemi mu po tváři proudily slzy. Chvílemi povzbuzoval své muže a chvílemi chtěl křičet, ať toho běsnění nechají...

Zrada, ta se trestá tvrdě. Smutně se vracel domů. Hlavu svěšenou. Zatímco vojáci, jež ukojili svůj černý chtíč, byli u vytržení. Nechal je být.

Dlouho Elie nepohlédl do očí. Bál se výčitek.

Většina země byla už svobodná, když se blížil velký střet. Zbytky Orwanovy armády se sjednotili a táhli přímo proti Arnonovi. Arnon věděl, že jde o všechno a že vítěz téhle bitvy vyhraje celou válku.

Když odjížděl a loučil se s Eliou, poprvé měl v srdci obavy.

"Chtěla bych, aby ses vrátil."

"Vrátím se, má milovaná. Já se vrátím."

"Chtěla bych ale, aby ses vrátil jako Arnon. Uděláš to pro mě? Vrátíš se bez té koruny?"

"Ale proč se jí mám vzdát?"

"Už jí nepotřebuješ. Vítězství je nadosah. Prosím tě o to. Ve jménu naší lásky. Vrať jí tam, kam patří. Není z našeho světa. Slíbíš mi to."

"Já ti to slibuji, má lásko."

"Vrať se mi!" pravila, když nasedl na koně.

Sehnul se, aby ji znovu políbil.

Popohnal koně, pozvedl meč a křikl: "Za svobodu!"

"Za svobodu!" vrátila se mu odpověď hlasem tisíců mužů.

Uplynuly dva dny. Nebe bylo na nejvyšším vrcholu své cesty, když obě armády stanuly proti sobě v Cannerské rovině. Arnon sledoval dlouhou linii nepřátelské armády. Ohlédl se po svých mužích. Potrhané praporce Samargonie. Znovu zrozené a znovu pyšně vlající ve větru, sebevědomé a odhodlané tváře válečníků, to vše ho donutilo k uspokojenému úsměvu.

"Před linie hanů vyjel jezdec na mohutném hřebci. Promlouval k těm tupým hlavám.

"Na tohle není čas. Ať s tím skoncujeme.... Za pomstu, za svobodu a za naší zemi!" zařval a nad hlavou zatočil dvoubřitou válečnou sekerou.

"Útok!" zakřičel a vrhl se vpřed.

Jezdec se otočil a vyrazil mu naproti s celou armádou v zádech.

Zem Samargonie nepamatovala větší bitvu ani větší krveprolití. Arnonovy oči opět zaplály a temná stránka jeho rozpolcené mysli se hnala napovrch.

Řady se s duněním střetly a většina těch z první srážky neměla šanci na přežití. Arnon se prodíral řadami vojáků na svém hřebci. Kůň se pod ním vzpínal bořil své kopyta do rozbahněné půdy. Sekera krájela vzduch a nořila se do těl hanů.

"Salia dius har. Den soudu posledního!" křikl.

Do pravého ramene se mu zavrtal šíp, ale Arnon si toho nevšímal a nepolevil. Jemu sil neubývalo. Dostávalo se mu jí každou smrtící ranou, kterou rozdal. Vrhnul sekerou proti jednomu z hanů a smetl ho z koně. Tasil meč a rozsekl jím dalšího nepřítele ve dví. Další šíp se mu zabořil do stehna. Arnon se jen zasmál a vytrhl ho i s kusem masa. Kdosi zaťal sekeru do hrudi jeho koně, ten se naposled vzepjal a Arnon se zřítil na záda. Arnon zahlédl meč, který mu měl setnout hlavu. Uhnul se včas a rána ho minula. Vymrštil nohou, voják proletěl vzad a nabodl se na něčí meč. Arnon sebral jednomu z mrtvých krátký meč a dal se hnal za smrtí. Kdosi mu rozťal pravici, ale toho si nevšímal. Sekl nepříteli po krku a proud krve mu poskvrnil zbroj. Náhle pocítil palčivou bolest. Zapotácel se a z břicha mu trčelo kopí. Padl na kolena a zhroutil se stranou. Zavřel oči a tma se rozprostřela kolem. Zvuky bitvy mizely v dáli.

Na chvíli procitl a pohlédl na nebesa, na mraky, které pluly vysoko nad ním. Zem se pod ním houpala. Pootočil hlavu a zjistil, že ho nesou na nosítkách.

"Vyhráli jsme!" hlesnul a znovu se ponořil do temnoty bezvědomí.

Když znovu procitl stála nad ním Elia. Donesli ho do tábora. Elia se neodvážila vytáhnout kopí z Arnonova těla. Věděla, že když tak učiní, Arnon zemře. Zlomené zbytky smrtící zbraně mu trčely z břicha.

"Elio, lásko... Vrátil jsem se ti!" zašeptal a po tváři mu stékala slza.

"Vrátil..." vzlykala.

"Já umírám... Vyhráli jsme, ale zem bude bez krále," pravil, ale potom se usmál a vztáhl k ní ruku. Dotkl se jí a pohladil jí na břiše. Do doby, než porodíš mého syna... Do doby než dospěje a než se stane mužem, budeš vládnout ty."

"Chtěla jsem, abys ho učil moudrosti..."

"Já nebyl nikdy moudrý!"

"Kdyby osud nebyl krutý, byl by z tebe dobrý král."

"Chci být pohřben tam, kde jsem našel Keruna. Ať všichni vědí, že já přebírám Kerunovu věčnou stráž. Že já povstanu, až bude má země úpět. Ať mě tam usadí na můj trůn s korunou na hlavě. Dobře ať zapečetí bránu."

"Neopouštěj mě. Prosím..." plakala.

"Miluji tě..."

Zavřel oči.

"Arnone, já miluji tebe. Lásko!" vzlykala.

"Lásko, řekni něco!"

Arnonova hruď se přestala zvedat. Nedýchal. Odešel navždy.

"Lásko!!!"

Prolog

"Kdo tedy vyhrál, bratříčku?"

"Osud nikdy neprohrává, ale ani nikdy nevyhrává."

"Stejně tak jako naděje. Naděje zemřela v Arnonovi, ale žije v královně Elie a jejím synkovi Wilfredovi."

"Je dobře, že jsi vrátil korunu tam, kam patří. Není určena lidem."

"Ale sestřičko. Já ji nevrátil. Vrátil ji Arnon, stejně tak, jako si ji sám vzal. Osud si tvoří lidé, stejně jako tebe... Naději."

"Záleží na tom, jestli si zvolí dobrý, či špatný Osud."

"Nebo marnou Naději, či naplněnou..."