Jizvy války

Jizvy války

Byl podzim. Rána byla chladná a dotěrný mráz zalézal až pod kůži. K zemi se pomalu snášely letos vůbec první sněhové vločky, které se však na zemi udrží jen jako slabý poprašek sotva do doby, než ho první sluneční paprsky promění v bláto. V rozlehlých polích blízko severního pobřeží ostrova skomíralo několik ohňů a do končící noci se rozléhaly tlumené hlasy a kašel prostydlých vojáků.

Sir Wilhelm u jednoho z takových ohňů seděl. V unavené tváři, po níž se táhla od pravého oka téměř až ke koutku úst sotva několik měsíců stará jizva, se zračilo napětí a očekávání. Možná, že dnes už se rozhodne. Po nesmírně dlouhých deseti letech tvrdých, krvavých a nelítostných bojů. Po deseti letech strádání, obav a pomalého či rychlého umírání. Deset let slyšel jen nářek a viděl jen hrůzu a krev. Už nevěřil, že se podobného dne dožije. Proto celou noc nemohl spát a proto v očekávání oka nezahmouřil téměř žádný voják v táboře.

... Deset let ...

Připadal si neuvěřitelně starý a v jeho kdys havraních vlasech, jakož i v hustém plnovousu, už opravdu místy prokvetla šeď. Ale spíše z hrůz, které prožil, nežli věkem, který ve skutečnosti zase až tak vysoký nebyl. Sedmatřicet let byl na světě a posledních deset let jen na bitevních polích... Do války šel, coby mladý šlechtic z příkazu krále. Tehdy byl plný sil a odhodlání. Teď už mu zbývalo jen to druhé...

Brzy válka skončí... Možná už dnes... Ale přesto se na něm podepsala. A to nikoliv jen podpisem v jeho tváři, ale i v duši.

Tábor už se probouzel k životu. Muži uhasínali ohniště a bortili provizorní stany a přístřešky, někteří se starali o koně, jiní si chystali zbraně a činili to po dlouhé době s nesmírnou dychtivostí.

Wilhelmovi se chvěly ruce, když si dopínal pomačkaný a na několika místech proseknutý hrudní plát. Pak se ještě na chvíli zahalil do svého pláště, na němž už mnohokrát ulpěla krev nepřátel i krev jeho vlastní a kterou z něj už nikdo nesmyje, a sám netušil, zda se chvěje zimou, či očekáváním. Nicméně proti chladu by mu ten chatrný plášť moc platný nebyl.

Díval se na meč zabodnutý v zemi. Leskl se v záři pomalu pohasínajících plamenů ohně. Jeho čepel byla doslova poseta zuby z četných bitev a šarvátek. Díval se na meč, jenž mu byl poslední dobou jediným věrným sluhou a přítelem a přesto sám sobě přísahal, že dnes jej v boji užije naposled. Vstal a prsty se neohrabaně, jakoby váhavě, dotkl jeho jílce, pak jej uchopil a vytrhl ze země. Znovu se díval na odlesk ohně v leštěném kovu čepele. Díval se na meč, jako by jej viděl poprvé. Pak se zhluboka nadechl a zasunul jej za opasek. Nikoliv do pochvy, to aby mu k ní v raním mraze čepel nepřimrzla.

Za lesem se objevila matná záře, to aby slunce ohlásilo příchod nového dne a ačkoliv to slunce bylo chladné, stále ještě mělo dost sil zatočit s posledními zbytky v noci padlého sněhu a během několika hodin je vymazat z tváře země. Svítalo a zároveň se hustá mračna na obloze protrhávala a vítr je rozháněl do všech stran.

Wilhelm se procházel po táboře, když ho zrovna míjelo několik mužů s povozem, na němž byla zakryta mrtvá těla těch, kteří nepřežili dnešní noc. Těch, kteří podlehli zraněním, či horečkám. Těch, kteří se z malátného blouznění už neprobudili.

To je jedna z malých daní, které si válka vybere.

Za poslední roky padla všechna nepřátelská města a vesnice a osady lehly popelem. Až teď, byla většina cizí armády rozprášena a jejich národ doslova vyvražděn. Ale poslední zbytky se nevzdají. Oni se nikdy nevzdávají. Wilhelm je zná příliš dobře, než aby v to věřil. Včera poslal posla a už předem věděl, že ten se už nevrátí. Že nepřítel neuzná svou jasnou prohru.

Vědělo se, že Karahemové nemohou válku vyhrát už od jejího začátku. Nikdo ale netušil, že odolají tak dlouho. Jejich vojsko nemělo žádnou strategii, krom zuřivého útoku. Nebyly v početní převaze, ale to nahradili svou houževnatostí a surovostí. Jejich bojovníci svým vzhledem i chováním budily hrůzu. S divokostí šelem vrhali se vstříc smrti. Utneš-li jim ruku, nezastaví je jejich bolest, nevnímají jí, popadnou zbraň do té druhé a jejich jedinou myšlenkou je zabít nepřítele, pomstít se za bolest svou i bolest svých druhů. Chovají se jako smečka vlků a obklopí-li svou kořist, doslova jí rozsápou na kusy. Nebojí se umřít, Wilhelm to už viděl tisíckrát. Byl svědkem, jak ti barbaři ještě ve smrtelných křečích máchají kolem sebe zbraněmi. Viděl muže, držícího svou rukou vyhřeznuté vnitřnosti a v druhé sekeru a v očích zoufalou touhu, zaseknout jí do někoho dřív, než ho opustí zbytky sil.... Odhodlané tváře.... zuřivý škleb ... zlostný křik ... a hrůza.

Ne. Ti se nevzdají, dokud do jednoho nepomřou.

Konečně Wilhelm usedl do sedla svého koně. Pohladil toho němého svědka hrůzných krveprolití po jeho zjizvené šíji a vydal se obhlédnout tábor a udělit potřebné rozkazy. To už se ale část armády dala do pohybu. Někteří vykročili vstříc smrti, jiní svobodě. Ti, co přežijí dnešní den, vyhrají nejstrašnější válku za posledních pětset let.

Nebáli se. Tito muži protřelí bitvami se nebáli ničeho. Chtěli jen konec všem těm hrůzám, ať už měl být pro ně jakýkoliv. Šli mlčky. Odevzdaně, ale plní odhodlání.

Wilhelm byl v předním voji a proto byl jedním z prvních, kdo spatřil poplašeného koně bez jezdce, jenž se vynořil z lesa. Teprve pak spatřil i cosi černého, co za sebou hřebec vláčel. Zamrazilo ho v zátylku, když rozpoznal, že to černé "cosi" je tělo bez údů uvázané za hlavu.

Viděl to už zřetelně a nebyl sám. Na promrzlém provazu připoutaném k hrušce sedla bylo za krk přivázáno torzo těla posla, kterého Wilhelm vyslal.

Nevzdají se.

Muži z předních řad koně chytili, když se dostal dostatečně blízko. Jeho tělo bylo týráno plamenem a v očích toho ušlechtilého zvířete se zračilo naprosté šílenství. Poručil vojákům, ať tomu zvířeti dopřejí klidu a ušetří ho bolesti a trápení.

Zvíře bezhlesně kleslo k zemi, když mu jeden z vojáků vrazil kopí do srdce. Pak teprve mohli odříznout provaz a osvobodit mrtvého muže, jako by mu to snad mělo přidat na důstojnosti. Posel nebyl téměř k poznání. Odřezali mu z tváře kusy masa a bylo nad slunce jasné, že tak činili zaživa.

Podivný vzkaz od Karahemů vojáci pohřbili a tím zmizel i další důkaz jejich krutosti.

O hodinu později už bylo vojsko hluboko v lese. Ranní chlad zmizel i když znovu začalo lehce sněžit a nezbedný vítr vháněl statečným mužům vločky do očí.

S každou chvílí rostlo napětí a bylo jasné, že ani tentokrát, i když jsou v mnohonásobné přesile, nebude vítězství nad zbytkem sil Karahemů snadné.

Wilhelm měl hlavu sklopenou a z myšlenek ho vytrhl až hlas jednoho z jeho mužů.

"Pane, podívej! Támhle!"

Spatřil mezi stromy podivnou záři a pak ještě na dalším místě a na zase o kousek vpravo. Ale byl příliš unavený, aby mu došlo, co ta záře znamená. To poznal až když ucítil kouř...

Bylo sice vlhké počasí, ale pokud se jim podařilo zapálit mohutné vzrostlé stromy, požár v jejich korunách se bude šířit beztak neuvěřitelně rychle. Napadlo ho, že je Karahemští chtějí upálit za živa a uniknout tak jisté porážce a smrti a rozhodl se zavelet k ústupu, nechat les padnout a pak chtěl teprve dostihnout Karahemy a pobít je do jednoho. Avšak i tentokrát se mýlil. Poznal to ve chvíli, kdy se z lesa vyřítily hordy mužů oděných v kožešinách a ozbrojených sekerami, kopími a palcáty. Nezapálili les před sebou, ale za sebou. Vědí, že zemřou. Vědí, že prohráli a tak věnují své životy ohni, ale za to udrží ve stejném ohni i své nepřátele. Raději se upečou spolu se svými nepřáteli pro svou nenávist, pro své zoufalství.

Wilhelmovy muže ovládlo zděšení a v řadách zavládl chaos. Ti, co chtěli prchnout, padli jako první. Karahemští doráželi jako hejno vos a nastal zmatek. Zuřivá bitva bez pravidel a bez vedení. Bez taktiky, bez strategie. Pouze boj o život a o smrt.

Wilhelmovi vojáci ustupovali a snažili se vymanit z nedůmyslné, ale smrtelně účinné pasti.

Wilhelm sám ale bojoval bez jakýchkoliv pocitů. Nepřemýšlel. Necítil strach, necítil bolest, jen měl oči otevřené a ruce samy za něj dělali práci, k níž byly za poslední roky navyklé. Cosi rozkázal mužům, ale jeho hlas nikdo neslyšel a neuposlechl.

Koutkem oka zahlédl, jak pod jedním z jeho kapitánů klesl kůň a jak byl on sám stržen a k smrti utlučen. Wilhelm si ale sám musel prosekávat cestu davem. Vzduchem zasvištělo vrhací kopí a zarylo se hluboko do těla jeho oře, to se divoce vzepjalo a nedbaje toho, že jeho pán se zřítil k zemi, vyrazilo s kopím trčícím v boku pryč.

Sotva Wilhelm dopadl na tvrdou zem, spatřil nohy jednoho z nepřátel a ťal. Karahemský bojovník, který právě přišel o nohu se zhroutil přímo na něj a nepřestal se na něj sápat. Zavalil mu ruku, ale rozmáchl se sekerou a chystal se udeřit. Volnou rukou ho ale Wilhelm popadl za zápěstí, napnul své šlachovité tělo a odhodil barbara stranou. Bleskově se převalil na bok a hned na koleno, vyrazil mečem kupředu, aby jím proklál dalšího vojáka a pak teprve se napřímil. Barbar uchopil oběma rukama čepel meče a jeho hrot si vrazil ještě hlouběji do břicha, jen aby se dostal blíže k Wilhelmovi. Mohutnýma rukama mu sevřel hrdlo a chtěl ho zardousit dřív, než ho opustí síly. Wilhelm trhl mečem vzhůru, zapraskaly kosti a vojákovi se z úst vyhrnula krvavá pěna. Pak konečně padl na znak. Wilhelm uvolnil svůj meč z jeho těla, popadl něčí štít ležící na zemi a vrhl se zpět do bitvy nevšímajíc si zmrzačených těl, jež musel překračovat. Wilhelm se pohyboval jako stroj. Utržil několik ran, ale sám vždy zasáhl smrtícím úderem. Rozrážel lebky štítem, utínal údy mečem a probíjel se dál. Před sebou zahlédl muže o dvě hlavy vyššího, než byl on sám. Oháněl se dvojbřitou sekerou a se zvířecími skřeky rozrážel Wilhelmovi vojáky. Tvář měl od krve, stejně tak i šat. I on si ho všiml, zakroužil sekerou a vrhl se na Wilhelma. Ten první ránu sekerou vykryl, ale ta ho odhodila stranou. Při druhé neuvěřitelně mohutné ráně se mu štít prolomil dovnitř a kovová výztuha mu přirazila ruku k madlu. Tělem mu projela pronikavá bolest. On sám proletěl vzduchem a dopadl na záda. Barbar se rozmáchl sekerou, ale v tu chvíli mu hrudí proniklo kopí v místech, kde měl mít srdce. Byl mrtev dříve, než dopadl na zem. Wilhelm znovu povstal. Zatnul zuby a hlavicí meče narychlo několikrát udeřil do madla štítu dříve, než si ho všimne další z barbarů. Madlo se po těch úderech odlomilo a osvobodilo tak ošklivě poraněnou ruku. Visela mu teď volně podél těla, ale Wilhelm s podobnou houževnatostí, jakou tolikrát viděl u svých nepřátel, bojoval dál. To už ale po lese pobíhali první živé sloupy ohně. První živé pochodně. Z korun stromů se snášel ohnivý déšť. Kouř štípal do očí a vnikal do plic. Padající větve i celé kmeny drtili muže bez ohledu na to, zda to byly Wilhelmovi muži, či Karahemští. Peklo narostlo obřích rozměrů. Ještě chvíli a jediná cesta ven z toho pekla se brzy neprodyšně uzavře.

Wilhelm se dral kupředu o to zoufaleji a zuřivěji. Vrhli se na něj dva další a jednomu z nich hořela záda. Snad jako by si toho ani nevšiml. Wilhelm se vyhnul první ráně, aniž by jí blokoval a sťal živou pochodeň, sklonil se před ranou toho druhého a v pohybu kupředu, aniž by se otočil se mu dostal za záda a rozsekl je. Zvyšující se žár ho burcoval. Na těle se mu mísil pot s krví, když si razil cestu ven. Skrze kouř už neviděl nic. Tu a tam zaslechl řinčení zbraní, ale bitva pomalu utichla. Slyšet bylo jen hlasité hučení ohně kdesi za ním a kašel dusících se lidí snad odevšad. Wilhelm ani netušil, že už je z lesa venku až do chvíle, kdy clona kouře počala opět řídnout. Ušel ještě pár kroků a pak se zhroutil do trávy a snažil se popadnout dech. Rozhlížel se kolem. Několik jeho mužů našlo cestu ven z ohnivého bludiště. Zoufale vyhlížel každého dalšího. Pak ale omdlel.

Když se probudil, zjistil, že ho jeho muži odnesli ještě dál od ohně a kouře a taky poznal, že jich zbylo sotva padesát.

Karahemští byli vyvražděni, ale v poslední bitvě z celé jeho armády zbylo sotva padesát mužů! Válka za sebou udělala krvavou tečku a poslední bitva byla masakrem.

Vzduchem poletoval popel, ale oheň stále ještě nedohasnul a zdálo se, že hořet bude ještě dlouho. Ještě teď na tu dálku cítil ten žár a vanoucí vítr byl nesnesitelně horký.

Skupinka vojáků připomínala oživlé nestvůry z mýtů. Ti, co měli větší štěstí, měli od ohně jen umouněné tváře, z nichž prosvítalo jen bělmo vyděšených očí, zatímco zbytek těla se rozpíjel ve špinavém potu. Ti méně šťastliví, ač přeživší, měli hlubší znamení ohně. Ošklivé popáleniny a puchýře po celém těle...

Kráčeli v tichosti. Napůl šťastni, že dobojovali poslední bitvu celé války a snad i poslední bitvu v jejich životě a napůl zděšení a zoufalí z hrůz několika posledních hodin.

K smrti znavení se plahočili k nedávno dobytému městu, kde by měl být zbytek královské armády a odkud by měli být konečně posláni domů.

Domů... Jak sladce zní to slovo pro někoho, kdo byl ze svého domova násilím vyrván. Kdo jej musel na dlouhý čas nedobrovolně opustit a kdo jen v nejvyšší troufalosti mohl doufat, že jej ještě kdy spatří.

Z Wilhelmovy legie to štěstí bude mít jen necelá padesátka lidí. Pokud mají ještě všichni dost sil domů dojít.

Mysleli na to, zda je doma ještě někdo čeká. Zda budou přijati, ačkoliv většina z nich je poznamenaná bojem na těle i na duchu. Mysleli na to, že děti, které zanechali doma, už možná dětmi nejsou. Mysleli na to, jak dokážou žít dál a zapomenout.

Ve městě se slavilo vítězství ještě před Wilhelmovým příchodem. Pivo teklo proudem, sudy vína praskaly jeden po druhém a ve vzduchu voněla medovina i čerstvá pečínka. Slevilo se ještě několik dalších dní, než na náměstí, za doprovodu rytířů v bohaté zbroji a tribuně, jež ještě před několika dny sloužila k popravám, promluvil sám král ke svým nejvyšším důstojníkům.

"Mí věrní, pokořili jsme zemi barbarů a nastolili řád. Po dlouhých letech střádání a útrap, krvavých bitev se zvířaty s lidskou tváří, jsme se dočkaly vytouženého a zaslouženého vítězství. Je konec. Jsem vám vděčný za vaše služby a vděčná je vám i celá země. Hrdinové, synové své země, skládám vám svůj hold."

Opěvoval tehdy statečnost svých vojáků snad hodiny. Šlechticům udílel nové tituly a nové statky v čerstvě dobyté zemi, řády statečnosti a odvahy. Až teprve potom slavnostně rozpustil většinu armády a slíbil jim cestu domů. Toho dne z loděnic vypluly tucty lodí a odvážely veterány války domů, do různých končin rodné země. Jen jedna loď byla Wilhelmova a jeho lidí. na jedinou loď se vešlo torzo jeho slavné legie. Wilhelm stál na přídi, ruce složené na prsou a hleděl do vln.

I on dostal novou půdu, ačkoliv o ní nestál. I jemu se dostalo řádu, ačkoliv o něj nežádal. Rozhodl se, že nové panství svěří do správy bratranci Frederikovi, jenž prozatím spravoval jeho panství na pevnině.

Uplynul týden na lodi. Týden v úvahách, vzpomínkách a nových nadějí. Pak konečně po deseti letech stanul sir Wilhelm na břehu své rodné domoviny, kde padl k zemi a v šílené radosti a návalu štěstí líbal půdu pod nohami.

Návrat vyvolal vlnu rozruchu. Šťastná shledání už u mola nebyla výjimkou. Lidé provolávali slávu a radovali se.

Wilhelma přišel přivítat jeho starý sluha, avšak v šatu žebráckém a kusem plátna přes oči.

"Můj pane? Kde jsi? Vrátil ses? Pane!" volal ten starý muž a hledal v davu. Wilhelm si ho všiml a přistoupil k němu.

"Oswalde, co se to s tebou stalo?"

"Můj pane, vrátil ses! Vrátil! Kdyby mé oči mohly plakat, plakal bych jako dítě! Vrátil ses! Tak je to přeci pravda!" radoval se stařec a poklekl do prachu země. "Poznal jsem tě po hlase... i po těch letech! Nevěřil jsem... Nevěřil jsem!"

"Oswalde, tak co se stalo?"

"Dovolil jsem si nesouhlasit s počínáním tvého bratrance. Mě dal vypálit jen oči, ale jiní skončili hůře. Věřil jsem ale, že se vrátíš a potrestáš to bezpráví! Věřil jsem, i když tvrdili, že jsi mrtev!"

"Janne Marie? Té taky řekli, že jsem mrtev? Čeká na mě ještě?"

"Prý jsi padl v bitvě u Valderenu. Nevěřila tomu, můj pane. Každý den hleděla z oken na bránu a čekala na tebe. Ještě, když jí uvázali ke kůlu, neodtrhla od brány oči a čekala, že ji přijdeš zachránit. Když zapálili hranici, nekřičela bolestí. Křičela jen tvé jméno... Do poslední chvíle."

Wilhelm nebyl schopen slova, ve tváři se mu mísila nedůvěra se zoufalstvím.

"Proč?" snažil se ze sebe vypravit, ale hlas mu selhal.

"Prý byla čarodějka. Když jí mučili, prý to potvrdila. Jen další Frederikova lež! Každý to ví! Každý ví, že se jen odmítla za něj provdat a že chtěla čekat po zbytek života na tebe, můj pane. Ani já nevěřil, ale každý, kdo se mu odvážil postavit..."

Další slova už Wilhelm neslyšel. Nával hněvu mu bral rozum. Jako zběsilý pádil k hradu a zuřivost v něm rostla každou chvílí. Běžel... Cítil úlevu v pohledech lidí z toho, že se vrátil. hnal se dál hnán nepopsatelnou zlobou.

Stráže mu vyděšeně ustupovali z cesty.

"Doveď mě k Frederikovi!" zařval na jednoho z nich, sotva se dostal do hradu. Voják bázlivě uposlechl.

Když se obě křídla dveří rozletěly mohutným úderem a v nich se objevil Wilhelm rudý vzteky. Frederik zrovna zapíjel srnčí pečínku nejlepším vínem. Zděšeně vytřeštil oči a vyprskl víno, které nestihl polknout. Wilhelm se ještě ani nepohnul, když Frederik úslužně povstal a překotně vítal pána hradu s výtečně zahranou radostí ze setkání. Ale když došel ke svému bratranci, aby ho alespoň na oko přátelsky objal, popadl ho Wilhelm a hodil proti dubovému stolu, který se s ním převrátil. Frederik se vyškrábal na nohy a kutálející se číše řinčela po podlaze, zatímco on držel před sebou stříbrný tác, jakoby v obraně před Wilhelmovým hněvem.

"Jak ses opovážil! Jak jsi mohl, proradná kryso!" zařval Wilhelm a blížil se znovu k bratranci.

"Já... já ... jen spravoval tvé panství, jak sis přál! Všichni pak tvrdili, že jsi padl a ... a... já..." koktal vyděšený Frederik.

"Zabil jsi Janne Marii..."

"To... To ne! .... By... byla to čarodějka. Usvědčil jí kněz! Musel jsem být spravedlivý!" snažil se ovládat Frederik svůj strach, ale přitom se klepal. Oči se mu rozšířili hrůzou, když po něm sáhla Wilhelmova paže.

Vojáci, kteří čekali na nádvoří, zvědavě naslouchali hluku, když ze schodů přiletělo Frederikovo tělo. Kňučel jako pes a i když měl několik kostí očividně zlomených, snažil se plazit pryč. Ze schodů za ním pomalu sestupoval Wilhelm. Chladný. Bez soucitu.

"Koně a lano!" zavelel stroze a dva vojáci poslušně odběhli. Pak se dívali, jak Wilhelm poutá lanem Frederika a druhý konec přivazuje k sedlu.

Zběsile křičel Wilhelm, když vláčel tělo svého bratrance přes celé město. Zoufale křičel Frederik, než si pro něj přišla smrt...

Tehdy Wilhelma připravila válka o všechno, co pro něj mělo smyl. Tehdy si uvědomil, že přesto, že se vrátil domů, přestože dýchal, byl mrtvý. Že rány, které má uvnitř, jsou daleko hlubší, než by si kdy dokázal připustit.

Zhruba o rok později král vyhlásil válku jižním sousedům a Wilhelm věděl, že z první bitvy, do které vstoupí už živ nevyjde. Věděl to. Sám to tak chtěl.