Hrdost

Ivan Rastislav byl odjakživa trochu zvláštní jedinec. Měl spoustu zásad, které pro něj byly vždycky důležitější, než cokoliv na světě. Jeho smysl pro morálnost byl pověstný. Vždycky chodil všude včas a to přesně na minutu. Vždycky dostál svému slovu. Vždycky stál na své straně, sám sebe proto nazýval dobrým a většinou okolního světa pohrdal. Neměl nikoho, koho by nazýval přítelem, či kamarádem, zato měl spoustu známých. Nebyl samotář, společnost měl rád, hlavně takovou, která ocenila jeho filosofické názory. Názory, které mu byly osudné. Poslední dva roky žil s dívkou. Velmi krásnou a velmi inteligentní. Ivan prostě musel mít vždycky jen to nejlepší. Marie byla velmi sečtělá a vzdělaná žena a Ivana si vážila, ale od počátku jejich vztahu měly ve zvyku hrát podivné psychologické hry. Snad jen neustále zkoušeli jeden druhého, kdo z nich je silnější osobnost, možná to byl jen způsob jejich laškování, ale tyhle hrátky vždycky nakonec jednomu z nich ubližovaly. Láska mezi nima byla, ale byla to podivná láska.

Byl podzimní den. Sychravé a nevlídné počasí, jako stvořené pro katastrofu. K ránu obloha zářila rudě. Podivně rudě. Víc než kdy jindy. Bylo chladno, ale vzduch byl teplý a těžko dýchatelný. Tu a tam zavál poryv větru a proháněl po ulici padlé žluté lístky a nutil je k jejich bizardnímu tanci. Marii od rána bolela hlava, Ivan byl nevrlý a podrážděný. Byl den jako stvořený pro katastrofu. Byl pátek. Jediný den, kdy si dvojice pravidelně vyrazila někam za zábavou po náročném pracovním týdnu. Ivan, po celý týden navyklí nosit oblek si pro změnu oblékl džíny, kostkovanou košili a koženou bundu navrch. I Marie se změnila. Dneska nepůjdou na ples, společenských akcí mají za celý týden plnou. Jdou se bavit. Jenom tak. Jako dřív, když se ještě den co den nemuseli přetvařovat před celým světem. Jako v době, kdy nebyly svázáni společenskými pravidly. Tohle teď dělávali často.

U Traviče nikdy nebylo moc lidí. Roková hudba duněla ze zastaralých reproduktorů, ale parket tu nebyl, neboť tu bylo málo místa. Několik lidí si podupávalo do rytmu, ale většině to spíš přidalo jen na otupělosti. Alespoň měli víc času pít. U jediného kulečníku už stála jiná mladá dvojice. Nick s Valerií. Náš pár zamířil k nim. Nastala chvíle pozdravů, předstíraného jásání, holky se objaly, muži si podali ruce. Tak jak to přátelé dělávají. Krom podání ruky byl ale Ivan, jako vždy, odměřený. On přeci nemá přátele a patřičně si na tom zakládá. Dnes ani neměl chuť na partii billiardu ve čtyřech, ale občas se člověk musí překonat. Věděl, že Nicky brzy začne se svou filosofií a on, že ho jako vždy roznese na kopytech. Co budou asi probírat dnes? Politiku? Vědu? Lidské vztahy? Lidskou povahu? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

"Ivane, tak jsem tak přemýšlel," začal Nick svou obvyklou větou, "co je v lidském životě nejdůležitější? Co je to hlavní? To prvotní? To čeho by si měl vážit člověk nejvíc?"

Ivan rozehrál partii a kulečníkové koule se rozlétly po stole.

"Láska," odpověděly obě ženy naráz za Ivana.

"Hrdost a čest," pravil Ivan bez zaváhání a namířil tágem na bílou a vystřelil.

"Rozveď to trochu!" navrhla Val a vzala si od něj tágo.

"Cokoliv ti mohou vzít, cokoliv ti ukradnou, ale hrdost zůstává, té jediné se vzdáš jen ty. Připraví tě o zdraví, budou-li chtít. Připraví tě o lásku, o štěstí, o peníze, o tvé jméno, ale nikdy o hrdost. Můžeš ležet v prachu. Zbitý, zranění a přec můžeš mít svou hrdost. Mohou tě zabít, ale nevzdáš-li se hrdosti, přec jsi vítězem. Tu ti nevezmou!" odvětil klidně.

"Ta tvoje hloupá hrdost. Nebo spíš ješitnost? Ceníš si hrdosti víc, nežli mě? K čebu ti bude, nebudeš-li mít nic jiného?" rozzlobila se Marie.

"To jediné zůstává. To je to nejcennější co máš. Ano, cením si jí víc, než lásky. Je pro mě vším."

"Hlupáku. Tvoje hrdost je mi k smíchu. Nic si za ní nekoupíš. K čemu ti je, ležíš-li v prachu? K čemu ti je, když nemáš nic?" zaútočila znova.

"Pomůže ti přežít, pomůže ti snášet bolest."

"Tvoje hrdost je tedy víc, než má láska. Zopakuj to!"

"Ehm..." zaváhal, a zamyslel se. Tohle je tenký led. Bude-li taktizovat a řekne-li to, co chce ona slyšet, zradí myšlenku. Zradí svou víru. A řekne-li pravdu, zradí jí. No co, je to jen hra.

"Ano, hrdost je víc než láska. Má hrdost je víc než má láska."

"Pak tedy nemusíme bát spolu. Jsme tu čtyři, stačí, když mi dva z vás řeknou, ať to s ním ukončím a skončím to."

"Jo, nech ho plavat!" přisadila si Valerie. Ach, hloupá Valerie.

"Mluvme raději o něčem jiném, tohle se mi nelíbí. Nechme to plavat," snažil se zachránit situaci Nicky.

Ivana ale urazila tahle hloupá hra. Tohle vydírání. Tentokráte to Marie přehnala. A znamená-li pro ní tak málo... Ať je tedy po jejím. Ať má co chce...

"Já! Já jsem ten druhý! Nech si svou lacinou lásku, když se jí tak hloupě a snadno vzdáváš! Sbohem!!!"

Nicky a Val s údivem a beze slova hleděly na Ivana, který popadl bundu, za chůze si jí oblékl a zmizel.

"Měla bys jít za ním!" navrhl Nicky.

"Ne, nebuď hloupá, nech ho vychladnout. Třeba si uvědomí, co provedl." Naváděla Val.

Marie beze slova hleděla ke dveřím, pak se zhluboka nadechla.

"Chybí nám čtvrtý do hry. Val, půjdeme na panáka a někoho přivedeme!" řekla.

"Holky bláznivý!" zabručel Nicky, "Marie, doprovodíš pak Valerii domů? Já na něj dohlédnu, aby nedělal kraviny."

"Proč bys to dělal? On si neváží nikoho, ani tebe. Nejsi pro něj přítel."

"Jsem...," odvětil podrážděně a vyběhl ze dveří.

"Hm, vypadá to, že hledáme dva do hry..." odtušila Marie.

***

"Ivane, co blbneš!" řekl Nick, když ho dohnal na rohu ulice.

"Já? Nic. Tys tam nechal holky samotný?"

"Oni se o sebe postarají."

"To nepochybuju."

"Nevrátíme se?"

"Ne. Ani náhodou. Jdeš se mnou na pivko?"

"Jasně, že jo."

"Jsi dobrej kámoš."

"Já vím."

A tak šli. Nicky možná proto, aby hlídal Ivana. Znal moc dobře jeho nálady. Ivan šel zapíjet vztek a rozhodně se nemínil šetřit. Pivo následovalo pivo. Tu a tam panáka a Ivan sotva držel na nohou.

"Měl by ses jít vyspat."

"Ani mě nehne. Já se bavím dobře. Ty ne?"

"Ne."

"Tvoje blbost. Dáš si se mnou ještě panáka? A do šestý nohy!"

"Díky, ale mám dost."

"Z toho se vyspíš. Ještě jednoho."

"Ne."

"S tebou je teda zábava."

"Já jsem na tuhle zábavu už moc starej."

"Houby starej. Objednej mi pivko, jdu na záchod."

"Jasně."

Nick si sedl na barovou stoličku a pozoroval Ivana, jak se opileckou chůzí snaží přejít místnost a trefit se do dveří. Otočil se na výčepní a objednal další dvě piva, když z chodby zaslechl z chodby Ivanův hlas.

"Tys do mě strčil, šmejde. Tys strčil do mě! Já ti ukážu, kdo je Ivan Hrozný!" znělo z chodby.

"Bože, už je to tady," postěžoval si Nick a vstal a došel do chodby zrovna ve chvíli, kdy jeden muž držel Ivana pod krkem a druhý se chtěl co chvíli přidat.

"Klid, pánové. Nikdo nebude zbytečně dělat problémy. Kamarád trochu přebral a já se vám za něj omlouvám," spustil Nick rozmrzele.

"Se neomlouvej, kámo. Tyhle dva suchary zmáknu. Běž mi objednat to pivko, hned jsem u tebe."

Ale Nick se k odchodu neměl.

Ten co držel Ivana ho popadl a hodil směrem k Nickovi.

"Příště si ho líp hlídej!" zahromoval a šel směrem k sálu. Ten druhý ho následoval, zatímco Nicky sbíral Ivana ze země.

"Nic ti není?" optal se.

"Ne. A nic mi nebylo. Díky za pomoc, vole. Nežádal jsem tě."

"Příště se do toho míchat nebudu, neboj."

"To bych prosil," odsekl a šel zpátky k baru.

"Co se tam dělo?" zeptala se výčepní.

"Jen menší nedorozumění, slečno. Nic vážnýho, už se to nebude opakovat," omlouval se Nick.

"My jsme slušný podnik. Tady není místo na nedorozumění."

"Já vím. Už se to nestane."

"Můžu dostat to pivko?" ozval se Ivan a opřel ruce o pult a dal si hlavu do dlaní.

"Máte dost pane. Nechcete se jít vyspat?"

"Ne, až budu chtít, půjdu. Dostanu to pivko, nebo ne?"

"Tady už vám nic nenalejeme."

"Tak si to nech, krávo," vyprskl a vstal a potácel se pryč.

"Já bych zaplatil. A ještě jednou se za něj omlouvám," řekl Nick.

Vzal zpátky drobný, otočil se a viděl, jak ve dveřích schválně vrazil do toho samého muže. Ten ho popadl a hodil s ním na chodbu. Nicky vyrazil. Jeden z mužů už klečel na kolenou, držel se za obličej a mezi prsty mu protékala krev. Druhý mlátil do Ivana. Nicky ho strhnul stranou, ten se ohnal, Nicky mu strhnul ruku a zkroutil mu jí za záda. Pěstí mu napálil do ledvin a muž se zhroutil na kolena. Nicky do něj strčil, ale to už se Ivan zvedal a vrhnul se na ležícího muže. Teď zase Nicky srazil jeho a vypálil mu pěstí do tváře, pak ho popadl a vlekl ven.

"Tys mě praštil! Slíbils, že se do toho nebudeš plést a praštil jsi mě."

"Zasloužil sis to."

"Táhni k čertu!"

"Kam jdeš."

"To je fuk. Nech mě bejt. Běž raději obskakovat Val."

Nicky ho chytil za rameno.

"Kámo..."

"Táhni!" zařval Ivan, vysmekl se a odešel.

"Jak chceš, vole. Užij si to!" zavolal ještě Nick a šel na druhou stranu.

Ivan si to namířil k další nejbližší hospodě. Koupil si další láhev piva na cestu a šel pít k parku. Lehl si na lavičku a popíjel, jako nějaký bezdomovec. Na chvíli usnul, pak se probudil a potácel se k domovu. Co chvíli s sebou švihl o zem. Kolena a lokte měl od bláta, ale myslel na svou hrdost. Na Marii. O půl hodiny později otevíral dveře svého bytu. Zamkl za sebou dveře a klíč nechal v zámku. Marie doma nebyla. Potácel se k posteli a znovu upadl. Zapnul televizi, aby jí v zápětí zase vypnul. Vzal z kuchyně nůž a všude pozhasínal. Sedl si na zem vedle postele a díval se na své zápěsti.

"Hrdost? Kašlu na hrdost. Kašlu na všechny. Kašlu na tenhle zkurvenej svět."

Ostří nože mu přeťalo žíly. Seděl tam ve tmě, naslouchal tichu a pomalu usínal. Napůl v bezvědomí slyšel telefon. Pohl hlavou. Zvonění utichlo a ozval se záznamník.

"Byt Ivana Rostislava, nejspíš nejsem doma. Zanechte vzaz."

Ivan se díval na nůž od krve na zemi.

"Ivane, to jsem já, Marie. Zvedni to prosím...."

Ivan se díval na kaluž krve. Cítil se tak slabý. Tak unavený.

"Ivane, dneska přespím u Valerie, zítra se vrátím a promluvíme si. Chci jen, abys věděl, že jsem ti odpustila a že tě moc miluju. Sladké sny, miláčku."

Ivan pomalu zavřel oči. Usmíval se. Hlava mu klesla a on usnul. Navěky.