Dům III.

Byla tma. Na ulicích Velkého města byla vždycky tma. Lisa šla domů z práce, ale dnes měla ještě větší strach, než obvykle. Někdo jí totiž sledoval...

Někde za sebou zaslechla kroky... Čvachtavé kroky, takové jsou totiž vždycky po dešti. Ustrašeně se rozhlížela kolem, zda svého pronásledovatele spatří a podvědomě zrychlila, když viděla, jak se v šeru rýsuje jeho postava. Muž se podíval na hodinky a zrychlil taky. Dívka změnila směr a zmizela v malé úzké uličce. BOČNÍ ULICE, četla zběžně oprýskaný nápis na domě bez omítky a se zděšením zjistila, že má neznámého v patách. Muž znovu pohlédl na hodinky a dal se do klusu. Lise se málem zastavilo srdce a nohy se jí samy rozeběhly. Pádila v před a v běhu se jakž takž stíhala vyhýbat kalužím. (To se musí, nikdy nevíte, jak je taková kaluž hluboká, z některých už se hold nevynoříte.)

Běžela dál, seč jí stačily její skrovné síly a z hrůzou zjistila, že je ten cizí muž stále blíž. Otáčela se za ním, křičela o pomoc, když tu, zrovna ve chvíli, kdy se nedívala na cestu před sebe, ale na vraha za sebou, do něčeho tvrdého narazila. Tisíce hvězdiček jí tančilo kolem hlavy, když se svezla podél lampy pouličního osvětlení a jen matně vnímala, že muž proběhl kolem ní a mumlal cosi jako: "Tohle v životě nemůžu stihnout."

Počkala, až světýlka v hlavě pohasnou a dusot bot neznámého muže utichne, než se pokusila vyšplhat po sloupu lampy znovu na nohy.

"Au!" řekla suše a jaksi pozdě.

Lisa nevěděla, jestli má plakat, nebo se smát, nakonec se po dlouhém váhání rozhodla pro to první.

Pořád měla strach, začalo totiž svítat a ve dne se přeci v ulicích Velkého města vraždí a loupí nejvíc. (Vrazi a lupiči si zřejmě neradi berou noční službu).

Vyděšená bezbranná dívka se tedy rozhodla někam skrýt.

První, co teď upoutalo její pozornost, byl polorozpadlý dům z velké části už bez omítky. Nejspíš, kvůli břečťanu, který zahryzával své kořínky do spár mezi cihlami. Ke dveřím vedlo několik schodů s kamenným zábradlím, které končilo větší plošinou, coby podstavcem pro sochy, jež na něm posedávaly. Sochy byli anglického stylu. První z nich měla v jedné ruce talířek a v druhé ruce šálek, který jakoby chtěla zrovna přiložit k ústům, druhé se dívala na druhou stranu a v ruce dlouhou kamennou cigaretu.

Dům vypadal opuštěně a tak se vydala po schodech ke dveřím, na jejichž pravém křídle byla přikovaná lebka, který ve svých zubech držela kruh klepadla. Lisa se usmála. Podobnou lebku měla doma totiž po dědečkovi... měla v ní i dědečkovy zlaté zuby.

Opřela se do dveří, které se s příznačným skřípotem otevřely, aby se z temnoty vyvalil mrtvolný zápach. Přesně Lísin oblíbený, měla doma Mrtvolný zápach Classic i typ De-luxe ve spray (pro každou příležitost je totiž vhodný jiný typ)

"Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají," zaznělo odkudsi, načež Lisa automaticky proklouzla dovnitř, aby se za ní dveře zabouchly. Na stěnách zablikaly zářivky.

Lisa prošla halou až ke schodišti, po kterém se vydala vzhůru. Uprostřed schodiště ze země čouhal dřevěný sloup a na něm byly dvě směrovky. Na jedné bylo velkými písmeny napsáno "NAHORU" a na druhé "DOLŮ".

"Užitečná věc!" pomyslela si Lisa a pokračovala vzhůru. Schodiště vyústilo v dlouhou úzkou chodbu se spoustou obrazů po stěnách. Bizardních obrazů. Před jedním takovým stála. Byl tu vyobrazen vlk. Mrtvý vlk v tratolišti krve a nad ním stála svalnatá Červená Karkulka se samopalem přes rameno... Lisa tuhle pohádku neměla ráda. Napsala kdysi vlastní verzi, ve které Karkulka zemřela na rakovinu. Na dalším obraze byl statečný rytíř, který svíral obouruční meč a chystal se stít poslední hlavu chudáčka dráčka. Lisa by to nakreslila jinak. Všude kousky roztavené zbroje a uprostřed zuhelnatělá mrtvola toho týrače zvířat. Na dalším obraze byla Sněhurka a s ní u dlouhého stolu sedm trpaslíků. Lisa už si představovala svou verzi obrazu, kde Sněhurka leží spící na tom stole a sedm trpajzlíků se skalpely v ruce na ní hodují.

Obrazy jí už přestaly bavit a tak sáhla po klice prvních dveří a šla dovnitř, načež se za ní dveře zavřely. Jak typické.

"Chachachachrrghhrrrhehehe!" ozvalo se odkudsi.

Lisa se je snažila otevřít, ale marně. Popadla židli a udeřila s ní o dveře. Nic.

"Máš to marný!" řekl někdo.

Lisa se rozbrečela. Když se asi po dvou hodinách uklidnila, rozhlédla se po pokoji.

Stůl, váza, ve které byl trs trávy, no spíše řekněme sena, skříň, televitor Vesla - COLOR se dvěma barvamí - černou a bílou, rozbitá židle, okno, svícen, ...

Okno! Je tu okno! Rozeběhla se k němu a otevřela ho.

"Pomóóóóc! Pomozte mi někdo!!!" křičela vykláněje se přes parapet.

¨Všichni se náhle rozhlédli, co se děje a pak se rozutekli do všech stran.

No prosím, tak je to vždycky. Voláte o pomoc a všichni se raději ztratí, aby se náhodou do maléru nedostali sami.

"Pomóóóc!" zkusila ještě jednou, ale marně, na ulici stál už jen nějaký policista.

"Pane strážníku, já jsem tu uvězněná, nemohu otevřít dveře!" zkusila zoufale.

"Teď nemám čas, starostovi se zaběhla kočka a já ji hledám," odvětil.

"Co je tak důležitýho na nějakým zvířeti."

"No... je to přeci starosta."

"Já myslela tu kočku."

"Na ní ani tak ne, ale ona mu utekla se zahradníkem a ze sejfu mu vzala půl melounu."

"Proč má starosta meloun v trezoru, on nemá lednici?"

"Já nemyslím meloun, jako meloun, ale meloun jako milion."

"Aha, tak to nebudu zdržovat, nashledanou, pane strážníku."

"Nashledanou slečno. Jo a nezoufejte, já jsem si taky jednou zabouchl dveře, jenže to jsem byl venku a klíče uvnitř. Zavolal jsem zámečníka, pomáhá to. Zkuste to taky. Tak nashle."

"Lisa mu zamávala na cestu a pak znovu zařvala: "Pomóóóóc."

Na druhém konci města čekal na Lisu její manžel Jane Foster. Ne, Jane není ženské jméno, tvrdil to každému a tomu, kdo nevěřil, ukázal... ne, to ne... ukázal občanku, tam to bylo modrý na žlutým.

Tedy Jane (čti džejn) se vydal hledat svou ženušku. Nejdřív byl na policii, podíval se i do márnice (pohřební úřady jsou jediné úřady pracující alespoň relativně rychle) a pak zavolal k ní do práce, jestli se nezdržela. Nebyla tam.

Jane nevěděl, co má dělat a vždycky, když nevěděl, co má dělat, vydal se za svým bratrem, aby mu poradil... Nasedl na tramvaj a ve stanici Konečná vystoupil a šel pěšky až za město. Stanul před obrovskou železnou branou posetou hřeby a omotanou ostnatým drátem, pod nímž byla cedule s nápisem "Pozor, vysoké napětí" a na ní bylo malými písmeny fixem dopsáno "20 voltů, debile, já to měřil."

"Kdepak, tou branou neprojde ani myš," řekl si Jane a bránu místní věznice obešel, protože tu kdosi zapomněl dodělat i plot. Dveře věznice byly zamčené, takže Jane sáhl pod rohožku a vytáhl klíč. Dozorce tu zrovna nebyl, jel na dovolenou (na ostrov Alcatraz).

Jane si se zájmem prohlížel oddělení sňatkových podvodníků, vrahů, maniaků, rozvracečů států až došel do oddělení pro zloděje, kde měl celu Johnatan, jeho starší bratr.

Jane nahlédl skrz mříže dovnitř. Měl to tam hezky zařízené. Stylový nábytek, postel s vodní matrací, televizní stěna, osobní počítač, satelit vystrčený z okna...

"Zdar Johnatane!"

"Bratříčku, vítám tě, jen pojď dál!"

Jane se protáhl mřížemi dovnitř.

"Co tě přivádí do těchto ponurých míst?" otázal se Johnatan.

"Mám problém a musím si s někým popovídat."

"Hochu, já mám taky problémy, tak například sedím v téhle špinavé díře a taky s tím nelezu za tebou."

"Ani nemůžeš, jsi tu zavřený."

"No jo, vlastně. Tak co se tedy stalo?"

"Lisa se ztratila."

"To je mi líto, tak si kup novou krysu."

"Moje manželka... Krysa Lisa už je dávno v krysím nebi."

"Aha. No já jednou ztratil peněženku, to je ještě horší."

"Johnatane, jak dlouho už tu sedíš?"

"Asi pět minut, před tím jsem byl vedle v kuchyni a vařil si oběd. Dáš si taky krocana de la mistr Johnatan?"

"Ne díky. Já myslel jak dlouho sedíš v lochu."

"Jo hochu, v lochu sedím skoro dva roky."

"Tak ještě poslední půl rok."

"Asi tak, jestli se toho dožiju. Je to tu hrozný. A přitom jsem nevinen. Netuším, jak se mi v supermarketu dostal ten zubní kartáček do kabelky."

"No jo, to je osud."

"Jo osud."

"Poradíš mi s tou Lisou?"

"Už jsi jí hledal?"

"Jo, všude."

"Zkusil jsi ztráty a nálezy?"

"Tam mají oddělení pro manželky?"

"Tam najdeš všechno."

"Tak já to jdu zkusit."

"Vážně si se mnou nedáš oběd?"

Ale to už ho Jane neposlouchal. Ani si nevšiml, že se mřížemi neprotáhl, ale rovnou je prorazil a pádil pryč.

"Nezdvořák! Ještě mi tu všechno zničí. Stěžoval si Johnatan a sbíral ze země mříže a snažil se je nasadit zpátky.

Ztráty a nálezy byly v centru města. Byl to celkem prosperující podnik, protože lidé něco ztráceli a hledali pořád. Budova měla pět podlaží a různá oddělení. Oddělení manželek bylo až v posledním patře a vedly do něj dvoje dveře. Na jedněch bylo napsáno "Příjem zboží", na druhách "Výdej zboží". U příjmu byla fronta čerstvě nalezených manželek, u výdeje bylo pusto. Jane odklidil pavučiny a zatlačil do dveří, které šly ještě kupodivu otevřít. Stál ve velkém sále plném regálů a na každé poličce seděla nějaká manželka se štítkem na palci u nohy. Malý brýlatý človíček se s radostí ve tváři řítil k Jane.

"Hledáte manželku, žéé?" zeptal se s nadějí ve tváři a zoufalý výraz ve tváři napovídal, že záporná odpověď ho složí.

"Ano, jinak bych nešel do oddělení manželek, ale třebas do oddělení ponožek, ráno se mi jedna ztratila."

"A jak vypadala?"

"Byla bílá a měla červené proužky."

"Vaše manželka má červené proužky?"

"Ne, ta ponožka."

"Ale já musím vědět, jak vypadala vaše manželka, jinak jí sotva najdeme, žéé."

"Ach ano. Měla modré oči, blond vlasy, měří asi metr šedesát."

"Aha. Tahle to není, žéé?"

"Ne."

"A tahle?"

"Ne."

"Ta?"

"Ne."

.... O čtyři hodiny později ...

"A tahle?"

"Ne."

"Tak možná tahle."

"Ta přeci není blond."

"A nelíbí se vám? Můžete si jí přebarvit, žéé?"

"Děkuji nechci."

"A tahle taky není špatná, žéé?"

"Vždyť nemá žádný to, tentóóó..."

"Můžete se zastavit v oddělení silikonových implantátů, poslední dobou jich našli hodně, žéé?"

"Stejně vypadá jako chlap, ne, já chci Lisůůůů!" rozbrečel se Jane a pak se rozeběhl ke dveřím.

Zřízenec se nervově zhroutil... žéé...

Jane bloudil bezcílně po městě. Myslel na svou lásku. Teď zrovna procházel kolem podivné budovy. Díval se na dvě kamenné sochy anglického stylu. Obě sochy se dívaly na sebe jako by jedna druhé podávala šálek čaje a ta druhá zrovna típala něco jako cigaretu o kamenný podstavec. Cosi ho táhlo k domu a tak šel.

Otevřel dveře a ven se vyvalil mrtvolný zápach. Jemu ale nevadil, z nevysvětlitelných důvodů ho doma občas cítil taky. Nějaká vyšší síla ho táhla vzhůru po schodišti a trapných obrázků si nevšímal. Věděl, že Lisa je blízko. Otevřel první dveře a ... byla tam. Stála u okna a dívala se, jak vždycky, když volá o pomoc, lidé utíkají. Strašně se u toho smála.

"Liso!"

"Jane, nech..."

Pozdě, dveře se zabouchly...

"Chachachrrrghhreehehe, sakra, blbej kašel!", ozvalo se odkudsi.

"Pusť mě, já mám klaustrofobii, histerčil Jane a mlátil do dveří vším možným.

Nejprve rukou, pak nohou, pak hlavou a pak televizorem. Marně.

"Hele, kašli na to. Pojď se mnou volat o pomoc, je to docela zábava."

"Ne musíme se odsud dostat," řekl Jane a šťoural se v zámku šroubovákem... Zlomil ho.

"Máš to marný!" ozval se neznámý hlas.

"Ne, já mám tohle!" řekl Jane a vítězným gestem vytáhl z kapsy váleček dynamitu.

S Lisou nanosili všechen nábytek doprostřed místnosti, coby ochranou bariéru.

"Už to chce jen oheň."

"No, támhle je svícen a na něm planou svíčky."

Svíce pohasly.

"Tak vyrveme ze zdi dráty, uděláme zkrat a založíme požár."

V domě vypadl proud.

Jane se znova rozbrečel.

"No, já mám ještě sirky!" špitla Lisa."

"Sakra!" řekl kdosi.

Za chvíli už rozbuška dynamitu vesele jiskřila.

"A teď za hromadu!"

Oba se schovali.

"Vždyť máš ten dynamit pořád v ruce!" lekla se Lisa.

"A jó!"

Jane zahodil dynamit ke dveřím a na to se ozvala ohlušující rána. Kusy zdi létaly místností a okno vyletělo i s rámem na ulici.

"A je to!" zašeptal Jane a jeho tvář byla nějak snědší a naježené vlasy mu doutnaly.

Lisa se vyhrabala z pod trosek nábytku a její účes ani barva pleti nebyla o moc lepší, než jejího manžela.

Běžely na chodbu a po schodech, ale ku podivu byl hlavní vchod zavřen a dveře nešly otevřít.

"Hele, neštvi mě! Mám toho u sebe víc, tak otevři!" vyhrkl ze sebe Jane a vytáhl výhružně z pod pláště další váleček dynamitu.

"Kolik toho sakra ještě máš?" ozval se hlas.

"Dělám i u pyrotechniků, jasný? Vždycky si nosím práci domů."

Dveře se samy otevřely. Dům je pustil, nechtěl riskovat předčasnou demolici.

Pod schodištěm před domem se válel na kusy rozbitý kamenný šálek na čaj a obě sochy stály ve rozzuřeném gestu proti sobě a jedna mířila pěstí na obličej té druhé.

Jane si odvedl svou manželku domů. Od té doby žili šťastně až do smrti... Tedy ještě čtrnáct dní. Lisa mu říkala, ať nenechává ty jaderný hlavice doma.

Nad troskami města se vznášel hřib.