Dračí srdce

Turnaj

V krbu už dohořívaly poslední kousky dřeva. Svíce dávno dohasly, ale milující se dvojice stále ještě neukončila vášnivou hru lásky. Blížilo se svítání, ale Lanovy rty byly stejně, jako jeho touha, neukojitelné a dál lačnily po polibcích. Až teprve po tom, co příjemnou únavou vyčerpaná plavovlasá dívka usnula ve svém loži, Lan vstal, oblékl plátěné kalhoty a tuniku, jíž ledabyle opásal lehkým opaskem, a vyšel z pokoje. Sotva však ušel pár kroků po dlouhé a velmi slabě osvětlované chodbě, vyšla z jiného pokoje služebná. Ji nikterak neudivil Lanův neupravený vzhled. Znala ho až příliš dobře. Koketně se na něj usmála a Lan odpověděl svádivým úsměvem a lehkým mrknutím oka.

Hrátky se služebnou se však rozhodl odložit na jindy a zamířil do svých komnat. Usedl do vyřezávaného křesla a nalil si vrchovatě číši vína a jako každé ráno a každý večer hleděl na smuteční obraz ženy, kterou jedinou kdy doopravdy miloval a kterou si k sobě bůh povolal až příliš brzy.

"Dobré ránko, moje milovaná," pravil, když hleděl na překrásnou tvář vyobrazenou na plátně s dokonalou uměleckou přesností. Hluboké oči z plátna na něj smutně hleděly...

Lan dopil číši během kratičké chvilky a rovnou si ji dolil a vůbec nedbal toho, že přelil a že rudé víno stéká po hřbetu ruky, jako krev. Stejně rychle vyprázdnil i tuto číši. Až po dalších dvou hodinách začala ho ovládat únava a nedostatek spánku. Oči se mu samy zavíraly. Hlava mu poklesla na dubovou desku stolu a celý svět se utopil v mlžném oparu milosrdného spánku. Číše mu vypadla z ruky a víno se jako kaluž krve rozlévala po podlaze.

Zdál se mu sen. Stál uprostřed bojiště a jeho bližní umírali. Prohrál bitvu, ale smál se smíchem šílence. Pak mu hruď proklál něčí šíp a on se s pohledem upřeným na opeřený konec šípu hroutil k zemi. Někam se propadl tmou až zaslechl hlas. Ženský hlas. Zpívala překrásnou píseň o lásce a temnota se změnila v květy posázenou louku a ona stála před ním. Měla překrásné vlnité dlouhé vlasy, jež zakrývaly jen málo z těch mnohých půvabů jejího nahého těla. Podávala mu náruč kopretin. Pak se ale zahřmělo, spustil se lijavec a kdesi v dálce zaslechl řinčení mečů. Ohlédl se. A neslyšel nic. Ani zbraně. Ani zpěv andělské krásky. Byla pryč. Hledal jí, jako splašený pobíhal kolem, až znovu zaslechl její hlas. Začalo sněžit, musel jí hledat dlouho, předlouho. Zmizela vůně jara, přešlo léto i podzim. Všude byl zase sníh. Pusté bílé pláně... A její hlas, který ho vedl. Šel za tím zpěvem až došel k mohutné pevnosti, na jejíž nejvyšší věži stála, tentokráte oděná v dlouhých bílých šatech nevěsty. Volala ho k sobě, natahovala k němu ruce a plakala.

"Lane! Lane!" slyšel.

"Tak k čertu, Lane, vstávej už!"

Už to nebyl hlas dívky, ale hluboký hlas muže. Lan jen pomalu překonal hranici mezi snem a skutečným světem a neochotně otevřel oči, aby spatřil tvář muže zarostlou vousy...

"Lane!"

"No jó... už nespím, bratře," zavrčel vztekle a trhnul ramenem, aby s ním muž přestal cloumat. Promnul si stále znavené oči. Šíleně ho bolela ho hlava.

"Za dvě hodiny začíná turnaj, chtěl jsi být u toho."

"Já přijdu!"

"Lord Corw dorazil před hodinou," ohlásil ještě Ronald, Lanův jediný bratr.

"Dobrá, ať je všechno připravené. A chci své zbraně, ať mi donesou mé meče."

Ronald odešel.

Lan se neohrabaně zvedl z křesla a zamířil k lóži, ve kterém nespal ani dnes. Odepnul opasek a hodil jej na lůžko. Ze země sebral koženou bojovou vestu a navlékl ji přes hlavu. Oči se mu znovu zavíraly. Opět se přepásal opaskem a chvíli hledal kožené nátepníky. Převrhl dřevěnou židli a nechal jí ležet. Nakonec hledání vzdal. Vzal si okované rukavice.

"Jdu se bít, má drahá" usmál se hořce na obraz své mrtvé lásky.

Služebnou potkal ve dveřích. Nesla snídani. Věnoval jí dlouhý vášnivý polibek na její malé rtíky, zatímco jeho ruce bloudili po jejích zádech a pevném pozadí. Pak se od ní odtáhl.

"Dnes ne, růžičko moje" pravil, usmál se a pomalou chůzí se vydal chodbou dál.

Tribuny kolem kolbiště byly plné lidí. Lan turnaje miloval. Rád předváděl svůj um, svou sílu a rychlost. Zbožňoval jásání davu, když vyhrával. Rád byl lidem na odiv. Byl samolibý a ješitný, ale nejhorší bylo, že to věděl a liboval si i v tom. Svou ješitnost považoval za svůj klad.

Turnaje pořádal často a zval na ně šlechtu i prostý lid.

"Lan Dračí srdce!" volal kdosi, když se objevil na bojišti.

"Dračí srdce!" křičel dav.

Ronald nechal Lanovi přinést dva krátké, na obě strany broušené meče.

Lan je uchopil a obě paže se se zbraněmi v rukách vznesly vzhůru. Zbraně se zaleskly ve svitu slunce, aby tak pozdravily dav, který náhle propukl v jásot a křik.

Lanovy oči radostně zkoumaly diváky, krev v jeho žilách jako by se měnila v oheň. Cítil, jak se mu napínají svaly, jak mu po těle přechází mráz z toho vzrušení. Znovu se v něm probudila dychtivost po boji. Znovu a znovu přelétával dav, který ho stále vítal, který se těšil na podívanou, kterou jim měl poskytnout jejich pán. Lan se pohledem vrátil k tribuně, k čestným místům pro vzácné hosty a zarazil se. Pohledem narazil na dívku, kterou neznal a přeci ... Jako by z oka vypadla té z dnešního snu. Veškerou pozornost věnoval jí. Neuvědomil si, že mu zbraně v rukách opět poklesly. Že žár, který v něm probouzel nadcházející souboj, pohasl. Všechny pocity, které nebyly spojeny s ní, se vytratily, jako mávnutím kouzelného proutku. Když na ní tehdy hleděl, bylo to, jako by poprvé spatřil slunce. Nebyl schopen odtrhnout oči od té krásy, ať by chtěl sebevíc.. Díval se na její dlouhé vlnité vlasy, jež jí splývaly přes ramena. Hleděl na zlatem vyšívané zelené šaty přepásané zlatou stužkou. Byla to ona! Byla! Dívka z jeho snu!

Dívala se na něj a usmála se.

"Dnes budu bojovat pro tebe, krásná neznámá!" pronesl sám k sobě.

Kývla hlavou, jako by rozuměla, ač jeho slova slyšet nemohla.

Na kolbiště vstoupil mohutný válečník a nebýt jásotu diváků, Lan by si ho ani nevšiml. Snad aby získal Lanovu pozornost, či snad aby pozdravil dav, udeřil bojovník mečem o svůj štít. A vskutku, zvuk kovu narážejícího na kov přivedl Lanova ducha zpět na bojiště.

Vlídně se na soka usmál, ale to už stál v bojovém střehu, obě čepele se mu v rukách hrozivě blyštily. Patřičně vypnul hruď a čekal v pevném šermířském postoji. Rozpuštěné vlasy mu z části zakrývaly jeho soustředěnou tvář.

Rytíř Londrick, jeho soupeř, varovně švihl mečem do štítu podruhé.

Lan sledoval střídavě onu překrásnou dívku a pak svého bratra Ronalda, který turnaj řídil. Ronald pozvedl meč a pak jej prudce strhl dolů. Lan udělal téměř okamžitě výpad vpřed. Jeho paže se jen míhaly, jak čepele jeho mečů krájely vzduch. Děsivě rychlý rytmus řinčení doprovázel jeho bojový tanec.

Londrick stěží stíhal krýt rány, které přicházely v tak rychlém sledu. Ustupoval, snažil se převzít útok, ale vzmohl se jen na to ohnat se jedinkrát po soupeři štítem. Ale Lan se včas přikrčil, štít mu prosvištěl nad hlavou a on švihl mečem. Ostří se svezlo po rytířově hrudním plátu.

Zasypával Londricka další sprškou úderů. Londrick sekl na bok, tu ránu však s nemilosrdnou přesností zachytil Lanův meč, zatímco druhá Lanova čepel narazila na štít, než Londerik na poslední chvíli zvedl, aby si uchránil hlavu. Hned na to však Londrickovu hruď zasáhla okovaná bota s tak drtivou silou, že rytíř odletěl vzad a rozplácl se po zemi. Lan se zasmál a pozvedl v paži. Dav jásal.

Nezapomněl se podívat na onu krásku. Usmála se.

Londrick vstával. Lan měl zbraně svěšené, nesnažil se už ani o pevný postoj. Nad tímhle mužem měl značnou převahu. Londrickův meč prořízl vzduch, aby narazil na Lanův a svezl se k špici. Lan udělal ukázkový úhyb, dostal se Londrickovi za záda a ťal. Na zádech sokova kirisu se objevila proláklina. Rytíř se mírně prohnul v páteři a rána ho postrčila kousek vpřed. Zasténal, neboť hrudní plát povolil a z proseklé zbroje vytékal pramínek krve. Rytíř se však nehodlal ještě vzdát. Z otočky ťal na bok, narazil však na obě čepele. Lan stáhl jeden meč z krytu, otočil se a do poslední chvíle držel sokovu čepel blokovanou. Pak se bleskově stáhl a zaútočil oběma meč naráz. Jedním na bok a druhým na koleno. První ránu zachytil štít, ale druhá zasáhla koleno chráněné jen jednoduchým plátem. Zapraskala kost a Londrickovi se podlomily nohy. Jednou rukou si svíral poraněnou nohu a druhou zvedal nad hlavu na znamení, že není schopen dalšího boje. Lan zkřížil meče nad hlavou a vítězně zakřičel tak, že téměř přehlušil rozbouřený dav..

Ronald mu vyšel vstříc.

"Chci bojovat až s vítězem," pravil když mu oba své meče podával.

Ronald přikývl.

"Kdo je ta dívka v zelených šatech?"

"Hraběnka Johanka de Sine."

Zamířil k ní.

Rychlým pohybem se přehoupl přes okraj hrazení a po dřevěných schůdkách stoupal vzhůru až k tribuně, na které stála.

"Jak se vám líbí turnaj, vznešená a krásná paní?" oslovil ji.

"Na můj vkus příliš krvavá zábava."

"Na bitvách krve teče mnohem víc."

"A taky zbytečně."

"Svět je krutý a muž musí dokázat, že v něm obstojí."

"Muž se předvádí zbraní, když chce získat obdiv ženy? Když se dvoří?"

Vzala mu vítr z plachet.

"Nedvořím se vám," lhal.

Na kolbišti začal souboj na sekery a štíty. Johanka jej sledovala očividně bez zájmu.

"Bojoval jste statečně."

"Bojoval jsem pro vás, pro váš úsměv, pro vaší krásu."

"Pravil jste, že se mi nedvoříte."

"Vzdal jsem vám jen hold... Vám a vaší kráse. Ve vší počestnosti."

"Ach tak..." odtušila a Lan přemýšlel, jestli to, co zaslechl v jejím hlase, je jízlivost.

"Proč jste taková?"

"Jaká?" tázala se s nevinným úsměvem aniž by na Lana pohlédla.

Neodpověděl.

Na kolbišti zatím předčasně skončil další souboj. Jednoho z účastníku vynášeli právě ven, měl ruku zaklíněnou mezi madlem a prolomeným tělem štítu, proraženou helmici a byl v bezvědomí.

"Chápu, proč je to zábavou mužů. Je to surové, chladnokrevné a hlučné!" prohodila Johanka.

"Muž se musí cvičit ve zbrani, aby mohl být zastáncem žen. Aby ochránil své blízké, svůj domov a svůj majetek."

"Věřila bych vám, kdybych neviděla, jakou rozkoš jim jejich krutost poskytuje."

"Ta rozkoš, jak tomu říkáte, je vede k tomu, aby svou práci odváděli lépe."

"Jistě, jak jinak..."

Lan měl opět ten neurčitý pocit.

"Nechcete se tedy raději projít? Když vás turnaj tolik unavuje..."

"Sama?"

"Ehm. Bylo by mi ctí vás doprovodit."

"Musíte přeci vyhrát turnaj, abyste byl lepším ochráncem žen."

"Jako šampión meče mohu bojovat klidně až z vítězem."

"Vlastní pravidlo?"

"Pravidlo mého turnaje na mém hradě."

"Nerada bych vás ochudila o zábavu."

"Do závěrečného souboje zbývají určitě dobré dvě hodiny."

"Nemohu dopustit, abyste se v mé přítomnosti příliš unavoval. Mohlo by to ovlivnit výsledek souboje."

"Ten beztak nemohu prohrát."

"Proč?"

"Nejsem zrozen k tomu, abych prohrával."

"Jistě, jak jinak..."

"Snažíte se mne urážet, krásná paní?"

"Nikdy bych nemohla být tak troufalá. Jestli však máte, pane rytíři, jiné zdání, pak se hluboce omlouvám."

Na kolbiště vystoupil mohutný muž s dvouruční sekerou a v těžké zbroji, proti němu nastoupil jiný, neméně mohutný, s těžkou palicí, kterou rovněž třímal v obou rukách. Lan Tyhle souboje na těžké zbraně na svých turnajích povolil, ač u nich často docházelo ke smrtelným zraněním. Dnes se však rozhodl dav o krvavou podívanou ochudit. Zvedl se a pozvedl ruku, aby souboj zastavil.

"Dnes se bude krví šetřit, stejně tak i životy bojovníků!"

Ronald, který dnes dělal sudího tedy mužům naznačil, že palice i těžká dvouruční sekera jsou dnes nevítanými zbraněmi. Dav nesouhlasně zabručel, stejně tak i oba bojovníci, kteří však přeci své zbraně odložili a opásali se místo nich dvouručními meči.

"Zjevně to má být darem pro mne..." odtušila Johanka.

"Klidně bych dnešní turnaj zastavil úplně, jen kdyby to vyloudilo úsměv ve vaší tváři."

"Myslela jsem, že se mi nedvoříte!" zopakovala Johanka.

Lan se zamračil.

"Chtěl jsem vám udělat radost."

"Pak tedy odmítám. Dnešní laskavost by příliš rozladila spousty lidí. A jistě i vás. Nic takového od vás nežádám."

"Mohu alespoň doufat, že se zúčastníte večerních oslav, kde se vám budu moci věnovat lépe?"

"Ráda bych přijala vaši pozvánku, ale budu muset ve spěšné záležitosti odcestovat. Je mi líto, že nemohu přijmout projev vaší pohostinnosti."

"Mohu tedy alespoň doufat ve společnou projížďku po dnešním turnaji?"

Johanka neodpovídala. Přemýšela.

"Jen bych vás rád poznal trochu blíž, paní Johanko."

"O tu vyjížďku bych snad odjezd odložit mohla."

"Budu vám neskonale vděčen... A bude mi ctí, být ve vaší společnosti."

Lan se přistihl, že zbytek turnaje nesledoval vůbec. Byl ponořen do rozhovorů s krásnou paní Johankou, utápěl se v jejích očích, radoval se z každého jejího úsměvu. I ona se k němu chovala o poznání přívětivěji, než zprvu.

Lan si dokonce ani nevšiml, že dav už čeká na svůj závěrečný souboj, ve kterém se má rozhodnout o vítězi celého turnaje.

Nevšiml si ani dalšího nesouhlasného mručení davu, ani toho, že jeho sok stojí už v plné zbroji na kolbišti a sám. Nevšiml by si toho, kdyby pro něj Ronald nepřišel osobně.

"Souboj vítězů, bratře. Sir Dilwarr je už připraven."

"Jistě. Jistě. Už jdu. Jaké má zbraně?"

"Meč a štít!" odvětil Ronald a ohlédl se po siru Dilwarrovi, aby zjistil, jestli je to odsud tak špatně vidět.

"Jistě, jistě. Hned tam budu!" pravil Lan

Ronald se uklonil a odešel.

"Má krásná paní, brzy budu mít splněny své společenské povinnosti a hned se k vám zase připojím. Teď mě na chvíli omluvte."

Johanka se usmála, povstala a uklonila se.

Lan seskočil ze schůdků a plavně opět přeletěl hrazení kolbiště.

Vykročil vstříc svému soupeři a v půli cesty si uvědomil, že je neozbrojen. Polohlasně zaklel a vrátil se k Ronaldovi, který mu jeho zbraně právě nesl.

"Jsi v pořádku, bratře?" tázal se ho Ronald, když mu oba meče podával.

"Naprosto!" odsekl Lan.

Lan vykročil k soupeři podruhé. Otočil se k tribuně a pozdravil paní Johanku, pak se obrátil k soupeři, aniž by pozdravil dav, nebo svého soupeře. Dav opět rozladěně zahlučel.

Sir Dilwarr se mírně uklonil. Ani on na sobě neměl těžkou válečnickou zbroj. Jen drátěnou košili přepásanou širokým opaskem vykládaným pouze jednoduchými nýty. Stál za svým štítem mandlovitého tvaru, který se dole zužoval do špice. Byl to lehký štít. Byl ze dřeva, jen lem byl železný, stejně jako poklicovitý střed. V pravé ruce svíral lehký meč s nepříliš širokou čepelí a jednoduchou hlavicí. Ani on nebyl chráněn helmicí.

"Rád tě zase potkávám na bojišti, Lane."

"I já tebe. Bude mi ctí..."

Dilwarr se usmál a protočil meč v zápěstí.

Ronald švihl mečem, aby tak zahájil souboj, ale oba muži stáli naproti sobě ve střehu a s prvním útokem si dali na čas.

Tu se Dilwarr znovu usmál a bleskově zaútočil.

Sekl mečem po pravém boku a hned na to vyrazil hranou štítu proti Lanově hrudi.

Lan však věděl, že Dilwarr užívá štítu stejně dobře k obraně, jako k útoku, takže protiskem čepel meče odrazil a štítu se vyhnul úhybem vzad, zatímco protočil oba meče a sekl jimi svisle na obě ramena. Dilwarr jedné čepeli nastavil meč a druhé štít, ale zasáhl ho kop do hrudi a odhodil ho vzad. Dilwarr stál však na svých nohách až příliš pevně. Lan stáhl oba svá meče a jedním vedl bod na břicho a druhým sek na hlavu. Dilwarr byl plně soustředěný a napjatý. Bod odrazil štítem, sek na hlavu vykryl mečem, hned však nechal sklouznout Lanovu čepel k záštitě a trhnutím jej odrazil od těla, aby se ve stejné chvíli ohnal štítem po Lanově zádech a natvrdo zasáhl. Lanova čepel ve stejné chvíli zaskřípěla po drátěné košili na Dilwarrově břiše.

Oba bojovníci od sebe odstoupili. U Dilwarrova erbu se zvedl jeden bílý praporek, u Lanova dva. Na vítězství byly potřeba tři. Lanovi stačil jakýkoliv, byť jinak nedůležitý zásah. Dilwarr potřeboval na vítězství zásah do lépe bodovaných míst. Buď břicho, nebo hlava. Nebo dva zásahy obyčejné. Dilwarr se znovu postavil do střehu, Lan ho následoval.

Tentokráte první zaútočil Lan. Pravou rukou sekl na levé rameno a donutil tak Dilwarra zvednout štít, v zápětí pak bodl druhou čepelí pod něj, narazil však na odpor Dilwarrova meče, který jeho čepel odrazil v proti seku, Lan tedy bleskově stáhl pravou ruku se zbraní do krytu právě v čas, aby odrazil ránu mečem, při které se Dilwarr vracel takřka do výchozího postoje. Lan ustoupil o krok vzad, aby křížem oběma meči srazil dolů meč, který se mu v bodnutí blížil k břichu, potom udělal další úkrok, neboť se Dilwarr ohnal štítem, který jen o kousek minul Lanovo rameno. Lan vedl klamný sek na bok, který bleskově stáhl a zaútočil na hlavu, Dilwarr ránu vykryl štítem a srazil Lanův meč stranou a zároveň sek po krku, Lan se však bleskově sehnul a rána vyšla naprázdno, zatímco on měl čas zasáhnout Dilwarrovo břicho.

Dav propukl v nadšený křik.

Dilwarr odstoupil a mírně se uklonil. Lan učinil to samé.

Byl vítězem, ale dnes se tím vítězstvím zapomněl opájet. Zapomněl odměnit své obecenstvo pozdravem a místo toho odcházel. Spěchal za Johankou.

Když procházel kolem Ronalda, podal mu jeden za svých mečů a ten druhý si zastrčil za opasek.

"Jezdeckého turnaje se neúčastním!" oznámil mu.

Ronald jen pokývl hlavou

Lan znovu vystoupal k tribuně s úmyslem neopouštět jí tentokrát sám.

"Půjdeme tedy na slíbenou vyjížďku?"

"Ještě má být turnaj v jezdeckých soubojích, nemýlím-li se."

"Odřekl jsem svou účast, nejsem v ní šampiónem a podle pravidel bych pak musel projít všemi souboji."

"Klidně se opět znovu přihlaste, pane. Musím bohužel odejít v jisté důležité záležitosti."

"A co naše projížďka?"

"Slibuji vám, že zítra odpoledne se vámi nechám ráda provést po okolí."

"Dobře tedy. Budu se těšit. Na dnešní oslavu přijdete?"

"Nevím, jestli by to bylo vhodné."

"Prosím... Rád bych vás tam viděl."

"Pokusím se to tedy stihnout," odpověděla po chvilce zaváhání.

"Chcete nyní doprovod?"

"To nebude třeba. Bylo mi potěšením..."

"Rád jsem vás poznal."

Johanka odešla.

Lan byl sice zklamaný, ale příslib dalšího setkání jeho zklamání mírnilo. Vrátil se tedy k Ronaldovi s tím, aby ho znovu zapsal do turnaje a dal připravit Grana, jeho černého hřebce.

Díky své nesoustředěnosti, náhodě a smůle vypadl hned v druhém kole.

Jezdeckou soutěž vyhrál Dilwarr. Již po několikáté za sebou...

Ukončení turnaje následovaly oslavy. Chudině dal jako obvykle Lan rozdat několik pecnů chleba. Významní měšťané a rytíři se svou společností byli přizvání dovnitř tvrze na řádnou oslavu.

Oslava to byla vskutku bujará. Hudebník s loutnou smutně hrál, ale hlas jeho nástroje zanikal v řevu slavících. Korbele narážely jeden o druhý, stůl byl obtěžkán propečenými selátky, někteří tančili, jiní pořvávali, někteří se handrkovali, či opilecky potáceli kolem a dva se dokonce váleli po zemi v divoké bitce na pěsti. Pár mužů je chabě povzbuzovalo, ale ve směs si jich nikdo nevšímal.

Lan seděl u stolu. Z korbele vína ani neusrkl. Jídla se nedotkl. Co chvíli sledoval, zda sluha uvede dovnitř krásnou Johanku, ale nestalo se tak. Nepřišla...

Z oslavy se tedy sám vytratil poměrně brzo a šel do své pracovny. Ještě asi hodinu čekal, zda přijde sluha, aby mu oznámil její příchod, ale i tohle očekávání bylo plané. Potom šel Lan spát.

Chvíli po té, co ulehl na své lože, objevila se ve dveřích plavovlasá dívka. Rozepnutý živůtek odhaloval její pevná malá ňadra a sliboval rozkoše.

"Mohu dnes potěšit svého pána?" tázala se medovým hláskem.

"Dnes ne. Dnes chci být sám!" pronesl stroze Lan a služtička zase potichu odešla.

Myšlenky na Johanku mu nedaly spát. Čím ho to jen otrávila? Krásou? Smyslností? Očima? Její moudrostí? Nebo snad drzostí? Nepřístupností? Že by tím, že byl zvyklý, že mu ženy padaly k nohám? Ne, tím ne. To není tím...

Lan se dlouho převaloval, než ho konečně přemohla únava z posledních dnů a prohýřených nocí. Zdál-li se mu nějaký sen, pak si jej k ránu nepamatoval.

Probudil se krátce po poledni. U jeho lože stál na stoličce tác s chlebem, sýrem džbánem mléka. Zřejmě snídaně, kterou mu služtička přinesla dávno předtím.

Najedl se tedy toho, na oběd neměl chuť.

Sotva se opláchl, vstoupil do jeho komnat Ronald.

"Paní Johanka přijela a žádá se tvého přijetí, prý počká na nádvoří. A přála si přichystat koně."

Lanova tvář se rozzářila neskrývanou radostí.

"A dal jsi ty koně osedlat, bratře?"

"Grana a Lorenu."

"Výborně."

Lan se spěšně oblékl a vyrazil ven.

Na nádvoří byly osedlány vskutku dva koně. Černý mohutný hřebec Gran a bílá, štíhlá, ale dobře stavěná klisna Lorena.

Každého koně držel jeden z pacholků podkoního.

U Grana stála ještě Johanka a zkušeně si hřebce prohlížela.

"Ten je ale pro mě!" polekal se.

"Proč?"

"Nesnese v sedle nikoho jiného."

V Lanově očích se zračily obavy.

Johanka se usmála, pohladila hřebce po šíji a ladně se vyhoupla do sedla. Lanovi se zatajil dech. Čekal, že se Gran vzepne své šlachovité tělo a srazí Johanku na zem.

Nic.

Johanka vyrazila tryskem, skrčila hlavu ještě dřív, než stačili sluhové zvednout padací mříž úplně a zamířila k lesu.

Lan se vymrštil do sedla Loreny a následoval jí.

Grana by nedohonil, kdyby na něj Johanka nečekala.

"V jízdě na koni nejste tak dobrý."

"Máte Grana. Je nejsilnější, nejrychlejší a nejlepší."

"Jako vy?" zasmála se.

"Vysmíváte se mi?"

"Líbí se mi, když vás můžu trošku potrápit," usmála se znova.

Zamířili lesní cestou, přes mítinku, kolem jezera až do míst, kde se do ní vléval poklidný proud říčky. Tentokráte už jeli krokem.

"Tady to mám nejraději. Obzvlášť, když je nebe čisté a jarní slunce ozařuje tu nebeskou krásu. Potůček bublá a ševelí svojí každodenní píseň o světě a o místech, které spatřil a ještě spatří. Hladina jezera se leskne a září, jak dokonalé zrcadlo. Září a leskne... I když nikdy nedosáhne jasu, jaké mají Vaše oči, má paní. Nikdy nebude krásnější, než vy..."

"Náš krutý válečník má i smysl pro krásu přírody?"

"Nejsem krutý. Miluji divokost a krásu přírody, stejně jako teď obdivuji krásu Vaší. Lidé jsou krutí a já jim jen jejich krutost rád oplácím. Nemám jen rád většinu lidí, protože si to nezasluhují."

"Když tedy lidmi pohrdáte, proč toužíte po mé společnosti? Jsem taky člověkem."

"Vás miluji."

"Včera jste mě viděl prvně v životě. Neznáte mne."

"A stejně vás miluji. Zdál se mi sen..."

"O mě?"

"O vás... Jste krásná. Krásnější, než noční obloha a stejně jako ta obloha jste i tajemná. Vaše oči jsou hvězdy zářící, váš úsměv je hřejivý, jako letní slunce a vaše rty. Ach, rty máte nejkrásnější. Tak svůdné. Tolik lákají k políbení."

"Dvořit se umíte..." odvětila, "jen jestli ta slůvka nejsou planá a nejsou určena všem ženám, aby se staly snadnější kořistí."

"Nechci vás lovit, chci jen obdivovat Vaši krásu..."

Celé dvě hodiny strávili v sedle bok po boku a povídali si a škádlili jeden druhého.

Cesta vedla kolem celého jezera dál úbočím kopců podél lesa k polím, pastvinám a širokým pláním.

"Neodpočineme si? Je tu krásně..." odtušil Lan.

Johanka kývla na souhlas. Lan seskočil ze sedla bílé klisny a Johanku v náručí sesadil z koně, aby ji jemně postavil doprostřed louky plné kopretin.

Mlčky teď stáli jeden proti druhému. Díval se jí do očí a utápěl se v nich. Johanka mu pohled opětovala o něco váhavěji.

Usmála se. Lan jí dlaní, tolik hrubou od věčného boje a přesto schopnou tak něžného doteku, zlehka přejel po tváři. Jeho prsty zlehounka hladily její tvář, jako by byla tím nejkřehčím na celém světě. Přiblížil své rty a ona zavřela oči. Jen zlehka se dotkl jejich rtů těmi svými. Jen na kratičkou chvíli. A pak znovu a znovu, až se spolu ponořili do polibku dlouhého a vášnivého i něžného. Hladil jí ve vlasech, tiskl jí k sobě a nepřestával ji líbat.

Zachvěla se. Cítil to.

"To nesmíme!" zašeptala a mírně se od něj odtáhla.

"Miluji tě, Johanko. Patřím ti celou svou duší a celým svým tělem. Nikdy jsem nepodlehl podobnému kouzlu, jakým jsi mne očarovala ty. Nikdy jsem tolik netoužil po lásce, jako ve tvé blízkosti. Zešílel jsem touhou po tobě. Dal bych cokoliv na světě, jen abys byla mou!" zašeptal jí do ouška on a dál ji objímal a hladil. Nikterak ho neděsilo, že svá slova myslel upřímně. Že opět zahořel láskou. Že je přímo posedlý láskou k ženě, kterou vůbec nezná.

Johanka se poddávala opojení, zavírala oči, když ji začal líbat na krku. I ona hořela touhou dlouho odpírané lásky. Spaloval ji chtíč a v Lanovi našla zalíbení. Zdál se jí jiný, než včerejšího dne.

Vzal jí do náruče a nepřestával jí líbat. Líbal jí i když jí ukládal do lůžka z květů. Leželi na koberci kopretin, když jí pomalu rozepínal její bělostné šaty, do kterých bylo dnes oblečena. Nebránila se. Hladila ho ve vlasech. Srdce jim bušilo oběma. I ona hořela touhou a teď nebylo v světě nic důležitějšího. Chtěla pocítit lásku. Jeho lásku. Alespoň jednou v životě chtěla pocítit lásku.

Jen o chvíli později už leželi nazí ve vonící trávě, těla propletená, dech zrychlený. On se chvěl touhou, ona vzdychala a propínala své tělo v nepopsatelné rozkoši. Jeho ruce se ovíjely kolem její nádherné postavy. Svíral jí v náručí, hladil po šíji, po zádech, líbal na ramenou, na krku. Zulíbal i její překrásná ňadra, svými rty se dotýkal jejích bradavek, jejího bříška, jejích boků.

Sténala touhou a každý další polibek jí rozechvíval víc a víc.

On v sobě potlačoval nedočkavost a dál hltal krásu jejího těla, jež posázel polibky. Zlíbal jí celičkou.

Svírala pevně jeho ramena, zarývala do nich své prsty, když svými rty dráždil krajiny její slasti a rozkoše. A vskutku. Její rozkoš byla nepopsatelná. Naplnila celé její tělo.

Ačkoliv to bylo poprvé, co do ní někdo vstoupil, necítila žádnou bolest, jen netušenou rozkoš. Utápěla se v ní. Jeho vzdechy jí byly rajskou hudbou.

Hladila jeho svalnatou šíji, jeho hruď, jeho boky, vzpínala se. Zasáhla jí bouře pocitů, která projela jejím tělem jako blesk... Už podruhé během krátké chvíle.

Lan vykřikl pod návalem rozkoše... Takové, jako nikdy předtím.

Leželi ještě dlouho v trávě v milostném obětí. Ještě dlouho jí líbal a hladil a dotýkal se jejího těla. Pak oba usnuli pod střechou z obláčků. Nazí... Jako Adam a Eva ve svém ráji.

Lan se probudil k večeru. Byla mu zima. Johanka byla pryč a černý hřebec také.

Hraběnka z Hildenu

V první chvíli se celkem vyděsil, že se mu vše jen zdálo. Něco tak krásného však nemohl být pouhý sen. A proč by tu ležel nahý, sám uprostřed louky?

Ve spěchu se oblékl a vyšvihl se do sedla. Cválal směrem k domovu a bál se, že najde někde cestou Grana samotného, či Johanku zraněnou.

Střídavě nechal koně odpočívat v chůzi a střídavě cválal, až konečně dorazil k branám svého hradu.

Na nádvoří mu, vyšel mu vstříc Ronald.

"Je Gran na svém místě?" otázal se Lan.

"Sluhové se o něj postarali, když se hraběnka vrátila. Hraběnka už ale odjela. Říkala, že jsi jel ještě obhlédnout své panství a že se vrátíš později."

"Dal jsi jí doprovod? Cesty do Sine jsou nebezpečné."

"Ona ale jela do Hildenu."

"Do Hildenu? Proč?"

"Za svým chotěm přeci."

"Chotěm?" Lanovi poklesla čelist.

"Jsou to dva měsíce, co jí její otec provdal. Prý dostal slušnou sumu jako výkupné za ni. Její rod nebyl nikdy moc bohatý a její otec z tak výhodného svazku nemohl vycouvat. Tys to nevěděl?"

"Není možná, byla panna, když..."

"Byla?" usmál se Ronald šibalsky, "a už není?"

"Chtěl jsem říci, že byla tak čistá a nevinná. Nelhala by mi!" snažil se to zamluvit Lan.

"No, zdá se, že Lord Harold z Hildenu není až zas takovým mužem!" neodpustil si Ronald další jízlivou poznámku.

Lanovi do smíchu nebylo. Odvedl klisnu do stáje a sám se o ní postaral. Mlčky procházel svým hradem jako tělo bez duše. Smutek a vztek se v něm mísily v neurčitý pocit. A ještě něco cítil. Něco, co už hodně dlouho ne. Cítil lásku. Lásku k Johance. Zamiloval se do ní. Na první pohled. Jeho city se zbláznily. Jeho mysl volala její jméno. Myslel na ní. Jen na ní. Na nic jiného v něm teď nezbývalo místo. Dala mu něco, co mu chybělo. Důvod žít. Potřeboval ji mít na blízku. Potřeboval svou neznámou... Nemyslel na to, že mu utekla, ani že mu neřekla celou pravdu. Vše bylo nepodstatné, mohla mu teď klidně vrazit dýku do srdce a on by si toho nevšiml. Byl oslepen a omámen láskou. Hořel...

Do pokoje za ním přišla služebná Marie. Čekala, že jí začne líbat, že prožije další noc plnou rozkoší a vášní. Spletla se. Lan se ani neohlédl. Sebral prázdný korbel a hodil jej za záda směrem ke dveřím.

"Dones mi další!" poručil.

Marie zvedla ze země korbel a chystala se odejít.

Lan zvedl pohled k obrazu krásné ženy.

"Počkej," pravil, aniž by na služku pohlédl.

Zastavila se.

"Postarej se, ať někdo ten obraz sundá a odnese."

"Ale pane, zakázal jste, aby se obrazu kdokoliv dotknul i když je to už tolik let. Od doby, kdy vaše ctěná paní... Říkal jste, že tu bude navěky alespoň její obraz."

"Je mrtvá. Opustila mě, jako všichni! Je čas, aby odešla úplně. A už jdi a vykonej, co jsem poručil! Nezapomínej, že jsi jen služebná! Dones mi to víno. Chci pít!"

Odešla.

Lan sáhl po poloprázdné číši a dopil zbytek rudé tekutiny. Prázdnou číší mrštil o zeď. Zazvonila na kamenné podlaze. Ovládl ho hněv pramenící z jiného pocitu. Z pocitu, který neznal... Byl to strach. Bál se, že Johanku už nespatří. Že už nikdy mu nebude patřit. Už nikdy nepocítí žár její lásky. Bál se.

Tři dny Lan skoro nevycházel ze svého pokoje. Nikdo k němu nesměl. Dveře se otevřely jen v případě, že mu Marie nesla jídlo, nebo další korbely vína.

Tentokráte ho však navštívil Ronald.

Našel ho s hlavou položenou na stole.

"Bratře?"

Lan zvedl hlavu a upřel na Ronalda svůj zrak zkalený vínem.

"Nechci být rušen..." zadrmolil opileckým hlasem Lan.

"Je to div, že můj bratříček není ve společnosti žádné ženy, nebo že nevyhledává další šarvátky. Co tvoje dračí srdce?"

"Není mi dobře. Moje dračí srdce krvácí."

"Není divu, když utápíš smutek ve víně. Kam zmizel obraz Kathrin?"

"Dal jsem ho odnést."

"Že by ji některá konečně vypudila z tvé mysli? Že by některá konečně získala tvé srdce?"

"Mé srdce patří jediné. Patří té, která nemůže být mou."

"Johance?" usmál se.

"Čeho se to odvažuješ!"

"No, napadlo mě, že tě bude zajímat, že před chvílí přijela její služebná Katy. Přinesla zprávu, ale řekl jsem jí, že ti jí dám sám, když nikoho nepřijímáš."

Ronald hodil na stůl zapečetěný dopis. Lan po něm skočil rychlostí dravé šelmy a spěšně četl:

"Můj milovaný, od chvíle, co jsem tě naposledy spatřila, žiji ve smutku a nesmírném stesku po tobě. V srdci mám uchované vzpomínky na nejkrásnější chvíle mého života. Na chvíle s tebou. Při životě mne drží jen naděje, že se brzy znovu spatříme. Musím tě znovu spatřit. Musím s tebou mluvit. Musím ti o něčem povědět... Ach, lásko... V době, kdy budeš číst mé řádky, budu na tebe čekat u jezera. Přijď. Prosím...

S nekonečnou láskou navždy Tvá,

Johanka."

"Koně! Vyveďte Grana! Rychle!" křikl Lan a už byl na nohou. Mysl zkalená vínem byla jako mávnutím kouzelného proutku opět náhle čistá a jasná.

Ronald se znovu usmál.

"Jen běž, bratře!" řekl i když věděl, že Lan už ho neslyší. Měl však z toho velkou radost. Až příliš dlouho se kvůli Lanovi trápil. Jen nevěděl, jak to vše skončí.

Gran snad nikdy v životě nemusel běžet rychleji, než v tento ten. Lan ho v divoké jízdě hnal k jezeru. Musel tam být co nejdřív!

Konečně!

Vynořil se od lesa, aby spatřil dívku v bílých šatech, jak stojí zády k němu a hledí do hladiny jezera rozčeřené mírným vánkem.

"Lásko!"

Otočila se k němu a běžela mu vstříc, aby se mu vrhla do náruče.

Líbali se. Dlouze, vášnivě a dychtivě. Teď nebylo čas na slova. Příliš dlouho byli odloučeni jeden od druhého. Tiskl jí k sobě, jako by jí už nikdy neměl pustit. Položila mu hlavu na rameno a on jí hladil po vlasech.

"Stýskalo se mi, má lásko. Myslel jsem jen na tebe."

"Miluji tě, můj rytíři. Budu tě milovat navždy."

"I já tebe. Ať se stane cokoliv. Chci být navždy tvůj. Chci abys byla navždy má."

"Srdcem i tělem budu tvá navždy..."

"Jsem posedlý láskou k tobě a ty jsi můj jediný lék."

"Jsi mým životem, mým štěstím, mou láskou."

Znovu ji objímal a tisknul na svou hruď.

"Proč jsi mi lhala..." zašeptal náhle.

"Nelhala, má lásko. Nikdy jsem ti nelhala."

"Neřekla jsi mi, že jsi ženou lorda z Hildenu."

Na chvíli se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí.

"Nelhala, ale říci jsem ti to nemohla. Bála jsem se."

"Čeho?"

"Toho, že tě ztratím. Toho, že ti ublížím i toho, co bude dál."

"A co bude dál?"

"Sama nevím. Vím jen, že miluji tebe. Lord z Hildenu si mě sprostě koupil. Dohodl náš sňatek beze mě. Nemohla jsem se bránit. Mohl mého otce vytáhnout z dluhů, kdybych se sňatku podvolila, nebo by zabil mého otce, kdyby ten nemohl dodržet svůj slib. A já souhlasila. Provdala jsem se za něj, ale řekla jsem, že nikdy nebudu jeho, že mu nedám svou lásku, svojí duši a ani své tělo. Slíbil, že se mne nedotkne dřív, než se ho naučím milovat. Já ale miluji tebe, Lane. Tobě chci dát vše. Tobě chci dát svou lásku. Tobě chci náležet celá."

"Tak se tam nevracej, moje milovaná. Zůstaň se mnou."

"Harold pak přitáhne s celou armádou a zničí tě. Vypálí tvůj hrad a zabije tě. Je mocný."

"Nebojím se. Jen ať přijde."

"A král mu dá zapravdu. Jsem jeho ženou, náležím mu dle zákonů. Přitáhl by mu na pomoc, aby prosadil Haroldovo právo!"

"Já se nebojím ničeho. Jen zůstaň se mnou, prosím."

"Já mám strach. Strach o tebe... O nás."

Znovu jí k sobě přivinul a políbil.

"Budu tě vždycky milovat."

"Budu navždy tvá..."

Vyhnaní z ráje

Uteklo jaro a změnilo se v léto. A léto se přehouplo v podzim, listí zezlátlo a opadalo až nakonec severní vítr přihnal sníh a přikryl vše pod svou bílou peřinou.

Čas plynul rychle, tak jak to v lásce bývá. Lan a Johanka, dva tajní milenci, se scházeli, aby okusili zakázané lásky ve svém vlastním ráji, když jim svět odepřel to právo žít vedle sebe, milovat se a ctít, aniž by za to hrozil trest.. Skrývali se pod rouškou noci, nebo v úkrytech milosrdné matky přírody. Den co den spolu a přec navěky odloučeni. Štastni a nešťastni zároveň. Napůl milenci a napůl psanci. Z opojné krásy milostného vzplanutí upíjel strach a nejistota. Ale i tak to vše bylo tisíckrát lepší než bezduché žití jeden bez druhého. Ani jeden z nich nechtěl být navěky odloučen od toho druhého.

Nastala zima a od Johanky už měsíc nepřicházelo žádných zpráv, což Lana značně znepokojilo..

Pak k ukojení Lanovy obavy a nejistoty, přijela Katy se vzkazem, že Johanka čeká na svého rytíře. Místo schůzky však bylo jiné. Podstatně dál od Lanova hradu, než bylo obvyklé. Aš příliš blízko Hildenu.

Lan nad tím nepřemýšlel. Ronald však měl podezření a trval na tom, že pojede také.

Oba vyrazili na cestu na smluvené místo.

Žena v bílém tam stála zády k nim a hleděla do dálky.

"Konečně, má lásko" volal.

Otočila se.

Lan strnul. Tohle nebyla Johanka. Až teď si všimnul, že neznámá žena drží v ruce samostříl a míří mu na hruď.

Kdesi za ním zařinčely zbraně. Ronald ležel na zádech ve sněhu a na krk mu hrotem meče mířil sir Dilwarr, Haroldův spojenec a přítel. Z houšti vycházeli další vojáci. Tětivy samostřílů natažené.

"Vzdej se, Lane, nebo ty i tvůj bratr zhynete zde, na tomto místě!"

Lan podal svůj meč Dilwarrovi jílcem napřed.

Oba bratři byli spoutání silným konopným lanem.

Nebylo jim dovoleno sedět v sedle svých koní. Byli potupně vlečeni sněhem k Hildenu. Oba bratři se brodili sněhem vláčeni na laně přivázaném k sedlům Dilwarrova koně.

Byli dovlečeni na nádvoří Hildenu. První tvář, kterou poznal, patřila Katy.

"Musela jsem, zabil by mě, pán se to dozvěděl..." pravila a sklopila oči.

Lan byl dovlečen ke kůlu připraveném na nádvoří a připoután. Ronalda vytáhli přes břevno za ruce do výšky.

"Vzal jsi něco, co jsi neměl. Vzal jsi něco, co já nikdy nedostal. Budeš trpět a zemřeš! Zemřeš ty i tvůj bratr!" zakřičel kdosi. Hlas patřil pánu hradu. Po schůdkách z ochozu sestupoval Lord Harold z Hildenu.

"Máš právo zabít mne. Ale propusť mého bratra, ničím se neprovinil!"

"Chci, abys trpěl a trpět budeš hodně!"

Odmlčel se a pomalu došel před spoutaného Lana.

"Obdivuhodné, rád zemřeš, bude-li to s pocitem, že tvůj bratr za tvou vinu platit nebude. Ale já slíbil, že budeš trpět ty. A jak bys mohl trpět, budeš-li mrtvý? Co třeba tak, že uvidíš umírat svého bratra za chybu, kterou jsi udělal ty?"

Lan neodpověděl. Naplnila ho zloba i strach.

"Bič!" zakřičel Harold, "začneme s rozdáváním u trpením u tebe tak, jak sis přál!"

Kdosi přiběhl s koženým bičem a vtiskl jej do ruky svému pánovi.

Bič rozsekl vzduch, rozsekl košili na Lanově hrudi a roztrhl i tu v krvavém šrámu.

Lan zatnul zuby bolestí, ale ani nehlesnul. Další rána mu roztrhla tvář.

Lan s každou ranou, s každým krvavým šrámem, ztrácel sil, ale jedinkrát nezasténal. Harold obrátil svou pozornost k Ronaldovi, aby mu vyplatil jeho díl bolesti. Ani ten nehlesnul.

"On je nevinný!" křičel teď Lan. "Ani ta největší bestie není tak krutá k nevinnému!"

Vojáci spustili Ronaldovo tělo, dovlekli ho ke špalku a položili mu na něj hlavu. Kdosi ho držel za vlasy. Zbytečně. Ronaldovo tělo bylo bezvládné.

Kat zvedl sekeru.

"Néé!!" křičel Lan a vzpínal se v poutech.

"Né!"

Provazy se mu zařízly do zápěstí, jak sebou zmítal. Krev mu stékala po rukách, ale to on nevnímal.

Sekera dopadla a Ronaldova hlava odletěla stranou. Kat skopl zbytek bezvládného těla stranou. Ze zakrvácené sekery odkapávala krev.

Harold se spokojeně usmál.

"Čeká tě to samé. Ale k tobě budu krutější. Musel jsi vidět smrt svého bratra. Smrt, kterou jsi zavinil ty. Dávám ti jedinou noc života. Bezesnou noc plnou výčitek. Noc bolesti. Noc ve strachu ze smrti, která přijde s ránem. Tahle sekera tu na tebe počká."

Kat zasekl sekeru do špalku.

"Nechte tu i to tělo, ať se Lan pokochá pohledem na svůj výtvor.

Nádvoří se brzy vyprázdnilo.

Začalo sněžit. Na torzo Ronaldova těla se snášely drobné sněhové vložky. Krev kolem zledovatěla. Krvavé květy kolem však čerstvý sníh ne a ne zakrýt. Uprostřed toho byl Lan přivázán ke kůlu nucený neustále sledovat tu děsivou scénu. Byl zesláblý... Chvěl se bolestí, chladem i vztekem. Stál tam přivázán ke kůlu celý den. Čas se vlekl ukrutně pomalu, než se nádvořím rozlehla tma, která milosrdně zakryla děsivou scénu smrti před Lanovým zrakem. Ale i v té tmě Lan rozeznal promrzlé torzo ležící na zemi.

Chlad už nevnímal. Špatně se mu dýchalo. Pustila se do něj horečka.

Slyšel skřípění, jak se někdo snažil přeřezat zmrzlé, krví nasáklé provazy... Slyšel ten zvuk, ale jeho mysli význam došel až mnohem později.

"Kdo je to?" šeptal Lan.

"Někdo, kdo je věrný Johance. Katy zradila..." odpověděl mužský hlas.

Pouta povolila.

Lan si protřel zkrvavená zápěstí, zavrávoral a padl na zem. Hned se však snažil vstát protírajíc si prokřehlé údy. Zuřivě bojoval se svou slabostí.

"Brána je otevřená a stráže spí. Spí po bílém prášku ve víně. Kůň je uvázán u kmenu vyvráceného stromu šestset yardů východně," pravil a sundal plášť s kápí, aby jej přehodil Lanovi přes ramena.

"Vzkaž Johance, že se pro ní vrátím," vyhrkl Lan a na rozmazané rysy muže kdesi před ním. Malátně se otočil a belhal se pryč.

"Ona to ví. Běž!"

Lan vyrazil. Sil mu příliš nezbývalo, ale hnala ho vůle.

Koně našel na určeném místě. Jel domů. Jel shromáždit své muže.

Zoufalství mu navracelo síly. Touha po pomstě rozdmýchávala jeho krev. Strach o Johanku ho nenechal padnout a zemřít, i když jiný by to na jeho místě už udělal. Nejspíš udělal. Byl na pokraji mezi životem a smrtí a přec hnal koně kupředu jako šílený.

Dopřál si jen jediný den odpočinku, aby nabral sil, zatímco jeho muži se chystali na zoufalou výpravu do Hildenu.

Když usedl znovu do sedla svého koně, nedbal toho, že je stále zesláblý. Nedbal ani omrzlin, jež se mu nezhojily a nikdy nezhojí. Neznepokojovalo ho černající maso na jeho nohou. Nedbal horečky, jež cloumala jeho tělem. Pevně sevřel uzdu svého koně a vyrazil, aby vedl své muže do boje.

Zbývalo mu sotva deset mil do Hilldenu, když se nad obzorem objevily černé praporce a na něm bíle vyobrazená pěst svírající dýku.

Haroldovi muži se zastavili na kopci.

Lan a jeho bojovníci se srazili do obraného šiku. Pokřikovali, mávali zbraněmi, nadávali a jejich urážky se nesly vzduchem, jako by to bylo hejno šípů.

Dilwarr, který znovu vedl Hilldenské, aby přinesl opět svému spojenci dar na znamení přátelství, pozvedl pravici a hned na to ozval se bojový křik a zbraně se výhružně míhaly nad hlavami jeho vojáků.

Dilwarr popohnal koně do klusu a celá armáda běžela s křikem za ním.

Lan tasil jeden ze svých krátkých mečů. Jeho stateční vojáci se vrhli proti očividné přesile. Drtivá srážka za sebou nechala spoustu obětí hned v první chvíli. Štít narážel do štítu. Helmice praskaly pod údery mečů. Muži křičeli a sníh se zbarvil krví v té divoké smršti. Litanie smrti hrála na plno a v té největší vřavě zuřil sám Lan Dračí srdce. Vyhnul se jezdci a ťal mu po břiše, když mu kdosi ve stejnou chvíli zabodl kopí do boku jeho koně. Lan vyletěl ze sedla ještě dřív, než se zmítající Gran zhroutil k zemi. Rozzuřeného bojovníka však nebylo možné zastavit. Dopadl na zem kousek od koně, převalil se stranou, usekl nohu jednoho z bojovníků poblíž a ještě než vstal, švihem svého meče rozpáral zbytek jeho těla od pasu k rameni. Lan tasil z pochvy druhou čepel a oběma zbraněmi roztančil svůj divoký valčík smrti. Nebránil se. Nemusel. Obě čepele v obloucích dopadaly na nepřítele. Sekal a bodal v divokém rytmu a už ani nepočítal, kolik životů vzaly jeho zbraně během té krátké chvíle. Nad hlavou mu proletěla sekera, Lan se přikrčil a rozťal čísi hruď takovou silou, že z krvavé rány trčelo několik přeražených žeber. Druhým mečem se ohnal a někomu usekl ruku téměř u ramen. Vyprostil meč z dalšího hrudního koše včas, aby jím vykryl ránu na hlavu, nechal ostří proklouznout po meči a z otočky ťal vojáka do vazu. Něčí hlava proletěla kolem a přistála u nohou dalšího z vojáků. Lan v běhu zasekl meč do zad muže, který byl od něj odvrácený a bojoval s jedním z Lanových bojovníků. Protočil v ruce zbraň a druhý meč zasekl do boku své další oběti. Do ramene ho zasáhla šipka z kuše, ale toho si Lan nevšímal. Ještě měl dost sil. Vládl jím hněv. Hněv a odhodlání...

Znovu ťal kolem sebe. Další z mužů hraběte z Hildenu padl k zemi s rozťatým krkem. Lan byl rychlý, hbitý a smrtící. Kdosi na něj zaútočil. Jedním mečem srazil neškodnou ránu a druhým rozpáral nepříteli břicho... Pak Lan zvedl obě zbraně k nebesům a mocně zařval.

"Jsem neporazitelný! Jsem nezranitelný! Nejlepší! Jsem..."

Nedořekl. A v děsivě krátkém okamžiku se mu ústa zaplnila krví a Lan strnul. Z hrudi mu čouhal hrot meče, který ho provrtal naskrz. Lan si nejspíš ani neuvědomil, že umírá, neboť muž který stál za ním zbraň opět vytrhl a ťal. Lanova hlava odletěla stranou... Ve tváři odseknuté hlavy byl stále výraz překvapení... Dilwarr se usmál. Jen litoval toho, že Lan nestihl poznat svého vraha.

Navždy tvá...

Johanka stála na ochozech nejvyšší věže a hleděla do dálky. Vojsko hraběte ze Hildenu se vítězně vracelo z bitvy. V prvních řadách stál sir Dilwarr a v ruce třímal kopí, na němž byla naražena Lanova hlava. Johance se sevřelo srdce a do očí jí vytryskly slzy.

Lord Harold se objevil za ní...

"Čekala jsi, že si pro tebe přijde?"

Neodpověděla. Jen se zachvěla.

"... Přišel, už ho nesou. Souzeni jsme si my dva, drahá. Na věky. Zapomeň na něj."

Johanka se otočila ke svému muži. Ve tváři bolest, v očích slzy.

"Jsi má, jenom má. Ať chceš, nebo ne. Dnes si vezmu vše, co mi náleží. Násilím! Mohl jsem zabít i tebe za tvou zradu! Měl bych na to právo stejně tak, jak mi náleží právo vzít si tvé tělo i tvou duši!"

Johanka odvrátila svou tvář. Pohlédla ještě jednou přes hradby.

"Patřím jemu. Vším, čím jsem. Jsem navždy tvá, Lane!"

Odrazila se a skočila. Její tělo v bělostných šatech se snášelo k zemi.

"Né!!!" křičel hrabě. Vrhl se k hradbám a pohlédl na nádvoří. Překrásná Johanka tam nehybně ležela na zasněženém nádvoří. Pod ní rozkvétal krvavě rudý květ. Šla za svou láskou...