Čaroděj z moře

Mlha

Kapitán Gerdan ustaraně hleděl do neproniknutelné mlhy. Loď se mírně nakláněla ze strany na stranu a pomalu proplouvala neznámými vodami.

Edward seděl ve své kajutě a prohrabával se hromadou listin. Jeho obličej lemovaly ostré rysy a oči, které měl poměrně daleko od sebe, zaujatě pročítaly jednotlivé stránky. Zakřivený dlouhý nos mu dokresloval vážný výraz, který jeho tvář nikdy neopouštěl. Ozvalo se krátké zaklepání.

"Otevřeno!", zvolal Edward a aniž by se ohlédl, zkoumal dál rukopis, který zrovna držel v ruce.

Do kajuty vstoupil kapitán Gerdan.

"Přeju dobrý den, pane."

"I tobě" odvětil Edward.

"Nevím, jak bych začal, sire."

"Stačí od začátku" pronesl Edward popuzeně.

"Máme problém. Velký problém."

"No a? Ty jsi kapitán, je to tvůj problém."

"A tohle je tvoje loď."

Edward rozzlobeně vzhlédl.

"Víme už, kde jsme?"

"O tom jsem chtěl mluvit..."

"Takže?"

"Už třetí den plujeme v mlze, po pobřeží ani známky."

"Takže ne..."

"Vůbec netuším kde jsme."

Edward praštil pěstí do stolu.

"Piješ mi krev, Gerane. Chceš mi říct, že už třetí den si jen tak proplouváme neznámým mořem a ty ani zdaleka netušíš, kde bychom mohli být?"

"Ano..." odtušil váhavě, "snad až opadne mlha...," snažil se rychle dodat.

"Jdi k čertu! Jestli tahle loď do úsvitu nezamíří k pevnině, nedobere zásoby a neotočí se na cestu k rodným břehům, zaplatíš za to hlavou! Teď vypadni, chci mít klid!"

Geran svěsil hlavu a odešel.

Loď Skylla dál brázdila klidnou hladinu.

Loďka byla malá a posádku tvořilo jen několik málo lidí. Vlastně tu byl jen Geran, kapitán, který už měl být dávno na odpočinku, Edward, zchudlý šlechtic, který přišel téměř o všechno a jedna z mála věcí, které mu ještě zbývaly, byla právě tato loď. Na lodi byl i jeho bratr Logir se svou ženou Nill a jejich ročním synkem Williamem. Potom už jenom hrstka námořníků, kteří by se dali spočítat na prstech.

Gerdan se procházel po můstku a začínal být čím dál zoufalejší, když se ozvala rána. Zaskřípělo to a loď se povážlivě naklonila.

Geranovi přeběhl mráz po zádech.

Námořníci zmateně pobíhali sem a tam a z podpalubí se vyřítil Edward, náramně rozezlen.

"Spusťte záchranné čluny!" velel Gerdan a dělal, že si Edwarda nevšiml.

Loď se nakláněla a času zbývalo jen málo.

"Všichni na palubu!" křičel.

"Gerdane!" vztekal se Edward. "Cos to zase vyvedl!"

"Jen jsem splnil rozkaz, našel jsem pevninu!" neodpustil si Gerdan.

"Za to zaplatíš!"

Čluny byly spuštěny. Širé moře bylo klidné, ale voda, kolem potápějící se lodi vřela.

"Do záchranných člunů! Všichni!" zavelel.

Nikoho nemusel nijak zvlášť přemlouvat. Během krátké chvilky se tři čluny vzdalovaly od potápějící se Skylly.

Na největším člunu plul Edward, Logir a Nill s dítětem a několik námořníků, ti se chopili vesel. Druhé lodi vévodil Gerdan, třetí je následovala. Vesla se nořila do vody v pravidelném rytmu, Edward se otočil po své Skylle, ta se převrátila na bok a během chvilky její torzo zmizelo pod vodou. Vše utichlo a i voda přestala vřít.

"Potopil jsi mi loď, Gerdane."

"Jen jsem plnil rozkazy. Řekl jsi najít pevninu."

"Ještě jedna taková poznámka a letíš přes palubu."

Dítě v Nillině náručí začalo plakat. Teprve teď.

"Bože, za co mě trestáš? Za co?" postěžoval si Edward.

Gerdan zkušeně pomocí lana měřil hloubku. Nemohou být daleko od pevniny. Nad hlavou jim křídly zatřepetal racek a několik mořských řas se nechávalo unášet proudem. K poledni dosáhli pevniny. Neznámé pevniny.

Námořníci vytáhli loďky na písčitý břeh.

"Kde to, sakra, jsme?" tázal se Edward, nikdo mu ale neodpověděl, nikdo to nevěděl. Přešli písečnou pláž ke skalnatým pahorkům. Jediná cesta vedla vzhůru, ale nebyla tak strmá. Dala se překonat pouhou chůzí. Jako odměna za náročný výstup je čekal překrásný pohled. Před nimi se rozléhala obrovská, nekonečná země, plná keřů, stromů, ale i plání. Nedotčená panenská příroda. Země neposkvrněná lidmi.

"Co teď?" nadnesl Logir.

"Rozhlédneme se po okolí a najdeme úkryt na noc a také něco k jídlu."

"Dobrý nápad, doufám, že tu žije něco, co můžeme sníst a naopak co nebude chtít sníst nás." neodpustil si Gerdan.

"Gerdane, raději mlč!" zazubil se Edward a začal sestupovat jako první.

Oči čaroděje

V kotli to vřelo. Šedivá pěna se valila přes hrany a syčela. Modře vzplály kapky, které dopadly až příliš blízko ohně. Nad kotlem stál Mong. Věčně živý, věčně mladý, věčně silný a věčně mocný čaroděj. Ruce rozpažené, v jedné držel hůl - obyčejnou sukovitou hůl, s pokrouceným rohem místo její hlavice - a v druhé dřevěnou misku. Oči měl zavřené a měl vidění. Plameny, křik, dusot koní. Rusovlasého válečníka, jak se s křikem řítí. Viděl padnout své nejvěrnější. Ten rusovlasý ďábel řádil jako smrt. Viděl, jak povolila brána chrámu, jak se ten démon vřítil do jeho svatyně se zkrvaveným mečem v ruce. Nikdo ho nedokázal zastavit. Jeho věrní prchali s děsem v očích a on se blížil... Už byl u Monga, bránil se, zuřivě se bránil. Pak se mu meč vnořil do břicha a Monga opustily síly. Křik utichl a obraz zahalila tma.

Mong zprudka otevřel oči a v úleku se nebyl schopen pohnout.

"Né!!!!!" křičel.

Mrštil holí o zem a ta se přelomila.

Viděl pád své říše, viděl svou smrt a přitom.... Ne nevěřil tomu, on nesmí umřít. Žije už dvěstě let, smrt se mu vyhýbá! Viděl to však jasně!

Znovu ponořil misku do vroucí tekutiny. Zasyčelo to. Přebytečná tekutina přetekla přes okraj misky a znovu na zemi vzplála. A Mong pil, hltavě a nedočkavě. Znovu zavřel oči a čekal... Chtěl vidět toho válečníka, chtěl vědět kde je.

Další vize. Tři lodě u severního pobřeží několik mužů, podivně oblečených. Starší muž vznešeného rodu, a žena s dítětem v náručí a muž s rudými vlasy... Ano, ta tvář, ty rysy, je to on a je tady!

Tu tvář si bude pamatovat.

Procitl, vztek v něm byl nepřekonatelný. Mrštil o zem miskou a ta se rozletěla na kusy. V očích mu plál odlesk té jasně zelené záře čarovné tekutiny.

"Witwane, přiveď mé věrné. Ať prohledají severní záliv a okolí. Do naší země připluli čarodějové z moře. Chci jejich hlavy, dřív než nás zničí. Přines mi hlavu rudovlasého muže!"

Witwanův zvířecí obličej se stáhl do odporného šklebu a z tlamy se ozval chraplavý zvuk. Měl to být smích. Witwan byl člověk, ale moc lidskosti v něm nezbylo. Byl ztělesněním ošklivosti. Zvířecí očka pod hustým obočím doslova vyzařovala krutost, jež v něm usídlila. Měl obrovský nos a v něm rozšířené nozdry. Z tlamy mu čouhaly ostré zažloutlé zuby. Witwan se belhal pryč a pořád se smál... Bude se zabíjet. Poteče krev. Witwan chce krev... Divoce se klátil vzduchem a radostně mával rukama.

V tom ubožákovi se hromadilo zlo. Byl sám se svou ošklivostí a hněvem. Neměl rád nikoho. Nenáviděl i Monga, ale obdivoval ho. Jeho moc a sílu. Toho jediného se bál. A měl proč.

Krev válečníka

Tu dobu už trosečníci rozbili tábor kdesi uprostřed lesa. Všichni byli na lovu, krom Edwarda, Nill a jejího dítěte. Nill byla znavená a její a Logirův syn také. Ležela na kousku látky a držela svého synka, který pokojně spal. Edward je měl hlídat a starat se o ně. Seděl zády opřen o strom a pozoroval plameny malého ohně, který je měl hřát. Něco zapraskalo v blízkém křoví a Edward bleskově popadl samostříl, který mu ležel u nohou a bez míření do těch míst vystřelil. Jen o malou chvilku později se mu oči obrátily v sloup a Edward se zřítil k zemi s šípem v hrudi. Nill se probudila, vstala a začala křičet. Slzy jí zalily oči, když pocítila nepřekonatelnou bolest, šíp jí proletěl hrdlem. Pak se i ona bez hlesu sesunula k zemi. Dítě začalo plakat.

Z houštin vystoupila statná postava muže. Nebyl to nikdo z Mongových přisluhovačů, jen pouhý lovec, který spatřil vetřelce. Nechtěl je zabít. Ze silné paže mu čouhal zbytek šípu z Edwardova samostřílu. Nikoho by nezabil, kdyby po něm ten muž nevystřelil. Nezabil by tu ženu, kdyby nezačala vřeštět. Bál se, že těch cizinců by tu mohlo být víc a že tak přivolá pomoc. Lovcovi oči padly na dítě. Gibong byl dobrák, bylo mu líto, že zabil jeho matku, to dítě vůbec neviděl. Sehnul se a vzal jej do náručí. Malý chlapeček k němu vztahoval drobounké ručičky a smál se. Nevěděl, že lovec právě zabil jeho matku. Lovec zmizel v houštinách a dítě vzal s sebou. Nemohl ho tam nechat na pospas vlkům.

Logir, statný válečník, plakal jako dítě, když spatřil tělo své milované. Zuřil, když nemohl najít svého synka.

Vykopal dva velké hroby a pohřbil svého bratra a svou ženu.

"Neměli bychom odejít?" tázal se Gerdan.

"Kam?"

"Nevím, prostě pryč odsud, mohou se vrátit."

"Ať přijdou, já na ně čekám" zavrčel Logir a ruka mu nevědomky sjela k meči.

Logir vedl námořníky dál do lesa. Pročesával houštiny a keře a hledal jakoukoliv stopu. Nikde žádná. Slunce už zapadalo, když nějaké stopy objevil. Lidé. Třeba to nejsou ti, kteří mu vzali syna, ale třeba budou vědět, kde ho najde. Vedl své muže po těch stopách celý den, až narazili na cestu mířící k jihozápadu. Kráčeli tiše a obezřetně. Les ale náhle utichl. Pryč byly hlasy ptactva. Jen ticho. Ticho, které narušilo svištění šípu. Šípu, který srazil k zemi chudáka Gerdana. Logir tasil a okamžitě se skryl za stromem. Zpoza převráceného stromu se vynořili dva bojovníci odění v kožešinách a v rukách třímaly sekery. Za obrovským balvanem byl další. Pak za stromem a za dalším. Ti všichni naráz zaútočili. Logir se rozeběhl vstříc prvnímu. Rudé vlasy mu vlály ve větru. Zazněl bojový výkřik, když vnořil meč do těla prvního útočníka. Srazil k zemi dalšího a ťal. Z lesa ale vybíhaly další. Brzy pobily všechny jeho druhy. Zůstal sám ale bojoval. Do posledního dechu. Do zad mu vnikl šíp, ale to ho nezastavilo, nedosáhl na něj, aby ho vyrval, tak ho nechal být. Rozmáchl se a sťal jednomu hlavu, zatímco druhý mu rozťal levé rameno. Kdosi ho zezadu sekl mečem. Logir vykřikl a padl na kolena. Někdo mu jediným máchnutím uťal hlavu. Pak už zavládlo ticho. Poslední z čarodějů z moře padl.

Skoro... Až na jednoho.

Gibong neměl děti. On a jeho žena Zoa si potomka přáli, ale osud jim to nedovolil, vychoval tedy Williama, syna Logirova, jako svého vlastního. Dal mu jméno Gaelan.

Uplynulo čtvrt století. Gibong i Zoa zemřeli a tehdy Gaelan přišel o rodinu po druhé... Dlouho žil sám, než se na něj usmálo štěstí a než jemu a jeho překrásné ženě Linill zvonily svatební zvony na věži Romorského kostela. Žili ve štěstí a v míru a netrvalo dlouho a kol stavení pobíhali dvě jejich ratolesti. Gaelan byl poprvé doopravdy šťasten. Zdálo by se, že tady by mohl náš příběh skončit, jenže dobře končí příběhy jen v pohádkách. Gaelan jel jako každou neděli na trh, aby prodal něco z toho, co mu úrodná půda dala a za utržené peníze nakoupil nejnutnější věci, které sám vyrobit neuměl. Vrátil se až k večeru, aby našel své obydlí v plameni. Vykřikl a v oči se mu rozšířily hrůzou a strachem. Strachem o své nejbližší. Po stezce pádil dolů ke stavení a bez váhání se vrhl do plamenů. Vynořil se jen o chvíli později se svou milou v náručí, ještě dýchala. Obě děti už vzkřísit nedovedl.

Linillinu tvář znetvořily plameny, nebyla už krásná. Gaelan u ní klečel a hladil jí po vlasech a plakal. Vykopal dva mělké hroby pro krev své krve a vrátil se k Linill. Seděla stále na stejném místě, v tváři nepřítomný výraz a v očích slzy. Vrátil se k ní, objal ji a chytil za ručku, která byla sevřená v pěst. Z dlaně jí vyklouzlo orlí pírko. Gaelanovi oči se změnily, žal se změnil v hněv. Pozvedl pírko. Takové si vplétali do vlasů barghótští stopaři.

"Barghóti." vydechl Gaelan. Linill vykřikla a dlaněmi si zakryla uši. Slzy se jí po tváři draly proudem. Vzal jí do náruče a nesl jí. Nesl jí celou cestu do Willernského kláštera.

Linill ležela na lůžku a dívala se na Gaelana, viděla v jeho očích smutek a hněv.

Gaelan si prohlížel Linillinu spálenou tvář...

"Už nejsem krásná..."

"Pro mě budeš vždycky, moje milovaná. My dva, patříme k sobě."

"Brzy mě začneš nenávidět."

"My dva jsme si souzeni, pamatuješ? Navěky."

"Budeš se bát hledět do mé tváře."

"Tvá krása je v tvých očích, ve tvém srdci."

"Nenechávej mě tady."

"Oni se o tebe postarají, pomohou ti. Já se vrátím. Brzy. Najdu ty vrahy a vrátím se."

"Nevrátíš..." posmutněla Linill.

"Vrátím, přísahám." pravil a políbil její něžné ručky, které skrýval v dlaních. Pohladil jí po vlasech, vstal a odešel.

Opravdu se vrátil, burcoval lid proti barghótům, desítky jich pobil na své trestné výpravě. Vrátil se za dva měsíce, ale Linill nenašel. Našel jen její hrob. Vzala si život. Neunesla to břímě. Neunesla své myšlenky, sama to nedokázala a Gaelana to zlomilo.

Odešel, ve tváři bolest a utrpení...

Syn Logirův

Nord byl právě na hlídce, stál na strážní věži blízko Magonského příkopu a sledoval druhý břeh, když tu zahlédl záblesk mezi stromy na druhé straně. Pak se větve houštin zachvěly a cosi přeběhlo do skrytu dalších keřů. Nordova ruka sjela k pasu u němž visel lesní roh. V lese se cosi opět pohnulo... jen o kousek dál, teprve potom spatřil tvář barghótského vojáka pomalovanou válečnými barvami. Strhl roh z pasu a nedbal na to, že při tom kožený řemínek přerval. Bleskurychle přiložil roh k ústům. Hlas rohu se rozezněl krajem. O chvíli později se hradby pevnosti hemžily vojáky. Hlas rohu se ozýval znovu a znovu a snad jakoby se stal pokynem i pro bargóty. Les za příkopem ožil. Stovky barghótů se najednou vyřítily z lesa a vrhly se do vody. Sprška šípu z hradeb pohraniční pevnosti zalila masu těl, ale nezastavila je. Zvířecí skřeky barbarů, svištění tětiv, výkřiky posádky pevnosti, zuřivý vřískot větru, který se snažil všechno přehlušit, to vše dokreslovalo těžkou melodii smrti. Barghótů neubývalo... naopak s každým mrtvým se z lesa nořili další dva. Voda příkopu se zbarvila krví a na zpěněné hladině tiše pluly těla mrtvých, přes něž se draly další. V barghótech to vyvolalo ještě větší hněv a jejich příval od lesa neslábl. Byl to největší nájezd od dob krále Darena. Spousta se jich dostala přes příkop, ale lučištníkům se je nepodařilo zahnat zpátky, z hradu vyjela jízda, která barbary drtila, ale tu rozprášila sprška šípů od lesa.

"Střílejí i po vlastních lidech!" užasl Gran, velitel pevnosti. Rozdrtili jízdu za cenu smrti vlastních lidí. Nesmí nás porazit, musíme je zastavit, jinak potáhnou na Keln" bědoval Gran.

V tu chvíli něco ukrutnou silou narazilo do hradeb a zdi se zachvěly.

"Bože, mají katapulty... Oni mají katapulty!" křičel Doll na Grana.

Barghótové vyvlekly z lesa další dva a vzduchem prosvištěly další střely.

"Mají je od bessarků, sami je vyrábět neumí!" řval Gran.

"Jsme ztraceni!"

"Zapalte les!" zazněl Granův pevný hlas.

Doll pohledl do Granovy tváře.

"Zapalte les!" opakoval.

S přibývajícími mrtvými jako by naopak ubývalo světla. Mraky se stáhly a šero zaplavilo krvavou scénu bitvy. Les se hemžil Barghóty a v šeru je téměř nebylo vidět. Ti co překonali příkop užívali těla mrtvých spolubojovníků coby štítů proti šípům.

Na hradbách se objevilo několik malých světýlek a každé z nich si razilo cestu k lesu. Nad hlavami barghótů svištěly zapálené šípy a byly jich stovky. Na několika místech už les hořel a plameny se rychle šířily, dokud se z lesa nestalo ohnivé bludiště, z něhož nebylo úniku. Jenže až příliš mnoho barghótů už bylo z lesa venku a ani ohnivé peklo jim nezpůsobilo velké ztráty. Příliš pozdě.

"Tam! Zničte to!" křičel Gran, když si všiml obřího samostřílu, který právě barghóti namířily na bránu. Zase pozdě, než se vznesly zápalné šípy k obsluze válečného stroje, vymrštila obrovská tětiva střelu proti bráně pevnosti a zanechala za sebou jenom třísky. Barghóti jásali a jejich proudy vtrhli dovnitř.

Statečně bojovali hrdinové. Dlouho odolávali mnohonásobné přesile, bojovali až do konce, nikdo z nich však nepřežil . Do jednoho byly pobiti a před troskami pevnosti zazněl vítězný zpěv barghótů a jejich pomalované tváře se šklebily radostí.

Barghótové řádili celou noc, ničili a rozbíjeli vše, co našli. Jako smečka divokých psů. Ráno jejich smrtící pochod pokračoval... Další je Keln. Jejich bojové písně je doprovázely na cestě. Rozsévali smrt a zkázu.

Střes se, Kelne, tvá zkáza se blíží.

Keln, jak honosně zní to jméno a ještě honosnější bylo ve skutečnosti. Bylo to město s dlouhou obchodní tradicí, bylo perlou Samargonie. Město paláců a katedrál, město fontán a zahrad. Rodili se tu slavní lidé a žili tu šťastný a spokojený život. Jediné, co ve městě chátralo, byly hradby... Ano i Keln měl své hradby, ale bohužel jen proto, že mělo právo je mít. Jenom pro chloubu, jenom proto, že tak to mělo být. Nikdo se o ně nestaral, nikdo nestavěl hlídky, nikdo je vlastně nepotřeboval. Barghótové se tu neukázaly stovky let. Nebezpečí žádné nehrozilo. Proč tedy nebýt lhostejní a bezstarostní?

Právě to zapříčinilo pád Kelnu. Nikdo neměl strach z útoku, nikdo nebyl připraven.

Dokud se západ nezbarvil černí, neb černá byla barva barghótů. Byly jich stovky, snad tisíce a blížily se k městu. Až sem zaznělo dunění bubnů a výkřiky jejich hněvu. V Kelnu nastal nevídaný zmatek. Lidé tu pobíhali sem a tam, děs a hrůza v očích. Strach se jim vpíjel do mozku a bral jim rozum. Dlouho trvalo, než se dala dohromady obrana z těch nejstatečnějších. Keln byla laciná kořist. Nastalo ticho. Barghótové stáli před hradbami a nikdo se nepohnul. Potom se ticho proměnilo v bouři, ve smrtonosný výkřik hrůzy, ohnivé peklo a krvavé hody. Běsnění a vraždění nebralo konce. Dokud se nad troskami mrtvého města nevznášel hustý dým, dokud nezhasl život posledního obyvatele Kelnu.

Jediný kdo včas unikl, byl posel, jenž se včas vydal na cestu pro pomoc do Romoru. Jel s větrem o závod a ani na vteřinu se neohlížel. Až k němu doléhaly zvuky bitvy, snad i cítil žár jež spaloval obyvatele klidného města. Jeho kůň letěl širou plání a razil si cestu vysokou travou. Po několika hodinách pod ním kůň padl mrtev, ale posel nic nedbal a běžel po svých, nezastavil se, dokud se před ním neotevřela brána Romoru.

O dvě hodiny později se z města vyvalily proudy lidí ve zbrojích. Stovky jezdců, pěších, lučištníků. Řinčela zbroj, zněl zpěv výkvětu Romorské armády a v jejich očích bylo vidět, že krvavé hody ještě neskončily, ale že teď chtějí hodovat oni. Pyšně zavlály standarty. I bílá orlice v rudém poli jakoby si brousila drápy, které zaboří do barghótského masa. Na někoho se však čeká. Muži nezpívají, téměř nemluví...

Tu se jejich řady prudce rozestoupily a uličkou projel cvalem na koni muž v nejlepší zbroji. Jeho statný oř nervózně pohazoval hlavou a podupával. Muž v jeho sedle byl Gaelan. Nebylo lepšího válečníka v zemi. Meč, jenž mu visel u boku byl kalen z nejlepší oceli a nikdo nepochyboval, že bude brzy potřísněn krví. Strohá tvář budila respekt. Rudé vlasy vlály ve větru. Gaelan zaryl paty do slabin svého koně a ten se vzepjal, aby následně znovu s duněním dopadl na zem a vyrazil kupředu. Řev a radostné výkřiky zazněly na pozdrav a bojovým křikem jim Gaelan odpověděl. Předjel přední voj, vytrhl vlajku Romoru z rukou herolda a sám ji pozvedl ve jménu vítězství. Znovu zazněl výkřik a provolání slávy, to už ale Gaelan se vztyčeným praporem mířil k západu. Slyšel řinčení zbroje... armáda se dala do pohybu.

Gaelanovy oči - z těch šla hrůza nejvyšší. Dychtily po krvi barghótů. Jako by už cítil jejich krev, stejně tak jako všichni z Romoru.

Hleď! Slunce se pomalu sklání nad západním obzorem a ještě dobrou hodinu bude svítit na královské pole. Oázu klidu. Myrein a Lyos, dvě říčky v Kelunských polích, spojují se zde v milostném obětí. Vítr tu pěje píseň o míru a louka, plná Aerat, květin věčného života, jež svou nesmrtelnou krásou zdobí jen několik míst na celé zemi, voní životem. Zpěv drobných ptáčků ozývá se kdesi od lesa. Na louce se popásává laň, snad jakoby byla ukolébána tou rajskou hudbou, či snad omámena vůní Aeratu, jehož drobné rudé kvítky jsou rozsety všude kolem.

Tu zpěv utichne, laň s sebou trhne a zahledí se směrem k lesu a pak zprudka vyrazí opačným směrem. Z hvozdů se vynoří první válečník, kožešiny pokrývají téměř celé jeho tělo a v ruce třímá sekeru. Cosi zapraskalo a o kousek dál se mezi stromy objevil další.

Hordy Barghótů se seřadily před hvozdem a jejich náčelník vykládal cosi řečí se změtí skřeků dalšímu z barbarů.

Jeden z nich se zahleděl k východu. Měl ve vlasech orlí pírko, to bylo znamení, že patří mezi stopaře, zvláštní hrstku lidí s mimořádnými smysly. Náčelník si všiml jeho zamyšleného výrazu a toho, jak se soustředí.

"Helojhá!" zakřičel náčelník a prstem ukazoval na stopaře, ostatní cosi zabručeli a dychtivě kývali hlavou.

Stopař naklonil hlavu.

"Romorin.... Romorin luií! vykřikl stopař a oštěpem ukázal na kopec na kterém se jako na povel objevila standarta orlice. Vznesly se další a další.

První, kdo Barghóty spatřil, byl Gaelan, ihned vyrazil a za jízdy tasil meč, ostatní se dychtivě vrhli za ním. Barghótové zahrozili sekerami a se stejným nadšením se jim vrhli vstříc. Náraz byl drtivý a někde uprostřed zůstal Gaelan. Ne však na dlouho. Barghótové byli dobří válečníci a jejich zuřivost se jim v boji vyplácela, nikoliv však měli-li se střetnout s vojáky Romoru. Gaelan ani nemrkl, když se jeho meč vnořil do břicha prvního barbara. Necítil nic, když se prudce ohnal a sťal hlavu dalšímu. Byl sražen z koně, ale ne poražen, chladně zabíjel vše kolem sebe ve víru válečného tance. Každý pohyb byl přesný, každý úder meče dopadl přesně na své místo. Další z barbarů se s křikem a napřaženou paží se sekerou vrhl na Galeana, ten se prudce shrbil a znovu napřímil, aby útočníka přehodil přes rameno, ten se natáhl na záda a než si nestačil uvědomit, co se stalo, už se mu hruď rozletěla pod mohutnou ranou Gaelanova meče. Celý od krve procházel a rozséval strach a smrt. Jeho šlachovité tělo se prodíralo zuřícím davem a jeho paže vedly meč proti nepřátelům. Bitva netrvala příliš dlouho, zato však přeplnila kelunské pole mrtvými, raněnými a umírajícími. Romorští zvítězili a sbírali své síly. Stále byl slyšet děsivý křik smrtelně raněných - těch co v krutých bolestech zmírali. Romorští dobíjeli raněné. Občas se ve změti těl, které pokrývali planinu, objevilo nějaké schopné pohybu. Smrtelně ranění se zoufale snažili dostat pryč ale síly jim nestačili. To, že je Romorští dobíjeli, bylo i možná ukrácení bolesti a utrpení. Uprostřed zkázy stál Gaelan. Mocně se tyčil nad těly, jako posel smrti. Jeho mohutné paže svírali pevně meč, z kterého odkapávala čerstvá krev. Krev mu ulpěla i na zbroji, stékala mu i po tváři. Krev barghótů...

Kelunské pole, kdys symbol míru, klidu a krásy, teď už jen zem úpící pod tíhou pokroucených a zmrzačených těl. Zem prosycená jejich krví.

Gaelan na zemi spatřil rudý kvítek Aeratu, sehl se k zemi, utrhl jej a skryl v dlani.

Tady se nezabíjelo. Květy života a smrti. Brzy jich tu bude zase spousta. Vypráví se, že tyto květy rostou na dávných bojištích. Prý v místech, kde stovky životů pohasly najednou. Duše padlých, těch co nemohou projít Bránou, usídlí se v těchto květech a jejich krev ...., krev, co se vpíjí do země se přes kořínky Aeratu vrací do jejich nového těla.

Květy Aeratu jsou rudé... Rudé jako krev!

Gaelan pomalu odcházel k západu. Nečekal, jestli ho jeho lidé budou následovat. Bitvou znavení vojáci se pomalu shromáždili a vydali se v jeho stopách. Vydali se ke Kelnu.

Jak hrůzný byl pohled na město v troskách. Romorští věděli, že jdou pozdě, věděli, že po slavném městě nezbude víc než popel a prach, stejně však byla skutečnost mnohem hrůznější, než jejich představy.

Těla obyvatel se válela v troskách, znetvořená...

Polovinu lidu Kelnu strávil plamen a druhá padla pod sekerami barghótů.

Gaelan překračoval těla žen a dětí a krev v něm vřela. Pohled mu bloudil po okolí. O kousek dál stál sud plný vody a v něm postava ženy, jíž z hladiny koukaly jen nohy. Další, mladičká dívčina, nahá a od krve, ležela opodál. Nějaký stařec jako by seděl u dveřích domku. Z hrudě mu trčel opeřený oštěp. Na ohořelém stromě viselo několik dalších lidí. Na vratech od kovárny byly přitlučené hlavy, z nichž odkapávala krev. Ve studni viselo místo džberu další lidské tělo. K převrácenému vozu bylo připoutáno další... Většinu kůže z těla měl odřezanou. Ve tváři děs, hrůza a bolest z posledních chvil života. Stahovali ho jako králíka... zaživa.

Gaelan udělal několik kroků, aby z popela vytáhl ohořelou malou sošku koníka. Po tváři mu stékala slza, když jí vtisknul do malé dětské ručky, jež vyčnívala z hromady trosek.

Vzpomněl si na svou milovanou, kterou už nikdy nepolíbí. Vzpomněl si na své děti, které už nikdy nevezme do náruče. Vzpomněl si na dobu, kdy přišel o rodinu potřetí.

"Hrdinové Romoru!!! Zlý osud nás postihl, zvířata ze západu povraždily naše bratry z Kelnu. Necháme ten čin nepotrestaný!" křičel Gaelan na své muže a z očí mu plál divý plamen hněvu.

"Ne!!!" křičeli ostatní v odpověď.

"Barghótové vraždí ženy a děti našich bratrů. Chcete přihlížet, jak příště povraždí vaše vlastní ženy, vaše vlastní děti! Jdu přímo na jejich území a vyhladím to sémě zla na jeho vlastní půdě! Ptám se hrdinů Romoru, jdete se mnou?"

"Smrt! Smrt!" šumělo v davu.

"Rada Romoru nechce, abychom vtrhli na jejich území. Rozkaz zněl osvobodit Keln a zamezit dalšímu vpádu." pravil Lows, důstojník Romorské gardy.

"Sám jsi to řekl, příteli. Zamezit dalšímu vpádu!"

"Ale rada to výslovně zaká...."

"Nikdy jsem neporušil vůli rady, ale teď jde o víc!" přerušil ho Gaelan. "Nikoho nenutím jít se mnou. Nikdo jít nemusí.... Já jdu!"

Ozval se souhlasný pokřik vojáků.

"Kapitáne Gaelane, jménem zákonů Rady Romoru, jsi zatčen za protivení se vůli rady!" křikl Lows.

Gaelan se jen zasmál.

"Ty se odvážíš? Nebo snad někdo z tvých lidí? Kdo? Kdo chce padnout pod tíhou mého meče? Živého mě nedostaneš, ty to víš!"

Jeden z vojáků tasil a postavil se před Gaelana, aby ho bránil před zbytkem gardy.

"Gaelan má pravdu a chcete-li jeho krev, vezměte si nejdřív moji."

Další muži přešli ke Gaelanovi, aby ho chránili.

"To je zrada!" křičel Lows.

"Na Barghóty!" křikl kdosi a paže s mečem se vznesla nad hlavu.

"Na Barghóty!!!" křičela najednou stovka válečníků.

Lows se zběsile rozhlížel po vojácích, kteří přestupovali na Gaelanovu stranu.

"To je zrada. Já vás mám vést, ne on. Zrada!" křičel znovu.

"Zra..." nedopověděl a strnul. Hrdlo mu zaplnila krev, která se mu teď proudem drala z úst. Oči nabyly skelný výraz. Zhroutil se k zemi.

"Tohle je zrada...," pronesl ledabyle voják, který právě stíral svůj meč od Lowsovi krve.

Muži utichli, Gaelan odvrátil zrak, otočil se ke svému koni a vsunul nohu do třmenů, aby se vyhoupnul do sedla.

"Romor!" křikl a pobídl svého koně k Magónskému příkopu.

Romorští procházeli krajem po stopách barghótů. Všude spatřili jen zkázu a smrt. Z pohraniční pevnosti nezbyl kámen na kameni. Nikdo z mrtvých obránců nepadl jinak než v boji. Nikdo se nevzdal. Bojovali statečně do posledního dechu. Přesto nikdo z nich se ctí neodpočívá v boji, ale uprostřed rozvalin místa, které chránili. Magonský příkop byl pokrytý těly, které tiše pluly na rudě zbarvené hladině, z těl jim trčely šípy. Část lesa shořela na popel a mezi popadanými stromy se válely zuhelnatělá lidská torza a natavené kousky zbroje. Tam už ale začínalo území Barghótů a tam směřovaly Gaelanovy kroky.

Zuřila válka. Válka mezi kmenem Barghótů, v jejímž čele stál Mong a lidem Romoru. Gaelan se domů nevrátil. Jeho muži plenili země barghótů, pálili jejich vesnice, bořili jejich stavby. Kmen po kmeni padl v troskách a plamenech a Gaelan se mstil. Dovolil svým mužům zabíjet i ženy a děti, neb kde není úrodné půdy a ani semínka, bodláčí nevzejde. Pro všechno, co ztratil, pro nenávist, kterou cítil, pro bolest, kterou v sobě skrýval, zabíjel a ničil.

Stál uprostřed zkázy. Zahalen plameny, které trávily těla nepřátel, hrozivý a nepřemožitelný, potřísněný krví a mocný. Avšak přesto v srdci zlomený a sám. V boji neměl soupeře, nebál se totiž smrti, častokrát ji sám vzýval.

Deset let trvaly kruté boje. Přicházely posily z okolních měst i ze samotného Romoru, který, když viděl bojové úspěchy, Gaelana omilostnil.

Většina Barghótských kmenů byla vyhlazena a pár posledních válečníků se skrývala v chrámu Kal. Tam měl být i jejich vůdce Mong.

Před chrámem se strhla poslední bitva, ale v té Gaelan nebyl. Zabořil paty do slabin koně a ten se vzepjal, aby kopyty dopadl na bránu chrámu a rozrazil jí. Důstojně vešel jeho kůň do těch míst a Gaelan se na něm hrozivě tyčil. V ruce svíral řetěz na jehož konci byla kovová hořící koule. První ze strážců se k němu vrhnul, ale sotva se přiblížil, řetěz zařinčel, koule opsala půlkruh a rozbila barghótovi lebku. Gaelan znovu roztočil řetěz a vrhl zbraň proti dalšímu a srazil ho k zemi. Seskočil z koně a tasil zbraň. Další strážce se rozběhl, aby se mu Gaelanův meč zabořil do břicha. Procházel svatyní a přinesl smrt každému opovážlivci. Poslední dva mu stáli v cestě za Mongem. Oba skončili v tratolišti krvi. Zůstal už jen Mong a Gaelan.

"Zabil jsem tě!

"Já zabiju tebe!"

"Jsi mrtvý, Witwan přinesl tvoji hlavu! Čaroděj z moře je mrtvý!"

Mong ustupoval, couval, klopýtl o stupínek u oltáře, ale bleskově vstal a prchal.

Neměl ale kam. Gaelan se blížil. V očích nenávist a smrt. Už jen dva kroky.... jeden.

Mong ze záhybů svého pláště vytáhl zakřivenou obětní dýku a s vřeštěním se vrhl vpřed, Gaelan ukročil stranou, vyhl se ráně a ťal Monga přes záda, ten se propnul a dopadl tváří k zemi. Nestačil se ani pohnout, než mu druhá Gaelanova rána usekla hlavu. Brzy dozněl křik i před chrámem. Křik posledního z barghótů. Kmen byl vyhlazen. Gaelan opustil chrám, vyšel ven, aby se rozhlédl po té zkáze. Vnější hradba byla v plamenech. Mířil k ní a zpoza opasku vytáhl orlí pírko. Sevřel ho v dlani a zrak mu opět zkalily slzy. Pak jej vhodil do plamenů. Barghóti jsou mrtví a s nimi i vrah jeho rodiny. Vyvraždil celý národ.

Gaelan poklekl a obrátil meč proti sobě a vnořil si jeji do břicha.. Zaslechl zděšený výkřik, spatřil vyděšený a zklamaný pohled jeho mužů, pak neviděl nic. Jeho tělo se zhroutilo tváří k zemi. Meč mu při dopadu prošel skrz a trčel teď z jeho těla.

Rudá krev se rozlila po vyprahlé půdě...